Představení účastníků MS 2010 - Švýcarsko

Na minulém mistrovství světa Švýcaři jako jediní nedostali branku, přesto se po osmifinálovém penaltovém rozstřelu museli poroučet. Letos se tým, v němž nechybí zkušenost ani dravé mládí, chystá pod taktovkou zkušeného Ottmara Hitzfelda uspět, ačkoliv ho čeká zrádná skupina H...

Historie

Založení fotbalového svazu se datuje do roku 1895 a Švýcarsko je tak jednou z prvních zemí mimo Britské ostrovy, kde byl svaz založen. Bedlivý pohled do historie nám ale prozradí, že fotbal se v zemi Helvétského kříže hrál mnohem dříve - již v 50. letech 19. století totiž mezi sebou soutěžili švýcarští a angličtí studenti. První oficiální zápas sehrála reprezentace 12. 12. 1905 a prohrála v něm s Francií těsně 0:1. Švýcarsko patřilo od prvních let k fotbalovým velmocím - na olympijských hrách 1924 získalo stříbro a na světových šampionátech v letech 1934, 1938 a 1954 dokráčelo až do čtvrtfinále. Podobně se mu ale nedařilo na těch evropských a trvalo dlouhých 36 let, než se švýcarská reprezentace konečně na jeden probojovala.

Nedařilo se jí a za malou revoluci mohla nakonec poděkovat Uli Stielikemu a Royi Hodgsonovi, kteří měli velký podíl na tom, že se dostala na MS 1994. V této době úřadovali ve švýcarském dresu hráči jako Ciriaco Sforza, Stephane Chapuisat nebo Alain Sutter a především jejich výkony na hřišti pomohly týmu k postupu ze základní skupiny. Následoval evropský šampionát v Anglii, kde mužstvo nestačilo v první fázi turnaje na domácí ani Nizozemce, aby poté přišla opravdu hluchá léta. Fotbalisté ze země čokolády, bank a hodinek se na velkou akci podívali až v roce 2004 a nechyběli ani na MS o dva roky později. Na oba turnaje je dovedl trenér Jakob Kuhn. Díru do světa ale mladé, nezkušené výběry neudělaly. Teď už by kostra týmu mohla být dostatečně vyzrálá, takže je snad na co se těšit.

Hvězda: Diego Benaglio

Přes tradičně obsáhlý švýcarský export do německé bundesligy se může jen on a Ludovic Magnin pochlubit mistrovským titulem z této země. A zrovna Diego Benaglio na něj má ty nejčerstvější vzpomínky. Navíc nutno jedním dechem dodat, že opravdu ty nejkrásnější, pomalu pohádkové. Vždyť do bundesligové sezony 2007/08 naskočil v půlce, přičemž ho Felix Magath, který jej kdysi vedl ve Stuttgartu, dotáhl z průměrného portugalského celku Nacional. Stále ještě mladý Švýcar se tak musel vypořádávat s tak rapidním kvalitativním skokem mezi ligami, najednou na něj útočila německá elita. Přesto Magath moc dobře věděl, proč už dopředu hlásal, že s ním počítá coby s jedničkou. Benaglio se o rok později stal klíčovou součástkou Vlků při jarním dotahování mistrovské jízdy.

V té chvíli už měl odchovanec Grasshopperu za sebou i slušně vyvedené domácí Euro a jeden titul ve švýcarské lize, kde působil právě jen ve svém "rodném" celku. Také v uplynulé sezoně se jeho pozice ve Wolfsburgu neotřásla, ani s příchodem nového kouče. Ba naopak si může poznamenat další milník své kariéry - premiérovou účast v Lize mistrů. A po skončení nadcházejícího šampionátu bude moci konstatovat ještě jeden debut, pro změnu ten na mistrovství světa. Zkrátka a dobře - pomalejší rozjezd a stagnaci ve Stuttgartu si teď Benaglio bohatě kompenzuje. Co sezona, to osobní úspěch. Co to asi bude příště?

Trenér: Ottmar Hitzfeld

Jestliže předloňské Euro bylo přehlídkou mladých pušek, jakými byl Slaven Bilič, Roberto Donadoni či Marco Van Basten, letos budeme moci posuzovat spíše schopnosti ostřílených veteránů trenérského řemesla. A po bok Fabia Capella, Marcella Lippiho nebo Vicenteho del Bosqueho lze rozhodně řadit také Ottmara Hitzfelda. Ten si podobně jako mnoho jeho nynějších svěřenců udělal největší jméno v sousedním Německu, kde dohromady sedm let vedl slovutný Bayern Mnichov. Na rozdíl od nich se tu však rovněž narodil, ačkoliv má ke Švýcarsku velmi blízko.

Narodil se v Bádensku-Württembersku, kousek od švýcarských hranic, takže byl v dětství dennodenně ve styku s tamními dialekty. Proto pak hned několikrát demonstroval švýcarským médiím, jak plynulou švýcarskou němčinou dokáže hovořit. Cizost téhle země pak u Hitzfelda notně potlačuje i skutečnost, že tu dlouhá léta působil nejen jako hráč, ale i coby začínající trenér. Mezi kluby s ním spjaté patří třeba Basilej, Grasshopper nebo Aarau. Celkově pak ve Švýcarsku posbíral osm trofejí - z toho dva tituly coby hráč s Basilejí a stejný úspěch zaznamenal i jako kouč Curychu.

Po návratu do vlasti, kde se nejprve upsal Borussii Dortmund, si brzy získal ohromné renomé také tady. Do Dortmundu přicházel po sezoně, v níž slavný klub finišoval až na desáté příčce, a co pak za šest let zvládl s uvadajícím celkem udělat, doopravdy bralo dech. Ihned s Borussií skončil druhý, potom dvakrát dosáhl na samotný piedestal, a aby toho nebylo málo, za ideální rozlučku si roku 1997 zvolil triumf v Lize mistrů.

Na tyto úspěchy a ocenění "světového kouče roku" bez problémů navázal i v Bayernu. S ním neslavil titul jen ve dvou sezonách, přičemž si ze seznamu úkolů mohl klidně odškrtnout (respektive spíš připsat a odškrtnout) i mistrovský hattrick! Ani dobytí nejslavnější klubové soutěže pak bavorský klub neušetřil - tak se stalo roku 2001. K tomu připočtěte dva triumfy v domácím poháru a vychází vám, že lepšího trenéra si Bayern pro přelom tisíciletí opravdu přát nemohl. Přesto i tahle pohádka měla svůj konec. Ročník 2003/04 už se Hitzfeldovi a jeho ovečkám vůbec nevyvedl, a tak s ním tradiční klub předčasně ukončil spolupráci. K ní se ale po letech trenérského pauzírování Hitzfeld rád vrátil v roce 2007, aby klub vytáhl z bryndy a o rok později pro Mnichovany vydřel další double. To mu už ale definitivně stačilo - předem ohlásil, že s ním pro příští sezonu vedení nemá počítat a ještě před Eurem 2008, které odkoučoval Jacob Kühn, se upsal Švýcarské fotbalové asociaci.

Ideální sestava: Benaglio - Lichtsteiner, Senderos, von Bergen, Grichting - Padalino, Huggel, Inler, Barnetta - Frei, N'kufo

Kvalifikace

Do víru kvalifikace se Švýcaři před dvěma roky vrátili po delší pauze. Ne snad že by na ně vyšší mocnosti uvalili nějaký ban, nýbrž pořadatelství nedávného Eura mohlo za to, že borci zpod Alp nemuseli procházet zrádným sítem kvalifikace. Letos už je ale tato povinnost čekala. Za jakousi odměnu alespoň bylo Švýcarsko nalosováno do jedné z nejlehčích skupin, neboť se nemuselo utkat s žádným opravdovým titánem. Největším soupeřem o přímé postupové místo byl Švýcarům řecký výběr, který je však ani jednou nezvládl obrat o body.

Červení však ztráceli s jinými - obzvlášť mizerný měli rozjezd, když remizovali v Izraeli a pak dokonce doma potupně podlehli slaboučkému Lucembursku. Za konečný postup na šampionát mohl hlavně silný střed kvalifikačního cyklu. Ve dvou soubojích s Moldavskem a pak i proti Řecku Hitzfeldovi svěřenci ani jednou neinkasovali a vrhli se do klíčového úniku. Ve finále je pak před Balkánci udržely i další zbytečné ztráty s Lotyšskem a Izraelem.