Představení účastníků MS 2010 - Itálie

Itálie možná nepatří k největším favoritům, ale rozhodně s ní musíme počítat. Ostatně Squadra Azzurra to předvedla na minulém světovém šampionátu, který vyhrála a do Jihoafrické republiky jede jako obhájce, kterému se však tolik šancí nedává. Nicméně Marcello Lippi bude chtít ze své poslední akce s národním týmem určitě medaili a od zkušeného týmu můžeme čekat dlouhou pouť.

Historie

Kde jinde existuje větší fotbalová vášeň než v Itálii? V Evropě asi není podobný fotbalový fanda jako ten italský. Vděčit za takový fenomén můžeme anglickým námořníkům a obchodníkům, kteří na Apeninský poloostrov kopanou přivezli na konci 19. století. Do Janova, Turína a Milána tak zavítal nejkrásnější sport světa. Federace vznikla v roce 1898 a o sedm let později se stala součástí FIFA. První mezistátní zápas Italů přišel 15. května 1910 - výhra 6:2 nad Francií. Od té doby bylo těch vítězství a úspěchů nepočítaně. Squadra Azzurra se rázem stala chloubou Italů.

Dva tituly mistrů světa v letech 1934 a 1938, zlato z OH 1936. Ve finále hraném v Římě porazila Itálie Československo 2:1 v prodloužení, v Berlíně, o dva roky později, Rakousko rovněž 2:1 a v Paříži na MS 1938 Maďarsko 4:2. Silvio Piola dal na MS 1938 pět branek, z toho dvě ve finále. Zlatým písmem jsou v historii tohoto národa zapsána i jména jako Vittorio Pozzo (trenér), Luisito Monti Angelo, Schiavio a Guiseppe Meazza.

Druhá světová válka znamenala konec úspěchů, a to nadlouho i po jejím skončení. Stovky hráčů ze zahraničí začaly proudit do italské ligy a spolu s nimi vznikal také nezáživný obranný systém zvaný catenaccio. K zastavení poklesu kvality národního týmu měl sloužit zákaz startu cizinců v klubech italské ligy. Ten vešel v platnost roku 1964 a zrušen byl zase hned o 16 let později.

Ještě v roce 1966, na MS v Anglii, přišla ostudná prohra se Severní Koreou, ale o dva roky později, v roce 1968, Italové porazili Jugoslávii 2:1 a stali se mistry Evropy. Gianni Rivera, Sandro Mazzola a Luigi Riva, nejlepší střelec reprezentace, pak dovedli tentýž tým až do finále MS 1970, kde podlehli Brazílii 1:4. Dvě čtvrtá místa na MS 1978, opět prohra s Brazilci, a na ME 1980, porážka na penalty s Československem, byla odrazovým můstkem ke třetímu titulu mistrů světa. Po problémech ve skupině začalo zářit zlaté dítě italského fotbalu Paolo Rossi, dal 6 branek a Itálie ve finále porazila tehdejší Německou spolkovou republiku 3:1.

V roce 1990 to byl opět Ital, kdo získal titul nejlepšího střelce. Salvatore Schilacci a jeho 6 branek. Slabá náplast na vyřazení Argentinou v semifinále a na penalty. Neapol nemohla uvěřit. O čtyři roky později, v USA, to byl Il Codino Roberto Baggio, kdo vedl Itálii k triumfu. Byl to však také právě on, kdo nejvíc naříkal po prohraném finále s Brazílií. Na penalty - to on selhal v rozhodujícím okamžiku. Po desetiletém půstu následovalo stříbro z Nizozemska a Belgie a další dva neúspěchy - krach v osmifinále MS 2002 a o dva roky později vyřazení již v základní skupině Eura 2004. Zpět na vrchol se Itálie vrátila teprve před čtyřmi roky, v Německu se stala mistrem světa a záhy toužila napodobit Francii z přelomu století. Titul mistrů světa i Evropy ovšem během dvou let neukořistila. Postoupila sice ze skupiny smrti, jenže hned ve čtvrtfinále narazila na pozdější vítěze ze Španělska a bylo hotovo. Teď se bude Squadra Azzurra pokoušet alespoň o ten dvojitý mistrovský úspěch, o nic menší zadostiučinění. S ním už koneckonců má zkušenosti - povedlo se jí to v letech 1934, respektive 1938...

Hvězda: Gianluigi Buffon

Když před devíti lety přestupoval z Parmy do Juventusu, stanovil jeden, a ne poslední brankářský rekord. Třiadvacet milionů liber - tolik dosud nikdo za gólmana nezaplatil. Tehdy mu bylo 23 let a po uběhnutí necelé dekády můžeme konstatovat, že na jeho ceně nikterak neubylo, spíš naopak. Už v Parmě, kde dělal jedničku pět sezon od svých osmnácti let, byl považován za jednoho z nejspolehlivějších brankářů na Apeninském poloostrově. Tehdy ještě talentovaného. Teď už je po všech stránkách vyspělý a s trochou kontroverze můžeme říct, že i nejlepší. Obránci si nemohou vynachválit, že Buffon když nemusí, tak míče nevyráží před sebe. V tomhle patří opravdu k té nejužší špičce. Báječné reflexy či zdařilá likvidace penalt, i to jsou další atributy, které z partnera české modelky Šeredové dělají bezpochyby jednoho z nejlepších brankářů planety.

Už sedm let v Juventusu čekají na mistrovský titul, zažívají jedno z nejhorších období historie. A zrovna Buffon u toho nemůže chybět. Kdo by byl řekl, že jeho působení v Parmě bude v součtu cenově podobně ohodnocené jako turínské angažmá. Těžko říct, jestli se na 32letého golmana prostě lepí smůla, nebo čím je to způsobeno, nicméně ten výčet trofejí je tak chudý, až nad tím rozum zůstává stát. Z osmi ročníků pouze dva tituly hned ze začátku jeho zdejšího fungování, plus jeden kousek odvelený k Interu v důsledku calciopoli. Dále už jen dva domácí poháry a jedno prohrané finále Ligy mistrů. Přitom populární Gigi miluje vítězství, o čemž dobře svědčí i prohlášení jeho agenta po nuceném sestupu do druhé ligy: "Serie B je soutěž, kterou ještě nikdy nevyhrál, a on se o to chce pokusit." Jenže naneštěstí pro něj, Buffon byl v Juventusu často sám, kdo podával stabilně spolehlivé výkony.

Přesto ani jemu se nevyhnuly výkyvy. Zejména během loňské sezony ho drze přemáhala frustrace z herní krize celého mužstva. Na jejím začátku ho sužovala zranění, díky nimž ho načas v brance nahradila senzace jménem Manninger a ve fotbalových kuloárech se začalo živě debatovat o Buffonově chystaném odchodu. Samotná hvězda působila poněkud sklíčeně, což také později sama přiznala. O nějakém odchodu prý ale neuvažovala. Uvidíme, jak se situace vyvine pro změnu po právě uplynulém ročníku. V něm si Juventini opět prožili jen a jen zklamání. Stěží uvěřitelná sedmá příčka, sotva pohárová, a překvapivé vypadnutí z Evropské ligy na úkor podceňovaného Fulhamu. Sečteno podtrženo - v Turíně se zase jednou naříkalo. Vůči Buffonovi si ovšem nikdo nedovolil říci byť jediného křivého slůvka. Dlouhovlasý brankář, pyšnící se rekordem devítinásobného ocenění pro nejlepšího golmana Serie A, už tentokrát nebyl ničím jiným než zodpovědnou oporou. V jednu chvíli byl považován za momentálně v nejlepší formě hrající star fotbalového nebe. Na respektovaném analytikovi Massimovi Maurovi si dokonce vyžádal patetickou nálepku "nejlepšího brankáře všech dob". Zpět v životní formě, skvělý Gigi je zpátky! Itálie si tak může oddychnout...

Trenér: Marcello Lippi

Letošní šampionát můžeme chápat na několik způsobů, třeba jako defilé dvou nejúspěšnějších italských trenérů posledních dvou dekád. Zatímco však Fabio Capello šel za novou výzvou, prvně k reprezentaci, vytahovat tápající Anglii z krize několika let, Marcello Lippi se spíše vrací k rozdělané práci. Skoro to vypadá jako kalkul. Roku 2006 dovedl Azzurri na absolutní vrchol, čímž se stal prvním koučem v historii, který zvládl nejvyšší možné mety dosáhnout jak s klubem, tak s národním výběrem. To navíc umocňuje fakt, že pokaždé šlo o týmy z jeho rodné krajiny - Juventus a repre Itálie. Po tomto monstrózním úspěchu si dal Lippi dva roky pauzu a pustil ke kormidlu nováčka Donadoniho. Jenže ten na Euru vyhořel, a tak je rodinný muž, dbající především na vnitřní zdraví mužstva, zase zpátky na místě činu. Hotov připravit své domovině dvojitou po sobě jdoucí radost, kterou naposledy zažila v e 30. letech minulého století.

Marcello Lippi má snad trenérské řemeslo v krvi. Z lavičky se už prokousal ke všem možným trofejím (snad až na tu pro evropského šampiona), čímž si víceméně kompenzuje svou hráčskou kariéru, kterou z největší části strávil v provinční Sampdorii. Právě vzhledem k tomu, že jako aktivní fotbalista pozornost širší veřejnosti neupoutal, musel začít opravdu prozaicky. Bezejmenné celky jako Pontenedra, Pistoiese, Carrarese, Cesena či Lucchese se klidně mohou kasat, že jejich dospělácké áčko kdysi dávno vedl někdo, koho před třemi roky Times zařadil mezi 50 největších trenérů všech dob. Zajímavé je, že na rozdíl od Capella Lippiho evidentně příliš neláká cizina. V žádné roli totiž ještě nevytáhl paty z "domu", a to na to měl už 40 let. V roli hlavního trenéra působí přesně 25 sezon a za tu dobu mu na jeho štít přibyly tuny zářezů. Mezi ty nejvýznamnější bezpochyby řadíme pět scudett (všechny s Juventusem), z toho jedno ztrojené domácím pohárem a trofejí pro vítěze Poháru UEFA (1995) a jedno "pouze" zdvojené triumfem v Lize mistrů (1996).

Před nadcházejícím mistrovstvím bychom si měli uvědomit ještě jednu věc, na níž bychom se mohli klidně zaměřit. A sice Lippiho šťastnou ruku při střídáních. Na minulém šampionátu totiž hned pět gólů z celkových 12 pocházelo z dílny Lippiho žolíků. V podobném duchu potom rodák z Toskánska připravoval i kvalifikační nominace. Vždyť pro těch deset zápasů povolal dohromady 36 různých hráčů! Je tedy evidentní, že se 62letý gentleman nebrání inovacím. Proto také nechává doma třeba reprezentační stálice v osobách Fabia Grossa či Lucy Toniho.

Ideální sestava: Buffon - Zambrotta, Cannavaro, Chiellini, Criscito - Pepe (Marchisio), De Rossi, Pirlo (Palombo), Camoranesi - Gilardino, Iaquinta

Kvalifikace

Ačkoliv je ani jednou neporazili, nakonec před nimi chovali luxusní šestibodový náskok. Řeč je o Irech, úhlavních konkurentech Itálie v boji o první, přímo postupovou příčku. Azzurri je převezli díky svým obvyklým nástrojům - pragmatismu a strojovému získávání sebepovinnějších tří bodů. Takhle tedy neatraktivně, ale přece porazili dvakrát Kypr, Gruzii i Černou Horu, kdežto Irové třeba s Balkánci pokaždé ztratili. To ve finále rozhodlo. Italům k těm sedmi výhrám a třem remízám (ta třetí na jejich konto přibyla po zápase v Bulharsku) stačily pokaždé maximálně tři góly, víc nikdy vstřelit nepotřebovala. A to ještě za tím jediným tříbrankovým nášupem stojí akorát úchvatný hattrick Gilardina, zkompletovaný za pouhých 14 minut. Na druhou stranu příčinou nepříliš obdivuhodné italské potence může být i nepřítomnost opravdového fotbalového trpaslíka. I poslední Gruzie nebo třeba nejví ce podceňovaný Kypr zpravidla favority dokážou potrápit, což dokázaly i tentokrát. Proto také Lippiho svěřenci inkasovali častěji než jiné velmoci jako Španělsko, Nizozemsko, Anglie či Německo.