Představení účastníků MS 2010 - Francie

Francie bude v Jižní Africe obhajovat stříbrné medaile z posledního šampionátu v Německu, k favoritům turnaje ale nepatří. Svěřenci Raymonda Domenecha už delší dobu neuspokojují náročné fanoušky a na letošní mistrovství světa se málem vůbec nedostali, přes Irsko přešli v baráži díky neregulérnímu gólu Henryho.

Historie

K prvnímu mezistátnímu zápasu nastoupil francouzský tým před 104 lety, kdy v Bruselu remizoval s domácí Belgií 3:3. V témže roce se Francie stala jednou ze zakladatelských zemí organizace FIFA. Samotný fotbalový svaz, Francouzská fotbalová federace, se svého založení dočkal v roce 1918. Reprezentace se zúčastnila hned premiérového mistrovství světa v Uruguayi v roce 1930, kde sice dokázala porazit Mexiko 4:1, avšak ani tento výsledek jí k postupu do další fáze nestačil. Podobným výsledkem pak pro Francii skončilo i mistrovství světa o čtyři roky později. O něco lépe se týmu vedlo na dalším dostaveníčku světové elity. V roce 1938 se šampionát uskutečnil ve Francii, která se s turnajem rozloučila ve druhém kole porážkou s pozdějšími mistry z Itálie.

O dvacet let později získali Francouzi první medaili. Ve Švédsku dovedla dvojice Raymond Kopa a Just Fontaine svůj tým až k bronzu. Druhý jmenovaný se stal největší hvězdou turnaje. Původně sice jel na šampionát jenom jako náhradník, jenomže při zranění několika spoluhráčů dostal svou šanci a za důvěru se trenérovi bohatě odvděčil. Vstřelil totiž neuvěřitelných 13 branek, což je i dnes nejlepší střelecký počin.

V šedesátých letech francouzský fotbal příliš velkou díru do světa neudělal. Vše se však změnilo s příchodem jediného muže - Michela Platiniho. Ten stále zůstává se 41 brankami druhým nejlepším reprezentačním střelcem Francie. V roce 1982 dovedl mužstvo až do semifinále mistrovství světa a o dva roky později byl s devíti brankami ústřední postavou při triumfu na domácím evropském šampionátu.

Po roce 1986 čekala Francie 12 let na další účast na MS. Jak to ovšem dopadlo zrovna před dvanácti lety, kdy Francie mistrovství pořádala, si jistě všichni pamatujeme. Zinedine Zidane tam svou zemi dovedl k historicky prvnímu titulu mistra světa. Toto vítězství pak Francie potvrdila i o dva roky později, kdy v Belgii a Nizozemsku získala rovněž evropský titul. Na další vystoupení na velké akci by ale v zemi galského kohouta nejraději zapomněli. Coby úřadující světový šampion totiž Francie v Japonsku a Jižní Koreji totálně propadla a s turnajem se loučila už po základní skupině, navíc bez jediného vítězství.

Na ME v Portugalsku to bylo jenom o něco málo lepší, vyřazení ve čtvrtfinále s Řeckem bylo velkým zklamáním. Ještě hůře pak Les Bleus dopadli na posledním velkém turnaji, kdy se k údivu všech loučili s prostředím Rakouska a Švýcarska jako nejhorší účastníci své skupiny. Zase bez výhry a s pouhým bodem za remízu s Rumunskem na kontě. Chuť si tedy Francie spravila alespoň před čtyřmi roky, protentokrát opět na schůzce nejlepších reprezentací celé planety. Tehdy se Zinedine Zidane s kariérou rozloučil červenou kartou a stříbrnou medailí, Francouze o zlato připravila Itálie a penaltový rozstřel.

Hvězda týmu: Jérémy Toulalan

Mozek, sice neklasický, ale přece mozek. Toulalan je především dříč, motorová myš, která čistou tvorbu hry přenechává spíše Gourcuffovi či Nasrimu. Přesto na něm stojí nejen hra Lyonu, ale i ta francouzské reprezentace. Leč se mezi svými krajany ještě nevypracoval do takové pozice, jakou zaujímá v klubu, už nyní Domenech dokáže rozpoznat jeho blahodárný vliv na projev kteréhokoliv mužstva. Vždyť komu by se nehodil takový mistr v odebírání balonů? Nenápadný duch, který se poznenáhlu zjeví za soupeřem a čistě mu vezme míč? Ve své podstatě jednoduchý "posouvač", přesto schopný technik? Toulalan si život zkrátka nekomplikuje, na hřišti občas může působit plaše, pokorně. Ostatně ne jinak se chová i v civilu. Ale přesto, a možná právě proto je tak nezaměnitelnou a klíčovou součástkou Domenechovy eskadry.

Pro leckoho by mohlo být záhadou, jak může mít tak znamenitý fotbalista tak málo příznivců. Ale při detailnějším prozkoumání jeho osobnosti nelze než utrousit úskočné "aha". Už v dětství se Toulalan neobklopoval kamarády, tiše posedával v rohu, byl ostýchavý - asi stejně jako umí být drzý na hřišti. Jeho devizou však vždycky byla pracovitost, nezměrná píle. A nejlépe ho vystihuje, i co se fotbalové kariéry týče. Hlavně díky ní se stal vůdčí postavou Nantes, v jehož seniorském dresu debutoval již na samém prahu dospělosti. Také ona může za to, že si zahrál za francouzskou osmnáctku, devatenáctku i jedenadvacítku, s níž zažil i poměrně úspěšný evropský šampionát v Portugalsku roku 2006. Ten byl pro Toulalana beze zbytku přelomovým. Přestože Francouzi turnajového pavouka opustili "už" v semifinále (vypadli s pozdějšími vítězi z Nizozemí), Toulalan byl zařazen do elitního týmu celého mistrovství. To byla záminka pro Lyon, který ho hned záhy vykoupil z Nantes za sedm milionů eur, a také pro Domenecha. Ten se s Toulalanem u týmu do 21 let sice takřka ukázkově minul, ovšem mezi dospěláky mu i tak dal šanci hned po stříbrném MS. A neprohloupil. Teď má Vieirova nástupce jako vyšitého.

Trenér: Raymond Domenech

Raymond Domenech si velké renomé získal již jako hráč, ve funkci trenéra mu to jde ještě o něco lépe a s francouzskou reprezentací málem vyhrál světový šampionát. O zlatou medaili ho před čtyřmi roky v Německu připravil penaltový rozstřel.

Domenech si během své hráčské kariéry vyzkoušel dresy Lyonu, Štrasburku, PSG, Bordeaux a Mulhouse. Pro útočníky nepříjemný obránce si na své konto připsal osm startů za národní tým, v roce 1973 vybojoval s Lyonem Francouzský pohár a získal dva mistrovské tituly (1979 se Štrasburkem a o pět let později s Bordeaux).

Trenérskou dráhu 56letý Domenech odstartoval v Mulhouse. Následně se přesunul do Lyonu, který přivedl mezi francouzskou elitu a upoutal zájem pánů starajících se o národní tým. Nejprve se ujal kormidla jednadvacítky a největšího úspěchu s ní dosáhl na mistrovství Evropy v roce 2002, kdy jeho tým prohrál až ve finále s Českou republikou. V létě roku 2004 hledala Francie nového trenéra pro seniorskou reprezentaci, v úvahu přicházeli třeba Laurent Blanc nebo Jean Tigana, FFF ovšem dala důvěru Domenechovi. A udělala dobře, pro mnohé nepříliš známý trenér dostal tým na MS do Německa a sahal dokonce po zlatu. O to ho již podruhé v kariéře připravily penalty, po české jednadvacítce tentokráte měli pevnější nervy Italové.

I přeze všechny tyto alespoň dílčí úspěchy zůstává Domenech trnem v oku většině příznivců francouzského "nároďáku". Vlastně lze jen překvapeně konstatovat, že na tomto místě představujeme stejného muže jako před dvěma roky. Právě Domenechova osoba totiž byla po nedávném "evropském" krachu zralá na popravu, přesto však vytrvala. Teď už je ovšem nad slunce jasné, že případný další neúspěch by poměrně čerstvý "ženáč" nepřežil. Velké popularitě se totiž netěší ani u svých potencionálních svěřenců. Známý je třeba příběh Davida Trezegueta, útočníka Juventusu, kterému vinou sporů s trenérem k pozvánce na ME nepomohlo ani dvacet ligových branek. Doslova za "problém" pak kontroverzního kouče označil i sám Michel Platini.

Pravděpodobná sestava: Lloris - Sagna, Gallas, Abidal, Evra - Toulalan - Govou, Gourcuff, Malouda, Ribéry - Anelka.

Kvalifikace

Vlastně jen Henryho variaci na Maradonovu boží ruku může celá Francie vděčit za účast na africkém mistrovství. Právě ta totiž stála u zrodu Gallasova gólu - toho gólu, který odsoudil Iry k pláči a Francouze posunul skrz baráž na čtvrtý světový šampionát v řadě. To je pro Francouze mimochodem historický unikát - čtyřikrát po sobě jim neunikla účast na největším fotbalovém svátku. Ale to opravdu jen tak mimochodem, do popředí totiž opět vystupuje téma klasické francouzské kvalifikační kocoviny.

Bylo to jako déja-vu. Před dvěma lety patřila Francie k nepříjemným překvapením kvalifikace na nadcházející Euro. Teď se do podobné role může směle pasovat zas a znovu. Jenže minule to měla přeci jen jednodušší - z druhého místa, které mimochodem před Skoty uhájila jen s dvoubodovým odstupem, postupovala rovnou. Letos tomu tak nebylo, čekala ji ještě zrádná baráž, jejíž výsledek už všichni známe. Také do té doby to ale všechno bylo těsné jak ve svěrací kazajce, ačkoliv francouzský náskok na třetí Rakousko činil ke konci pěkných sedm bodů. Jenže - dvě hubené, jednogólové výhry nad podceňovanou Litvou, jedna taková s ještě horšími Faeřany, prohra s Rakouskem a dvě utrápené remízy se Srbskem. Toť na jednu hromadu shrabaná letošní a loňská mizérie Les Bleus. Paradoxem potom můžeme nazvat fakt, že zrovna jedna součást tohoto úhrnného trápení Francouze de facto katapultovala směr Kapské město. Na mysli mám zářijovou plichtu se Srby, kterou Domenechův výběr uhrál i navzdory více než 80minutovému oslabení. Po ní už totiž následoval jen hladký debakl Faerských ostrovů (5:0), na cent přesně splacená porážka Rakušanům (3:1) a rezervace hotelu někde na jihu černého kontinentu.