Téma: Ozvěny z Bundesligy

Porúří se změnilo. Uhelné doly zavřely své brány, celý region od těžkého průmyslu utíká a místo toho se učí pokrokovějším oborům. Škatulky o špinavé oblasti už v realitě svůj základ ztrácejí, mnohem spíš přežívají prostřednictvím vzpomínek či odrazů v kultuře. A tak i fanoušci Bochumi nadále zpívají o svém zaprášeném městě, přestože i zde slunce dávno prorazilo. A neminulo ani Ruhrstadion.  

Konečně. Konečně Bayern někdo pořádně zostudil. Někdo z Německa. Někdo, kdo si nedělal těžkou hlavu z toho, že Bavoři nastoupili v plné polní. A stalo se to... v DFB-Pokalu. Té krásně nevyzpytatelné soutěži, kterou podobné příběhy živí. Proč ale něčeho podobného nelze dosáhnout v Bundeslize? Máme se snad smířit s tím, že nejvyšší německé soutěži zkrátka chybí to hlavní koření, které až dodatečně přisypou bitvy o národní pohár?  

Přemýšlivý záložník, nepostradatelný článek mužstva, dynamo na dvou nohách či neústupný rváč, který si nikdy nepřipouští porážku. A taky mimo hřiště přátelsky vyhlížející sympaťák, jenž se rád angažuje tam, kde si to společnost zrovna žádá. Všechny zmíněné charakteristiky vykreslují Joshuu Kimmicha jako dokonalého klaďase. Jenže i takřka nedotknutelný hrdina si umí zadělat na problémy...  

Nezdá se vám, že jste již podobný titulek někde četli? Taky že ano. Stačí však drobné pohrání si se slovy a náhled na jedno a totéž mužstvo vypadá zcela jinak. Do BayAreny totiž dorazil Bayern, před nímž se ještě nedávno sebevědomým domácím vmžiku rozklepala kolena. Mnichované tak po necelém roce opět rozdrtili veškerou víru Leverkusenu v sebe sama. Náhoda? Nemyslím si.  

Ve druhém venkovním utkání v řadě se Fürthu povedlo ujmout vedení, jenže v Berlíně ani v Kolíně náskok neudržel. Zejména při posledním představení u kolínského dómu vynikla celková slabost Kleeblätter. Mužstvo z Frank nadále čeká na první vítězství v ročníku a za sedm odehraných kol neukázalo v podstatě nic, čím by nejvyšší německou soutěž mělo obohatit. A pokud tak bude pokračovat, zesměšní se v 1. Bundeslize ještě víc než při devět let staré anabázi.  

Na shledanou, rodné údolí! Malebná říčka Dreisam v podhůří Černého lesa se v neděli rozvodnila po průtrži slz. Více než 14tisícový dav se na přilehlých tribunách loučil s kultovním stadionem. Nezbytný, leč bolestivý krok. Navzdory vítězství domácích nebylo nikomu do smíchu. Dreisamstadion už dávno nevyhovuje požadovaným standardům, avšak právě proto se do něj celý Freiburg zamiloval.  

Nešlo odtrhnout oči. Člověk se snažil sebevíc, ale i pauza na toaletu musela posečkat. Neutuchající touha Antonyho Modesteho vsítit gól, panická snaha Lipska konečně uspět nebo energií přebývající Steffen Baumgart zkrátka nenechali diváky ani na chvilku vydechnout. A když už si jeden konečně mohl dojít alespoň k lednici pro pivo, opět se zarazil do sedačky při pohledu na opravdu ostré Nordderby.  

Úsměv na tvářích tuhne, pomalu mizí. S pouhými třemi body na kontě zažívá Lipsko svůj vůbec nejhorší vstup do prvoligového ročníku. Šlápnutí vedle se po příchodu Jesseho Marsche dala očekávat, avšak s laciným omlouváním pokračujícího sehrávání se zlepšení v dohledné době těžko dostaví. I proto je třeba nahlížení na výkony a výsledky "Roten Bullen” pozměnit. Ne snad kvůli všeobecně neoblíbenému klubu, ale mnohem víc kvůli budoucnosti nadějného stratéga.  

Už vloni se Leverkusen na chvíli vyjevil jako aspirant usilující o prolomení triumvirátu z Mnichova, Dortmundu a Lipska. Dokonce se objevil na čele tabulky a hodlal na prvním místě vydržet co nejdéle. Stačila však jediná chyba v předvánočním zápase proti Bayernu, aby se doposud soudržně působící mužstvo zhroutilo. V létě se ovšem "Werkself” znovu zmobilizoval a od prvního kola tlačí na pilu.