Představení účastníků MS - Anglie

Od nálepky automatických favoritů, kteří vzápětí nejsou schopni naplnit vysoká očekávání, to Anglie postupem času dopracovala k přesně opačnému cejchu reprezentace, od které se už raději nic moc nečeká. S čím se jediný reprezentant britské kopané vytasí tentokrát?

Historie

"Hrdý Albion" - tohle slovní spojení se ve fotbalových lexikonech zabydlelo s jistotou tvrdého y ve vyjmenovaných slovech. Přesto je často, a zejména v nedávné době, vyslovováno poněkud ironickým tónem hlasu. Problém totiž tkví v tom, že Angličané doopravdy příliš nemají na co být hrdí.

Jestliže se zkrátka dříve v rovině "silná liga - slabá reprezentace" hovořilo o Španělsku, dnes tohle žezlo neomylně třímá v rukou centrum Commonwealthu. Přitom Ostrované vpravdě neoslňovali ani v minulém století.

Na svém prvním MS v Brazílii roku 1950 Albion totálně pohořel a pakoval se domů už po třech zápasech. Za čtyři roky už Angličané alespoň nakoukli do vyřazovacích bojů, kde se ale příliš neohřáli a hned ve čtvrtfinále je jasně vyřadila Uruguay. Ve stejném duchu se potom vyslanci Královny Alžběty prezentovali i na dalších dvou šampionátech - ve Švédsku dohráli okamžitě po skupinové fázi, v Chile pak pro změnu jen dorovnali své dosavadní maximum.

Celé mizérii tedy mělo učinit přítrž léto 1966 a zpravidla nedobytné domácí prostředí, kde Angličané veškerou světovou smetánku napříště uvítali...

První prohra s nebritským celkem na vlastním hřišti - 21. září 1949. První takový neúspěch přímo na Wembley, londýnském svatostánku - ještě o čtyři roky později. Více než osmdesát let uběhlo od zformování anglické reprezentace, než se někomu z pevniny, konkrétně Maďarsku, konečně podařilo vyloupit slovutné Wembley. Není tedy divu, že jakmile tu Angličané měli sehrát svá dosud nejdůležitější reprezentační klání, nepochybili.

Jakoby náhodou zrovna v Londýně domácí nároďák sehrál v rámci mistrovství světa 1966 každé z vyřazovacích střetnutí - poradil si s Argentinou, nepustil dál Eusébiovo Portugalsko a nezaváhal ani ve finále. Třebaže Němci Angličany donutili hrát přesčas; a třebaže domácí museli rozhodnout až dlouho diskutovaným gólem nególem Geoffa Hursta.

Dalo se čekat, že tento triumf budou Ostrované jen těžko napodobovat. Ale že se mu v příštích 40 letech ani nepřiblíží, to asi přesto tušil jen málokdo. Tedy nepřiblíží... semifinále na mistrovství světa 1990, a dále ještě dvě "evropská", by se možná s přivřením obou očí dala vzít, ale stejně. Absence dalšího finále jednoduše smrdí - kór když se Angličané na úplném vrcholu turnaje nepodíleli ani na dalším svém domácím podniku, mistrovství Evropy 1996. Tehdy je v semifinále poprvé drsně zradily pokutové kopy.

Dalším klasickým trnem v patě jsou pak Ostrovanům čtvrtfinále, kterých od zlata z roku 1966 na velkých akcích nezvládli hned pět. Právě druhý vyřazovací duel se stal Albionu osudným jak roku 2006 v Německu, tak ještě o něco dřív v Japonsku a Asii; mezi zástupci starého kontinentu jim pak zase čtvrtfinále dle vlastních představ nevyšlo v Portugalsku.

Zpropadenou první dekádu nového tisíciletí posléze Angličané zase završili po svém: na předminulé Euro radši nepostoupili a v Jižní Africe padli rukama ambiciózních Němců ihned po uzavření skupinové fáze. To samé se opakovalo také před dvěma lety na ME, když Albion - pokolikáté už - nezvládl penaltový rozstřel s Italy.

Kvalifikace

Poslední dva kvalifikační cykly Angličanům vyšly. Zatímco s ohledem na turnaje v letech 2006, 2008 a 2010 se mu to nikdy nepovedlo, v následujících dvouletkách Albion vždy zvládl vydržet nepřemožitelný. Uhrál sice hned sedm remíz, z toho čtyři (poprvé pod Hodgsonem) cestou do Brazílie, ale stále. Neporazitelnost je přece pořád neporazitelnost.

Navíc dohromady v 18 kvalifikačních duelech Ostrované inkasovali pouze devětkrát, což je rovněž solidní vizitka. A to čerství protivníci Albionu - konkrétně zejména Poláci, Ukrajinci nebo Černohorci - rozhodně nejsou žádnými nazdárky. Také proto zřejmě nakonec Anglie musela hrát o letenky až do posledního kola, aby před Ukrajinou finišovala s náskokem jednoho jediného bodu.

Na koho se zaměřit: Wayne Rooney (Manchester United)

Uběhlo přesně deset let od chvíle, kdy Wayne Rooney poprvé a naposledy dělal hrdé Anglii na velké akci radost. Tehdy ještě talent Evertonu vtrhl na mezinárodní scénu s opravdovou vervou: skrze první ze dvou tref do sítě Švýcarska se stal (na čtyři dny) nejmladším střelcem v dějinách evropských šampionátů a s výslednou vizitkou čtyř gólů ve stejném počtu zápasů se v pouhých 18 letech vtěsnal do oficiálního all-star týmu turnaje.

Střih, červen 2014 - a 28letému "Wazzovi" je anglickou veřejností dávána víceméně poslední šance na odmítnutí nálepky velkolepého zklamání pyšného národa. Ba co hůř: obálka čtvrtečního vydání Daily Mirror si dokonce ve vší vážnosti pohrávala s myšlenkou, že by nejlepší anglický střelec v kvalifikaci (7) - a brzy jistě i všech dob (na Charltona ztrácí 11 gólů) - vlastně ani nemusel startovat v zahajovacím utkání. Albion by se prý bez něj v pohodě obešel.

Až sem, na zdánlivé dno, to tedy Wayne Rooney postupně dopracoval. Ale řekněme si na rovinu... ne snad že by to celé bylo čistě jeho dílo. Kromě přehnaně náročného ostrovanského publika Rooneyho koncem sezon obyčejně terorizují také zdravotní problémy.

Zranění si pihovatý útočník přivodil vlastně už ve čtvrtfinále Eura 2004, kde nakonec Anglie vypadla na penalty; především pak ale kvůli různým neduhům prakticky vůbec neabsolvoval přípravu na předešlá dvě mistrovství světa. A předloňské Euro? To mu pro jistotu zkomplikoval dvouzápasový distanc (za který už si ale sám mohl, samo sebou).

Tentokrát je Rooney v pořádku a nevláčí si s sebou žádný trest; s o to větší porcí očekávání - respektive apatie, záleží na skupině lidí - se však musí vypořádávat. Přeci jen pakliže coby teenager vsítil na jednom turnaji čtyři branky, na zbylých třech šampionátech se jakožto papírově zralejší a (taky prakticky) komplexnější fotbalista radoval všehovšudy jednou. Dokupy.

To nejlepší si tedy rodák od řeky Mersey v posledních letech tradičně schovával pro klubovou scénu - obě nejplodnější sezony v Manchesteru předznamenaly nemastná neslaná vystoupení na ME 2012, respektive MS 2010. Právě s ohledem na tohle "pravidlo" by však nyní bylo nasnadě očekávat změnu: Rooney si do Brazílie jede spravit chuť po mizerném ročníku United, a jakkoliv si v reprezentaci dál jaksi hledá explicitní úlohu na hřišti (proti Ekvádoru dokonce nastoupil na levém křídle), nic dalšího mu už v prodání mimořádného potenciálu na papíře nebrání.

Má nejlepší věk, je kompletně zdráv, obklopovat ho mají vesměs samí mladí, technicky spíše vyspělí kluci... a pak je tu samozřejmě ta symbolická desítka, kterou "Wazza" zrovna nosí na dresu.

Trenér: Roy Hodgson

"Kdybych stále byl s vašimi hochy, vedli bychom si lépe," poznamenal Fabio Capello po čtvrtfinálovém exitu Angličanů na předloňském Euru. Byl to právě on, kdo Albion na šampionát dostal; pak ale v únoru 2012 ve světle "kauzy Terry" sám rezignoval. Bedlivě sledovaného kormidla se zakrátko ujal Roy Hodgson - a jak se zřejmě čekalo, doposud to nikdy neměl lehké...

Potvrdilo se to hned při Hodgsonově nástupu do funkce, kdy se bulvární deník The Sun okamžitě jal zesměšňovat jeho ráčkování. A averze vůči údajně zpátečnickému veteránovi, který stále lpí na relativně jednoduchém principu "čtyř navzájem propojených dvojic" v rozestavení 4-4-2, postupem času slábla jen velmi pomalu.

Těsně před turnajem, a po představení obvykle problematické nominace, se nicméně ta nevraživost - jaksi paradoxně - projevuje snad nejméně intenzivně za celé ty dva roky. Hodgson do Brazílie bere mladickou dravostí osvěžený mančaft, což fanouškům v rámci možností imponuje.

Roy Hodgson je známý světoběžník, který se v zahraničí těší nepoměrně většímu renomé než doma. A jestliže na Euru mohl v konfrontaci se Švédskem využít svých bohatých zkušeností se severskou kopanou (vedl finskou reprezentaci a spolu s Bobem Houghtonem zcela transformoval švédskou klubovou scénu), tentokrát by se Albionu mohly hodit jeho reminiscence na anabáze v Interu či Udinese (a na ono čtvrtfinále ME 2012, ehm).

Milánský celek dnes již 66letý manažer vedl mezi lety 1995-97, aby s ním dosáhl akorát na neúspěšné finále Poháru UEFA úplným závěrem svého tamějšího angažmá. Tentýž kousek o 13 let později zopakoval ještě s podceňovaným Fulhamem, a tak jeho poslední vzpomínkou na sladký triumf zůstává zaprášený ligový titul s dánskou Kodaní ze sezony 2000/01.

Tak trochu "typicky anglická" vizitka, co říkáte?

Přednosti

Před ME 2012 se Gary Cahill na poslední chvíli nešťastně zranil a Roy Hodgson tak musel sáhnout ke změně na velmi choulostivém místě. Tentokrát se snad stejná situace opakovat nebude a Albion se bude moci spolehnout na tandem Jagielka-Cahill, který v kvalifikaci připustil pouhé čtyři inkasované branky.

S Leightonem Bainesem permanentně na place navíc oba stopeři mohou významně hrozit ze standardek - oba se takto koneckonců trefili v přípravě proti Peru. Další mocnou zbraní Ostrovanů by potom mohl být Daniel Sturridge a jeho schopnost střílet branky takříkajíc "z ničeho".

Slabiny

Anglie veze do Brazílie nezvykle mladý a nezkušený mančaft. Pouze šest nominovaných dříve okusilo atmosféru světového šampionátu, a to ještě například Frank Lampard velmi pravděpodobně začne na lavičce. Tato slabina se nakonec docela klidně může proměnit ve výhodu, protože Albion novou krev skutečně potřeboval jako sůl, ale i potom lze jmenovat další potenciální kameny úrazu. Mezi ně patří stále stejně problematicky obsazený post pravého beka (Johnsonem) nebo pokračující absence opravdu hrotového útočníka-zakončovatele a klasického štítového záložníka.

Předpokládaná sestava: Hart - Johnson (Milner), Cahill, Jagielka, Baines - Henderson, Gerrard - Lallana, Rooney, Welbeck - Sturridge