Představení účastníků MS - Mexiko

Jako již tradičně uvidíme na letošním mistrovství reprezentaci Mexika. Ke všemu navíc stejně jako před čtyřmi lety znovu ve skupině s pořádající zemí a abecedním označením A. Přestože mexická cesta na brazilský šampionát byla mimořádně trnitá, vše zlé je zažehnáno a veškerá pozornost nyní směřuje ke klíčovému úvodnímu duelu s Kamerunem.

Historie

Od samotného počátku světových mistrovství si Mexiko tuto velkou slávu jen zřídka nechalo ujít. Byť na tom úplně prvním, pořádaném v Uruguayi, skončila mexická reprezentace na posledním třináctém místě, postavení mezi smetánkou světového fotbalu jí již nikdo nevezme. V historii světových šampionátů půjde pro Mexičany o jubilejní patnáctou účast, přičemž současná generace fotbalových fanoušků si El Tri ani nemůže pamatovat jinak než jako úspěšného harcovníka v bojích o postup ze základních skupin. Na všech pěti posledních mítincích se totiž Mexiku vždy v tomto ohledu zadařilo, i když následně pokaždé vypadlo hned v osmifinále. Letošní šestý pokus na průlom však bude obtížnější než kdy jindy...

Již dvakrát byli Mexičané sami pořadateli MS, a to v letech 1970 a 1986. Zároveň jde o jediné ročníky, kdy se i díky mohutné podpoře tribun probojovali mezi nejlepší světovou osmičku. Zvláště v druhém případě chybělo jen málo k ještě většímu průlomu: po suverénním ovládnutí skupiny a překonání Bulharska 2:0 v osmifinále došlo v zápase se Spolkovou republikou Německo po bezbrankové základní hrací době i prodloužení na pokutové kopy. Tam nicméně německá mašina ukázala pevnější nervy a všechny pokusy proměnila, zatímco Mexičané si vylámali hned ve dvou případech zuby na brankáři Schumacherovi.

Po těsném nedosažení na snové semifinále MS to s Mexikem šlo z kopce. Šampionát v roce 1990 v Itálii se jej vůbec netýkal kvůli zákazu FIFA za podvodné zkreslování dat narození mexických reprezentantů v mládežnických kategoriích. Čtyři roky nato pak ve Spojených státech začala mexická šňůra úspěšných postupů ze skupiny a krutých vyřazení v prvním kole finálového pavouka - tehdy znovu po penaltách s Bulharskem. 1998 - prohra s Německem navzdory tomu, že v utkání Mexičané vedli. 2002 - překvapivá prohra 0:2 s rivalem USA. 2006 - ani skvělý výkon proti Argentině nebyl Mexiku nic platný, stačil jen na prohru 1:2 po prodloužení. Naposledy za táhlých zvuků vuvuzel v Jihoafrické republice byli katy Mexika znovu Argentinci, tentokrát jim k výhře 3:1 pomohla i brzká branka Téveze z jasného ofsajdu.

Suma sumárum: na čtrnácti mistrovstvích Mexiko odehrálo 49 utkání, z nichž 12 vyhrálo, 13 zremizovalo a 24 prohrálo s celkovým skóre 52:89.

Kvalifikace

Dostat se do Brazílie k šestému účinkování na MS za sebou měla být pro Mexičany hračka. Dlouholetý hegemon konfederace CONCACAF viděl soupeře jen v úhlavním rivalovi z USA, což při formátu tří postupujících a čtvrtého místa zaručujícího baráž neměl být žádný důvod k obavám. Semifinálová skupina na tom ostatně nic nevyvracela: s Kostarikou, Salvadorem i Guyanou Mexičané neztratili ani bod a suverénně postoupili do finálové šestičlenné skupiny.

Tam však El Tri ošklivě narazili. V úvodních šesti kolech ještě alespoň pod vedením Josého Manuela de la Torreho drželi neporazitelnost, byť za cenu pěti remíz. Pak přišla domácí prohra s Hondurasem, která již De la Torreho stála místo. Na těžký duel v USA pár dnů nato dočasně Mexičany vedl Luiz Fernando Tena, jenž po prohře 2:0 přenechal místo Víctoru Manueli Vucetichovi. Ten záhy přinesl Mexiku první domácí vítězství v kvalifikaci nad Panamou.

O měsíc později však Mexiko znovu prohrálo, tentokrát na kostarické půdě, a z trenérské stoličky se pakoval i Vucetich. Sice ve své podstatě uspěl a opravdu Mexiku zařídil baráž, ovšem díky blamáži s Kostarikou neměli Mexičané boj o čtvrté místo ve svých rukou a museli paradoxně fandit nenáviděným Spojeným Státům, aby porazily Panamu. Když v 83. minutě domácí Tejada skóroval na 2:1, zdálo se, že USA, kterým už v zápase o nic nešlo, na panamské půdě prohrají a odsoudí Mexiko k záhubě. Vše zlomil až nastavený čas, kdy nejprve srovnal Zusi a poté zoufalé Panamce definitivně potopil Jóhannsson.

Mexiko tak s pouhými jedenácti body za dvě výhry a pět remíz z deseti zápasů a dokonce s trestuhodným skóre 7:9 postoupilo do baráže proti Novému Zélandu. V následných dvou zápasech pod vedením nového kouče Miguela Herrery nastříleli Mexičané víc gólů než v celé kvalifikaci, po souhrnné výhře 9:3 (5:1 a 4:2) odvrátili kvalifikační blamáž a nechybí tak na MS ani letos.

Na koho se zaměřit: Oribe Peralta

Květen 2012. Do konce zápasu mezi domácím Santosem Laguna a Tigres zbývá posledních pět minut a domácí potřebují vstřelit dvě branky. Leckdo již začal stadion Corona opouštět, ovšem Miguel Ángel Peralta s Julietou Moronesovou stále věří v obrat. Mají pro to ostatně dobrý důvod: na hřišti je stále jejich syn Oribe. A ten nezklamal. El Cepillo, neboli Kartáč, jak se mu kvůli neposedným vlasům přezdívá, během tří minut vsítil potřebné dvě branky a poslal Los Guerreros do finále mexické Clausury. Když pak o týden později vyhrál Santos i tento zápas, nikoho nepřekvapilo, že vítězný gól dal do sítě Monterrey znovu Peralta.

Také Oribeho otec Miguel se chtěl stát profesionálním fotbalistou, ovšem nedotáhl to dál než do třetí mexické ligy. O to víc pak podporoval sny malého kluka, který se proháněl po prázdných parkovištích s poslepovaným balonem. Se zpožděním si Peraltových kvalit všimli v akademii CESIFUT, z níž nakoukl i do mládežnické reprezentace Mexika. Zároveň však prožil tvrdou zkoušku v podobě komplikované zlomeniny holenní i lýtkové kosti. Navzdory pochybám, zda se ještě k fotbalu někdy vrátí, se po roční absenci dostal nyní nejlepší střelec mexické kvalifikace opět na hřiště.

Ani poté při snaze prosadit se nešlo o žádnou idylku, tím spíš že samotná Miguelova práce ve výrobě kovových tyčí sotva rodinu dokázala zabezpečit. Opakovaně se Oribe nabízel, že si najde zaměstnání, aby pomohl s pokrytím výdajů v domácnosti, vždy však od otce uslyšel rázné "ne". Nakonec prorazil v La Comarca Lagunera, kde si někteří hráči vydělávali na základě vstřelených branek. Všechny Peraltovy bonusy šly rovnou matce.

Peraltovým snem bylo prosadit se v první lize, nejlépe v dresu Santosu Laguna, kterému od dětství fandil. Několikrát si jej dokonce z klubu přizvali na testy, ovšem pokaždé odcházel s nepořízenou. Postupně se prokousával řadou jiných týmů, až skončil v Monterrey, odkud si jej slavný kouč mexické reprezentace Ricardo La Volpe vytáhl do národního týmu. Po jeho březnovém debutu proti Argentině v roce 2005 dokonce La Volpe Peraltu označil do budoucna za "mexického Ronalda". Trvalo nakonec pět let, než tomuto výroku dostál.

Peraltův definitivní průlom nastal v roce 2010, v jeho šestadvaceti, kdy byl konečně klíčovým hráčem Santosu. Od té chvíle si začal budovat reputaci hlavní hvězdy jak na klubové, tak národní úrovni. Díky tomu pak byl na londýnskou olympiádu nominován jako jeden ze tří hráčů starších třiadvaceti let a záhy ukázal, jak správná volba to byla. "Udělej doma na poličce s trofejemi místo, přivezu zlatou medaili," instruoval Peralta už před začátkem turnaje manželku.

O dva měsíce později došlo na velké finále ve Wembley, kde Mexičané nastoupili proti favorizované Brazílii s hráči jako Neymar, Thiago Silva, Hulk, Marcelo či Oscar. Mexiko i tak heroicky vyhrálo 2:1 a můžete směle hádat, kdo že vstřelil obě branky olympijských vítězů - nikdo jiný než Oribe Peralta.

Říkává se, že hráči bývají na vrcholu sil v šestadvaceti. Oribe Peralta je zářným příkladem, že i se třicítkou na krku si jde v mateřské zemi vysloužit smlouvu nejlépe placeného hráče ligy a plnit roli reprezentačního útočníka číslo jedna v konkurenci hráčů z Manchesteru United či Villarrealu. Symbolicky jej ve skupině znovu čeká Brazílie, a můžete vzít jed na to, že tentokrát jej Thiago Silva a spol. určitě nepodcení.

Trenér: Miguel Herrera

Narozen 18. března 1968 do chudé rodiny v mexickém Cuauhtepecu, musel si Miguel Herrera nabrousit lokty již od útlého věku. Jako dvě hlavní opory svého života uvádí maminku a babičku, které mu vštípily, že nikdy není nic ztraceno. Mladý Herrera si to možná vzal až příliš doslovně a přijal jako sobě vlastní neústupný, výbušný charakter, který jej mnohdy přiváděl do problémů. S fotbalem začínal jako střední útočník, ovšem na prvoligové úrovni se prosadil působením na opačném konci hřiště, jako řízný obránce.

Většinu své hráčské kariéry spojil Herrera s C.F. Atlante. V roce 1986 si v tomto klubu odbyl ligový debut, a přestože pak procestoval Mexiko křížem krážem, hned třikrát se do Atlante ještě jako hráč vrátil. Nejlepší léta prožil el Piojo, v překladu Veš, v poslední dekádě před přelomem tisíciletí. Nejprve s Atlante v sezoně 1992/93 ovládl ligu a poté málem toho samého docílil i s Toros Neca, pro něž i finálová prohra s Guadalajarou znamenala tehdy největší úspěch v klubové historii.

Přestože neoplýval velkým talentem, dostal se Herrera díky své zarputilosti i do mexické reprezentace. Na Copa América v roce 1993 pomohl El Tri k cestě až do finále, v němž se však po výhře 2:1 radovala Argentina. O rok později se měl el Piojo objevit i na mistrovství světa, ovšem ta samá povaha, která ho do reprezentace dostala, ho z ní i vyřadila. Jen pár týdnů před startem šampionátu Herrera neudržel po jednom ligovém zápase nervy na uzdě, udeřil do tváře fotografa a konečná nominace jej minula.

V devadesátých letech byl Herrera velký bouřlivák. Výše zmíněný incident nebyl jediným, mladý Miguel se pravidelně objevoval v nočních podnicích, většinou v pohledné dámské společnosti a užíval si života plnými doušky. Nikdy se nebál říct nahlas, co si myslí, a nezaváhal ani v situaci, kdy jej během pozápasového rozhovoru napadl rozezlený fanoušek. "Byl jsem unavený, dával zrovna rozhovor a v tom mě kdosi uhodil zezadu do hlavy. Myslel jsem, že to byl někdo, koho znám, nešlo totiž o nijak velkou ránu, ale ten chlapík se zastavil asi metr ode mě a vyzval mě na souboj," vzpomíná nyní šestačtyřicetiletý Herrera.

Dva roky poté, co v dvaatřiceti ukončil v Atlante kariéru, se do téhož klubu vrátil jako trenér. Na úspěchy si však musel ještě pár let počkat a až v Monterrey ukázal svůj potenciál. Dvě sezony po sobě dokázal dojít až do finále Apertury, tedy první části ligy začínající v létě, pokaždé však odcházel poražen. Po dalších méně povedených štacích nakonec Herrera zakotvil v prestižní Américe, kde původně v listopadu 2011 podepsal jen půlroční kontrakt se slovy: "Když do půl roku neuvidíte výsledky, zase půjdu." Třetí místo a vypadnutí v následném semifinále vedení klubu nakonec stačilo a Herrera si místo kouče podržel.

O rok později se toto rozhodnutí ukázalo být správným. América totiž ovládla Clausuru a po finálové výhře na pokutové kopy nad Cruz Azul si připsala svůj jedenáctý titul v historii. Toto prvenství bylo o to cennější, že Herrerovi svěřenci museli dotahovat jednobrankové manko z prvního zápasu, a takřka celou odvetu včetně prodloužení dohrávali o deseti. Jedním z úspěšných exekutorů v dresu vítězů byl mj. i nejlepší střelec ligy Christian "Chucho" Benítez, jenž o dva měsíce později již v novém působišti v Kataru zemřel v sedmadvaceti letech na zástavu srdce.

Byl to právě úspěch s las Águilas, který Herreru dostal na radar při hektickém výběru toho správného kouče pro mexickou reprezentaci. Po zbabrané kvalifikaci a neuvěřitelné výměně čtyř trenérů během jediného měsíce se Herrera rozhodl pojmout blížící se baráž hezky po svém. Nekonalo se žádné povolávání hvězd ze zahraničí, naopak se ke slovu dostali výhradně domácí hráči, které Herrera dobře znal a patřičně zpracoval, aby klíčový duel s Novým Zélandem zvládli. Výhry 5:1 a 4:2 hovoří samy za sebe, národ vypukl v jásot a znovu hledí na svou reprezentaci optimisticky. Nového kouče si navíc pochvalují i média: vždy dochází na tiskové konference, trpělivě poskytuje rozhovory a stará se dokonce o vlastní účet na Twitteru.

Pro Herreru nejde ani náznakem o jednoduchou situaci. Dobře si uvědomuje, že se stejným přístupem, jaký předvedl proti Zélandu, nemá na mistrovství šanci uspět. Bude třeba zapracovat do sestavy hráče jako Giovani dos Santos, Javier Hernández či Héctor Moreno a zároveň neztratit soudržnost a duši týmu, kterou mu svým příchodem vdechl. Očekávání veřejnosti jsou vysoká, času na sehrání pramálo. Avšak můžeme si být jistí, že el Piojo neuhne před ničím ani tentokrát, nic přece není ztraceno.

Přednosti

Jen tři z účastníků brazilského šampionátu byli během kvalifikace gólově úspěšnější v závěrečné čtvrthodině než Mexiko. To dalo rovných 35 % všech svých branek právě až po pětasedmdesáté minutě, což si rádo uchová v paměti, kdyby na mistrovství potřebovalo rozhodnout zápas ve svůj prospěch.

Hlavním motorem dnes poměrně nezvyklé formace 5-3-2, kterou trenér Herrera praktikuje, jsou tvrdí střední záložníci a neunavitelné kraje obrany. Napravo působí spolehlivá stálice a fanoušek baseballu Paul Aguilar, nalevo si pak má Herrera opravdu z čeho vybírat: o jedno místo bojuje trojice Salcido, Guardado a Layún. Střed hřiště by si měl podmanit Carlos Peňa, jehož v 24 letech čeká jedinečná šance udělat si jméno na velký přestup z mexického Leónu do Evropy. Díky svým vlasům si vysloužil přezdívku Gullit a při zranění ofenzivního záložníka Montese to může být právě on, kdo ze středu hřiště potáhne mexickou ofenzivu.

Minimálně do zápasu s Kamerunem navíc mohou jít El Tri s dobrým pocitem při pohledu na nedávnou historii - od roku 1994 totiž v úvodním zápase mistrovství ani jednou neprohráli (3 výhry a 1 remíza).

Slabiny

V průběhu celé kvalifikace Mexiko nezískalo ani jeden bod poté, co v zápase muselo dotahovat nepříznivý stav. Brzký inkasovaný gól proti Kamerunu tak může mít dalekosáhlé důsledky.

Nic dobrého nevěstí ani propustná obrana zvláště s blížícím se koncem zápasu. Vyjma dvou branek inkasovali Mexičané během kvalifikačních bojů vždy až v závěrečné půlhodině. Bránění výsledku rozhodně není jejich silnou stránkou, tím spíše, když je nejistý zdravotní stav klíčového muže defenzivy Rafaela Márqueze.

Ani ofenziva není takovou mexickou chloubou, jak bývalo obvyklé. Útočník Realu Sociedad Carlos Vela sice letos patřil k nejlepším hráčům v Evropě, ovšem kvůli dlouholetým rozbrojům s vedením národního týmu odmítá reprezentovat. Zraky fotbalové veřejnosti by tak logicky měly směřovat k Javieru Hernándezovi, jenž však stejně jako celý Manchester United prožil prachbídnou sezonu a dost možná vůbec nebude v Herrerově základní sestavě. Ani gólové hody z baráže do sítě Nového Zélandu nedokážou zakrýt střeleckou impotenci, která Mexičany provázela po celou kvalifikaci.

To vše musí Mexičané sladit pod vedením nového trenéra v úseku pouhých několika týdnů a čtyř přátelských zápasů. Přesto jsou očekávání doma v Americe obrovská a fanoušci doufají, jak se jejich reprezentanti budou snažit odčinit odfláknutou kvalifikaci, i když nyní čelí daleko těžším soupeřům.

Předpokládaná sestava

Corona - Aguilar, Moreno, Márquez, Reyes, Salcido - Peňa, Herrera, Vázquez - Giovani, Peralta