Představení účastníků MS - Brazílie

Do startu nejsledovanější sportovní akce zbývá pouhých osm dní a miliony Brazilců již netrpělivě očekávají úvodní střetnutí, které proti Chorvatsku obstará právě reprezentace Kanárků. Základní skupinou ovšem honba svěřenců Luize Felipe Scolariho neskončí - tým okolo mladé hvězdy Neymara míří až na samý vrchol.

Historie

Kolébka fotbalu je sice jen jedna, ale nejúspěšnější fotbalová země v historii je právě hostitelská Brazílie. Pět titulů mistrů světa nebo pět trofejí z novodobé Copy América je v obou soutěžích maximem. Země, která vychovala Pelého, Ronalda nebo Ronaldinha, se kromě výše zmíněného puncu může chlubit rovněž označením té vůbec nejfotbalovější země světa.

Brazilci nicméně neválcovali svět hned na první dobrou. V letech 1934 a 1938 skončili dokonce už v prvním kole - ať už základní skupině v Uruguayi nebo při kompletním vyřazovacím systému v Itálii o čtyři roky později.

Až legendární Pelé dotáhl největší jihoamerickou zemi k vysněnému titulu. Švédský triumf byl následován titulem z Čechoslovákům dobře známého turnaje v Chile, kde Brazílie ve finále (bez zraněného Pelého, zato s geniálním Garrinchou) pokořila právě tým okolo Josefa Masopusta. Pauzu způsobenou historickým titulem pro Anglii v roce 1966 plnohodnotně Jihoameričané napravili na dalším šampionátu, po němž si Zlatou Niké mohli nechat natrvalo.

Pak následovalo trošku slabší období, na další okamžik slávy si brazilští fanoušci museli počkat dlouhých 24 let. V roce 1974 a 1978 ještě skončili Kanárci těsně před branami finále, další tři šampionáty už bylo jejich maximem mexické čtvrtfinále 1986; na turnaji, kde se stal nesmrtelným rival Diego Armando Maradona.

V USA si už generace okolo Romária opět fotbalový svět podmanila. Ve finále před 94 tisíci fanoušky zdolala Brazílie Itálii v boji o nejúspěšnější reprezentaci historie. Za čtyři roky sice brala "jen" stříbro za domácí a suverénní Francií v čele se Zinedinem Zidanem, nicméně angažování Luize Felipe Scolariho se už v roce 2002 opět vyplatilo. Kanonýr Ronaldo dotlačil A Seleção k pátému a dosud poslednímu titulu.

Šampionáty 2006 a 2010 byly pro ambiciózní Brazílii, která patří tradičně mezi favority na finálovou účast, velkým zklamáním. V Německu je "utančil" Zidane už ve čtvrtfinále a stejně dopadla i poslední zkušenost v Jihoafrické republice. Tam Kanárci skončili na kopačkách Nizozemců, kteří - stejně jako předtím Francie - svoji spanilou pouť ukončili až po skončení základní hrací doby ve finále.

O to větší je tak hlad po velkém úspěchu nyní. Dvanáct let po předchozích oslavách, na domácí půdě a ještě k tomu se suverénním triumfem na loňském Konfederačním poháru, kde brazilští fotbalisté smetli i obhájce mistrovského titulu a také letos zřejmě největšího soupeře v boji o zlato Španělsko.

Kvalifikace

Brazílie se coby hostitelský tým na šampionát kvalifikovala automaticky.

Na koho se zaměřit: Neymar

Celým jménem Neymar da Silva Santos Júnior se narodil 5. února 1992 v Mogi das Cruzes, zhruba 400tisícové oblasti v São Paulu. Nepočítaje kopání si s kamarády na plácku před domem začal s fotbalem v sedmi letech v klubu Portuguesa Santista, odkud se v jedenácti letech vydal o krok výše. Do klubu, kde se z malého chlapce stala fotbalová i reklamní hvězda, ke které nyní vzhlíží celá Brazílie.

Ani on se nevyhnul klasickému přirovnání k legendárnímu Pelému, nicméně v případě Neymara je tohle zrcadlení ještě umocněno. Brazilský zázrak od sedmnácti let působil stejně jako Pelé v Santosu a i on dlouho odmítal vyměnit rodný kraj za zahraniční štaci. Nakonec oblažoval Brazílii čtyři a půl roku - přestože už po roce a půl se o jeho služby zajímala například Chelsea.

Už jako osmnáctiletý dokázal v roce 2010 odehrát v dresu Santosu šedesát zápasů a nasázet v nich na svůj věk neuvěřitelných 42 branek. O rok později se sice gólově trošku zadrhl, když vstřelil "jen" 24 gólů; šest z nich ale v Poháru osvoboditelů, v němž coby nejlepší hráč soutěže dotáhl Santos k celkovému triumfu. Po dlouhých osmačtyřiceti letech, kdy klub triumfoval, symbolicky, pod taktovkou Pelého.

Na přelomu dvacátého roku už se opět vrátil do tradiční kanonýrské formy. Dal o gól víc než v roce 2010 a stačilo mu na to 47 zápasů. Znovu navíc dokázal vyhrát titul pro nejlepšího střelce ve všech brazilských soutěžích dohromady. To už donutilo zahraniční lovce k velkým činům a v létě 2013 jej do svých sítí lapila Barcelona.

První sezóna v Evropě byla pro Neymara poměrně velkým vystřízlivěním. Jeho suverenita z brazilských trávníků byla tatam, v utkáních byl často ve stínu Lionela Messiho, což jeho nátuře i stylu hry nevyhovuje. Ve všech soutěžích vsítil jen 15 branek a mistrovství světa, kde bude opět hlavní hvězdou Kanárků, je pro něj malým vysvobozením.

Trenér: Luiz Felipe Scolari

Luiz Felipe Scolari asi navždy zůstane mezi mnohými fanoušky zaškatulkován jako trenér, který v reprezentaci dokáže velké věci, zatímco systematickou a dlouhodobou práci ve velkoklubu až tak dokonale nezvládá. Tahle nálepka je však vůči brazilskému kouči více než nefér a je způsobena spíše tím, jak úspěšně si v portugalsky mluvících reprezentacích vedl.

Vždyť hned dvakrát dokázal s klubem vyhrát Pohár osvoboditelů, jihoamerickou verzi Ligy mistrů. V roce 1995 dovedl k nejvyšší metě Grêmio, o čtyři roky stanul na piedestal s klubem, s nímž spojil většinu klubové kariéry - sãopaulským celkem Palmeiras.

S Alviverde se poprvé sešel před 17 lety, když po nekonečné řadě angažmá, která trvala zpravidla necelý rok, zakotvil konečně na delší dobu. Téměř čtyřleté působení okořenil kromě již zmíněného triumfu v Copa Libertadores také vítězstvím v brazilském poháru.

Po roční zastávce v Cruzeiru už se v červnu 2001 poprvé chopil Kanárků a dokázal s nimi v Koreji a Japonsku dojít na samý vrchol. Místo honby za dalšími úspěchy však kývl na výzvu od země, která dala Brazílii jazyk. V Portugalsku Scolari vydržel dlouhých pět let, během nichž se podepsal pod nejúspěšnější období v dějinách reprezentace.

Zlatou generaci kolem Ricarda Carvalha, Costinhy, Maniche, Deca, Figa, Paulety, ale i Cristiana Ronalda dovedl na domácím evropském šampionátu až do finále, kde podlehl Řecku. Za dva roky pak s podobným kádrem doputoval v Německu na mistrovství světa do semifinále, ale Zidanova Francie už byla nad jeho síly. Angažmá pak zakončil čtvrtfinálovou účastí na Euru 2008.

Sedm let u reprezentací však Luizu Felipe Scolarimu zřejmě stačilo, a když se zlatem vykládaným a ropou zatuchlým lasem přispěchal Roman Abramovič, rázem byl sympatický chlapík s typickým knírkem pod nosem v Chelsea. V londýnském velkoklubu nicméně vydržel asi půl roku a byl odejit. Vzal proto zavděk zkušeností v uzbeckém Bunyodkoru, s nímž získal ligový titul po suverénní jízdě.

Od června 2010 do září 2012 pak opět vládl pevnou rukou v klubu z nejmilejších - Palmeiras. Opět vyhrál brazilský pohár, načež si jej jako spasitele znovu vyhlédla brazilská fotbalová federace a před Scolarim nyní stojí úkol největší. Dokráčet v roli favorita na domácím světovém šampionátu až ke zlatým medailím. Jestliže se mu to podaří, stane se mezi po Italu Vittoriu Pozzovi (1934 a 1938) teprve druhým trenérem, jenž se stal dvakrát mistrem světa.

Přednosti

Hlavní síla Kanárků nebude spočívat v již proslulé ofenzivní síle. Netradičně letos žlutozelení spoléhají především na dokonalou práci obranné čtveřice, jejichž kvalita patrně nemá na šampionátu obdobu. Ani tak ale nemůžeme útočnou vozbu opomenout, především již zmíněné zázračné dítě Neymar po boku s Oscarem jsou klíčovými postavami A Seleção. Brazílie bude určitě spoléhat i na papírově ne až tak hvězdného útočníka Fluminense Freda, který v reprezentaci pálí jako pitralon. Na loňském konfederačním poháru například nasázel pět gólů ve stejném množství zápasů a ve finále pokořil Španělsko dvakrát.

Svěřenci Luize Felipe Scolariho budou navíc v červnu a červenci ve dvanácti. V nejlepším případě sedmkrát si brazilské národní mužstvo vychutná nespornou výhodu domácího prostředí. S výjimkou minulého šampionátu, kde domácí JAR fanoušci vuvuzelami neprobzučeli ani ze základní skupiny, si hostitelské celky vedly většinou náramně. Z 19 mistrovství jej hned šestkrát vyhráli, dvakrát skončili ve finále a čtyřikrát jen těsně za jeho branami. Jubilejní šampionát tak staví Brazílii do pozice hlavního favorita i bez přihlédnutí k takřka dokonale vyvážené sestavě.

Slabiny

Největší přednost domácího celku se nicméně může snadno změnit v obrovskou nohysvazující slabinu. Desítky tisíc diváků na stadionech, miliony fanoušků po celé zemi. Hnací síla brazilského motoru se kvůli stále zhoršující se finanční situaci ve zdravotnictví, školství a dalších službách uchyluje k protestům proti mistrovství světa - a hrozí i bojkotem přímo v ochozech. Že by snad na zaplacená místa k sezení diváci nepřišli? Nic takového. Příznivci nejfotbalovější země světa hrozí dokonce tím, že na své hráče budou pískat nebo bučet.

Co se týče základní sestavy či kádru, je velmi obtížné hledat slabé místo. Z obvyklé achillovy paty se stala skála schopná odrazit jakkoli hvězdné ofenzivní družstvo a ofenzivní řada je tradičně kreativní i efektivní. Jediný otazník snad visí nad formou brankářské jedničky Júlia Césara, který od začátku sezóny odchytal v klubu pouhých osm zápasů a pevnou pozici si vydupal až únorovým hostováním z QPR do Toronta FC.

Předpokládaná sestava

Júlio César - Dani Alvés, Thiago Silva, David Luiz, Marcelo - Paulinho, Luiz Gustavo - Hulk, Oscar, Neymar - Fred