Představení účastníků MS - Kamerun

Kamerunci jedou na mistrovství světa s tím, že nemají co ztratit; ve skupině s domácí Brazílií, Chorvatskem a Mexikem platí za outsidera. Jejich zlepšující se výkony však napovídají, že by druhá postupová příčka nemusela zůstat pouhým snem..

Historie

Pokud bychom posuzovali zásluhy jednotlivých týmů na rozvoji afrického fotbalu, byli by Nezkrotní lvi z Kamerunu nejspíš na úplné špici. Vídat jejich zeleno-červeno-žluté dresy na dostaveníčku světových elit je už takovým koloritem, ačkoliv v posledních letech to přímo na hřišti na nějaký větší úspěch nevypadá. Ne vždy tomu tak bylo.

Nejslavnější éra kamerunského fotbalu trvala vlastně jen pár měsíců, i to však stačilo k tomu, aby se z tehdejších hráčů staly v Africe doživotní legendy. Mluvíme samozřejmě o památném mistrovství světa 1990 v Itálii, kde se nenápadný tým v čele s usměvavým kanonýrem Rogerem Millou postaral o prvotřídní senzaci: nejprve k absolutnímu úžasu celého světa porazil Argentinu 1:0, následně i přes výprask od SSSR vyhrál svoji skupinu, a domů jej vyprovodila až čtvrtfinálová porážka od Anglie. V prodloužení. Asi nikdo tehdy nečekal, že ještě o 24 let později půjde o nejlepší výsledek afrického týmu v dějinách (pouze Senegal a Ghana dosáhli téže fáze).

Byl to opravdu raketový vzestup - bývalá francouzská kolonie sehrála první samostatný zápas teprve v roce 1960, o pouhých 12 let později však už hostila Africký pohár národů, kde její zástupci rovnou vybojovali bronzové medaile. Atmosféru mistrovství světa okusili poprvé v roce 1982 a dva roky nato si do vitríny přidali první z celkových čtyř triumfů na kontinentálním šampionátu.

Roger Milla, spolu s Didierem Drogbou a George Weahem největší legenda africké fotbalové historie, se s velkým fotbalem rozloučil na MS 1994; to už mu bylo dvaačtyřicet let, i přesto ale vstřelil ještě jeden, poslední gól. A Kamerunci jako by bez svého talismanu, hráče, jehož tanečky při oslavách gólů dodnes platí za symbol radosti z fotbalu, nevěděli kudy kam. Na světové šampionáty sice postupovali s železnou pravidelností i nadále, ale výsledky měli už vždy prachbídné; jakýmsi vytržením z mizející reality byl alespoň olympijský triumf z roku 2000.

Mistrovství světa bez Kamerunu by bylo svým způsobem neúplné - od památného italského tažení chyběli Lvi na jediném šampionátu, a to před osmi lety v Německu. Ještě v roce 2002 alespoň zaujali provokativním "basketbalovým" designem svých dresů (původně měly být zcela bez rukávů, po stížnostech z odpovědných míst jim pak byly našity elastické černé), poslední Mundial však byl v jejich podání už pouze ostudou, kterou "opepřila" nudná hra, tři porážky a neslavný konec kouče Paula Le Guena. Kamerunci se v Africe stali jakýmsi fotbalovým dinosaurem, který od nástupu dravé konkurence z Ghany a Pobřeží Slonoviny ztratil u svých soupeřů respekt. Nezkrotní lvi za uplynulou dekádu zkrotli jako koťata. Podaří se jim letos opět prorazit?

Kvalifikace

Kamerun vstoupil do africké kvalifikace ve druhém kole pod vedením francouzského kouče Denise Lavagneho; los mu za soupeře určil týmy Libye, Toga a Demokratické republiky Kongo. Lavagne byl odvolán po prohře v Libyi a na jeho místo usedl dočasný trenér Jean-Paul Akono, jehož na plný úvazek vystřídal koncem května 2013 německý stratég Volker Finke. V tu dobu měl Kamerun nejslabší formu za posledních několik let.

Pět kvalifikačních zápasů sehráli Lvi pod Finkem, a čtyři z nich byly k nekoukání. Respektovaný odborník se ocitl pod obrovskou palbou kritiky, čemuž se příliš nelze divit, uvážíme-li, že jeho ultradefenzivní styl se čtyřmi středními štítovými záložníky diváky doslova mučil. A co hůře, nepřinášel výsledky - ve skupinové fázi Kamerunci s ostudou podlehli Togu (kvůli soupeřově administrativní chybě byl výsledek nakonec změněn na kontumační výhru 3:0), horko těžko ubránili remízu v Kongu a na závěr nejtěsnějším rozdílem udolali Libyi. Jedinou branku tehdy nevstřelila žádná z útočných hvězd, ale obránce Aurélien Chédjou; byl to zároveň po 220 minutách první kamerunský gól pod Finkeho taktovkou.

V baráži o přímý postup se pak Eto'o a spol. postavili nevyzpytatelnému Tunisku, a první zápas na soupeřově půdě dovedli (zcela podle očekávání a v souladu s jejich taktickým plánem) k bezduché remíze 0:0. O to překvapivější pak bylo, když Tunisany v odvětě naprosto rozebrali a na šampionát postoupili s pohodlnou výhrou 4:1 v kapse.

Na koho se zaměřit: Samuel Eto‘o

Eto'o byl naší hvězdou už před čtyřmi lety a pokušení nahradit ho někým mladším, neokoukanějším, bylo skutečně silné, jenže stačilo pár minut přátelského utkání s Německem a obavy se rozplynuly: i kdyby tomuhle borci táhlo na čtyřicet a hrál v Číně, pro Kamerunce bude zkrátka legendou, na kterou se nesahá. To on byl v roce 2010 v Jižní Africe jediný, kdo dokázal za Lvy skórovat, a přestože na hřišti občas vypadá jako lenoch, talentem se mu v celé zemi nemůže rovnat zkrátka nikdo. Ani ve třiatřiceti letech.

Eto'o je hráčem, za nějž budou i po smrti mluvit jeho úspěchy: na klubové úrovni vyhrál snad vše, co se vyhrát dalo, je trojnásobným vítězem Ligy mistrů, čtyřnásobným africkým fotbalistou roku a nejlepším střelcem kamerunské historie. Co se statistik týče, dávno už vystřídal na trůnu nejzářivějšího národního hrdiny elegána Millu.

Jenže Roger Milla byl ambasadorem fotbalu, což, při vší úctě, není zrovna Eto'ova silná stránka. Naopak. I přes svoje nepopiratelné zásluhy a stále patrné kvality mu reálně hrozilo, že jej Finke do Brazílie vůbec nevezme; koneckonců má na jeho pozici po ruce letošní kometu Ligue 1 Vincenta Aboubakara, hrajícího v oslnivé formě. Eto'o byl v prvním kvalifikačním barážovém duelu v Tunisku (0:0) vyloženě trapný, a to nejen na hřišti, ale i poté v médiích, když si stěžoval, že se stal obětí konspirace. Spoluhráči se prý spikli, že mu nebudou nahrávat.

Zkušený kouč se nakonec rozhodl přimhouřit oko a zlobivého génia na soupisku přece jen zařadit. Pokud se mu jej podaří dostatečně usměrnit, bude z jeho nepopiratelného umu těžit celý tým. Jenže pořád je tu někde v koutku schovaná druhá možnost, a to sice že se Eto'ovi něco zrovna nebude líbit, začne se vztekat, a týmový duch bude ten tam. Nebylo by to poprvé.

Trenér: Volker Finke

Už šestašedesátiletý Volker Finke patří mezi uznávané persony německého fotbalu. Svoji pověst progresivního stratéga si vydobyl během šestnácti let u kormidla Freiburgu, který pod jeho vedením začal jako jeden z prvních v Německu opouštět zkostnatělý a přežitý systém hry s liberem; provinční klub s tímto revolučním přístupem slavil nebývalé úspěchy, poprvé v historii postoupil do první ligy a dva roky na to už hrál pohárovou Evropu. Sám Finke dnes bývá veleben jako jeden z otců-zakladatelů současného německého stylu, který klade důraz na tým, útočné pojetí, herní inteligenci a variabilitu.

Jenže to mluvíme o letech 1991 - 2007. Stárnoucích stratégů, kteří na sklonku kariéry odmítali uznat, že je okolní svět již dohnal, už bylo nespočítaně; kromě toho současný Kamerun opravdu nemá hráče a ostatně ani čas k tomu, aby hrál jako Finkeho Freiburg (nebo Kloppův Dortmund, Löwovo Německo, Heynckesův Bayern..). Před Finkem tak leží složitý úkol uspět s mužstvem, které je sice kvalitní, ale zároveň velmi, velmi čitelné. Nechme se překvapit, co vymyslí.

Přednosti

Vraťme se na chvíli zpět ke kvalifikaci: Ve zmiňovaném posledním skupinovém zápase s Libyí Kamerunci nutně potřebovali vyhrát. Povedlo se jim to. Nebyl to pěkný fotbal, kdepak, ale gól, který by je posunul dále, zkrátka do sítě dotlačili. Demolice odevzdaného Tuniska to pak definitivně potvrdila: Jakmile jde do tuhého, akcie Lvů strmě stoupají.

Příkladná, někdy až slepá bojovnost je typická pro řadu afrických týmů, zdá se však, že Finke tuto tradiční vlastnost brousí u Kamerunců k obrazu svému - tedy k jakémusi mixu surové africké síly a chladné německé preciznosti. A jeho tým se učí rychle. Prakticky s každým zápasem mu kulminuje forma, a jestliže při pohledu na onen pachtící se kvalifikační kolos fanoušci tiše lkali nad představou další ubetonované ostudy, remíza 2:2 v přípravě s Německem už vyslala jasný signál, že by se s Kamerunem na MS přece jen mohlo začít počítat.

Lvi budou praktikovat rychlou brejkovou hru po křídlech, s osamoceným Eto'em na hrotu; největší nebezpečí pak bude hrozit z levé strany, kterou mají pod palcem Henri Bédimo a Eric-Maxim Choupo-Moting. Očekávejte také hodně střel ze střední a větší vzdálenosti. A pak je tu samozřejmě Alex Song: Barcelonský záložník se (údajně) sám cítí nejlépe v roli staženého tvůrce hry pod stopery, a pokud je Finke ochoten mu tuto roli přiřknout, potom může v národním dresu zažít stejně nečekanou renesanci jako John Obi Mikel v Nigérii. Je však zapotřebí učinit rozhodnutí. Pokud jej totiž Finke nechá jen tak se volně toulat po hřišti (jako tomu bylo v přátelském utkání s Makedonií), nebude z toho mít užitek nakonec nikdo.

Slabiny

Problémů, které mohou Kamerunce skolit, není rozhodně málo. Absence Guy N'Dy Assembého klade obrovské nároky na gólmana Charlese Itandjeho (a ruku na srdce, Itandje určitě není žádný superman), a nepoměr ve výkonech obou stran obrany je při pohledu na hřiště skutečně zarážející. Defenzivní generál Nicolas N'Koulou má zřejmě nejhorší formu v kariéře. To nejsou zrovna ideální vyhlídky.

Daleko závažnější je však přetrvávající fakt, že Kamerun zkrátka nemá žádnou kreativní sílu v záloze, a vlastně ani v celém týmu; nejšikovnějším fotbalistou země je momentálně Samuel Eto'o. Finke sice udělal to nejlepší, co mohl, když postavil taktiku na míru reálným schopnostem mužstva, jenže tento Kamerun se tím pádem bude velice snadno bránit. Nikdo není s to soupeře překvapit nějakou nečekanou kolmicí, změnou tempa, chytrým přenesením hry; Kamerunci prostě útočí po stranách a spoléhají na svou rychlost a individuální schopnosti. Pokud chtějí v Brazílii uspět, nutně potřebují, aby tento herní mód fungoval; jiný totiž nemají.

Předpokládaná sestava

Itandje - Nyom, N'Koulou, Matip, Bédimo - M'Bia, Song, Enoh - Moukandjo, Eto'o, Choupo-Moting