Představení účastníků MS - Alžírsko

Alžírsko jede na mistrovství světa počtvrté v historii a jeho hráči mají jasný cíl: premiérový postup do osmifinále. V hratelné skupině H se tak Halilhodžićovi "Fenci" pokusí potvrdit pověst jednoho z nejzábavnějších a zároveň nejkvalitnějších afrických týmů současnosti.

Historie

V konkurenci Egyptu, Tuniska a Maroka zůstávali Alžířané vždy trochu pozadu. Pokud nepočítáme tradičního "otloukánka" regionu Libyi, platí fotbalové Alžírsko za historicky nejslabšího, nebo spíše nejméně výrazného zástupce arabského afrického severu. Talentu přitom Fenci, stejně jako jejich geografičtí kolegové, měli vždy dost a dost.

Mají samozřejmě i své legendy, z nichž dost možná největší je slavný útočník Rabah Madjer. Právě kolem něj sestavilo Alžírsko v roce 1982 tým, který se měl navždy zapsat do historie fotbalu; jeho výsledky v tom však hrály pouze částečnou roli. Mistrovství světa se tehdy hrálo ve Španělsku. Debutant na světové fotbalové scéně byl ve své skupině nalosován k Německu, Rakousku a Chile, a hned v prvním duelu dokázal šokovat porážkou vysoce favorizovaného SRN (2:1). Následovala prohra s Rakušany (0:2) a vítězství nad Chile; Alžířané vedli v poločase už 3:0, nakonec se však museli spokojit s výhrou 3:2. Stále však měli reálnou šanci na postup - stačilo, aby následující den hraný zápas mezi SRN a Rakouskem neskončil triumfem Němců o maximálně dvě branky.

Přesně to se však nakonec stalo. Favorit šel do vedení po brzké trefě Horsta Hrubbesche, a potom se nestalo vlastně nic - zbývajících 80 minut si obě evropské mocnosti pouze přihrávaly balon na vlastních polovinách a dávaly cynicky najevo, že jim tento výsledek vyhovuje. Fanoušci zuřili, ale nebylo to nic platné; Německo vyhrálo 1:0, do další fáze je doprovodil jejich soused. Alžířanům zbyly pouze oči pro pláč. Od následujícího šampionátu pak FIFA zavedla pravidlo, že se závěrečné skupinové zápasy musí hrát ve stejný čas.

Šanci na reparát dostali Fenci o čtyři roky poté, v těžké konkurenci Brazílie a Španělska však nepřekvapili a na čas se vytratili z fotbalové mapy. Až v roce 1990 zaznamenali alespoň první triumf na kontinentálním Poháru národů, návrat na scénu mistrovství světa se však podařil teprve před čtyřmi lety. Legendární trenér Rabah Saadane tehdy svému týmu naordinoval urputný defenzivní styl, díky němuž se sice podařilo uzmout bod silné Anglii (0:0), těsné prohry se Slovinskem a USA (dvakrát 0:1) však znamenaly potupný návrat domů bez jediné vstřelené branky. O rok později Saadane odstoupil a týmu se ujal zkušený odborník Vahid Halilhodžić.

Kvalifikace

Alžírská kvalifikační skupina patřila v Africe k těm jasnějším; pod rukama bosenského trenéra se totiž Fenci rychle proměnili v nebezpečnou kontinentální velmoc, kterou nemohli zastavit ani bojovníci z Mali. Ve skupině, kde se ještě představily týmy Beninu a Rwandy, Alžírsko jasně dominovalo a s bilancí pěti výher a jediné porážky si zajistilo postup do baráže ještě před závěrečným zápasem.

Samotná baráž už nabídla silnějšího oponenta: Burkinu Faso, stříbrný tým posledního Poháru národů. Hřebci hráli o historickou možnost premiérové účasti na MS a ukázali se jako silný protivník; v prvním duelu na domácí půdě zvítězili 3:2, ačkoliv jim k tomu pomohla i hodně diskutabilní penalta. Alžířanům však díky dvěma brankám ze soupeřova hřiště nakonec stačila odvetná výhra 1:0, kterou vystřelil kapitán Madjid Bougherra; Burkiňané protestovali, že zkušený stoper v zápase nemohl nastoupit, FIFA však jejich stížnost odmítla.

Hráč ke sledování: Islam Slimani

Alžírská ofenziva by tentokrát měla být mnohem atraktivnější a efektivnější než před čtyřmi lety; současná generace hráčů, podle mnoha Alžířanů vůbec nejlepší v historii země, vyprodukovala velké množství opravdu talentovaných kreativních záložníků a útočníků. Kouč Halilhodžić bude spoléhat zejména na tři jména - Sofiane Feghouliho, architekta celé hry, přes nějž jde většina útoků týmu (málokterý hráč na MS má takový počet vytvořených šancí za zapás), El Arbi Hillela Soudaniho, který je z pravého křídla v národním dresu překvapivě efektivní a v šestadvaceti letech bude hrát o lepší angažmá (momentálně nastupuje v Dinamu Záhřeb, v reprezentaci má bilanci 11 branek ve 22 zápasech), a také Islama Slimaniho.

Pětadvacetiletý forvard narostl do úctyhodné výšky 186 centimetrů, což z něj dělá vynikajícího hlavičkáře. V týmu, který dlouhá léta trpěl nedostatkem důrazu ve vápně a i dnes se skládá primárně z technických šikulů, kteří s míčem radši driblují než střílejí, je prezence vysokého a důrazného hrotového útočníka vítaným osvěžením. Pro Halilhodžiće je Slimani útočníkem číslo jedna; bosenský kouč díky němu zcela ignoruje zkušeného Rafika Djebboura, a rodák z Alžíru mu tuto důvěru zatím vrchovatě splácí.

Slimani by jako zajímavá taktická varianta jel na šampionát zřejmě i v případě, že by celou sezonu zahříval lavičku; to se však nestalo. Jeho rozhodnutí vyměnit domácí klubovou scénu rovnou za lisabonský Sporting sice působilo hodně odvážně, hvězdička z alžírské čtvrti Belouizdad si však i přesto poradila. Na podzim ještě Slimani dělal (kvalitního) náhradníka Fredy Monterovi, na jaře už se propracoval do základní sestavy a dokonce jediným gólem pomohl porazit Porto. Do Portugalska přestupoval v létě 2013, o půl roku později přebíral cenu pro alžírského fotbalistu roku, nyní je připraven definitivně prorazit na světové scéně.

Trenér: Vahid Halilhodžić

Jednašedesátiletý bosenský rodák má jedno pravidlo: fotbalové týmy by se měly za každých okolností snažit skórovat. Jeho výrazně ofenzivní rukopis je ostrým kontrastem vůči pragmatismu Rabaha Saadaneho, který mezi lety 1982 a 2010 vedl Fenky hned pětkrát a jeho filozofie tak dlouhá léta rezonovala napříč alžírským fotbalem jako kánon. Sebevědomý a výstřední Halilhodžić nestrpí, pokud věci nejsou přesně podle jeho představ, a na fotbalovém svazu si tak vymohl maximální kontrolu nad týmem. Ta tam je urputná snaha Alžířanů "zazdít" prostor před vlastním gólmanem; poslední tři roky se piluje především ofenziva.

Halilhodžić, který v kariéře vedl i Lille, PSG, Trabzonspor nebo reprezentaci Pobřeží slonoviny, je dlouholetým zastáncem atraktivního a nepředvídatelného systému 4-1-4-1, v němž je místo pro jediného defenzivního záložníka a vše se točí kolem agilních podhrotových hráčů. Nastupující alžírská generace mu v tomto směru poskytuje prvotřídní materiál. I přes pokročilý věk pak zkušený kouč ukazuje, že své instinkty stále neztratil; to díky jeho intervenci se na šampionátu v bílo-zeleném dresu představí i Nabil Bentaleb, mladičký záložník z Tottenhamu, jehož si Halilhodžić vyhlédl jako ideální volbu doprostřed zálohy. Bentaleb má s velkým fotbalem minimum zkušeností a jeho forma pod manažerem Timem Sherwoodem nebyla zrovna skvostná, do alžírského týmu však zapadl jako chybějící dílek puzzle.

Prošedivělý taktik měl přitom loni namále; po špatných výsledcích na Poháru národů 2013 mu reálně hrozilo, že bude odvolán. Fenci tehdy předváděli krásný ofenzivní fotbal založený na vysokém pressingu a kontrole míče, nedostatek důrazu ve vápně a neschopnost vypořádat se s brejky jim však nakonec podrazily nohy a ve skupině s Tuniskem, Togem a Pobřežím slonoviny skončili poslední. Alžírská federace se však rozhodla trenéra podržet, a nyní se ukazuje, že šlo po všech stránkách o správný krok. Tedy alespoň z té sportovní stránky - diktátorský přístup evropského odborníka se zástupcům federace příliš nezamlouvá a je pravděpodobné, že pozici v dohledné době opustí. Pokračovat v nastolené tradici dominantního, takticky zodpovědného fotbalu by následně mohl velmi podobný filozof Christian Gourcuff.

Přednosti

Na Poháru národů to sice v útoku nefungovalo, momentálně se však zdá, že Alžířané svoji produktivitu razantně vylepšili. Islam Slimani i kapitán Bougherra představují permanentní hrozbu ve vzduchu, Sofianem Feghoulim vedená záloha zase ví, jak útočníky zásobovat šancemi. Ve třech přípravných duelech Fenci třikrát vyhráli, pokaždé přitom vstřelili alespoň dvě branky.

V Halilhodžićově stylu hry, založenému na vysokém procentu ovládání míče a konstantním tlaku na soupeřovo vápno, hraje stěžejní roli kreativita - a Alžírsko má vepředu tolik šikovných fotbalistů, že si může dovolit vypustit z nominace i taková jména jako Foued Kadir nebo Ryad Boudebouz. Zrovna tihle dva měli v uplynulé sezoně opravdu špatnou formu, Feghouli, Soudani či excelentní driblér Yacine Brahimi je však mohou bez problémů zastoupit.

Talentovaných hráčů má Halilhodžić k dispozici opravdu více než dost. Vezměme si například oba kraje obrany - napravo může nastoupit univerzální a spolehlivý Mehdi Mostefa, stejně jako kometka z Ligue 1 Aïssa Mandi. Na druhé straně bude v základní sestavě Faouzi Ghoulam, vynikající v Neapoli, zatímco na lavičce bude na šanci čekat ověřený Djamel Mesbah, použitelný i na křídle. Pokud bude potřeba dodat zkušenosti v defenzivní fázi, připraveni jsou Hassan Yebda a Rafik Halliche. Pokud se nebude dařit Slimanimu, půjde na hrot vysoce ceněný Nabil Ghilas z Porta. Bosenský kouč pracuje s materiálem, který je po dlouhé době skutečně prvotřídní.

Slabiny

Nepříjemná reminiscence na zpackaný Pohár národů však samozřejmě přetrvává: Co když se Slimanimu se Soudanim (kteří už tehdy tvořily útočnou páteř týmu) nebude dařit ani tentokrát? Je prakticky vyloučené, aby Alžířané betonovali (tento tým to zkrátka neumí), potřebují proto spolehlivé střelce, jinak zase - stejně jako loni v lednu - umřou na krásu. Otazník se vznáší také nad výše zmíněnou pozicí Bentaleba, který sice v národním dresu hraje výborně, možná je však přece jen až příliš nezkušený. Škrtem přes rozpočet byla v tomto ohledu špatná sezona (a následné opomenutí) Adlene Guédioury, jehož partnerství ve středu pole s Mehdi Lacénem (nyní nastupujícím spíše nalevo) tvořilo důležitou součást alžírské hry.

Otázkou navíc zůstává, jestli se Alžírsko opět nenechá "nachytat" z brejků, případně jestli nebude ztrácet zbytečné body individuálními chybami. Fenci působí mnohem, mnohem disciplinovanějším dojmem než jejich geografičtí sousedé (faulů dělají opravdu naprosté minimum), určitá labilita a nedostatek vnitřní vůle jsou však vidět i u nich. Pokud prohrávají, jsou zkrátka rozhození, jako všechny arabské týmy.

V neposlední řadě je nutno zmínit situaci v brance - jednička Raïs M'Bolhi dělá v bulharské Sofii dvojku Tomášovi Černému, jeho náhradníci Zemmamouche a Si Mohammed také nepatří zrovna mezi elitu. Žádný z nich se svým talentem ani nepřibližuje někdejší opoře Faouzi Chaouchimu. Brankáře má toto Alžírsko opravdu špatné.

Předpokládaná sestava

M'Bolhi - Mostefa, Bougherra, Medjani, Ghoulam - Bentaleb - Soudani, Taïder, Feghouli, Lacén - Slimani