Představení účastníků MS - Austrálie

Austrálie se právě nachází na samém počátku drastické generační obměny a do Brazílie přiveze velmi nezkušený tým postavený kolem posledního mohykána slavné generace, Tima Cahilla. Může tahle neokoukaná parta Angeho Postecogloua v těžké skupině B překvapit?

Historie

Nenajde se už mnoho fotbalových fanoušků, kteří by Austrálii pokládali za nejlepší tým Oceánie. Teoreticky jím zřejmě stále je - a nikdo jí neodpáře hned dva triumfy na Oceánském poháru (1996 a 2000) bez inkasování jediné branky (přičemž celkově se protinožci ze šesti pokusů nikdy neumístili hůře než druzí) -, ovšem prakticky už Socceroos nutno považovat za plnohodnotného asijského zástupce.

Právě kvůli své "oceánské minulosti" nicméně Australané do Brazílie putují teprve ke své čtvrté účasti na největším fotbalovém svátku. Jakožto reprezentanti Oceánie museli dříve Socceroos podstupovat složité barážové boje - nejčerstvěji s pátým mužstvem jihoamerické kvalifikace, dříve ale také s vybranými asijskými či evropskými celky. Postupně tak Austrálie těsně před branami světového šampionátu ztroskotala na kordech Severní Koreje (1966), Izraele (1970), Skotska (1986), Argentiny (1994), Íránu (1998) a Uruguaye (2002).

Jeden zcela ojedinělý úspěch z dávné historie představují události předcházející turnaji v Západním Německu (1974). Tehdy se oceánské a asijské výběry utkávaly v rámci společného kvalifikačního cyklu o pouhou jednu vstupenku na závěrečný turnaj. Australané ji tehdy vybojovali tváří v tvář Jihokorejcům, aby záhy na MS ani jednou neskórovali a s ubohým bodem putovali obratem zpátky domů, kde museli setrvat dlouhých 32 let, než se dočkali znovu.

Na mistrovství světa 2006 už pro Aussies vedla cesta skrze výše zmíněné barážové síto. Na Socceroos opět čekala Uruguay, která před čtyřmi lety celek Franka Fariny nemilosrdně nepustila na "skoro domácí" šampionát v Japonsku a Jižní Koreji. Odplata pod vedením Guuse Hiddinka nicméně určitě stála za to. Většina z nás si jistě vybaví, jak se tehdy Australané díky trefě Aloisiho radovali až po penaltovém rozstřelu; a kterak jim o pár měsíců později jiný pokutový kop připravil pořádnou křivdu v osmifinále s Itálií.

Právě osmifinále i po poslední účasti Australanů na této akci zůstává jejich maximem. Pod vedením Pima Verbeeka sice Socceroos hravě zvládli svůj debut v asijské kvalifikační zóně, kdy v rozhodující fázi nenašli přemožitele ani v silném Japonsku, ovšem na samotném šampionátu už nic moc nepředvedli. Parta kolem Marka Schwarzera, Lucase Neilla, Bretta Emertona a Marka Bresciana o skóre zaostala za Ghanou a se scénou mistrovství světa se již napořád rozloučila třetí příčkou.

Kvalifikace

Australané na tomto mistrovství představují poněkud kuriózní případ - kvalifikačním cyklem protancovali pod vedením jednoho trenéra, aby je pak do dějiště šampionátu doprovázel kouč druhý. Osieckův - stejně jako dříve ten Verbeekův - konzervativní přístup a nezvykle defenzivní fotbal zkrátka fanouškům nevoněl a trpělivost nakonec přeci jen došla také vedení svazu, když byl německý lodivod po dvou po sobě jdoucích debaklech 0:6 s Brazílií a Francií loni na podzim nečekaně odvolán.

Samotná kvalifikace na MS každopádně nadále zůstává zásluhou Holgera Osiecka, jehož tým ze 14 pokusů napříč celým cyklem padl všehovšudy dvakrát. Jednou v Ománu, podruhé v Jordánsku. Stejně jako o čtyři roky dříve si přitom ve finální fázi na Socceroos nepřišli ani favorizovaní Japonci, kteří si však i přes ony dvě remízy 1:1 na čele skupiny před svým největším konkurentem udrželi pěkný čtyřbodový odstup.

Na koho se zaměřit: Tim Cahill (New York Red Bulls)

Představovali jsme vám ho na tomto místě posledně, představit vám ho musíme i tentokrát. Na začátku širokosáhlé generační obměny je totiž Tim Cahill - zvláště po opomenutí pravého beka Lukea Wilkshirea - jakýmsi jediným záchytným bodem. Ve svých 34 letech představuje zdaleka nejznámější tvář Postecoglouova výběru, nadále je samozřejmě historicky nejproduktivnějším Australanem a Cahillův stále stejně velký přínos pro tým nedávno tak nějak symbolicky podtrhl jeho vůbec první start s kapitánskou páskou na ruce...

Tim Cahill se dočkal teprve při svém 68. výstupu v australském dresu, a to ještě pouze z pozice asistenta (zraněného) kapitána Jedinaka; přesto nešlo o úplně prázdné gesto. Nositel neoficiálního titulu "skvělý hlavičkář navzdory parametrům" se znovu trefil, znovu ze vzduchu - a poté, co jako jediný střelec označkoval rovněž Postecoglouův listopadový debut na lavičce, takto akorát potvrdil, že se na něj stále dá střelecky spoléhat.

Někdejší fotbalista Evertonu navíc pod vedením ofenzivněji založeného kouče, který své svěřence častěji nabádá k pozemním kombinacím, vypadá být nejpohyblivější a nejvíc ve hře za poslední roky. Tento šampionát by tak pro Tima Cahilla teoreticky opravdu mohl znamenat menší znovuzrození.

Počínaje rokem 2012, kdy se rodák ze Sydney uchýlil do amerického New Yorku, se totiž na snědého sympaťáka v Evropě pomalu začalo zapomínat - a tohle je pochopitelně nejlepší možná příležitost se po čase opět připomenout.

Trenér: Ange Postecoglou

Po nemastném neslaném Nizozemci a na chlup stejném Němci, kteří měli společně dle mnohých komentátorů zneuctít australskou fotbalovou identitu, krajinu klokanů zachvátila vlna regulérní xenofobie: tak silně se volalo po nástupu nějakého domácího trenéra. Přání drtivé většiny australských fanoušků přitom sdíleli i lidé ve vedení svazu - a potom nejspíš nemohlo být lepší, respektive logičtější volby než Angeho Postecogloua.

Řecký rodák je učiněným miláčkem země a patrně největším, stejně jako nejperspektivnějším stratégem australské klubové scény posledních let. Byl to právě Ange Postecoglou, kdo stvořil brisbaneský kolos, který v rámci ligové soutěže vydržel být neporažen rekordních 36 zápasů. Postecoglou je navíc populární i pro svůj osobní přístup k hráčům, otevřenost vůči domácí A-League (kterou naopak třeba Verbeek pyšně ignoroval, ba kritizoval) a zálibu ve šlechtění mladých nadějí.

Ta je v téhle fázi pro Austrálii vůbec nejdůležitější. Ange Postecoglou rovnou sedm let vedl juniorku Socceroos, a ačkoliv svou pouť roku 2007 neslavně zakončil nepostupem na MS do 20 let a nervózním výstupem v televizi, jde stále o významnou a zároveň vítanou součást jeho CV.

I takoví veteráni jako Luke Wilkshire a Joshua Kennedy jsou v podstatě jeho fotbalovými dětmi - Postecoglou je vedl na MS U20 před dlouhými 13 roky. To samé lze říct o Wilkinsonovi, Jedinakovi a McKayovi, kteří pro něj o dvě léta později dokonce vyhráli základní skupinu. A roku 2005 to byl alespoň Mark Milligan, kdo nyní po osmi letech opět nechybí v nominaci na světový šampionát.

Minimálně sedm článků současného širšího australského kádru (v průběhu neúspěšné kvalifikace na příští MS do 20 let byl objeven Dario Vidošić) tedy Ange Postecoglou důvěrně zná od útlého věku, což může být jedině výhodou. I kvůli trenérovým vazbám na mládežnický fotbal si Australané pro generační obměnu těžko mohli vybrat vhodnějšího generála.

Zatímco na MS do Jižní Afriky vyslali druhou nejstarší eskadru, tentokrát vsadí na jednu z těch nejmladších. Průměrný australský reprezentant má dnes na kontě 17,8 startů za národní tým - "hůře" jsou na tom v tomto směru akorát Alžířané. Pokud tedy Postecoglou hned na samém počátku svého tažení prohlásil, že chce zcela změnit směřování národního týmu, už teď je jasné, že se mu to daří - což vlastně potvrzují i četné kritické hlasy konzervativních novinářů, kterým obměna přijde přespříliš náhlá a razantní.

Zdali tato šoková terapie Australanům okamžitě prospěje, zatím není jisté. Že nicméně Oar a spol. jedou do elitní společnosti Španělska, Nizozemska a Chile především sbírat zkušenosti, o tom už nemůže být pochyb. Jakkoliv pošetile to totiž může znít, hlavním předmětem zájmu je teď u protinožců příští leden a domácí Asijský pohár.

Teprve tam opravdu půjde o hodně, o výsledek. Zde se vlastně může udát cokoliv a střílet se z toho nebude. Navíc konkrétně sám Ange Postecoglou na svém prvním výletě do Brazílie posadil laťku přívětivě nízko: roku 2000 se tam se svým domovským South Melbourne podíval na MS klubů, kde vzápětí neudělal ani bod...

Přednosti

Za silnou stránku této Austrálie zřejmě lze pokládat mladickou dravost a všeprostupující energii. Socceroos si pod Angem Postecoglouem zvykají na aktivní presink a hru celkově, čímž mohou potrápit i ty největší favority.

Obě varianty na hrot ofenzivního trojzubce navíc Postecoglouovi umožňují plynule přepínat mezi různými herními styly. Pokud nahoře nastoupí Tim Cahill, ponese s sebou primárně smrtící vzdušnou sílu; pokud se tam objeví aktuálně rozjetý nováček Adam Taggart, zbylí Aussies budou jistě rádi využívat jeho skvostného zrychlení a způsobilosti k produkování inteligentních brejkových výpadů. Potenciálem nadělat neplechu v jakékoliv defenzívě potom disponuje agilní štírek Tommy Oar.

Slabiny

Slabinou současných Socceroos je bezesporu nezkušenost a především pak nesehraná stoperská dvojice. Postecoglou doma nechal jak Neilla, tak Ognenovského - čili dvojici obránců, jež podepřela stříbrnou pouť Asijským pohárem 2011. Kvůli zranění navíc do Brazílie necestuje ani Rhys Williams a určité zdravotní problémy má rovněž Matthew Spiranović. Potom zřejmě netřeba zdůrazňovat, že bez prvních čtyř voleb na stopera to proti španělským a nizozemským hvězdám půjde jen horko těžko...

Předpokládaná sestava: Ryan - Franjić, Spiranović, McGowan, Davidson - Milligan, Jedinak, McKay (Troisi) - Vidošić (Leckie), Cahill, Oar