Představení účastníků MS - Chorvatsko

Být ve skupině s domácí Brazílií není pro tradičně ambiciózní Chorvaty kdovíjaká výhra, ovšem při pohledu na zbylé obsazení skupiny A, kterou ještě tvoří Mexiko a Kamerun, už nejsou postupové vyhlídky Chorvatska vůbec nereálné. Podaří se je konečně naplnit?

Historie

První zmínka o fotbale nás z pohledu Chorvatska zavede do Rijeky, psal se rok 1873, kam ho přinesli Angličané. Chorvatský fotbalový svaz (HNS) byl poté založen roku 1912, přestože kluby hrály regulérní zápasy již dříve. Jak je známo, Chorvaté byli součástí bývalé Jugoslávie, která z jejich přítomnosti dlouhodobě těžila. Na první mistrovství světa v roce 1930 ale odjelo mužstvo bez Chorvatů, kteří samotný turnaj bojkotovali, Jugoslávie dokonce získala bronzové placky. Premiéra pod vlastním jménem přišla na řadu až roku 1940, kdy Chorvatsko v Budapešti nejtěsnějším možným rozdílem porazilo domácí Maďary. Následně však přišlo opět sloučení pod bývalou Jugoslávii.

Zlomovým rokem pro samotný vývoj chorvatské reprezentace byl rok 1987. Tehdy Jugoslávie uspěla na mistrovství světa hráčů do 20 let v Chile, když ve finále porazila Německo, přičemž spousta tehdejších nadějí pocházela z Chorvatska. Jednalo se například o Zvonimira Bobana, Roberta Prosinečkiho, Davora Šukera nebo Roberta Jarniho. Následoval mír v Jugoslávii a HNS se takřka 80 let po svém založení stalo konečně právoplatným členem FIFA a UEFA. Národní tým pak začal sklízet plody úspěšné práce. První opravdu výrazný úspěch přišel roku 1996, kdy se mužstvo pod vedením trenéra Blaževiče a kanonýra Šukera probojovalo až do čtvrtfinále ME, kde ho zastavil pozdější šampion z Německa. O pouhé dva roky později se však Chorvatsku podařila na mistrovství světa dokonalá odplata, když hrdé Němce zostudilo výsledkem 3:0. Potom sice ambiciózní celek nestačil na Francii, ale v bitvě o třetí místo těsně udolal Nizozemsko. Davor Šuker "korunoval" úspěch cenou pro nejlepšího střelce turnaje.

Na MS 2002 v Jižní Koreji a Japonsku nedokázali Chorvaté zopakovat postup ze skupiny, přesto o sobě dali vědět, když udolali silnou Itálii. Rovněž ve skupině skončily chorvatské naděje na evropském šampionátu o dva roky později a tentýž výsledek se opakoval i na dalším mistrovství světa. S velkými ambicemi odjížděli Chorvaté do Portugalska (2004) i Německa (2006), ovšem zde nedokázali shodně vyhrát ani jeden jediný zápas. O poznání vydařenější bylo Euro 2008, kde se Chorvatsko protlačilo do čtvrtfinále, následně ale po penaltách nestačilo na Turky. Na posledním světovém mistrovství dokonce Chorvaté chyběli a před dvěma roky na ME nedokázali potvrdit roli černého koně turnaje a nepostoupili ze skupiny. Dokáže tak Chorvatsko konečně využít svůj potenciál?

Kvalifikace

Po neúspěšné kvalifikaci o mistrovství světa 2010 a nevydařeném ME o dva roky později si chtěli Chorvaté napravit reputaci, což se jim zpočátku dařilo, když z úvodních šesti kvalifikačních zápasů vydolovali slušných šestnáct bodů. Jediná ztráta se přitom udála na belgické půdě, kde však Chorvatsko taktéž vedlo. Ve zbývajících čtyřech duelech ale následovaly hned tři porážky (dvě od Skotska), čímž na Chorvaty zbyla pouze druhá příčka za suverénní Belgií.

Logicky tak následovala baráž, kde na Chorvatsko, které už tehdy vedl Niko Kovać, čekal nevyzpytatelný Island. Už na hřišti soupeře byl chorvatský národní tým lepší, ovšem do odvety si přivezl nic neřešící bezbrankovou remízu. Před domácím publikem se Chorvaté ujali zásluhou Maria Mandžukiče vedení, ovšem ten samý hráč se následně nechal ještě do pauzy vyloučit, tak jako tak se ale na postupujícím týmu nic nezměnilo.

Na koho se zaměřit: Mario Mandžukić

Očekávaný tahoun chorvatské ofenzivní vozby se během pár let vypracoval z Dinama Záhřeb až do mnichovského Bayernu, kde rozhodně neplní žádnou podřadnou roli, naopak často je to právě on, kdo dokáže zabrat a rozhodnout klíčový moment. Ostatně tuto roli plnil už na minulém ME, kde nejprve dvěma brankami připravil o naděje na bodový zisk Irsko, aby následně zařídil cennou remízu s Itálií. Po porážce se Španěly však nakonec Chorvatsko tak jako tak do vyřazovacích bojů nepostoupilo.

Během té doby však ušel Mandžukić další obrovský kus cesty. Právě po již zmíněném turnaji měl za sebou Mario zlomovou sezónu ve Wolfsburgu, za který dokázal nasázet 12 ligových branek, což bylo na tým, který bojoval ve středu tabulky, slušné číslo. Přesto Mandžukičovi před nástupem do Mnichova věřil málokdo, před sebou totiž měl jednoho z dlouhodobě nejlepších bundesligových střelců Maria Gómeze. Především díky jeho zranění však urostlý Chorvat ihned po svém příchodu dostal od Juppa Henyckese důvěru, kterou splatil měrou vrchovatou, když během úvodních deseti ligových kol nasázel osm branek. Až na výpadky vinou zranění si poté Mandžukić svoji pozici udržel a Gömez následně během letní přestávky odešel do italské Fiorentiny.

Úbytek konkurence však vykompenzovala změna na trenérském postu, kde Juppa Heynckese nahradil Pep Guardiola, pod kterým rozhodně neměl Mandžukić na růžích ustláno. Častokrát nastupoval pouze z lavičky, ovšem přesto dokázal vylepšit své předchozí maximum a ve všech soutěžích zaznamenal 25 zásahů do černého. Na finále DFB-Pokalu však nebyl Mandžukić nominován, přičemž následně svým odjezdem pouze přiživil spekulace o svém letním odchodu, čemuž nahrává i příchod Roberta Lewandowskiho, který do Mnichova dorazí po konci smlouvy od rivala z Dortmundu.

Na postupu do Brazílie se Mandžukić v kvalifikaci podílel třemi brankami, ovšem stejný počet svým spoluhráčům připravil (byl u poloviny chorvatských gólů ve skupině) a následně vstřelil rozhodující branku v baráži s Islandem, čímž pouze dokázal, kde je jeho největší síla - zvládat klíčové momenty. Známou předností vytáhlého kanonýra je hra hlavou, skvělý pohyb ve vápně, ale i práce pro tým, což ukazuje třeba tím, že se nebojí stáhnout pro míč do středu pole. Společně s Dejanem Lovrenem, Lukou Modričem a Ivanem Rakitičem by měl Mario Mandžukić patřit mezi hlavní tahouny chorvatského výběru.

Trenér: Niko Kovać

Po konci uznávaného kouče Slavena Biliče, jenž si odbyl derniéru na mistrovství Evropy 2012, nastoupil na lavičku ambiciózního mužstva Igor Stimać. Ten zprvu nechal zapomenout na práci svého bývalého reprezentačního spoluhráče, avšak postupem času se výsledky i předváděná hra zhoršily, což vyvrcholilo sérií čtyř kvalifikačních zápasů bez výhry, načež sám Stimać na pozici reprezentačního trenéra rezignoval.

Uvolněný post nemohl krátce před samotným šampionátem (Chorvatsko nakonec postoupilo z baráže) zaujmout nikdo jiný než Niko Kovać. Ten už měl tou dobou zkušenosti s mládežnickou reprezentací, kterou společně se svým bratrem Robertem úspěšně vedl v kvalifikaci o postup na mistrovství Evropy do 21 let v roce 2015. Bývalý dlouholetý kapitán chorvatské reprezentace před sebou neměl snadný úkol, ovšem krátce po svém nástupu, kdy už měl podepsanou dvouletou spolupráci, dokázal v baráži vyzrát na Island a dotáhl Chorvatsko na závěrečný turnaj do Brazílie.

Jak už bylo naznačeno, Niko Kovać má za sebou hodně bohatou hráčskou kariéru, která je z velké části spojená především s německou Bundesligou. Rodák z Berlína začal hrát fotbal za klub Hertha Zehlendorf, kde se v pouhých 17 letech stal členem prvního týmu. To pochopitelně nemohlo uniknout pozornosti slavnějších klubů a po pouhém roce se Niko stěhoval do Herthy BSC, která tehdy působila ve druhé nejvyšší soutěži.

Po čtyřech letech následoval přestup do Leverkusenu, kde se Niko poprvé na klubové úrovni setkal se svým bratrem Robertem, ale po fotbalové stránce mu zde pšenka zrovna dvakrát nekvetla. Také kvůli tomu přišel v létě roku 2001 přestup do Hamburku, potom si Kovać vyzkoušel ještě angažmá ve slavném Bayernu Mnichov, kde se podruhé setkal s mladším bratrem Robertem. Niko však ve slavném klubu plnil zejména roli náhradníka a také proto s radostí přijal nabídku Herthy, kde znovu působil mezi lety 2003 až 2006. Po mistrovství světa v Německu se Kovać s berlínským týmem rozloučil a na závěr kariéry zamířil do Rakouska, konkrétně do Red Bullu Salzburg, kde po dalších třech letech hráčskou kariéru ukončil. Mezi lety 1996 až 2008 samozřejmě reprezentoval Chorvatsko, za které odehrál 83 zápasů.

Niko Kovać se už během své hráčské kariéry netajil, že by se chtěl stát trenérem, což mu jako první symbolicky umožnil právě Salzburg, kde začal u rezervy. Postupně se vypracoval na asistenta Ricarda Monize u prvního mužstva. Po Monizově odchodu byl pasován do role hlavního kandidáta na uvolněný post, ten však zaujal Roger Schmidt. Na začátku roku 2013 tak Niko společně se svým bratrem Robertem převzal chorvatskou reprezentaci do 21 let, odkud se postupem času dostal až do současné pozice. Kovać povede Chorvatsko i v kvalifikaci o mistrovství Evropy 2016.

Přednosti

Největší předností chorvatského výběru je bezesporu ofenziva. Zejména bundesligové trio Perišić - Olić - Mandžukić dokáže zamotat hlavu prakticky každému, prvně jmenovaná dvojice je navíc skvěle sehraná z Wolfsburgu. Hodně však bude záležet na podpoře, ovšem Ivan Rakitić a především Luka Modrić by měli být zárukou, že ani zde nebude pověstná Achillova pata Chorvatů.

Slabiny

Obecně dlouhodobým problémem Chorvatska je naopak defenzivní složka, která sice nepostrádá zkušenosti (akorát Dejan Lovren vyčnívá z věkového průměru), avšak se šikovnými Brazilci nebo hbitými Kamerunci by mohla mít čtveřice kolem Vedrana Ćorluky nemalé problémy. Z ideálního složení navíc nemohou do Brazílie odcestovat hned dva články - Josip Šimunić si odpykává disciplinární trest a Ivana Striniče vyřadilo zranění. Levý kraj obrany tak pravděpodobně obsadí stárnoucí Danijel Pranjić, který už se jednou s reprezentačním dresem rozloučil.

Další potíže může Chorvatům způsobit poměrně úzká lavička. Zde by za normálních okolností seděli například Ivo Iličević, Niko Kranjčar nebo třeba Mateo Kovačić, který se při absenci Milana Badelje s největší pravděpodobností přesune do základní sestavy, přičemž prvně jmenované duo trápí zranění. Akorát do útoku má Niko Kovać širší výběr.

Předpokládaná sestava

Stipe Pletikosa - Darijo Srna, Dejan Lovren, Vedran Ćorluka, Danijel Pranjić - Ivan Rakitić, Luka Modrić - Ivan Perišić, Mateo Kovačić, Ivica Olić - Mario Mandžukić