Představení účastníků MS - Ekvádor

Pomalu, ale o to jistějším tempem se reprezentace Ekvádoru propracovává do pozice stálého účastníka mistrovství světa - Las Tri se na šampionátu objeví již potřetí ze čtyř posledních příležitostí. Naposledy z toho byl historický úspěch v podobě osmifinále, a i letos Ekvádorci pokukují po možnosti postupu...

Historie

Ekvádorské reprezentační úspěchy se vlastně bez výjimky datují až do nového tisíciletí. Do té doby patřili fotbalisté ze zhruba patnáctimilionové země ke zdaleka nejméně kvalitním členům konfederace CONMEBOL. S tím souvisí i fakt, že Ekvádor patři mezi pouhé tři státy celé Jižní Ameriky, které ještě neokusily zlatý triumf z kontinentálního mistrovství - Copu Amériku dosud stále nevyhrály kromě Ekvádoru ještě také Chile a Venezuela.

Největším úspěchem z tohoto turnaje tak stále zůstávají dvě čtvrtá místa z let 1959 a 1993. A protože Chilané mají na svém kontě hned několik medailových umístění a je tak spíše nešťastnou shodou okolností, že na stupínek nejvyšší se jim zatím stále vystoupat nepodařilo, dal by se Ekvádor směle označit za druhého nejméně úspěšného účastníka dějin jihoamerického šampionátu, a to ještě jen těsně před Venezuelou, která má na svém kontě pouze jedno umístění hned pod medailovými stupínky z roku 2011.

Svůj první oficiální mezistátní zápas odehráli Ekvádorci již v roce 1938, kvalifikace na mistrovství světa se však poprvé zúčastnili až čtyřiadvacet let později. Při své premiéře ovšem La Tri zcela jednoznačně nestačili v dvojzápase na Argentinu a na svou první účast na světovém šampionátu si tak museli počkat. A že čekali dlouho...

Klíčovým zlomem se nakonec stala změna jihoamerického kvalifikačního formátu z roku 1998. To se totiž začalo hrát systémem každý s každým, doma-venku, což žádnému jinému celku nemůže vyhovovat více než právě Ekvádoru. Ti totiž své domácí zápasy hrají v Quitu, nejvýše postaveném hlavním městě světa, a právě klimatické podmínky pravidelně dopomáhají ekvádorským reprezentantům k důležitým vítězstvím.

Hned napoprvé to málem stačilo k postupu, na letní oslavy fotbalu ve Francii se však nakonec ještě Ekvádorci vydat nemohli, skončili totiž šestí, přičemž na domácím trávníku podlehli pouze Kolumbii, zatímco si připsali skalpy Argentiny, Uruguaye, Paraguaye, Peru, Venezuely a Bolívie, když přitom v soubojích s těmito šesti soupeři dohromady inkasovali všehovšudy pouze jednou (celkově v osmi domácích duelech pak lovili míč z vlastní sítě jen třikrát, s Chile se totiž rozešli smírně 1:1 a Kolumbii podlehli nejtěsnějším jednogólovým rozdílem).

O čtyři roky později už to však vyšlo a Ekvádorci se dočkali premiérové účasti na mistrovství světa. Kvalifikaci zvládl Ekvádor brilantně, skončil druhý jen za Argentinou, dokonce předčil i Brazilce, pozdější vítěze celého šampionátu v Japonsku a Jižní Koreji. Ekvádorci byli nalosováni do skupiny G, z postupu se ale neradovali a skončili poslední. Přesto vyloženě nezklamali, po prohrách s Itálií a Mexikem si alespoň spravili náladu i reputaci cenným vítězstvím nad Chorvatskem, bronzovým týmem minulého MS. Za zmínku určitě stojí také to, že úvodní trefu Ekvádoru na mistrovství světa obstaral Agustín Delgado, nejlepší střelec historie ekvádorské reprezentace.

Dosud největší úspěch ekvádorských fotbalistů přišel na šampionátu v Německu v roce 2006. Tam se kvalifikovali ze třetí pozice v jihoamerické kvalifikaci, to nejlepší ale mělo teprve přijít. Hned zahajovací den přinesl reprezentaci La Tri výhru nad Polskem, po drtivém triumfu nad Kostarikou už se pak Ekvádor mohl radovat z historického postupu do osmifinále. Na tom už nemohla nic změnit ani závěrečná vysoká prohra s domácími Němci... První kolo vyřazovací části postavilo Ekvádor proti Anglii, nechybělo přitom mnoho a mohli jsme být svědky dalšího obrovského překvapení. Houževnatí Ekvádorci dlouho nadělávali hrdému Albionu obrovské potíže, rozhodnutí však nakonec přišlo ze standardní situace z kopačky Davida Beckhama. Ekvádorci tak z turnaje vypadli, přesto přijížděli domů jako hrdinové.

Před čtyřmi lety Ekvádorci zklamali, v kvalifikaci skončili až šestí a na mistrovství světa nepostoupili. O to více natěšení a odhodlaní jsou letos. Chtějí dokázat, že je třeba s nimi počítat.

Kvalifikace

Také v tomto kvalifikačním cyklu tkvěla hlavní síla Ekvádorců v utkáních hraných na olympijském stadionu Atahualpa v Quitu, téměř tři kilometry nad hladinou moře. A dokonce to tentokrát byla ještě výraznější výhoda než kdy dříve...

Hned na úvod si Ekvádorci poměrně hladce poradili s Venezuelou, když Luís Antonio Valencia už v první půlhodině hry připravil pro své spoluhráče dvě trefy a domácí si zbylý průběh zápasu v klidu pohlídali. V Paraguayi následně La Tri padli, vše ale bylo brzy zapomenuto po další dvoubrankové výhře - tentokrát nad Peru.

V Argentině Ekvádorci absolutně nestačili, inkasovali čtyřikrát, sami se přitom směrem dopředu vůbec na nic nezmohli a mohli být rádi, že devadesátiminutovou hru na jednu branku neodnesli ještě větším přídělem. Reakce ekvádorských reprezentantů na tento výprask ovšem jen těžko mohla být úspěšnější...

Následovala totiž série, která má hlavní zásluhu na tom, že se La Tri po osmi letech vrátí na světový šampionát. Nejprve Christián Benítez rozhodl jedinou trefou o domácím vítězství nad silnou Kolumbií, pak jiný útočník Felipe Caicedo svým gólem z penalty rozhodl a hubené výhře nad Bolívií, následoval navíc dílčí úspěch rovněž z výjezdu do Uruguaye, kde z toho byla po dalším proměněném pokutovém kopu Caiceda cenná remíza 1:1.

Návrat domů přinesl další tři body, když Ekvádorci otočili nepříznivě se vyvíjející duel s Chile a především díky dalším dvěma úspěšným zásahům Caiceda zvítězili 3:1. Rovněž remíza ve Venezuele se dala považovat za vysoce kvalitní výsledek, a šestizápasovou sérii bez porážky pak zakončilo drtivé vítězství 4:1, které odnesla s hlavním přispěním Jeffersona Montera Paraguay.

Ve zbylých čtyřech venkovních duelech už stihli Ekvádorci bodovat pouze jednou, totiž remízou v Bolívii, byly to ovšem znovu domácí klání, které přinesly definitivní razítko na ekvádorský postup. Remíza s Argentinou přinesla do řad La Tri výraznou dávku sebevědomí, které se pak podařilo zužitkovat při klíčovém souboji s Uruguayí. Jefferson Montero jediným přesným zásahem rozhodl o výhře Ekvádoru 1:0 a současně i o jeho přímém postupu na šampionát.

Ekvádor se v tabulce jihoamerické části kvalifikace umístil čtvrtý, o skóre právě před Uruguayí, která musela do baráže. Největší zásluhu na tom měli Felipe Caicedo, jenž skóroval sedmkrát, a Jefferson Montero, autor několika velice důležitých tref.

Na koho se zaměřit: Jefferson Montero (Monarcas Morelia)

Není největší mediální hvězdou, v tomto směru jasně v ekvádorském výběru vévodí Luis Antonio Valencia. Není ani nejlepším střelcem, tuto úlohu zdatně zastává Felipe Caicedo. Přesto by se měli ti, kdo jeví a během celého mistrovství světa budou jevit zájem o ekvádorskou reprezentaci, zaměřit především na jiného hráče. Na rychlonohého křídelníka, který patří k největším zbraním současného ekvádorského týmu a na svém žlutém dresu bude nosit číslo 7. Ostatně je to právě Jefferson Montero, kdo na sebe přitahuje největší pozornost drtivé většiny pozorovatelů a skautů z Evropy...

Tenhle čtyřiadvacetiletý fotbalista se nijak netají přáním okamžitě po skončení šampionátu přijmout jednu z mnoha nabídek k přestupu a podruhé v kariéře zamířit na starý kontinent. Poprvé se tak stalo v roce 2009, kdy už coby dvacetiletý mladíček demolizoval v dresu Independiente del Valle obrany všech svých protivníků v ekvádorské lize, kde si jej všiml Villarreal a získal ho pod svá křídla. Svou první sezonu strávil Montero ve druhé španělské lize, patřil přitom k největším ofenzivním tahounům B-týmu Žluté ponorky a pomohl k velmi dobré sedmé příčce.

Stihl si dokonce připsat i jeden start v prvním týmu Villarrealu, nestalo se tak ovšem v Primeře División, nýbrž v Evropské lize - Montero nastoupil na jednadvacet minut odvetného utkání prvního kola vyřazovacích bojů na hřišti Wolfsburgu, vyřazení svého celku ovšem zabránit nedokázal. Na podzim roku 2010 již začal sbírat své první minuty také v nejvyšší španělské soutěži, když hned devětkrát během první poloviny sezony zasáhl do zápasu coby střídající hráč. Stihl si přitom připsat i svůj premiérový gól, když pečetil trefou v nastavení vítězství nad Athleticem v poměru 4:1.

Jarní část sezony ovšem strávil na druholigovém hostování v Levante, kde dostával přeci jen více herního prostoru. Ani v dalším ročníku mu Villarreal nebyl schopen nabídnout dostatek herního vytížení, a tak Montero putoval na další hostování. Tentokrát už to však bylo v rámci první ligy, po Monterovi sáhl Betis a stále se zlepšující křídelník patřil do základní sestavy - odehrál přes dva tisíce ligových minut.

Ani to ovšem představitele Villarrealu nepřesvědčilo, a tak se Montero znovu stěhoval - tentokrát už ale rovnou do Mexika. V celku Morelia má nyní Montero za sebou dvě sezony, v nichž si znovu vydobyl pozici žhavého obchodního artiklu. Během půl roku zaznamenal hned dva hattricky, svou těžko vyrovnatelnou rychlostí a brilantní míčovou technikou pravidelně ničí soupeřovy obrany a logicky už se tak znovu mluví o přestupu. Ten mohl přijít už v minulých dvou přestupových oknech, zájem projevovaly celky z nejvyšších soutěží v Anglii, Španělsku i Itálii, nikdo však prý nedokázal vyhovět finančním požadavkům Monterova současného zaměstnavatele. Další stěhování se ale zdá být nevyhnutelné.

"Miluji život v Mexiku, které se stalo mým druhým domovem. Ani na tamní ligu si nemohu stěžovat, stále se zlepšuje. Nejlepší fotbal se ale hraje v Evropě, a já chci být u toho," tvrdí Montero. "Na Moreliu však rozhodně nijak tlačit nebudu, pokud přestoupím, musí to být obchod výhodný i pro klub," říká sympaticky muž, jenž se do reprezentace poprvé dostal už v osmnácti letech, kdy hned gólem ve finále pomohl Ekvádoru k zisku zlatých medailí z Panamerických her.

Nyní na zlato určitě nemyslí, má totiž mnohem skromnější cíle. Jak by také ne, když vyrůstal v těžkých podmínkách, kdy jeho matka musela chodit prát prádlo do sousedství a otec několikrát žádal o půjčku z banky, aby rodina vůbec mohla přežít. "Chceme se z Brazílie vrátit s pocitem, že jsme pro úspěch udělali všechno. Pokud potěšíme svými výkony ekvádorský lid, dosáhneme všeho, o čem jen lze snít," prohlašuje mladík, jenž míval problémy s vyslovením svého křestního jména, a tak mu jen málokdo řekne jinak než "Yepe". A Pokud Montero potěší svými vlastními výkony své nápadníky, můžeme se na něj od příští sezony těšit v jedné z nejprestižnějších evropských soutěží.

Trenér: Reinaldo Rueda

Sedmapadesátiletý Kolumbijec se připravuje už na své druhé mistrovství světa, pokaždé přitom coby lodivod jiného týmu a věřte nebo ne, ani jednou to nebylo se svou rodnou zemí.

Nikdy nehrál profesionálně fotbal, místo toho odcestoval do Německa, kde v Kolíně vystudoval psychologii. K fotbalu ho to ovšem táhlo už od mladistvého věku, a tak se stal trenérem. Začínal ve druhé kolumbijské lize v týmu Cortuluá, úspěchy ovšem žádné neslavil. Přesto už po třech letech dostal nabídku z prvoligového Deportiva Cali, kde poprvé naplno potvrdil svůj trenérský potenciál a slavil mistrovský titul.

Od roku 2002 přešel Rueda ke kolumbijským mládežnickým reprezentacím, kde nejprve působil jako generální manažer a měl tak na starosti všechny výběry - do sedmnácti, dvaceti, jednadvaceti i třiadvaceti let. Vedl tak Kolumbijce i na mistrovství světa dvacetiletých v roce 2003, kde s nimi dosáhl historického úspěchu v podobě bronzových medailí. Tím si vysloužil nabídku od seniorské reprezentace Kolumbie, na tento úspěch ovšem nenavázal a na světový šampionát postoupit nedokázal.

V roce 2006 převzal reprezentaci Hondurasu, s nímž už se postupu na mistrovství světa dočkal. V Jihoafrické republice ale v náročné skupině neuspěl, získal pouze jeden bod a po zdánlivě až nepřiměřeně velké kritice odstoupil. A přešel "o dům dál" k reprezentaci Ekvádoru, s nímž si účast na závěrečném turnaji zopakuje. Spoléhat přitom bude na pevný defenzivní systém, z něhož jeho svěřenci přes křídelní prostory vyrážejí do rychlých protiútoků. Tímto stylem uspěl v kvalifikaci a měnit rozhodně nic nehodlá. V ekvádorské reprezentaci se našel, obě strany si spolupráci často pochvalují. Klidně by si tak mohl svou štaci u Ekvádorců protáhnout. Už nyní je aktuálně druhým nejdéle sloužícím reprezentačním trenérem v Jižní Americe. Vypadá to, že k prodloužení smlouvy povede jen postup do osmifinále. Je Rueda připraven učinit další krok a uspět i na seniorském šampionátu?

Přednosti

Perfektně zažitý systém, který kouč Rueda praktikuje už od svého nástupu v roce 2010 a na němž se nic nemění. Obrana funguje skvěle, v kvalifikaci inkasovali Ekvádorci v šestnácti odehraných duelech jen stejný počet branek. Největší zbraní La Tri je však rychlost v podání dvojice křídelníků Valencia-Montero, která platí na jakoukoliv obranu.

Kádr se zdá být složen ideálně, obsahuje zdravý mix zkušených hráčů a dravých mladíků. Ekvádorcům navíc rozhodně nechybí ani motivace. Uspět chtějí především pro Christiana Beníteze, třetího nejlepšího střelce historie ekvádorské reprezentace, který loni v létě už ve věku sedmadvaceti let tragicky zahynul na zástavu srdce. "Víme, že se na nás dívá a dává nám sílu. Budeme hrát pro něj," hlásají ekvádorští reprezentanti.

Slabiny

Právě absence Beníteze se však zároveň jeví jako obrovské oslabení Ruedova týmu, Caicedo sice nastřílel v kvalifikaci sedm branek, většinu z nich ovšem z pokutových kopů a při hře se Benítezovi rovnat zřejmě nemůže. Problémem oproti kvalifikačním kláním bude samozřejmě také absence zápasů hraných na domácím stadionu v Quitu, v Brazílii se Ekvádorcům žádné výhody nedostane. Do hry navíc nejspíše nebude moci zasáhnout záložník Segundo Castillo, jehož trápí zranění kolena a jeho start na šampionátu je nepravděpodobný.

Předpokládaná sestava: Alexander Dominguez - Juan Carlos Paredes, Jorge Guagua, Frickson Erazo, Walter Ayoví - Luís Antonio Valencia, Edison Mendez, Christian Noboa, Enner Valencia, Jefferson Montero - Felipe Caicedo