Představení účastníků MS - Uruguay

Jedna z nejúspěšnějších zemí v historii MS a největší překvapení posledního šampionátu chce znovu hrát o medaile, a tentokrát je i získat. Jestliže byli v Africe Uruguayci opatrně řazeni k celkům s nejlepší ofenzivní vozbou ze všech účastníků, letos o tom není sebemenších pochyb. V cestě z těžké skupiny jim budou stát Angličané s Italy, ovšem pozor na úvodní zápas s Kostarikou...

Historie

Úplně první MS, to v roce 1930, se hrálo v Uruguaji. To samo o sobě naznačuje, že Uruguay je historií fotbalu. Tohoto šampionátu se zúčastnilo 13 národních týmů a hrálo se ve 4 skupinách, přímo do semifinále postoupil každý vítěz. Domácí nejprve vyhráli nad Peru 1:0 a v souboji o první místo rozdrtili Rumunsko 4:0. V semifinále číhala Jugoslávie, která za sebou nechala Brazílii. Vujadinovič sice hned ve 4. minutě zmrazil 80 tisíc diváků na stadionu Centenario, ale pak to již byl koncert v jihoamerickém provedení. Ve dvou krátkých blocích padlo po 3 brankách. Ten první trval 4 minuty, od 19. do 23., a z 0:1 to bylo rázem 3:1. Ten druhý začal v 63. minutě a za 9 minut se už domácí těšili vedení o rozdílu třídy 6:1.

Ve finále se domácím postavila Argentina, rival rivalů. Uruguayci se dostali do vedení, ale soupeř do poločasu skóre otočil na 1:2. Pořadatelé MS ovšem prahli po titulu a také ho získali. Hráli výborně, a tak 93 tisíc příznivců fotbalu mohlo slavit. Výhra 4:2 a první mistr světa byl na světě. Stala se jím Uruguay.

Dalších dvou světových klání se ovšem obhájce titulu nezúčastnil, do Evropy připravující se na válečný konflikt se nikomu nechtělo. Až po 20 letech, to válka již skončila, se MS vrátilo na jihoamerický kontinent. Hrálo se v Brazílii a Uruguay všem vypálila rybník.

Postoupit bylo snadné, kvalifikace se opět v této části nehrála, kdo se přihlásil, jel rovnou. A uruguayské štěstí zářilo dál. Soupeři ve skupině, Skotsko a Turecko, se odhlásili a tak zůstal jediný, Bolívie. Žádné nebezpečí z toho neplynulo, zápas skončil 8:0 a finálová skupina se stala skutečností. Čtveřici zemí, které si to vzájemně rozdaly o titul, doplnily k Uruguaji týmy Brazílie, Španělska a Švédska.

Když v prvním utkání domácí rozdrtili Švédy 7:1 a Uruguay remizovala se Španělskem 2:2, nikdo o mistrů světa nepochyboval. Další drtivé vítězství "kanárků", tentokráte nad Španělskem 6:1, jen tuto jistotu umocnilo. Uruguay sice situaci trochu zdramatizovala výhrou 3:2 nad Švédskem, ale téměř 200 tisíc diváků přišlo 16. července 1950 na Maracaná slavit. Po bezbrankovém poločase přišel hned v první minutě toho druhého tolik očekávaný gól. Dal ho Friaça, nadšení nebrala konce. Když o 12 minut později Schiaffino vyrovnal, brala to většina přítomných jen jako drobné zdržení na cestě za titulem. Ale za 3 minuty Ghiggia přidal druhý gól a bylo zle. Říká se hrobové ticho, že? V tomto případě se Maracaná stalo největším hrobem na světě. Výraz "předvést Maracanazo" natolik zlidověl, že pozbyl fotbalové tématiky a lze jím nyní označit jakoukoli možnou naději na zázrak.

Tím ovšem úspěchy, ty velké, pro Uruguay skončily. Pravda, dostat se 3x do semifinále, 1954, 1970 a právě naposledy v roce 2010, a odjíždět s onou pověstnou "bramborovou medailí" je jistě nutno přidat do slavné historie této země, ale po dvou titulech následovala jen zklamání. Z osmnácti MS se Uruguay do místa konání probojovala v deseti případech. Přesto se díky dvěma titulům a třem čtvrtým místům právem řadí mezi velikány fotbalu.

Kvalifikace

Jako by to snad ani nešlo jinak než s odřenýma ušima a skrze nevyzpytatelnou baráž. Stejně jako minule si i tentokrát Uruguayci nechali přímý postup proklouznout skrz prsty, když skončili ve své jihoamerické zóně CONMEBOL na pátém místě.

Vše přitom začalo pro Tabárezovy svěřence slibně, když z prvních pěti kol vytěžili tři vysoké výhry doma podpořené dvěma remízami. Pak však přišlo kruté vystřízlivění v podobě debaklu 0:4 na kolumbijské půdě, který odstartoval sérii šesti zápasů bez výhry za sebou. V pravou chvíli ovšem Uruguay zabrala, porazila největšího rivala o postup Venezuelu 1:0 a závěr kvalifikace už znepříjemnila jen prohra s Ekvádorem. Díky ní šli Celeste do baráže proti Jordánsku. O všem podstatném se rozhodlo již v prvním zápase, Uruguayci venku předvedli suverénní výkon a výhru 5:0 si v odvetě v poklidu pohlídali.

Na koho se zaměřit: Luis Suárez

I když je jeho start v úvodu mistrovství přinejmenším nejistý, zůstává Luis Suárez jednoznačně tím, kdo vyvolává největší povyk v kádru Uruguaye. Nejlepší hráč? Luis Suárez. Nejvíce kontroverzní hráč? Luis Suárez. Odpovědi k otázkám ohledně největší mediální hvězdy či nejlepšího střelce kvalifikace či v celé historii národního týmu si už jistě domyslíte sami.

Svou fotbalovou kariéru nastartoval "El Pistolero" ve čtrnácti letech v rodném Montevideu za tamní Nacional. V osmnácti pak pomohl Nacionalu deseti brankami k zisku ligového titulu, což neušlo pozornosti skautů nizozemského Groningenu. Ti za nadějného útočníka nechali v Uruguaji 800 000 € a přivedli do Evropy. Suárez se přestupu nebránil, a nejen kvůli fotbalovým důvodům. V Barceloně totiž pobývala jeho přítelkyně (a nyní manželka) Sofia Balbi, které po více než ročním vztahu na dálku chtěl být blíže.

Ani v Groningenu se mladý Luis dlouho neohřál. Po náročné aklimatizaci a svědomitém naučení náročné nizozemštiny si znovu připsal na konto deset vstřelených gólů a putoval dále na vrchol. Vyhlédl si jej totiž ligový gigant z Amsterdamu, slavný Ajax, jenž Groningenu nabídl více než čtyřnásobné zhodnocení jejich rok staré investice. Když se jejich nabídka nesetkala s úspěchem, obrátil se rozhořčený Suárez dokonce na tamní fotbalovou asociaci, aby skrze arbitrážní soud k přestupu svolila. Byť verdikt vyzněl v jeho neprospěch, Ajax ještě ten samý den přestupní částku navýšil na 7,5 milionu € a vyčerpaný Groningen již chtě nechtě akceptoval.

V Ajaxu pak Suárezova hvězda stoupala prudce. Ve své třetí sezoně v klubu se po odchodu Thomase Vermaelena stal kapitánem a sezonu zakončil s 33 góly v lize a 49 zásahy napříč všemi soutěžemi. Úctyhodná čísla i na tak ofenzivní soutěž, jakou Eredivisie bezesporu je. Když pak v roce 2010 (slavně i neslavně díky své ruce ve čtvrtfinálovém prodloužení s Ghanou) zazářil i na mistrovství světa v Jižní Africe v uruguayském dresu, kde nastupoval již od roku 2007, byla jen otázka času, než přestoupí opět o patro výše.

Nebyl by to ale Suárez, aby se jeho působení v Ajaxu neobešlo bez kontroverze. Dvacátého listopadu 2010 během potyčky v zápase s rivalem z Eindhovenu kousnul záložníka PSV Otmana Bakkala do ramena, čímž si vysloužil přezdívku Kanibal, mastnou pokutu od vlastního klubu a sedmizápasový distanc od nizozemské fotbalové asociace. V lednu 2011 pak odešel do anglického Liverpoolu za sumu okolo 26 milionů €.

Suárezovo působení na Anfield Road přineslo okamžitý úspěch. V první zkrácené sezoně sice ještě střelecky neexplodoval, ovšem příslib ukázal ohromný. Zvláště na jeho představení ve slavném derby proti Manchesteru United se pamatuje dodnes, byť statistickou slávu si vylouží Dirk Kuyt za hattrick při výhře 3:1. Všechny góly však tehdy snadno vstřelil jen díky Suárezovi.

Druhá a zároveň první celistvá sezona na Merseyside byla teprve tou, kdy se uruguayský ostrostřelec plně aklimatizoval na anglické podmínky a s 16 góly mimo jiné přispěl k zisku Ligového poháru. Jinak ale na rok 2011 nebude vzpomínat v dobrém, na podzim totiž čelil obvinění z rasistického napadení Patrice Evry, které anglická FA potvrdila a napařila Suárezovi tvrdý osmizápasový distanc.

Naplno tak kontroverzní útočník explodoval až v sezoně následující a s 29 vstřeleným brankami napříč soutěžemi byl žhavým kandidátem i na ocenění Hráče roku. V tu chvíli ovšem přišel další velký zkrat, kterým si Suárez už tak dosti pošramocenou pověst ještě více pohoršil. 22. dubna v ostře sledovaném zápase s Chelsea naprosto nečekaně pokousal soupeřova obránce Branislava Ivanoviče, což však uniklo pozornosti rozhodčích. O to víc pak mohli být hosté rozhořčeni, když v poslední minutě zápasu právě Suárez srovnal na konečných 2:2. Trest, který následoval, byl bez nadsázky exemplární - desetizápasový distanc. Suárez si tak již do konce sezony ani jednou nezahrál a o možnost oprávněně posbírat všemožná ocenění stejně tak oprávněně přišel.

Navzdory dlouhé letní sáze o jeho možném přestupu do londýnského Arsenalu za sumu 40 milionů a jedné libře k tomu zůstal Suárez nadále hráčem Liverpoolu. A konečně se podle všeho umoudřil. "Chci změnit svou pověst zlého muže, protože si nemyslím, že takový opravdu jsem. Rád bych toho docílil, neboť slyšet a číst o sobě věci, které se říkají, je něco hrozného. Někdy vás na hřišti ovládnou emoce a uděláte něco, čeho později litujete. Zároveň se z toho však lze poučit." A opravdu - za celou poslední sezonu se Suárez ani jedinkrát neprovinil ničím větším než občasným krkolomným pádem na trávník bez přispění soupeře, a všechno zaujetí vrhnul plně do střílení gólů.

Rovných jednatřicet ligových zásahů El Pistolerovi vysloužilo nejen titul nejlepšího střelce a vůbec nejlepšího hráče Premier league, ale také držitele Zlaté kopačky, o kterou se pro tento ročník dělí s Cristianem Ronaldem. Suárez byl letos jednoduše nezastavitelný a všichni očekávali, že si fazonu přenese i do reprezentace. Vyvstal však nečekaný problém. Luis Suárez, hráč, který po celou svoji kariéru nebyl takřka nikdy zraněný, musel najednou jen pár týdnů před startem MS podstoupit operaci kolene.

V Uruguaji tato zpráva vyvolala prvotřídní národní vytržení. Když v té samé době rezignoval na svůj post ministr průmyslu, objevilo se to pouze na spodních řádcích všech zpravodajských deníků. Suárez byl předmětem zájmu číslo jedna, dvě i tři. Číslo 515 - jeho nemocniční pokoj - bylo dokonce dočasně vyřazeno z národní loterie, aby se předešlo tisícům sázek. Až když sám Suárez veřejným prohlášením své široké obecenstvo uklidnil, vše se znovu vrátilo do normálu. Mistrovství prý stihne, možná se objeví už v zápasech základních skupin. Přesto dokud bude Uruguay v soutěži, budou panovat i obavy o jeho zdraví.

Jakkoli byl v minulosti nevyzpytatelným a nenáviděným hráčem, zaslouží si Luis Suárez být fit k příležitosti reprezentovat svou zem na šampionátu v kolébce světového fotbalu. Je to totiž především dříč, který se nebojí pro svůj tým i obětovat, jak názorně ukázal před čtyřmi lety s Ghanou. A právě to jej v kombinaci s nezpochybnitelnými světovými kvalitami činí unikátním hráčem, kterého stojí za to sledovat.

Trenér: Óscar Tabárez

Je mu 67 let a nosí přezdívku "El Maestro". Jak také jeho věk napovídá, není v žádném případě nováčkem mezi trenéry. Dokonce již měl možnost v minulosti vést národní tým své země na MS. Psal se rok 1990, Uruguay byla nalosována do skupiny E a postupně remizovala se Španělskem 0:0, prohrála s Belgií 1:3 a zachránilo ji až vítězství v posledním utkání nad Jižní Koreou v poměru 1:0. V dalším kole se ovšem objevil soupeř nad síly svěřenců trenéra Tabáreze a po prohře s Itálií 0:2 přišlo loučení a návrat domů.

Před zahájením MS 2010 prohlásil Tabárez, že skupina A, Jihoafrická republika, Francie, Mexiko a Uruguay, je tou nejvyrovnanější a postoupit může opravdu každý. Klasická mantra Celeste, sedět hezky za bukem a nechat ostatní, aby se jako zdánliví favorité vyhřívali na výsluní. O to lépe se pak Uruguaycům hraje, což v Jižní Africe náležitě ukázali. Konečné čtvrté místo sice dodalo úspěšné pouti do semifinále jemnou pachuť, přesto šlo o navýsost vydařený šampionát, kde Diego Forlán dokonce dostal cenu ze nejlepšího hráče turnaje. V roce 2011 pak Tabárez dokázal vyhrát Copu América a dovedl Uruguay i do Brazílie.

Mezi evropskými kluby, které Tabárez v minulosti trénoval, se nachází AC Milán, Oviedo a hned ve dvou případech Cagliari. V čele reprezentace Uruguaje je od roku 2006. Byť podle vlastních slov není pověrčivý, za dlouhá léta strávená v reprezentaci na něj už přece jen některé zvyky dolehly. "Když hráči věří, že si musím nasadit určitou kravatu, aby znovu zvítězili, tak si ji taky vezmu." Dobře tedy sledujte, co bude sedmašedesátiletý El Maestro nosit kolem krku v úvodním zápase s Kostarikou...

Přednosti

O hlavní síle Uruguayců netřeba polemizovat. Útok Cavani - Suárez musí děsit ze spaní každého, kdo Celeste přijde na MS do cesty. I v případě absence liverpoolského útočníka do hry naskočí nestárnoucí Diego Forlán či Christian Stuani, jenž se těší výtečné formě.

Svou roli bude jistě hrát i sehranost, která pramení z Tabárezovy konzervativní nominace i stylu hry. Oproti minulému mistrovství uvidíme pramálo změn v sestavě - brankářský post nadále hájí po povedené sezoně v Galatasarayi Fernando Muslera a i stoperská dvojice Lugano - Godín zůstává neroztržena. Změny dozná pouze rozestavení před obrannou čtveřicí, kdy proti Kostarice místo obvyklého 4-3-3 vyběhne čtyřčlenná záloha a dva útočníci. Střed hřiště nadále patří zkušené a přitom stále energetické dvojce Gargano - Ríos, jimiž by v tvorbě hry měl pomáhat hlavně Gaston Ramírez či Christian Stuani z pravého kraje zálohy. Ať už Forlán či Suárez si pak budou moci užít volnou roli pod hrotovým útočníkem Cavanim.

Svou roli může hrát i místo konání. Právě na Brazílii mají v Uruguaji ty nejlepší vzpomínky a odvažují se snít, jak by se slavné Maracanazo mohlo opakovat. Zázraky se přeci dějí...

Slabiny

Co se může v sehranosti a neměnném stylu hry jevit jako výhoda, lze snadno obrátit v hlavní nedostatek. Oba stopeři postrádají někdejší rychlost a zarputile tak odmítají vysunout obrannou linii výš, aby jim nikdo neutekl. Ríosovi táhne na třiatřicet, Garganovi na třicet, Forlán dokonce v květnu oslavil pětatřicáté narozeniny. Všichni už dopředu ví, s čím Tabárez a spol. vyrukují.

Největším problémem, který Tabárez dlouhodobě řeší s doposud nejistým výsledkem, je spojka obrany s útokem. Už na MS 2010 se zdálo, jako by chvílemi střed hřiště pro Uruguay neexistoval, nyní vzhledem k čím dál větší hloubce zalezlých stoperů se tato propast ještě zvýší. Hodně tak bude záležet na Gastonu Ramírezovi či Christianu Stuanim, který by měl zprava vypomáhat v rozehrávce na hlavní hvězdy vepředu, přičemž samotnou lajnu vybrousí svou aktivitou Maximiliano Pereira.

Ani taktika na podcenění ze strany soupeře se tentokrát konat nebude, čtvrté místo z posledního MS a záření útočníků Cavaniho se Suárezem působí jako dostatečné varování pro všechny. Ostatně nepomohli tomu ani samotní uruguayští fanoušci, kteří sérií filmů "Duch z roku 1950" sice na internetu náramně pobavili všechny kromě Brazilců, ovšem opět to jen Celeste zvedlo profil, který si pravidelně snažili držet co nejníže.

Předpokládaná sestava:

Muslera - Pereira, Godín, Lugano, Cáceres - Stuani (Ramirez), Ríos, Gargano, Rodríguez - Forlán (Suárez), Cavani.