Představení účastníků MS - Japonsko

O nejžhavějším asijském želízku v ohni před mistrovstvím světa nemůže být pochyb. Je jím zase výběr Japonska; tentokrát už bez veteránů Nakamury a Inamota, zato s Hondou či Kagawou na potenciálním vrcholu sil. Také letos Modří Samurajové míří přinejmenším do osmifinále...

Historie

Japonci se možná na mistrovství světa poprvé podívali až roku 1998, přičemž do té doby bůhvíjak nedominovali ani vlastnímu světadílu (Asijský pohár například častěji nehráli, než vyhráli - dvakrát ku jedné); avšak o to silnějšího rázu jejich kontinentální hegemonie od té doby byla a stále je.

Po zmíněném průlomovém MS se konaly celkem čtyři ročníky Asijského mistrovství. Modří Samurajové nikdy nechyběli v semifinále a hned ve třech případech brali rovnou zlaté medaile.

Na světových šampionátech už je to ovšem horší. Ani když byl ikonický playmaker Hidetoši Nakata na vrcholu sil a Nippon si mohl užívat výhody domácího prostředí, nebylo z toho nic víc než hořké osmifinálové zklamání s Turky. Těsný a velmi smutný byl přitom japonský krach v té samé fázi turnaje rovněž posledně, když Okadův výběr s Paraguayí potopila dokonce až penaltová loterie.

Pokud Nakata s Nakamurou měli být v tom nejlepším věku roku 2002, totéž nyní platí pro jiný magický tandem ze Země vycházejícího slunce - Kagawu s Hondou. Budou tihle dva tahouni japonského nároďáku přeci jen úspěšnější?

Ačkoliv před sebou docela jistě mají ještě jeden turnaj, právě tohle by měla být ta chvíle. Stejně jako roku 2010 se totiž ve fotbalových kuloárech běžně hovoří o "nejkvalitnějším japonském týmu všech dob"...

Kvalifikace

Když nebudeme počítat hostitelskou Brazílii, byli Japonci prvními, kdo si zajistili místenku na srazu světové smetánky. A ne snad že by to někoho překvapilo. Posledně Modrým Samurajům vstupenku na MS nikdo nemohl vzít již začátkem léta 2009; a po čtyřech letech se situace opakovala v tom samém gardu. Japonci mohli slavit již 3. června, jakkoliv tehdy akorát remizovali s Austrálií.

Socceroos tak nakonec na Nippon ani jednou nevyzráli - místo nich to bylo nevyzpytatelné Jordánsko, kdo favoritovi ve čtvrté, rozhodující fázi kvalifikace připravil ojedinělou prohru. Ulepené třetí kolo, v jehož rámci Japonsko úplným závěrem posbíralo dvě šokující porážky (aniž by skórovalo) a nakonec finišovalo na druhé příčce s trapně hubeným (tříbodovým) náskokem na KLDR, mohlo být v tu ránu zapomenuto. Tentokrát Modří Samurajové koncentraci zvládli udržet až do konce.

Na koho se zaměřit: Keisuke Honda (AC Milán)

Před čtyřmi lety jsme vám na tomto místě prezentovali veterána Šunsukeho Nakamuru, který si nakonec na šampionátu odkroutil pouhopouhých 27 minut. Jedna z hlavních příčin takové nedůstojné derniéry na elitní scéně byla prostá: Nakamurovo místo na place si nakonec uzurpovala čerstvá posila CSKA Moskva a donedávna ještě opora zapadlého Venla jménem Keisuke Honda.

Muž, který v předvečer zahajovacího klání Japonska oslavil 24. narozeniny, tehdy zaujal zvláště šibalsky zahrávanými standardkami či brilantním přehledem o dění na hřišti. Zároveň se také obdivuhodně rychle adaptoval na roli falešné devítky, jakkoliv vlastním startováním na hrotu zřejmě zprvu musel být sám zaskočen.

Dnes už o Hondově statusu největší hvězdy japonské výpravy těžko někdo pochybuje. Otázkou spíše je, zdali Keisuke Honda na nadcházejícím šampionátu nebude pro Modré Samuraje pouze hvězdou, ale i potřebným tahounem. Podobně jako Shinji Kagawa zatím v reprezentaci spíše střídá matné výkony s těmi nadpozemskými a pořád jaksi marně hledá řádnou konzistenci.

Na druhou stranu Honda alespoň pravidelně končívá kalendářní roky coby nejproduktivnější Japonec, což je jistě chvályhodná bilance. Tím spíš, uvážíme-li, že na rozdíl od minulého šampionátu teď v reprezentaci zastává úlohu veskrze klasické desítky a neoperuje tak úplně vysoko.

Právě charakter role na hřišti je přitom i pro tak nadaného fotbalistu docela zásadní - zrovna skutečnost, že musel hrát převážně ze strany, lze vedle zdravotních problémů a nutnosti aklimatizace považovat za jednu z příčin Hondova nepříliš vydařeného vstupu do angažmá v AC Milán. Celé Japonsko teď doufá, že zpátky "mezi svými" se Hondova hvězda znovu po čtyřech letech rozzáří naplno.

Trenér: Alberto Zaccheroni

S domácím koučem Takeshim Okadou na lavičce se Japonci minule prezentovali metodickým, spíše opatrnějším a nesmírně obětavým herním stylem; pod vedením Itala Zaccheroniho již čekejte o něco svěžejší a uvolněnější, zároveň ale také velmi disciplinovaný projev. Modří Samurajové jsou rozhodně nejkvalitnějším a nejvyspělejším celkem kontinentu, což je z největší části zásluha právě 61letého rodáka z městečka Meldola...

Nippon pod Zaccheroniho vedením vypadá být zejména takticky vzdělanější, a jakkoliv má stále rezervy v dobývání zalezlých soupeřů, jakž takž - a na každý pád lépe než kdy předtím - ovládá obě klíčové disciplíny: brejkovou hru i diktát tempa.

Zaccheroni se nejprve pokoušel Japonce naučit rozestavení 3-4-3, s nímž koncem 90. let získal své jediné scudetto s AC Milán, postupem času se však sám přizpůsobil a jeho systém 4-2-3-1 se dvěma defenzivními štíty dneska skutečně patří k těm nejkompaktnějším a nejfunkčnějším, jaké celá Asie pamatuje.

Co je na druhou stranu "Zacovi" vyčítáno, to je mizivá flexibilita a vytrvalé spoléhání na nestíhající veterány typu Konna či Enda. V hledání odpovědi na tyto kritiky už nicméně Italovi stihla pomoci nutnost sestavit nominaci na Východoasijské mistrovství 2013 pouze z vyslanců domácí J-League.

Právě na tomto turnaji, který nakonec Modří Samurajové stejně jako před dvěma lety Asijský pohár opanovali, v národním týmu debutovali borci jako Yamaguchi, Morishige či forvardi Kakitani s Osakou, se kterými se okamžitě více či méně počítá do základní sestavy.

Pro samotného Zaccheroniho nyní bezesporu přichází vrchol jeho čtyřleté japonské anabáze; vrchol, který rovněž do jisté míry může nadefinovat jeho budoucnost. Očekávání jsou přitom poměrně velká: v Zemi vycházejícího slunce nyní vážně cítí, že na speciálně talentovanou generaci dohlíží pravý generál.

Tím nejúspěšnějším cizincem, jakého Japonci v čele ekipy Modrých Samurajů pamatují, každopádně technicky zůstává Francouz Philippe Troussier, který může k osmifinále na mistrovství světa 2002 a obligátnímu dobytí domovského kontinentu (2000) přiložit také stříbro z Konfederačního poháru. To Zaccheroniho nevídaně rozháraní svěřenci loni v Brazílii totálně vyhořeli.

Teď tedy nezbývá než si to vynahradit na ještě větší akci. Bylo by jistě příhodné, kdyby jen chvíli poté, co jiný Ital Marcello Lippi slavně dobyl kontinentální klubovou scénu, pro změnu Zaccheroni z největší asijské reprezentace vymačkal její historické maximum v podobě čtvrtfinálové účasti...

Přednosti

Japonská reprezentace nedisponuje elitním forvardem, a to dokonce ani zdaleka - na hrotu se jí bude prohánět buď jeden, nebo druhý neprověřený mládenec. Přesto by Nippon střelecky neměl strádat. Právě v záludně rozložené gólové produkci, kdy se hravě může prosadit hned několik hráčů, tkví ohromná síla Modrých Samurajů. Jakmile Honda, Kagawa, Kakitani a Okazaki v plné rychlosti spojí své síly, je to zpravidla pořádný vítr; kór když se zrovna do kombinace začlení i ofenzivně naladění krajní beci.

Slabiny

Japonsko dlouhodobě postrádá opravdu spolehlivého středního obránce a s nerozehraným Yoshidou je pro něj ta samá diagnóza aktuální i tentokrát. Jak Uchida, tak Nagatomo navíc občas mají tendence zapomínat se vepředu, a to pak bývá na problémy zaděláno tím tuplem.

Brankáři Kawashimovi by znovu mohly dělat potíže střely z větší vzdálenosti a adekvátní koncentrace obecně.

Předpokládaná sestava: Kawashima - Uchida, Morishige, Yoshida, Nagatomo - Hasebe, Yamaguchi - Okazaki, Honda, Kagawa - Kakitani (Osako)