Přidej na Netvibes
EuroFotbal on Facebook

Představení účastníků Eura 2020 - Česko

07.06.2021 20:16 - Profily, historie
Alex Král (© AFP)
 
Před čtvrtstoletím se parta ze střední Evropy vydala na Britské ostrovy coby jasný outsider, domů však po spanilé jízdě zcela nečekaně přivezla stříbrné medaile. Po 25 letech se česká reprezentace do Spojeného království vrací v podobné roli a v koutku duše jistě touží po stejném úspěchu, na který v roce 1996 dosáhla generace pod vedením trenéra Dušana Uhrina staršího.

V konkurenci dvou domácích mužstev a vicemistrů světa působí Češi ve skupině D tak trochu jako nechtěný parťák, avšak právě takový status dodává následovníkům Pavla Nedvěda, Karla Poborského a dalších stříbrných hochů o to větší touhu dokázat, jak velkým fotbalovým umem disponují.

Většina jiných výběrů účastnících se letošního Eura přitom má Čechům co závidět. Vskutku jen málo dalších reprezentací se může pyšnit takovou stabilitou v podobě účastí na evropských šampionátech jako ta česká. Pravidelnou návštěvou srazů kontinentální smetánky si pak středoevropská země kompenzuje nezdary z kvalifikací na mistrovství světa, které se jí až na jednu výjimku z roku 2006 pravidelně vyhýbá.

Druhým dechem je však třeba dodat, že k poctivému sběru zážitků už hráči se lvem na prsou dlouho nepřidali nadstavbu, jež by pobláznila celou republiku. Na obrázky z posledního legendárního Eura v Portugalsku, kdy rozjetou mašinu zastavil až nešťastný stříbrný gól, se již značně práší. Od té doby museli fanoušci zkousnout dvě hořké pilulky turecké výroby, na čtvrtfinále z roku 2012 se zase v hospodách až tak nevzpomíná, neboť tehdejší nároďák se velké přízni netěšil. Navíc je třeba si přiznat, že mezi nejlepší osmičku se mužstvo Michala Bílka dostalo i díky značné porci štěstí, což kredit čtvrtfinále snižuje.

I proto Češi už dlouhodobě nepatří mezi favority, na Euro si každopádně cestu vždy najdou. A to častým výměnám trenérů navzdory. Družina současného kouče Jaroslava Šilhavého však působí kompaktně a bude se spoléhat právě na pověstného týmového ducha, soudržnost a bojovnost. Pokud všechny náležité atributy předvede hned v prvním klíčovém zápase proti Skotsku, může snít o zopakování britského zázraku.

Fotbal v zemi

Kdyby si Češi sami mohli vybrat termín konání Eura, zřejmě by v kalendáři vyhledali příznivější datum. Růst fanouškovské horečky totiž zastínil světový šampionát v hokeji, který s kopanou léta svádí boj o pozici nejpopulárnějšího sportu v krajině. Hokejový turnaj už je ale minulostí a 10 milionů expertů mezi Aší a Jablunkovem tak může svou energii plnohodnotně investovat do fotbalového ME. Uvidíme, kolik šťávy jim zbylo.

Samotné fotbalové prostředí pak rovněž řešilo snad ještě důležitější záležitost než blížící se mistrovství. Zkraje června totiž proběhla volba nového předsedy fotbalové asociace, v níž na sebe původně měli narazit dva hrdinové z již zmíněného šampionátu roku 1996. Jeden z nich, Vladimír Šmicer, se stal tváří hnutí F-evoluce, které se chopilo iniciativy poté, co policie na podzim loňského roku zatkla místopředsedu asociace Romana Berbra. "Šmicerova” F-evoluce od té doby proklamuje snahu o očištění českého fotbalu od zkorumpovaného prostředí, což se jí více či méně dařilo prostřednictvím skrze volby do okresních a krajských svazů.

Na duel se Šmicerem se těšil Karel Poborský, autor ikonického dloubáku ze čtvrtfinále Eura 1996. Očekávaný střet někdejších reprezentantů šlo mediální zkratkou vyložit jako souboj dobra a zla, neboť Poborský se na rozdíl od Šmicera delší dobu angažoval ve strukturách asociace, jež F-evoluce hodlá očistit. Nutno dodat, že Poborský si za nálepku zlého uchazeče mohl dost sám, jelikož od začátku kandidatury odmítal vysvětlit různé kontroverze — především to, kdo jej v kandidatuře podporoval. K bitvě slavných fotbalistů však nedošlo, jelikož Šmicer se kandidatury vzdal ve prospěch funkcionáře Petra Fouska, jenž se nakonec předsedou asociace skutečně stal.

Samotná potřeba volání po (r)evoluci každopádně poukazuje na nedostatek důvěry, se kterým se český fotbal dlouhodobě potýká. Milovníci fotbalu sice zůstávají, i oni si však často kladou otázku, zda kmotrovské prostředí nadále podporovat. Zatčení Berbra a konec jeho chráněnce Marka Malíka, jenž před Fouskem působil v čele asociace, nicméně vyvolává alespoň nějaký paprsek naděje.

Zase ale není třeba z českého fotbalu dělat jen neprostupnou a zaostalou Sicílii. I přes skandály se například po období dekadence vcelku zvedla kvalita nejvyšší soutěže, jejíž jméno reprezentuje především pražská Slavia. Ta se v posledních sezonách vyprofilovala v neochvějného hegemona, zároveň se sešívaní proslavili i na mezinárodním poli. Právě někdejší i současní hráči Slavie ostatně tvoří páteř národního mužstva. Za sešívanými se po novém laku už pár let poohlíží Sparta, vedle níž se mezi užší špičkou drží i Plzeň, ta má nicméně za sebou nejhorší ročník z jinak úspěšné desetiletky.

Úbytek fotbalistů působících v elitních soutěžích byl rovněž zastaven. V Anglii zažívají Češi renesanci díky dvojici (a brzy možná trojici) z West Hamu, v Itálii se zase slušně uchytili Jakub Jankto s Antonínem Barákem. Početně silná zůstává kolonie v Německu a zdánlivě neprostupná hranice do Španělska byla díky Tomáši Vaclíkovi rovněž prolomena. Evropský šampionát navíc může otevřít dveře dalším plejerům z domácí soutěže.

Infograficky


autor: Marek Ustohal

Turnajová historie

Překvapivé stříbro z roku 1996 zůstává největším úspěchem od rozdělení federace se Slováky, dva spojené národy nicméně dokázaly o dvacet let dřív vystoupat na samotný vrchol. Na zlatu z jugoslávského "final four” přitom měli alespoň početně větší podíl fotbalisté zpod Tater, do myslí pamětníků se však zapsali především dva individuální výkony českých legend. Fantom mezi třemi tyčemi Ivo Viktor rozesmutnil v semifinále Nizozemce a v penaltovém rozstřelu proti Západnímu Německu měl víc štěstí než Sepp Maier. Antonín Panenka pak zlatou trefou naučil celý svět dnes kultovní vršovický dloubák.

Díru do kontinentu udělali Čechoslováci již na prvním mistrovství Evropy v roce 1960, kdy v semifinále sice nestačili na pozdější vítěze ze Sovětského svazu, bitvu o třetí místo proti Francii již ale parta okolo Josefa Masopusta, Ladislava Nováka či Jána Popluhára zvládla. Další sukces už ale vicemistři světa z roku 1962 na evropské půdě nepřidali a po třech nezdarech v kvalifikacích přišel pořádný průlom až v Bělehradě v roce 1976. Čekání ale stálo za to.

Panenka a spol. doplnili jugoslávské zlato také bronzem z roku 1980, když po dalším penaltovém dramatu přemohli domácí Italy. To však bylo od Československa na evropských šampionátech vše. Samostatná Česká republika pak ale rokem 1996 zahájila dodnes trvající šňůru účastí na finálovém turnaji, které konkuruje jen několik málo vytrvalců (Němci mají 13 zářezů na Euru v řadě, Francouzi 8, Italové, Španělé a Portugalci pak stejně jako Češi 7).

Po zklamání z Beneluxu na konci 20. století se Češi poslední medaile dočkali v roce 2004, dodnes však tehdejší bronz představuje slabou útěchou, neboť mužstvo okolo držitele Zlatého míče Pavla Nedvěda mířilo po skvělých výkonech za zlatem. Poté již postupně následovaly vypadnutí ve skupině, čtvrtfinále a opět nezdar již ve skupinové fázi. Vydrží-li tedy Češi v dodržování tradic z posledních tří účastí, měli by se po devíti letech znovu dočkat play-off.

Cesta na šampionát

Navzdory tradičně zbabrané snaze o postup na MS měl mužstvo i dalším kvalifikačním cyklem provést Karel Jarolím. Ten však v září roku 2018 neustál debakl 1:5 z přátelského klání v Rusku a předal žezlo Šilhavému, jenž nervózní fanoušky uklidnil vcelku povedeným účinkováním v podzimní fázi premiérového ročníku Ligy národů.

Hned po prvním kvalifikačním zápase se ale vrátilo rozladění. Další pětigólový nášup z Anglie působil dojmem, že Šilhavého družina jela do Wembley především na prohlídku, čemuž pomohli i sami hráči s trenérem podivnými výmluvami pro média. Reputaci si repre napravila domácími výhrami nad Bulharskem i Černou Horou, září ovšem nabídlo další rozčarování v podobě porážky na horkém kosovském poli.

Nečekanou vzpruhu však přinesla výhra v Praze nad Anglií, kterou vystřelil debutant Zdeněk Ondrášek. O druhém postupujícím za "Albionem” ze skupiny A tak rozhodla plzeňská partie s Kosovem. Tu gólově načali Balkánci, avšak Alex Král s Ondřejem Čelůstkou nakonec poslali český tým na šampionát. Závěrečná porážka v Bulharsku už druhé místo nemohla Šilhavého partě sebrat.

I přes debakl z Londýna dokázala česká reprezentace zvrátit poměr skóre ve svůj prospěch (13:11), byť rozdíl +2 byl nejtěsnější ze všech přímo postupujících. Z týmů, které cestu na Euro nehledaly skrz baráž, rozvlnil síť v méně případech už pouze Wales. Čtyři z třinácti gólů vsítil nejlepší střelec mužstva Patrik Schick, obě čistá konta proti Černohorcům pak udržel Tomáš Vaclík.

Trenér — Jaroslav Šilhavý


zdroj: AFP

Angažmá u reprezentace znamená pro devětapadesátiletého rodáka z Plzně pomyslný vrchol trenérské kariéry. Šilhavý nejprve sbíral zkušenosti jako asistent, poté zachraňoval kluby v první lize a později už vyhrával tituly. U národního týmu, který vede téměř tři roky, pak své renomé víceméně udržuje na konstantní hladině.

Šilhavý rozhodně není žádným trenérským samoukem, jenž se jako hráč vrcholové kopané obloukem vyhnul. Vždyť drží dodnes platný rekord v počtu zápasů odehraných v první československé či české lize (465). Řízný obránce se nebál na hřišti přitvrdit, vavříny jej však během hráčské kariéry míjely. Velkou díru do světa neudělal ani v reprezentačním dresu, který oblékl pouze ve čtyřech přípravných zápasech.

Krátce po konci kariéry se však Šilhavý v nároďáku na delší čas usadil jako asistent slavného Karla Brücknera. Mezitím někdejší zadák nastartoval i kariéru hlavního kouče. Jméno si udělal v provinčním Kladnu, které svého času držel mezi českou elitou. Přes Plzeň a České Budějovice se Šilhavý dostal do Liberce, s nímž v roce 2012 dost nečekaně oslavil zisk trofeje pro mistra ligy. Po menším ústupu ze slávy se zpět na vrchol vrátil se Slavií, v níž dříve působil jako hráč. Pro sešívané vybojoval v roce 2017 první titul po osmi letech, půlrok po úspěchu byl ale odvolán, neboť na jeho místo se tlačil progresivní Jindřich Trpišovský.

Postupem času si Šilhavý vysloužil nálepku konzervativního (avšak rozhodně ne přehnaně autoritativního, jak si velšská televizní produkce zřejmě myslí) stratéga, jenž vychází z pevné obrany. Zejména při libereckém putování Evropou mu k přívětivému výsledku často stačily jedna či dvě šance za celých 90 minut (italské Udinese jistě dodnes při vzpomínce na duel z roku 2013 trne hrůzou). Spíš opatrný přístup vyznává i při koučování národního mužstva, když mu ale teče do bot, je schopen přes dynamickou zálohu rozhýbat ofenzivní šiky. Zároveň se Šilhavý velkou měrou zasloužil o to, že do reprezentace po divoké periodě vrátil stabilitu a důvěru fanoušků. Na rozdíl od Eura 2016 se navíc nezdá, že by měl lodivod reprezentace nutkání vést válku s médii.

Tahoun týmu — Patrik Schick


zdroj: AFP

Pořád se tak nějak čeká, až na evropské úrovni skutečně prorazí. Jsou tomu totiž již čtyři roky, co se Schick po průlomové sezoně v Sampdorii stěhoval do římského AS s nadějí, že Česko bude mít po chudých letech zase bombarďáka světového kalibru. Jenže ve věčném městě se odchovanec pražské Sparty nikdy natrvalo neprosadil do základní sestavy. Po dvou letech přešlapování se Schickovi povedl restart v Lipsku, jehož vedení však zároveň nepřesvědčil k tomu, aby vysokého útočníka po konci hostování za tučný obnos koupilo. A tak se Schick před rokem znovu stěhoval, tentokrát "jen” v rámci Německa do Leverkusenu.

Za "Werkself” nasázel v sezoně 13 branek, což je lepší statistika, než jakou měl v Lipsku, avšak na nejlepší bundesligové kanonýry se pořád nechytá. Nakonec Schick nebyl ani nejlepším střelcem mužstva, neboť Leon Bailey a Lucas Alario dali gólů celkem 15. A právě s Alariem bojuje český reprezentant o pozici útočníka číslo jedna. Vzhledem k častým zdravotním komplikacím konkurenta z Argentiny se v základní sestavě častěji objevil Schick, lepší statistikou v počtu gólů na odehrané minuty se nicméně může pyšnit Alario. Pod novým trenérem Leverkusenu Gerardem Seoanem se navíc situace zase může změnit.

V reprezentaci je však Schick mezi útočníky nezpochybnitelnou jedničkou. Šilhavému pomohl zvládnout první měsíce na lavičce, když třemi brankami táhnul cestu českého týmu za druhým místem v jedné ze skupin Ligy národů B. V kvalifikaci na Euro pak po debaklu z Anglie nastartoval celé mužstvo góly proti Bulharsku a Černé hoře, prosadil se i v Kosovu.

Svých 186 centimetrů výšky dokáže Schick uplatnit ve vzduchu, zároveň je ale levonohý fotbalista velmi šikovný i s míčem u kopačky, umí se přes obránce prosadit v souboji jeden na jednoho. Jakmile jej soupeř nezdvojí či jej nechá s odstupem rozběhnout, zadělává si na problém.

Jestliže Češi doufají v postup ze skupiny, musí se opřít o potenci svého střelce. Schick, o jehož nominaci uvažoval už před pěti lety Pavel Vrba, si umí palebnou pozici vytvořit i sám, bez podpory spoluhráčů se ale samozřejmě neobejde. Zároveň se snad vyvaruje nějakého kolapsu mimo rámec slušného chování. V březnovém utkání kvalifikace na MS proti Walesu totiž mužstvo oslabil zcela zbytečnou červenou kartou. Doufejme, že šlo o ojedinělý zkrat.

Osobnost týmu — Tomáš Souček


zdroj: AFP

Zatímco Schick se mohl podívat i na Euro 2016, o necelý rok starší Souček v té době teprve hledal své místo na slunci. I přes gólově plodné začátky se totiž nezabydlel v základní sestavě tehdy sílící Slavie, proto vzal na jaře roku 2017 zavděk hostování v Liberci, byť kvůli němu přišel o mistrovskou jízdu Pražanů. Po výborných výkonech na Euru jednadvacítek se však již v hlavním městě usadil a stal se nepostradatelným mužem. Nejprve jen sešívaných, nyní ale i repere a po přestupu také West Hamu.

Zprvu byl Souček ceněn zejména pro vlastnosti, které charakterizují každého kvalitního defenzivního záložníka, postupem času se ale rozstřílel tak, že na něj útočníci Slavie jen závistivě hleděli. V sezoně 2018/19 nasázel napříč všemi soutěžemi fantastických 18 gólů, během následujícího půlroku přidal dalších 12. Mezitím se Slavií oslavil vítězství v české lize, zažil jízdu do čtvrtfinále Evropské ligy i účast ve skupině Ligy mistrů.

Součkovy výkony nemohly dále unikat pozornosti klubů ze západní Evropy. Nakonec vytáhlý záložník putoval jako nejdražší hráč v historii české ligy do West Hamu, kde až nečekaně hladce navázal na své výsledky ze Slavie. Dříve vysmívaný kolohnát teď bez přehánění patří mezi nejlepší středopolaře Premier League, což dokazuje například nejvyšším počtem vyhraných vzdušných soubojů ze všech hráčů soutěže. Že se ve své první kompletní sezoně na ostrovech stal zároveň nejlepším střelcem šestého týmu PL taky vyráží dech.

Brilantní poziční hru, pavoučí nohy, sílu v hlavičkových soubojích a podporu ofenzivy aplikuje Souček i v reprezentaci, za kterou už odehrál více než 30 utkání. Zde zdatně kooperuje s kolegy ze zálohy, s nimiž ve středu pole vytváří operační centrum celé hry. Bez Součka by si Šilhavý jen těžko poradil.

Na prahu slávy — Adam Hložek


zdroj: AFP

Červený či bílý dres se lvem na prsou doposud propotil jen na nějakých 100 minut, avšak málokdo pochybuje o tom, že do nominace patří. V 18 letech je suverénně nejmladším členem výběru, přesto má poměrně solidní šanci na to, že bude zařazen do základní sestavy. Pokud jej teda nezradí bolavá dolní končetina.

Rodák z moravských Ivančic se do pražské Sparty dostal díky svému bratrovi Danielovi, který měl rovněž nakročeno k slibné kariéře. Staršího ze sourozenců ale v rozletu zastavily zdravotní potíže, proto se známý agent Pavel Paska začal soustředit na rozvoj mladšího Adama. Ten již ve školním věku podobně jako brácha kvalitativně převyšoval své vrstevníky a po skvělých výsledcích ve sparťanské mládeži bylo jen otázkou času, kdy se objeví mezi dospělými.

Důvěru dostal Hložek prvně v sezoně 2018/19, během níž se postupně vypracoval na stálého člena základní jedenáctky Letenských a kdy se v 16 letech rovněž stal nejmladším autorem branky v historii české ligy. Nakonec za celý ročník skóroval třikrát, v další již kompletní sezoně nasázel v nejvyšší soutěži sedm branek, zpravidla přitom z pozice křídelníka. To už samozřejmě také reprezentoval Česko v mládežnických kategoriích. Zejména jednadvacítce pomohl třemi góly v kvalifikaci na evropský šampionát.

V září loňského roku se pak stal nejmladším hráčem, který kdy oblékl dres reprezentačního áčka, přičemž nebyl daleko od toho, aby se zároveň stal nejmladším střelcem. Za další dva měsíce ale fanouškům Sparty zatrnulo po zprávě, že Hložek bude kvůli únavové zlomenině zánártní kůstky absentovat čtyři měsíce. Veškeré obavy z toho, v jaké formě se talent vrátí, však byly liché. Po zimní rekonvalescenci začal klenot Letenských na trávnících řádit jako nikdy předtím a navzdory dlouhé pauze se s 15 brankami stal nejlepším kanonýrem ligy. Obzvlášť čtyřgólový koncert v posledním kole proti brněnské Zbrojovce stál za to.

Už po 16. narozeninách udivoval pohled na jeho vypracované nohy, k tělesné stránce navíc za další dva roky přidal množství nasbíraných zkušeností. Zároveň jej však začínají limitovat zranění, což platí i aktuálně, kdy zůstává v klidovém režimu kvůli bolavé kyčli. Těsně před přípravou na Euro podepsal se Spartou nový kontrakt, zájem ze zahraničí tím ale rozhodně neustane. V případě vyvedeného šampionátu si naopak Hložek může pootevřít dveře k lukrativnímu angažmá.

Pravděpodobná sestava a taktický profil týmu



Na posledním šampionátu ve Francii se český tým potýkal s neustálenou základní jedenáctkou. Tehdejší kouč Vrba po přípravných duelech poměrně zásadně pozměnil sestavu, jež se na úvod mistrovství postavila Španělům, a v šachách pokračoval i později. Hráči samotní pak s odstupem času přiznali, že je vlastní nevyjasněná role překvapila. U Šilhavého by divoké změny byly za normálních okolností nepravděpodobné, zdravotní komplikace především v obranných řadách však mohou spustit nečekané rotace.

Jeden z otazníků představuje už brankářský post. Tomáš Vaclík v Seville přišel o místo jedničky, Jiří Pavlenka naopak v Brémách během sezony nevynechal ani minutu. Doposud Šilhavý věřil v těžkých utkáních zpravidla Vaclíkovi, kdežto Pavlenka odchytal spíš zápasy "druhého řádu”. Dle informací, jež přinesl redaktor magazínu Football Club Karel Häring, je však možné, že na Euru dostane větší prostor druhý jmenovaný. Konkurenci mezi třemi tyčemi ještě mohl zvýšit slávista Ondřej Kolář, ten se ale po náročné sezoně rozhodl pro odpočinek. Místo Koláře se tak do nominace dostal Aleš Mandous ze Sigmy Olomouc, který by dle očekávání měl především nasávat atmosféru fotbalového svátku.

Kraje obrany obsadí někdejší parťáci se Slavie. Vladimír Coufal už se z Prahy přestěhoval do Londýna, kde se nečekaně rychle stal oblíbencem příznivců West Hamu. V reprezentaci pak Coufal postupně ze sestavy vytlačil Pavla Kadeřábka, jemuž tak šest let zkušeností z německé nejvyšší soutěže stačí pouze k lavici náhradníků. Věrnému slávistovi Janu Bořilovi zase do karet nahrává absence zraněného Filipa Nováka, který by však podobně jako Kadeřábek spíš hlídal záda svému kolegovi. Takto Novákovu roli převezme Aleš Matějů z druholigové italské Brescie.

Situace ohledně stoperů je mnohem šťavnatější. Zřejmě aktuálně nejlepší český střední obránce Ondřej Kúdela bude na mistrovství absentovat, neboť mu UEFA za rasistické chování vůči Glenu Kamarovi ze čtvrtfinále Evropské ligy napařila stopku na 10 zápasů. Dalšího stopera Slavie Davida Zimu nominace neminula, avšak kvůli trestu pro Kúdelu, s nímž se v klubu sehrál, se s dvacetiletým fotbalistou počítalo spíš mezi náhradníky. O základ se tak měli porvat sparťan Ondřej Čelůstka, Tomáš Kalas z druholigového anglického Bristolu a plzeňský Jakub Brabec. Poslední jmenovaný neprožil moc vydařenou sezonu, v repre se ale dokáže vybičovat k solidním výkonům. Čelůstka zase patří k objevům Šilhavého, byť i on se během ročníku nevyvaroval slabších momentů. Nezpochybnitelnou záruku kvality nenabízí ani Kalas, pořád to ale stačí k tomu, aby byl upřednostněn před Brabcem. Šilhavému však hlavu motají drobná zranění Kalase i Čelůstky, kvůli nimž se spekulovalo o pozvání náhradníků Lukáše Hejdy či Patrizia Stronatiho. Výkony jakékoli zvolené dvojice nicméně budou fanoušky enormně zajímat.

Zatímco pohled na nabídku stoperů vyvolává obavy, střed zálohy je alespoň na papíře srdcem a plícemi celé formace. Trojice středopolařů není rigidně ukotvena na svých postech a často se různě mění a doplňuje podle vývoje hry na hřišti. Za nejdefenzivněji laděného je každopádně brán Tomáš Souček, byť i on umí adekvátně podpořit útok, jak ostatně pravidelně ukazuje v Premier League. Alex Král dokonce začínal kariéru v obraně, postupem času se nicméně hráč Spartaku Moskva vyprofiloval v solidního box-to-box záložníka. Vladimír Darida, maratonec z berlínské Herthy, zalepí jakoukoli díru ve středu pole a vše vždy poctivě odmaká, zároveň však v repre snad nikdy nepředvedl takový výkon, z něhož by spadla brada. Třeba si ale kapitán výběru schovává svůj moment slávy právě pro letošní Euro.

Pokud by však Šilhavý přece jen chtěl zálohu oživit, může místo Daridy (a Krále) nasadit Antonína Baráka, kterému se daří v Hellasu Verona, nebo slávistu Petra Ševčíka. Doma naopak zůstal Bořek Dočkal, předchůdce Daridy v roli kapitána a nejlepší nahrávač české ligy. Dočkal se sice dostává pod palbu kritiky za své pomalé tempo, je však otázkou, zda repre nebude scházet jeho kopací technika, například při rozehrávce standardních situací. Za Součkem je naopak připraven Ševčíkův spoluhráč Tomáš Holeš, jenž se do reprezentace dostal po životní sezoně ve Slavii, kde dal slušnými šesti góly vzpomenout na svého předchůdce, či mladý Michal Sadílek, který může případně naskočit také na levém kraji obrany.

Šilhavého sice dlouhodobě trápí nouze křídelníků, na levé straně s ní ale nemá velký problém, neboť Jakub Jankto se u postranní čáry slušně uchytil. Navíc je schopen v průběhu zápasu alternovat také napravo, kde je jinak situace horší. Než díky svým kvalitám je totiž Lukáš Masopust hlavní volbou spíš z důvodu absence pořádné konkurence. Uvidíme, zda do boje na křídlech promluví nečekaně povolaný Jakub Pešek, případně mohou Masopusta vytlačit útočníci Matěj Vydra a Adam Hložek. Především druhý jmenovaný si na pravé křídlo údajně dělá zálusk, aktuálně však není zcela jasné, jak na tom bude zdravotně.

V útoku se bez pochyb bude rvát Patrik Schick, za nímž na šanci číhají Michal Krmenčík, Tomáš Pekhart i již zmínění Vydra s Hložkem. Sám Šilhavý s rozestavením 4-2-3-1 sotva hne, fanoušci však fantazírují nad možnostmi, jak vedle Schicka využít mladého Hložka. Jednu z takových alternativ představuje diamant ve středu pole, díky němuž by zároveň zmizela bolest v podobě křídel, místo nichž by vznikl prostor právě pro druhého útočníka. Podobný scénář nabízí formace 3-5-2 (či cokoliv podobného se třemi zadáky). Pořád ale jde spíš o sny mimo uvažování realizačního týmu.

Tip na umístění: čtvrtfinále

Přípravné zápasy
04.06.2021
Itálie - Česko
4:0
08.06.2021
Česko - Albánie
3:1
Program zápasů - skupina D
14.06.202115:00Glasgow
Skotsko - Česko
18.06.202118:00Glasgow
Chorvatsko - Česko
22.06.202121:00Londýn
Česko - Anglie
Konečná nominace
Brankáři: Tomáš Koubek (FC Augsburg), Aleš Mandous (Olomouc), Tomáš Vaclík (Sevilla FC).
Obránci: Jan Bořil (Slavia Praha), Jakub Brabec (Plzeň), Vladimír Coufal (West Ham), Ondřej Čelůstka (Sparta Praha), Tomáš Holeš (Slavia Praha), Pavel Kadeřábek (Hoffenheim), Tomáš Kalas (Bristol City), Aleš Matějů (Brescia), David Zima (Slavia Praha).
Záložníci: Antonín Barák (Hellas), Vladimír Darida (Hertha BSC), Jakub Jankto (UC Sampdoria), Alex Král (Spartak M.), Lukáš Masopust (Slavia Praha), Jakub Pešek (Liberec), Michal Sadílek (Liberec), Tomáš Souček (West Ham), Petr Ševčík (Slavia Praha).
Útočníci: Adam Hložek (Sparta Praha), Michael Krmenčík (PAOK Soluň), Tomáš Pekhart (Legia Var.), Patrik Schick (Leverkusen), Matěj Vydra (Burnley FC).
Detailní nominace
Autor: Ondřej Vaculík
Počet zobrazení: 10424
Související články
Komentáře (325 / 0 nových)
Komentáře k článku naleznete zde
Našli jste v článku chybu? Můžete nám ji oznámit.