Představení účastníků Eura 2020 - Francie

Málokdy je turnajový favorit ještě před výkopem tak zřejmý jako letošní Francie. Úřadující mistři světa za ty tři roky nejenže neoslabili, ale spíše naopak vypadají ještě silnější než v Rusku. S návratem Karima Benzemy, hrajícího v životní formě, působí soupiska Les Bleus takřka neporazitelně...

Skoro by se dalo říct, že Francouzi nehrají ani tak o zlato jako takové, ale spíše o potvrzení zápisu mezi nejlepší národní výběry moderní éry.

Případný triumf na druhé velké mezinárodní akci v řadě by navíc nejenže napodobil stejný kousek Zidanova týmu z přelomu tisíciletí, ale především by proměnil Didiera Deschampse v jednu z největších legend světové fotbalové historie - současný trenér Les Bleus byl u "zidanovského” double jako kapitán, teď jej může zopakovat z pozice kormidelníka. Asi nemusíme dodávat, že takový zářez by byl naprosto bezprecedentní.

Jenže... byl by tento výběr opravdu vnímán na stejné úrovni jako jeho předchůdci? Nebo jako Španělé z let 2008 až 2012? Považovali bychom tuto Francii za stejně ikonickou i v případě dalšího turnajového zlata?

U velkých, legendárních týmů jsme si zvykli na to, že kromě základního sportovního úspěchu v sobě mají také nějaký sociální, estetický či etický přesah; fotbal je koneckonců politikou a filozofií stejně tak jako sportem, alespoň v globálním měřítku. A tak celá Evropa v letech 1998 a 2000 sledovala historické double francouzských "blacks, blancs, beurs”, jedenáctky, která definitivně stvrdila pověst Les Bleus coby etnicky heterogenního týmu, který je úspěšný ne navzdory, ale právě díky tomu, že v jeho dresu vedle sebe nastupují černí borci narození v Guadeloupe, Senegalu nebo Ghaně, fanoušci chodí na zápasy sledovat genialitu syna alžírských přistěhovalců a celé to s kapitánskou páskou vede bílý Bask.

Španělé v letech 2008 až 2012 zase zažehli estetickou revoluci, když vycházeli z toho, že se zvyšujícím se množstvím přihrávek před střelou roste šance na úspěch; už dřívě samozřejmě existovaly týmy založené na držení míče a trpělivé hře, ostatně La Roja hodně těžila z práce mladého Guardioly, který zase otevřeně navazoval na Cruijffa. Nikdy předtím ale nebyla tato filozofie dovedená do takového extrému - a nikdy předtím ani nebyla takto úspěšná.

Zato současná Francie... vlastně žádný podobný přesah nenabízí. Je to prostě "jen” nereálně nabušená brejková mašina, nejefektivnější nároďák na světě, tým, který by mohl na Euro poslat čtyři jedenáctky a všechny by se počítaly minimálně k širšímu okruhu favoritů. Právě tímto spoléháním na účelnost a funkčnost Francouzi připomínají jiný veleúspěšný výběr, který podobnými zbraněmi donedávna vládl evropské klubové scéně - Real Madrid pod vedením, surprise surprise, Deschampsova někdejšího spoluhráče Zinedina Zidana.

Nebo taky, můžeme říct, dokonalé turnajové mužstvo. Francouzi patří k nejzkušenějším manšaftům na šampionátu, jejich jedenáctka je na osmi místech totožná jako na ruském Mundialu, a Deschamps je zkrátka rozený vítěz - v širším kontextu jeho kariéry můžeme finálové zakopnutí před čtyřmi lety na domácím Euru považovat spíše za výjimku. Současný kouč převzal Les Bleus v létě 2012 a zatím na každém turnaji s nimi skončil lépe než na tom předchozím. Takže když v roce 2018 brali titul, letos to vychází na... suverénnější titul? Dost možná.

"Klubový fotbal na top úrovni je neskutečně sofistikovaná záležitost,” podotýká uznávaný fotbalový analytik Jonathan Wilson. "Do hry vstupuje každý taktický a technický detail, je to práce, kterou je nutno dělat každý den po dlouhé měsíce či dokonce roky. Na mezinárodní scéně si nic podobného dovolit nemůžete. To znamená, že fotbal v podání národních týmů je mnohem jednodušší než ten klubový, a tedy tým, který dokáže z této jednoduchosti vytěžit maximum, bude mít největší šanci na úspěch.”

”A žádnému týmu na světě se to nedaří tak jako Francii,” uzavírá Wilson kategoricky, zatímco jeho kolegové se v podcastu Zonal Marking otevřeně divili, proč sázkové kanceláře nepovažují Les Bleus za většího favorita. Zdá se, že odborná obec má v této otázce jasno.

(dz)


Kolega Daníček v preview Turků s nadsázkou psal, že gratuluje Lille OSC k zisku prvního tureckého titulu; je sice fakt, že modro-červený tým od belgických hranic postavil v heroické mistrovské sezoně svoji ofenzivu na Buraku Yilmazovi s Yusufem Yazicim, ale konkrétně Lille nikdy neplatilo za vyhlášenou líheň domácích reprezentantů. Předtím slavily Dogy triumf v Ligue 1 naposledy před deseti lety, kdy je k úspěchu dotáhli mladí Hazard s Gervinhem (plus, samozřejmě, nejlepší střelec ligy a trochu pozapomenutý šutér Moussa Sow), a letos z jejich kádru jede na Euro jediný Mike Maignan. Který jednak zastává pozici třetího gólmana a jednak už před turnajem stihl přestoupit do AC Milán.

Klíčovým zlomem v bitvě o titul bylo 36. kolo, kdy Lille nejprve suverénně vyplenilo stadion Racingu Lens, na což miliardářské PSG zareagovalo remízou v Rennes a vzniklou ztrátu už ve zbývajících dvou zápasech dohnat nedokázalo. Dogy tak de facto stvrdily svůj triumf v prestižním Derby du Nord, a právě lokální rivalita Lille a Lens platí ve Francii za tu nejtradičnější, společně s Derby du Rhône (Lyon versus Saint-Étienne).

V obou případech jde o souboj klubů z různých třídních poměrů (Lyon a Lille jsou bohatá univerzitní velkoměsta, Lens a Saint-Étienne naopak industriální komuny tradičně obývané dělnickou třídou); především ale oba týmy rekrutují z různých obcí, nikoliv ze dvou čtvrtí jedné metropole. To je v evropském měřítku rarita. Zatímco v Itálii, Španělsku, Anglii, ale i Portugalsku či Rusku mezi sebou v nejvyšších patrech běžně soupeří reprezentanti různých částí velkých měst - v Německu to platí tak napůl, ale i tam hrají v profesionálních ligách různé kluby z Berlína, Mnichova či Hamburku - Francouzi zkrátka ctí zásadu "jedno město = jeden klub.”

Ještě před druhou světovou válkou tomu tak nebylo; až do 40. let vznikaly francouzské fotbalové kluby organicky jako jinde v Evropě, takže velká města dokázala běžně "uživit” více sportovních oddílů. Změnu přinesl až nástup vichistického režimu, který v celé zemi zavedl systém národních soutěží, v nichž měl každý region k dispozici jedno místo. Ostatně i současné Lille vzniklo právě v roce 1944 sloučením někdejších Olympique Lillois a Lille SC - proto Lille OSC. To byl za války běžný proces; tradiční kluby se slučovaly a zanikaly, protože nově vytvořený systém zvýhodňoval model jednoho silného týmu v regionu.

Nářky na "umělý” původ PSG proto v kontextu francouzské fotbalové historie působí takřka ironicky - ano, PSG vzniklo spojením FC Paříž a Stade Saint-Germain, ale to je ve Francii zkrátka normální, takto celý systém funguje. Jediný rozdíl je v tom, že současný pařížský velkoklub začal svoji historii psát až v roce 1970; není to ale v jeho případě žádný bezprecedentní krok. V nadsázce můžeme říct, že si to v Ligue 1 letos o titul rozdávaly dva "umělé” kluby.

Tento systém klubů coby regionálních reprezentací má i finanční důvody; sportovní oddíly ve Francii běžně spoléhají na financování z veřejných zdrojů, takže se regionům nevyplatí "živit” více profesionálních klubů najednou a přicházet tím o konkurenceschopnost na celonárodní úrovni. Dnes tak v celé zemi existují pouze tři města, která v poslední dekádě živila více než jednoho člena LFP (asociace profesionálních klubů) - Paříž, která je zkrátka natolik lidnatá a bohatá, že si to může dovolit (a jejíž vlajkový výběr opravdu nemusí spoléhat na státní finance... tedy ne na státní FRANCOUZSKÉ finance), a Ajaccio s Bastií. Korsičané se na pravidla kontinentální Francie nikdy příliš nefixovali.

(dz)





Žádná země nezanechala při vzniku mistrovství Evropy takovou stopu, jako právě Francie. Proč? Úplně první Euro v roce 1960 se totiž hrálo v Parku princů a na Stade Vélodrome v Paříži a Marseille. A nemyslete si, tehdy se o pořadateli nerozhodovalo u zeleného stolu. Národní týmy si nejdřív musely vybojovat místo na turnaji, tehdy v podobě Final Four, a teprve potom se určilo, který z nich bude závěrečná klání hostit.

Francouzi tehdy domácího prostředí nevyužili, v semifinále nezvládli přestřelku s Jugoslávií a v bitvě o bronz podlehli Československu. A pak začala nejhlubší doba temna v dějinách francouzského fotbalu. Až do světového šampionátu 1982, kdy svoji misi za spasení Les Bleus načal Michel Platini, se národní tým s galským kohoutem na hrudi na velkých turnajích objevoval sporadicky. Z deseti MS a ME se na osm z nich vůbec nekvalifikoval, a ojedinělé dvě participace skončily výpraskem už v základní skupině.

Až první zlatá generace dostala Francii na vrchol. Vedle zmíněného Platiniho zářili Jean Tigana či Alain Giresse a domácí Euro 1984 přineslo první mezinárodní titul. To olemovaly dvě semifinálové účasti na mundialech. Ale pak šla sinusoida zase dolů a vzrůstající tendenci podpořila druhá zlatá generace okolo Zinedina Zidana

Semifinále na Euru 1996, bájné zlato na domácím MS 1998 (finále s Brazílií je dodnes možná nejpamátnější okamžik francouzské sportovní historie), a pak další zlato hned za dva roky na evropském mistrovství.

Tu poslední zlatou generaci vede trenér Didier Deschamps, a pokud mám vyzdvihnout jedno jméno, které ji spojuje, táhne a provází úspěchem, bude to Antoine Griezmann. Na domácím stříbrném Euru 2016 byl nejlepším hráčem i střelcem a včas se zmátořil i na dosud posledním fotbalovém svátku. Od čtvrtfinále platil za možná nejdůležitějšího hráče Francie, která došla až na samotný piedestal.

(mu)


Jednou z opakujících se poznámek v předturnajových prognózách je fakt, že Les Bleus sice vyhráli svoji kvalifikační skupinu, ale nedokázali porazit Turky - objektivně jediného opravdu těžkého soupeře (Island už v té době měl svých patnáct minut slávy za sebou, Albánci kocovinu z nečekaného postupu na Euro 2016 vydýchávají dodnes, a Arménie s Andorrou jsou vyložení outsideři). To je sice fakt, jenže si musíme uvědomit, že Deschampsova Francie nikdy neplatila za nějakého neporazitelného kvalifikačního hegemona (po vzoru Angličanů).

Naopak; nečekané ztráty v bitvách o postup jsou v podání tohoto týmu celkem klasika. Ostatně kvalifikaci na poslední Mundial zahájil pozdější mistr remízou v Bělorusku a později ve stejném cyklu dokonce nedokázal doma (!) udolat Lucembursko. Čtyři roky předtím zase plichtil v Gruzii. Totéž platí i v přátelácích - za poslední dva roky (na den přesně) prohráli Francouzi jedinkrát, a to loni v listopadu v Paříži s Finskem. Deschamps je zkrátka turnajový kouč; důležité je, že se na šampionát nakonec pokaždé dostane, a "naostro” už jede podle plánu.

Až na souhrnný jeden bod proti Turecku byla navíc Francie naprosto suverénní - kvalifikaci zahájila výhrami v Moldavsku (4:1) a doma nad Islandem (4:0), čtyřku nasypala i Andoře (4:0) a Albánii (4:0). Ve druhé půli už jí trochu docházel střelecký apetit, na Islandu získala hubenou výhru jen díky Giroudově penaltě a dokonce otáčela doma proti Moldavsku (vítězný gól vstřelil až v 79. minutě opět Giroud... a opět z penalty), ale to už bylo naprosto jasné, že Les Bleus v podstatě o nic nehrají a mohou se připravovat na Euro. V systému, kdy z každé skupiny postupují přímo dva týmy, se dá argumentovat, že to bylo zřejmé už po rozlosování.

(dz)




Jako lídr a kapitán dovedl Francii k titulům mistrů světa 1998 i pro evropský titul v roce 2000. Jako trenér zatím zvládl první dílek skládačky, když tři roky dozadu slavil triumf na mundialu. A teď má před sebou poslední krok k fotbalové nesmrtelnosti.

V roce 2018 se Didier Deschamps dostal do společnosti Franze Beckenbauera a Maria Zagally, když se stal teprve třetím mužem, jenž ovládl MS jako hráč i trenér. Ještě nikdo v dějinách však nezvedl nad hlavu pohár zároveň i na regionálním šampionátu.

Deschamps k tomu má naprosto dokonalé podmínky. K ruce má opravdu dokonalý kádr, který oproti zmiňovanému mistrovství světa nezestárl, nýbrž vyzrál. Kouč navíc své svěřence dobře zná, umí jim upravit taktiku podle jejich herních vlastností - a vlastně to nemá zas až tak těžké. Většina týmu je stejná jako před třemi roky. Může proto opět těžit ze skvěle propracované defenzivy, obrovského množství energie v záloze a hvězdných individualit v útoku.

Co možná dvaapadesátiletému Francouzovi chybí, je schopnost vtisknout týmu dominantní tvář. Na uplynulém mundialu to nebyla žádná suverénní jízda, spíš schopnost vytěžit z minima maximum ve spojení s dokonalými protiútoky. Ne snad, že by to musel pro výsledek na tomto šampionátu být problém, ale estetické oko by u toho francouzského fotbal zkrátka mohlo plesat ještě o trochu víc.

(mu)




Ještě před Eurem 2016 jsme jej v představovačce umístili do rubriky Na prahu slávy. Antoine Greizmann se odvděčil tím, že byl nejlepším hráčem i střelcem celého Eura, osmifinále s Irskem a semifinále s Francií rozhodl vlastně úplně sám... no a od té doby už se to s ním veze. Jasně, je tu Mbappé, Pogba, Kanté a další. Důležitost Griezmanna pro Deschampsův výběr je však stejná, ne-li vyšší.

Bude zajímavé sledovat, zda se na zkušeném ofenzivním univerzálovi podepíše ne zcela povedená sezóna v klubu. Zatímco před Eurem 2016 dovedl Atlético do finále Ligy mistrů, o dva roky později s ním vyhrál Evropskou ligu. Tyhle ročníky pro něj zároveň byly nejúspěšnější i po individuální stránce (32, respektive 29 gólů).

Naproti tomu po monstrózním přestupu do Barcelony nezískal vůdčí roli a nedokázal naplnit naděje, s nimiž do klubu částečně přicházel. Totiž stát se dvorním kanonýrem po zákonitém ústupu Luise Suáreze ze slávy. První rok 9, druhý rok 13 ligových branek. Antoine Griezmann zkrátka po dlouhé době vyráží na velký turnaj, aniž by měl v zádech parádní rok.

Bez ohledu na to na něj kouč i celý národ stoprocentně spoléhá. Deschamps mu mimořádně věří, vždyť vlastně vytvořil systém, který mu (a samozřejmě nejen jemu) sedí na míru. Griezmann má dokonalou volnost někde v kapse mezi zálohou a útokem, tvoří hru pro Girouda (nově Benzemu) i Mbappého a zároveň má dost možností dostat se do zakončení i sám.

(mu)




Není to žádný kapitán typu Oliver Kahn, který je i z brankové čáry schopný ohlušujícím způsobem předávat pokyny útočníkům u protějšího rohového praporku. Asi ani nepůjde seřvat rozhodčího, když proti němu pískne penaltu. Hugo Lloris je spíš tišším vůdcem, který sice rozdává spoluhráčům pokyny, ale jak Tottenhamu, tak Francii dodává navíc potřebný klid a jistotu. A mimo to je naprosto fantastický brankář. I ve svých 34 letech.

Zaplaťpánbůh, že je Lloris Francouz, byla by totiž obrovská škoda, kdyby takhle léta výtečný a stabilní fotbalista nikdy nic pořádného nevyhrál. V Lyonu se sice rozloučil ziskem francouzského poháru, ale pak nad sebou tehdy ještě neprotřelý pětadvacetiletý mladík podepsal ortel přestupem do Tottenhamu. Tam se, jak víme, zkrátka trofeje nevyhrávají.

Pro národní tým byl ale Lloris vysvobozením. Národní hrdina Fabien Barthéz byl znám svým gumovým tělem a geniálními reflexy - stejně tak ale svým sklonem občas vyrobit nepochopitelnou botu. I tak se v reprezentační brance držel dobře 10 let a měl velký podíl na "Zidanových" titulech i stříbru z roku 2006.

Pak Francie svou jedničku hledala a přes nepovedené pokusy s Grégorym Coupetem či Mickaëlem Landreauem se v roce 2009 definitivně přihnal Hugo Lloris. Jak by taky ne, vždyť už tehdy platil za nejlepšího brankáře Ligue 1, což v dresu Lyonu zopakoval ještě dvakrát.

Je skoro s podivem, že si cenu pro nejlepšího brankáře ligy ani jednou nevysloužil v Premier League. V Tottenhamu totiž už devět let podává opravdu kvalitní výkony, díky nimž se vlastně ani na jediný moment z té necelé dekády nespekulovalo, že by jej měl někdo nahradit. A pakliže nikdy nebyl v Anglii úplně nejlepší, v té top trojce až pětce se drží už dlouhé roky.

(mu)




Jen máloco vypovídá o nezměrných kvalitách francouzské reprezentace, než skutečnost, že kromě Marcuse Thurama (a s přivřením obou očí ještě Julese Koundého či Mikea Maignana) je každý člen nominace buď světová hvězda, nebo má za sebou už řádný seznam zápasů na té nejvyšší úrovni. A tak je vlastně jedním z nejméně zkušených a prověřených borců ofenzivní opora Mönchengladbachu, která má v Ligue 1, Bundeslize a francouzské reprezentaci odkrouceno bezmála 200 zápasů...

A není to proto, že by snad Francouzi neměli dost zajímavých mladíčků, nebo že by se Deschamps zdráhal risknout jejich nominaci (i když o tom by se dalo polemizovat). Je to zkrátka tak, že "bažanti" Les Bleus jsou vedle třech výše zmíněných takoví hráči jako Mbappé, Dembélé, Coman, Pavard nebo Hernández. A ti jsou od prahu slávy tak vzdálení, že z ní vidí jen tečku.

No a zatímco drtivá většina nominační listiny už nyní hraje ve světových velkoklubech, Marcus Thuram na svůj velký přestup ještě čeká. Ba co víc, pravděpodobně jejich tváře poznají i stewardi na stadionech po celém světě...

No a teď si o synovi jednoho z nejlepších obránců francouzské historii Liliana Thurama můžeme popovídat trochu víc. Marcus má nyní (díky tomu, v jak silné generaci se narodil) ty nejlepší předpoklady, aby svého otce co do reprezentačních vavřínů vyrovnal. Jen by tituly z mistrovství světa a Evropy posbíral o nějaké dvě dekády později.

Zároveň se ale určitě nedá očekávat, že by po vzoru otce měl mít už letos na případném primátu velké zásluhy. Nominace světových šampionů je tak strašně silná, že pro Thurama je úspěch už jen to, že na Euro vůbec jede. Každá odehraná minutka pak bude už jen nadplán. Tím spíš, že Deschamps nevyznává hru na ostré kraje a typičtí křídelníci typu Coman, Dembélé a Thuram budou schovaní jako esa v rukávu do unavených obran či při změně základního rozestavení. A když si to tak čtete, je vám jasné, že Marcus Thuram ani v téhle společnosti nebude hrát prim.

Třiadvacetiletý mladík se ostatně do seniorského reprezentačního dresu poprvé oblékl až v listopadu loňského roku, takže se ani náznakem nepodílel na francouzské cestě na Euro. Francouzského kouče však stihl přesvědčit o tom, že se mu jeho přednosti budou na šampionátu hodit.

Jak už bylo řečeno, Thuram je křídelník se vším, co k němu patří. Je rychlý, dobrý driblér, dokáže se ze situace dostat pár doteky, takže umí zrychlit i tempo hry. Další jeho velkou doménou jsou vzdušné souboje - ostatně má k tomu se svými 192 centimetry vlohy. A přestože preferuje pozici na levém křídle, není mu cizí ani centrální role. Deschamps ho tak může využít nejen na kraji, ale případně i v útoku jakožto pohyblivější verzi Oliviera Girouda.

(mu)




Pamatujete Francii na mistrovství světa v Rusku? Ano? Tak ta letošní je prakticky totožná. Konec rubriky.

Ne, dobře... nějaké změny očekávat můžeme, koneckonců Benzemův velkolepý návrat znamená, že Deschamps tentokrát nebude mít vepředu klasického "target mana”. Po letech s Gignacem a Giroudem jde o poměrně zásadní rozdíl. Co se herního stylu a celkové filozofie týče, zůstávají však Les Bleus pevně nohama na zemi. Proč taky měnit něco, co funguje, že ano.

"Neumím si představit nic horšího než tým, který se propadl do stereotypní rutiny,” prohlásil sám trenér, a ačkoliv to může na první pohled znít trochu jako ironie, je zapotřebí rozeznávat rozdíl mezi radikálními systémovými změnami a drobnými úpravami a doplňky, které mohou stávající model ještě vylepšit. Deschamps se očividně snaží o to druhé. V posledním roce zkoušel různá rozestavení, od klasického 4-2-3-1 přes 4-4-2/4-2-4 až po svůj oblíbený diamant (4-3-1-2), experimentoval s pozicí DM (kde ostatně sám zářil v dobách své hráčské kariéry), a i samotný Benzemův návrat bychom měli číst v první řadě pragmaticky - nejde ani tak o to, že by kouč svému svěřenci morálně odpustil (i když to samozřejmě nevylučujeme), ale spíše o to, že se mu Benzema zkrátka hodí jako systémová alternativa za stárnoucí "věž” Girouda.

Ale popořadě. Mezi tyčemi bude nastupovat kapitán Hugo Lloris, který i ve svých čtyřiatřiceti pořád platí za světovou špičku; ještě o dva roky starší náhradník Steve Mandanda už také patří k inventáři francouzských soupisek, takže tady nic nového. V obraně je francouzská síla takřka bizarní - hlavně na stoperu, kde oproti Rusku vypadl Samuel Umtiti, do nominace se nevešel Dayot Upamecano, Aymeric Laporte dokonce při pohledu na konkurenci raději "podepsal” španělskému nároďáku a i tak jede na Euro hned pět středních obránců, přestože na hřiště se vejdou pouze dva. Raphaël Varane má místo jisté, nalevo vedle něj nastoupí Presnel Kimpembe. Na lavičce čekají pravák Kurt Zouma a levák Clément Lenglet. A pak je v týmu ještě Jules Koundé, který podle Transfermarktu stojí 60 milionů eur, ale u Les Bleus slouží jako univerzální náhradník pro případ totální zdravotní či disciplinární apokalypsy. Šílenost.

Na pravé straně obranné čtyřky má místo předplacené Benjamin Pavard, na levé jeho spoluhráč z Bayernu Lucas Hernández. Záda jim kryjí Léo Dubois (RB) a Lucas Digne (LB). Asi nemusíme dodávat, že právě sehraná, pevná world class defenziva patří k největším francouzským zbraním.

Zajímavější je pohled na záložní trojku, konkrétně na pozici N’Golo Kantého. Čerstvý vítěz Ligy mistrů totiž od Jorginhova příchodu do Chelsea zastává post volnějšího box-to-box dynama; původní profesí klasický čistič prostoru před stopery vysunul svoji hru o několik desítek metrů výš, obstarává mnohem větší plochu hřiště a neštítí se ani náběhů do vápna, což znamená, že Francie najednou nemá v kádru žádné klasické DM. To dává smysl vzhledem k tomu, že Les Bleus ve středu pole nehrají na kontrolu míče a jsou poskládaní spíše jako smrtící stroj na protiútoky. Ostatně už v Rusku drželi balon na kopačkách průměrně jen 49.6% času, méně než Peru, Austrálie, Saúdská Arábie či Tunisko.

Spolupráce Kantého s Paulem Pogbou, který také spoléhá hlavně na dynamiku, výbušnost a vertikální práci s prostorem, v tomto směru předurčuje dominantní francouzskou strategii; bez spolehlivého centrálního "metronomu” bude zkrátka hra Deschampsovy zálohy v první řadě běhavá a energická. To ale neznamená, že by kouč nezkoušel různé alternativy. V přátelácích s Walesem i Bulharskem (v obou případech Francie vyhrála 3:0) nastoupil Corentin Tolisso; proti Walesu na DM s Pogbou a Adrienem Rabiotem před sebou, proti Bulharům na RCM s Kantém za zády a Pogbou zleva. Možností je několik. V předpokládané sestavě kopírujeme zálohu, která v utkání Ligy národů před půl rokem eliminovala Portugalsko v Lisabonu; tedy Kanté vzadu, Pogba zprava a Rabiot zleva.

Bez ohledu na to, jestli na pozici třetího borce v záloze nastoupí Rabiot či Tolisso, půjde z kreativního hlediska o upgrade oproti dřívější stálici Matuidimu, a zejména nasazení Tolissa by mohlo signalizovat tendence o větší kontrolu hry (zvlášť v součinnosti s výměnou Girouda za Benzemu). Na lavičce bude čekat ještě veterán Moussa Sissoko, který zahraje i defenzivně laděné pravé křídlo, a ofenzivní univerzál Thomas Lemar...

...čímž se dostáváme k útočnému trojzubci - a tady už narážíme na limity "klasického” rozestavení, protože ačkoliv Francie oba předturnajové přáteláky odehrála s trojicí Antoine Griezmann, Kylian Mbappé, Karim Benzema, reálně během zápasů přepínala mezi 4-3-1-2 a 4-3-3 v podstatě podle nálady a situace. To je také zásadní taktický rozdíl oproti dřívějšímu systému s klasickou devítkou; Benzemův herní rozptyl je mnohem širší a jeho největší přínos pro Deschampse spočívá v tom, že v Realu v posledních letech dokázal, že zvládne jak pozici výkonného sparingpartnera největší ofenzivní hvězdy (tehdy Ronaldo, dnes Mbappé), tak roli gólového tahouna celého týmu.

Pokud Francie nastoupí ve 4-3-1-2, bude Mbappé hrát v útočném tandemu s Benzemou a Griezmann jim bude krýt záda z pozice AM / second strikera. Pokud "přepne” na 4-3-3, stáhne se Mbappé na pravé křídlo a Griezmann na levé. Reálně jde ale o dvě varianty téhož; Francouzi spoléhají v ofenzivní fázi spíše na individuality než bůhvíjak promakaný systém, takže očekávejme, že se všichni tři budou pohybovat tam, kde zrovna bude potřeba.

Deschamps si samozřejmě nechává v záloze i varianty pro "starý” systém s věží na hrotu a klasickými křídly - Olivier Giroud ostatě tři dny zpátky z pozice náhradníka popravil Bulhary dvěma góly, takže můžeme očekávat, že jej trenér plánuje využívat jako smrtícího žolíka. Proti Bulharsku se sice na hřiště dostal proto, že střídal zraněného (a od té doby již doléčeného) Benzemu, ale jeho role v týmu je jasná i tak.

Spíše "benzemovským” typem forvarda je pak další náhradník, Wissam Ben Yedder, který Giroudovi na jeho druhý gól asistoval. Pokud by Francouzi toužili po klasických, ostrých křídlech, mají na lavičce Ousmane Dembélého napravo a Kingsleyho Comana nalevo. Pokud by se zranilo pět borců najednou, zahraje si i Marcus Thuram.

Šílenost.

Před třemi lety v Rusku byla Francie až 18. v průměru "key passes” za zápas, 28. v průměru podstoupených vzdušných soubojů, a 15. v průměru vyslaných střel. Přesto nejspíš nikdo nepochybuje o tom, že titul vyhrála zaslouženě. To je zkrátka Deschampsův tým v kostce: pragmatický, efektivní, impozantní. Rychlá přechodová fáze, špičkové proměňování šancí, smrtonosné standardky. Úspěšný kouč bývá občas kritizován, že by s takovým materiálem přece jen mohl hrát pohlednější, kreativnější, více "španělský” styl fotbalu. Jenže Didier Deschamps je v první řadě profesionální vítěz, ne estét či filozof. A Francie pod jeho vedením vítězí.

(dz)