Představení účastníků Eura 2020 - Dánsko

Z Dánů jde před tímto turnajem strach. Ne že se o nich ví jako o možném černém koni, kterému se notoricky složitě střílí branky — to už je takový turnajový evergreen. Tentokrát z nich jde regulérní strach. Křídla z Barcelony a Lipska, hlavní hvězda i kapitán z Milána, dva hráči z Londýna a jeden z Dortmundu; už jen samotné adresy dánských opor budí respekt...

Dánský progres by na papíře mohl vypadat velmi uspokojivě, ukázkově lineárně: od překvapivého selhání v kvalifikaci na Euro 2016 přes smolné osmifinálové vypadnutí na penalty s pozdějšími finalisty mistrovství světa 2018 až po... čtvrtfinále, semifinále? Není to nemožné.

"Když jdete hráč po hráči, jméno po jménu, potom si nemyslím, že jsme za hodně, hodně let neměli silnější výběr. Když se podíváte na kluby, za které ti kluci hrají, nikdy jsme na tom nebyli líp,” prohlásil před šampionátem Daniel Agger, poslední dánský kapitán na Euru (2012).

A minimálně ve zmíněné rovině počtu legionářů má svatou pravdu: i pokud odečteme sestupující vyslance Parmy či Fulhamu, 17 z 26 členů dánské výpravy si na živobytí letos vydělávalo a stále vydělává v Top 5 evropských ligách. Při posledním postupu do vyřazovací fáze kontinentálního šampionátu (2004) jich bylo 13; při památné zlaté jízdě z roku 1992 jen šest.

V našem turnajovém pavouku nám pro osmifinále vyšlo klání Dánska s Tureckem, tedy dvou oblíbených černých koňů, na něž může při dalším kroku číhat poněkud porazitelný favorit (Nizozemsko/Německo). Medailové boje jsou tedy rozhodně hratelné. A Dánové by si na ně bezesporu věřili, kdyby to měli alespoň trochu v povaze. Hned první z desatera přikázání neoficiálního zákona Janteloven, na jehož základech byly v minulosti vystavěny mnohé severské egalitářské režimy, ostatně praví: "Neuvěř, že jsi lepší než kdokoliv jiný.”

Trenér Kasper Hjulmand se tímto přikázáním řídí do puntíku. Když mu novináři po třech dominantních výhrách úvodem kvalifikace na MS 2022 (skóre 14:0) zuřivě hladili ego, Hjulmand se cukal a připomínal: "Máme za sebou dobré výsledky, ale rozdíl v kvalitě jsme pocítili, už když jsme loni dvakrát hráli s Belgií. Máme za to, že jsme oba zápasy Ligy národů odehráli dobře, ale pokaždé jsme prohráli o dva góly. Proti těm nejlepším musíme povýšit náš standard,” prohlásil uvědoměle před ještě jedním srazem s Belgií na této blyštivé scéně.

Sám Hjulmand je přitom v delikátní pozici. Konat se toto Euro v původním termínu, Dány na něm ještě vede oblíbený Åge Hareide. Když byl turnaj kvůli pandemii odložen, měl už Hjulmand dávno podepsanou smlouvu a držet pod zámkem veřejně rozčíleného Hareideho další rok by asi nikomu nedávalo smysl. Dánsko tak přes všeobecnou spokojenost s bývalým lodivodem do tohoto šampionátu kráčí s lodivodem jiným, ale Hareideho základy zůstaly stát — pouze se k nim přidává lepší ofenzivní nadstavba. Dánové udrželi čisté konto ve 13 z posledních 18 mezinárodních utkání a pro nedávný přátelský zápas s mistry světa roku 2014 plnili roli toho výše postaveného na žebříčku FIFA. Aktuálně jim patří 10. místo, s Itálií i Argentinou na dohled. Bude se pod nátlakem "dánského dynamitu” otřásat i rekordní třetí místo ze srpna 1997?


Předně by ode mě bylo neslušné nepopřát všem Dánům šťastný Den ústavy! A dále se podobně jako u Turecka nepozastavit nad mimořádným úspěchem dánské diaspory. Tentokrát se samozřejmě jedná o Brentford, který po mnoha solidních pokusech přeci jen dotáhl své dlouhé tažení do Premier League ke zdárnému konci, a tím dává i dánskému lidu naději na pokračující růst seniorské reprezentace. Ještě cennější zkušenosti teď budou sbírat Christian Nørgaard, jehož navíc pojí unikátní pouto s úspěšným manažerem Brentfordu Thomasem Frankem, i Mathias Jensen (oba cestují na Euro), veterán na pomezí širšího dánského kádru Henrik Dalsgaard a především mnozí mladíci působící v širších strukturách progresivního klubu. Jejich původ je přitom různorodý — rekrutují se z Aarhusu (Gustav Morgensen), provinčního Horsens (Mads Bech Sørensen), ale i samotné Kodaně (Mads Roerslev, Luka Racic, Mads Bidstrup), takže není pochyb, že tento kanál propojující Dánsko a Anglii zkrátka jen tak nevyschne.

Zapomínat samozřejmě nemůžeme ani na Nordsjælland, kde jednak začínali sami brentfordští Jensen s Emilianem Marcondesem, jednak tam po vlastní ose těží ze svého vlastního revolučního napojení na celosvětovou akademii Right to Dream, po níž byl v Nordsjællandu pojmenován i stadion. Když FCN na začátku dubna zahajovalo nadstavbovou část sezony proti Aarhusu, vítězství 2:0 pomáhalo vybojovat rovnou deset teenagerů. Věkový průměr tehdy nejmladší zahajovací jedenáctky v dějinách dánské Superligy zněl věru stylově: 20 let, 20 dní.

Tohle samozřejmě není žádná náhoda. Síť mládežnických akademií Right to Dream založená bývalým skautem Manchesteru United Tomem Vernonem klub odkoupila roku 2015, a od té doby je filozofie FC Nordsjælland právě tak extrémní jako úspěšná. Neustále osvěžované mužstvo letos finišovalo uvnitř Top 6 popáté v řadě, a přestože si ani tentokrát nezahraje poháry, určitě na západ co nevidět střelí další obrovský talent. Po stopách Jorise Okoreho (toho času Aston Villa), Emreho Mora (toho času Borussia Dortmund), Andrease Skova Olsena (Bologna), Mikkela Damsgaarda (Sampdoria) nebo Mohammeda Kuduse (Ajax) bude brzy putovat minimálně další produktivní křídlo, devatenáctiletý Ghaňan Kamaldeen Sulemana. Za posledních pět let klub jenom na přestupech vykázal čistý profit 55 milionů eur; hergot, vždyť i cenu Stanislava Lobotky stihl za pouhé dva roky rovnou zdesetinásobit na výsledných 5 milionů.

Co je na tom všem nejlepší, je skutečnost, že FCN v dánském kontextu až tak nevyčnívá. Se svým věkovým průměrem 21,4 let samozřejmě mládežnickou revoluci v zemi suverénně táhne, ale v průměru maximálně 25leté borce dále zaměstnává ještě šest celků Superligy včetně ambiciózních contenderů jako Midtjyllandu či Brøndby IF. Druhý jmenovaný klub dokonce vlastnil po FCN nejmladší kádr v lize (24,6 let) a ve strhujícím finiši s ním bral titul. Ligový průměr dle Transfermarktu činí 24,9 let, zatímco ten české Fortuna:Ligy činí 26,5 let.

V Dánsku zkrátka něco dělají moc dobře, o čemž svědčí i nedávné výsledky dánské "21”, která šla do nedávného čtvrtfinále malého Eura se zhruba dvouletým cejchem neporazitelnosti. Němci nakonec lépe zvládli penaltový rozstřel, ale bublina kolem hráčů jako Wahid Faghir (ročník 2003!), Nikolai Baden Frederiksen (2000), Gustav Isaksen (2001) nebo Mohamed Daramy (2002) tímto ani omylem nesplaskla. Naopak, pod Hjulmandem už stihli na seniorské úrovni debutovat hráči ročníků 2000 a 1999, takže na ty výše jmenované jistě brzy také dojde řada.

Kasper Hjulmand ještě poměrně nedávno s Mathiasem Jensenem a Emilianem Marcondesem na rozjezdu jejich bretfordských kariér zvládl urvat pěkné třetí místo se šestibodovým náskokem před výrazně bohatším a zkušenějším dánským klubem FC Kodaň (2017/18), tak proč by s dravým mládím podobné kousky nemohl předvádět ani na reprezentační scéně?





Jakékoliv historické okénko ve vztahu k Dánsku musí začít u zlatého Eura 1992. Snad žádný triumf na jakékoliv mezinárodní akci moderní fotbalové éry není opředen tolika legendami a fascinujícími příběhy — i těmi zcela smyšlenými o tom, jak se dánské opory v čele se Schmeichelem do Švédska vydávaly rovnou z karibských pláží, protože se na šampionát ani řádně nekvalifikovaly, a až na poslední chvíli nahrazovaly suspendovanou Jugoslávii. (Tedy, ta druhá část příběhu je samozřejmě pravdivá. Tu první před Schmeichelem raději nezmiňujte.)

Krom toho se asi leckdo z vás dočetl, proč u zdaleka největšího úspěchu své země scházel nejnadanější Dán všech dob a hvězda mistrovství světa 1986 Michael Laudrup — že otevřeně konfrontoval kouče Møllera Nielsena ohledně jeho pragmatického stylu a na dva celé kalendářní roky z repre kabiny dočista zmizel (a na ME nejel ani po své nejproduktivnější sezoně v kariéře).

Někteří z vás možná znají i onu kouzelnou historku o partě dánských fanoušků, kteří ve vzduchu přesměrovali letadlo na trase Oslo-Kodaň, aby se na göteborském stánku Ullevi připojili k historickým oslavám. Nebo tu o výjimečném rozptýlení v Burger Kingu před semifinále s Nizozemci. Případně také tu o poněkud obvyklejší teambuildingové aktivitě: minigolfu.

Leccos se napsalo též o osobním příběhu semifinálového hrdiny a střelce druhého gólu ve finále Kima Vilorta, který strávil celý měsíc pendlováním mezi turnajovým dějištěm a dánskou nemocnicí, kde mezitím na leukémii tragicky umírala jeho sedmiletá dcera. Vilort pro ni zmeškal rozhodující zápas ve skupině a byl připraven ji neopouštět ani kvůli finále; přesvědčila ho až samotná Line, jež zákeřné nemoci podlehla pár týdnů nato.

Už jen z úcty k Vilortovi nelze Euro 1992 nazývat "pohádkou”, jak mnozí automaticky činí, ale nezapomenutelná jízda to byla zcela jednoznačně. O to pozoruhodnější je tedy zjištění, že Dánové od roku 1992 třikrát ze čtyř pokusů ani nepostoupili ze skupiny, a když už se jim to roku 2004 povedlo, na řádícího Milana Baroše byli tuze krátcí. Na světových šampionátech je jejich bilance víceméně obrácená naruby (jen jednou z pěti pokusů se zadrhli už ve skupině), ovšem evropská scéna jim z nějakého důvodu zůstává dlouho zapovězená. Kdo ví, možná jen potřebují širší pole účastníků — s 15 konkurenty to zjevně nešlo, s třiadvaceti se nyní poměří poprvé.


Pokud jimi nebyli už po posledním neúspěšném cyklu, teď jsou Dánové remízovými králi evropských kvalifikací zcela neoddiskutovatelně. Za poslední dva cykly zvládli nerozhodných výsledků nastřádat rovnou 8 (!), což taky v důsledku znamená, že vlastně roku 2019 uhráli jen o jednu výhru více než při neúspěšné snaze o účast na minulém rozšířeném ME. Zásadní rozdíl spočívá v tom, že tehdy přidali i tři porážky (z toho jednu v baráži); teď neutrpěli žádnou.

V kontextu zmeškaného Eura 2016 je samozřejmě hlavní, že Dánové na závěrečný turnaj vůbec jedou, nicméně vzato kolem dokola nebyl poslední cyklus příliš vydařeným, a docela pochopitelně vedl dánské fotbalové šéfy k brzkému rozhodnutí načít (původně až po Euru) novou éru.

Skupinu totiž Dánové neměli vůbec těžkou, když se výjimečně obešla bez jakéhokoliv giganta první třídy, a přece ze šesti těžších zápasů ovládli jenom dva (doma se Švýcarskem a Gruzií). Evidentním trnem v patě jim přitom byla produktivita; pokud u Švýcarů jsme o 10 z 19 gólů Gibraltaru psali jako o znepokojivé vizitce, co potom říct o dánských 17 gólech ve třech nejlehčích testech roku 2019 (krom Gibraltaru ještě domácí duel s Gruzií) a šesti gólech ve zbylých pěti? V Irsku ani Gruzii si Dánové nevytvořili šance ani na jeden očekávaný gól (xG).




Svého času se mu klanělo celé Dánsko. FC Kodaň sezony 2010/11 byla jedním z nejdominantnějších šampionů, jaké kdy severská země v celé ligové historii poznala, a přece se následujícího roku zjevil Kasper Hjulmand a hned v prvním roce ve funkci hlavního kouče se svým Nordsjællandem přerušil tříletou hegemonii tohoto titána z hlavního města. Žlutočervení rázem platili pět internacionálů a sám Hjulmand po třech úspěšných letech odcházel s velkou pompou do Mohuče. Bylo mu stále teprve 42 a vyhlédl si ho bundesligový klub, který dříve startoval hvězdnou kariéryuJürgena Kloppa a zrovna nahrazoval Thomase Tuchela. Co je víc?

Když byl o pět let později s ročním předstihem uveden do funkce trenéra národního týmu, fanfáry se nekonaly. Ba naopak. Hareide byl logicky nespokojen a veřejnost se tázala, proč na vyhlášeného pragmatika navazovat zrovna s někým, kdo si získal pověst kouče, který upřednostňuje estetický projev před výsledky. Kouče, jehož neefektivní strategie vedla k tuze předčasnému konci v Mohuči — po pouhých 21 kolech, s trapnými čtyřmi výhrami na kontě.

Nyní se už volbu DBU nikdo ani neodváží zpochybňovat.

Dánové sice pod Hjulmandem prožili jediné dvě porážky ve 45 oficiálních vystoupeních od října 2016, to však zrovna proti nejlepší reprezentaci planety (dle žebříčku FIFA). Zároveň hrají s větší tvůrčí volností a jejich zápasy po delší době dovedou i bavit. Červenobílí teď pod vedením krátkovlasého fešáka hýří takovým sebevědomím, že například sázková kancelář Sky Bet sesekala kurz na jejich celkový triumf na Euru takovou rychlostí, že pokud byste si ještě v září při sázce 10 korun vydělali krásnou tisícovku, teď už byste nedosáhli ani na tři stovky (kurz 29).




Christian Eriksen a dánská reprezentace je tak trochu enigmatické spojení. Jako hvězdu jsme vám ho představovali už vzhledem k Euru 2012, aby se však po turnaji objevil v "sestavách zklamání” dvou našich redaktorů. Následně zaznamenal vždy jen jedinou asistenci v nevysvětlitelně zpackaných kvalifikacích na šampionáty v letech 2014 a 2016. V rozstřelu osmifinále MS 2018 jeho úvodem zahozená penalta výrazně přispěla ke krachu...

... a přece má jeden dojem, že tenhle pán se skromnou povahou "kluka od vedle” rovná se "Dánsko”.

Kdo ví, čím to je. Možná je to tzv. "recency bias”, protože na posledním mundialu (jeho jediném povedeném turnaji) byl bez přehánění u veškeré prvotřídní kvality, jakou severská reprezentace v Rusku vyprodukovala. Asistencí zařídil jedinou výhru, sám vystřelil jednu z remíz. Možná to je tím, že byť třicítku oslaví teprve v únoru, už teď má na kontě 107 startů, protože prostě nikdy není zraněný. Musel by se stát zázrak, aby ve zbytku kariéry nezasáhl do dalších 23 utkání a nepřekonal tak absolutní dánský rekord Petera Schmeichela z roku 2001. Možná to je jeho kvalifikační prozření a neskutečných 16 gólů v posledních dvou cyklech (44 % všech jeho tref).

Možná i zřejmá osudovost veškerých Eriksenových selhání v národním týmu pomáhá ilustrovat jedno: že tohle Dánsko je na něm stále životně závislé. Čerstvý mistr Itálie je pořád jedinou klasickou desítkou, kterou reprezentační kabina zná, a pořád navýsost rozdílovým mužem. Ať už máte vůči známkování serveru SofaScore jakkoliv velké rezervy, je beze zbytku úctyhodné (ne-li zarážející), že byl Eriksen přinejmenším druhým nejlépe hodnoceným Dánem v devíti z dvanácti zápasů, do nichž v průběhu let 2019 a 2020 zasáhl. Šestkrát byl rovnou nejlepší.




Kasper Schmeichel je setsakramentsky dobrým gólmanem, to vám asi nemusím říkat. V národním týmu tento novopečený vítěz FA Cupu zaujal především třemi chycenými penaltami napříč osmifinále svého prvního mistrovství světa a nestal se tak tuplovaným hrdinou jen kvůli třem váhavým spoluhráčům. Když v úvodním utkání téhož turnaje proti Peru vychytal nulu a stal se oficiálním hráčem zápasu, překonal zároveň svého otce Petera v počtu reprezentačních minut bez inkasování (počítadlo se nakonec zastavilo až na 571 minutách). Ačkoliv sám této statistice nepřikládá žádnou váhu, aktuálně má v národním týmu na kontě 32 čistých kont v 64 startech; jeho otec odchytal dle Transfermarktu 103 oficiálních zápasů a nul udržel jen o šest více.

Co vám chci ale říct v první řadě, a se zvláštním důrazem: Kasper je obrovskou personou i bez jakékoliv zmínky Petera, coby samostatná entita. Dokonce bych se nebál tvrdit, že toho minimálně pro společnost odvedl nesrovnatelně více, protože je zkrátka úžasnou lidskou bytostí.

Spolu s manželkou Stine, porodní sestrou, založili charitativní organizaci a veřejně činní zůstávají i mimo ni. Schmeichel byl jedním z prvních sportovců, kdo se před pár lety připojili ke známé iniciativě Juana Maty zvané Common Goal. Loni v březnu daroval 20 tisíc liber organizaci Age UK na boj s epidemickou situací. Letos v únoru zase daroval podepsanou duhovou kapitánskou pásku fanouškovské skupině LGBTQ+ jménem Foxes Pride u příležitosti zápasu s Arsenalem, který byl zasvěcen kampani za vymýcení homofobie z fotbalového světa. Když se zhroutila helikoptéra s majitelem Leicesteru, byl jako první na místě činu, a když pak Foxes po letech ovládli FA Cup s ním coby kapitánem, byl také tím, kdo přizval ke slavnostnímu prvnímu pozvednutí poháru "Topa", syna zesnulého Vichaie.

Kasper Schmeichel před nedávnem oslavil desáté výročí svého svazku s Leicesterem City, a jeho působení na hřišti i mimo něj z dánského brankáře činí dost možná největší poválečnou legendu Foxes. Už jen jedna kompletní sezona mu ostatně schází do top 3 klubových startů.




Je docela symbolické, že se Nicklas Bendtner odhodlal potvrdit svůj záměr ukončit profesionální kariéru zrovna v týdnu, kdy vrcholí přípravy dánského národního týmu na další velkou akci — s nadějí, že snad ko-ne-čně v Jonasi Windovi najdou spolehlivého střelce na hrotu útoku. Ono totiž, jakkoliv mají speciálně fanoušci britské kopané z "Lorda Bendtnera” (částečně oprávněnou) srandu, nemělo by se zároveň zapomínat, že tentýž borec zůstává poslední devítkou, která pro dánský národní tým po delší dobu odváděla skutečně kvalitní služby.

V letech 2010-12 Bendtner naskočil do 24 mezinárodních utkání a trefoval se v průměru v každém druhém. Jeho 12gólový přísun přitom ze čtvrtiny tvořily turnajové branky. To na minulém mundialu se nechytil ani Nicolai Jørgensen ani Andreas Cornelius, a někde mezitím se ve vzduchoprázdnu pozapomněly někdejší střelecké naděje Kasper Dolberg či Viktor Fischer. Holt, netřeba dlouze chodit kolem horké kaše: produkční linie Jona Dahl Tomassona, Prebena Elkjæra či Ebbeho Sanda v posledních letech dočista ztratila lesk a světový ohlas. Anebo snad ne?

Jonas Wind totiž minimálně prozatím vypadá velmi nadějně. Ačkoliv kvůli vážnému zranění ztratil skoro celý ročník 2019/20, vrátil se snad ještě silnější a ve 28 startech nasázel patnáct branek. Devět z nich tedy sice pocházelo z pokutových kopů, ale i to může být na turnaji vítaný bonus. (Již ve svých 20 letech vlasatý forvard vystřihl v předkole Ligy mistrů proti CZ Bělehrad "panenku”!) Navíc, Windova hra není pouze o gólech — v letošní Superlize na dalších osm branek také nahrával a obecně dokáže výborně fungovat záda k brance soupeře. Wind sice nemá úplně výbušnost, aby se efektivně zapojil do Hjulmandem vyžadovaného presinku, ale to zatím nemůže nikomu vadit. Trefil se přece ve svém druhém, čtvrtém a pátém startu za reprezentaci. To máte gól v každém druhém vystoupení, takzvaně "na Bendtnera".

*wink wink*




Jak jsem naťukl už výše, Hjulmand nepřišel s žádným průvanem v zádech — to spíš prostě vzal, co fungovalo už pod jeho předchůdcem, a za poslední rok to povýšil na ještě vyšší úroveň. Zatímco Hareide chtěl, aby se jeho krajní beci drželi zkrátka, Hjulmand je žene kupředu. Zatímco Hareide měl rád fyzičtější hráče, Hjulmand začal více sázet na mládí a techniku. Zatímco Hareideho tým měl problém přestřílet solidního soupeře o více než gól, ten Hjulmandův už suverénně smetl Izrael (2:0), Island (3:0), Švédsko (2:0) i Rakousko (4:0).

Stále ani ne 50letý stratég zároveň nad fotbalem přemýšlí a svůj první rok ve funkci věnoval vývoji systému se třemi stopery, k němuž leckdy přepíná i v průběhu zápasu. Podle databáze Wyscout Dánové od září 2020 strávili v některé z variant 3-4-1-2/3-4-3 celkem 179 minut, což sotva vydá na dva celé zápasy, ovšem považte to skóre — 5:1. A to se nebavíme o žádných Faerech a jiných nazdárcích; oněch pět gólů se rozprostřelo mezi složitá a prestižní klání se Švédskem, Rakouskem a Islandem. Takže bacha na to: Hjulmand na šampionát veze rovnou pět konkurenceschopných, solidních stoperů, které se rozhodně nebude bát využít.

Pokud nicméně vsadí na ortodoxní 4-2-3-1, což se dá minimálně proti Finsku očekávat, před Kaspera Schmeichela se téměř určitě postaví kapitán Simon Kjær a historicky dvanáctý dánský fotbalista ve finále Ligy mistrů Andreas Christensen.

Kjær je pověstná skála a do dějin vejde jako jeden z nejméně doceněných reprezentantů skandinávské země, to se již teď zdá jisté. Tohle bude jeho druhý turnaj s páskou na rukávu, a při první příležitosti byl beze zbytku senzační. Christensen chce vedle něj více hrát balon a doplňuje ho tedy lépe než primárně dominantní hlavičkář Jannik Vestergaard. Čtvrté místo na soupisce připadlo Joachimovi Andersenovi z Fulhamu a páté náleží Zankovi, jenž Kjærovi skvostně sekundoval v posledních dvou duelech na MS, když se Christensen musel vytáhnout do zálohy zalepit mezeru po zraněném Kvistovi. Pět stoperů, všichni mají co dát, a to ještě ostrouhali vynikající superligoví stopeři jako Scholz, Sviatchenko či Maxsø. Veliký to luxus.

Obdobně nacpaný je i střed záložní řady, kde černou práci odvádí bojovný tandem ve složení Thomas Delaney—Pierre Højbjerg. Že by tito dva byli bůhvíjak rozdílní, to se opravdu říct nedá, ale špatnou zprávou to taky nutně není. Na hřišti jsou zkrátka od toho, aby na míči moc nekazili, pokud možno ho v co největší míře dostávali ke kopačkám Christiana Eriksena, a bez balonu pak překypovali aktivitou mj. při represinku.

Obdobné — na své posty dosti netradiční — pokyny mají vlastně i obě křídla. Jak Martin Braithwaite, tak Yusuf Poulsen nejsou obzvlášť góloví (oba sedí na osmi trefách v cca 50 startech), ale zato se mezi útočníky řadí k užší evropské špičce, co se vystižených přihrávek týče. Jen dvě procenta forvardů napříč evropskými Top 5 ligami potom vyvíjí tlak na soupeře častěji než zrovna vyhlášený otrava z Lipska Yurary (zhruba 23krát na zápas). Jeden příklad z těch dvou procent? Třeba Mikkel Damsgaard, Braithwaiteův nejbližší konkurent.

Pokud by z křídelních prostor bylo potřeba něco jiného, spíše ryze ofenzivní produkce, může se Hjulmand vždy obrátit na dalšího svého nordsjællandského důvěrníka Andrease Skova Olsena, který s sebou z lavičky přináší též cenné centimetry do vzduchu, potažmo Roberta Skova z Hoffenheimu. Ti sami se dokupy rovněž složí na osm reprezentačních tref, akorát v pouhých 15 startech, ačkoliv přitom benefitovali i z déčkových soupeřů jako Gibraltar či Moldavsko.

Menší personální krizi Hjulmand registruje akorát na obou krajích obrany, kde mu někdo věčně hraje buďto přes nohu (dvě ze tří častých variant nalevo jsou od přírody pravonohé), anebo níže ve hřišti, než je zvyklý z klubové úrovně (Daniel Wass napravo, případně Skov nalevo). Coby varianta A na levého beka — a současně též varianta B na toho pravého — se poměrně dlouho jevil pravák Jens Stryger Larsen, ale poslední dobou si tuto roli uzmul pro sebe mladší a rovněž pravonohý Joakim Mæhle z Atalanty, který má na krajního beka až nevídaný střelecký apetit. Záda by mu měl krýt často marodný Nicolai Boilesen z Kodaně.

Volbou číslo 1 na hrotu formace je pro tuto chvíli Jonas Wind, ale dá se očekávat, že Hjulmand případně pro obrazného padáka nepůjde příliš daleko. Za Windem číhají na šanci důvěrně známá jména bez (sebe)důvěry — vytáhlý Cornelius a pohyblivější Dolberg. První jmenovaný k sestupu Parmy "přispěl” jedinou trefou v bezmála 1900 minutách, přičemž Dolberg má za sebou patrně nejméně efektivní sezonu své již tak povadlé kariéry. Inu... škoda více slov.