Představení účastníků Eura 2020 - Finsko

Finsko nepatří mezi tradiční fotbalové národy; sportem číslo jedna v zemi je jednoznačně lední hokej, a dokonce i "oficiální” přezdívky finských reprezentací tomu odpovídají - hokejisté jsou Leijonat (lvi), fotbalisté Huuhkajat (výři). Na historicky prvním velkém turnaji však svěřenci Markku Kanervy rozhodně neplánují zůstat do počtu.

Finská národní povaha bývá vděčným terčem memů, a nutno dodat, že stereotypy o blonďatých samotářích, kteří většinu času tráví v lese nebo v sauně, poslouchají metal a k emotivním projevům se většinou nedokopou ani ožralí, nevznikl jen tak z pusta prázdna. Jakmile vytáhnete paty z hipsterské helsinské čtvrti Kallio, rychle poznáte, že život v zemi tisíců jezer opravdu ubíhá spíše přemýšlivým, letargickým tempem. Podle novináře Saku-Pekky Sundelina se to odráží i v kultuře fotbalových fanoušků, mezi jejichž hesla prý patří hlášky jako "Lopussa saatiin kulma” ("Na konci jsme kopali roh”) nebo "Hävittiin kenelle pitikin” ("Prohráli jsme, ale s tím se počítalo”). Filip Pešán se narodil ve špatné zemi.

Na druhou stranu jsou Finové vášnivými sportovními fanoušky, a přestože jejich země má historicky mnohem hmatatelnější úspěchy nejen v hokeji, ale i v jiných zimních sportech nebo třeba Formuli 1, fotbalová kultura v největší ugrofinské zemi pomalu roste už od začátku 90. let a s premiérovým postupem na Euro už můžeme opatrně mluvit o skutečném boomu.

Fanoušci po celé zemi pořádají "Pukki parties” (schází se v hospodě a sledují zápasy Norwiche, čehož ostatně Kanárci využívají i marketingově), a když trenér Kanerva loni v listopadu prohlásil, že Huuhkajat se v žádném případě nejedou na turnaj pouze zúčastnit, jeho tým hned v dalším přáteláku vyhrál 2:0 ve Francii. Obecně to vypadalo, že roční odklad Eura Finy spíše zdravě nabudil - na podzim 2020 si v Lize národů ještě stihli připsat plný počet bodů ve dvojzápasech s Irskem a Bulharskem.

Jenže teď je situace jiná. Finsko zahájilo letošní kalendářní rok remízami s Bosnou a na Ukrajině v kvalifikaci na příští mistrovství světa, od té doby však sbírají jenom porážky - v přípravě na Euro padli postupně ve Švýcarsku (2:3), ve Švédsku (0:2) a naposledy dokonce doma s Estonskem (0:1). Ve skupině mají nejlepší tým na světě podle žebříčku FIFA (Belgii), Dány, kteří od září 2018 prohráli všehovšudy dvakrát ze 27 pokusů (v obou případech právě s Belgií), a Rusy, v jejichž táboře sice panuje podobně skleslá nálada, ale vzájemný zápas sehrají doma v Petrohradu. Euforie opadla a na její místo se vkrádá spíše skeptická nejistota.




Švédsko má tři medaile z mistrovství světa, Dánsko slavně vyhrálo Euro 1992, Norsko před šestadvaceti lety vystoupalo v žebříčku FIFA na druhé místo (a dodnes zůstává jediným evropským týmem, který nikdy neprohrál s Brazílií). V konkurenci ostatních nordických států je zkrátka finský fotbal spíše v pozadí; ostatně oficiální fotbalová asociace v zemi byla založena ze všech čtyř jako poslední. A přestože dánská, švédská ani norská liga nepatří zrovna mezi evropské hegemony, pořád mají výrazně větší zvuk než ta finská, o jejíž síle asi nejlépe vypovídá fakt, že Kanervova nominace čítá hned 25 legionářů. Domácí Veikkausliigu reprezentuje jediný Daniel O’Shaughnessy, kapitán lokálního superklubu HJK Helsinki. Ale třeba jeho spoluhráč Roope Riski, suverénně nejlepší ligový útočník a král střelců loňské mistrovské sezony, se v nároďáku od roku 2017 objevil všehovšudy jednou jedinkrát.

Veikkausliiga byla založena v roce 1990 jako první "opravdová” profesionální soutěž v zemi, a její spuštění - samozřejmě inaugurované premiérovým titulem pro HJK, jediný finský klub, který kdy hrál v hlavní fázi Ligy mistrů a titul si zopakoval ještě devětadvacetkrát - koreluje s pozvolným nárůstem finské fotbalové... ne zrovna horečky, ale, řekněme, lehce zvýšené teploty. Právě v roce 1990 se totiž na špičce ankety o finského fotbalistu roku poprvé objevilo jméno Jari Litmanen. Tehdy devatenáctiletý talent přitom hrál za Reipas Lahti, které v lize skončilo až páté. Během následujících let ale Litmanen naprosto dominoval, vyhrál Ligu mistrů s Ajaxem, v podstatě až do přelomu tisíciletí byl nezpochybnitelným králem finského fotbalu a dodnes bývá považován za jednoho z nejlepších ofenzivních záložníků moderní fotbalové éry. Vůbec poprvé v historii měli Finové ve svém středu opravdového špílmachra světové úrovně, a Litmanenův úspěch otevřel dveře do nejlepších evropských lig i jeho krajanům.

Finský boom na začátku 21. století vedl Sami Hyypiä, legendární stoper, který zmiňovanou anketu vyhrál dokonce devětkrát, čímž přeskočil osm Litmanenových triumfů a dodnes trůní na pozici oficiálně nejlepšího Fina všech dob. V závěsu za liverpoolskou ikonou se na Ostrovy rychle začali stěhovat další reprezentanti - Mikael Forssell, Jonatan Johansson, Shefki Kuqi, Teemu Tainio, ale zejména skvělí gólmani Antti Niemi a Jussi Jääskeläinen (či o něco méně skvělý Peter Enckelman). K mezinárodnímu úspěchu to tehdy ještě nevedlo, ale Finsko se právě v této době definitivně probilo na evropskou fotbalovou mapu a "postoupilo” z pozice outsiderů do role potenciálních černých koňů.

A přestože se dosud neobjevil žádný "nový Litmanen” (pozice špílmachra nepatří k tradičním finským zbraním a velký Jari tak v kontextu tradice vlastní země spíše vybočuje, podobně jako například Jay-Jay Okocha v Nigérii), minimálně brankářská škola je od dob Niemiho s Jääskeläinenem nadále dobře známá. Současná jednička Hrádecký ostatně chytá Bundesligu, jeho náhradník Joronen je oporou Brescie, a Niki Mäenpää, který letos s Benátkami postoupil do Serie A, se do nominace ani nevešel. Jistě, není to stejný kalibr jako gólmani v Německu nebo Itálii, ale na "béčkový” tým taková statistika rozhodně není na škodu.





V roce 1996, posílena Litmanenovými úspěchy a vzrůstajícím zájmem o fotbal v zemi, vyhlásila finská asociace odvážný cíl: kvalifikovat se na některý z nadcházejících dvou velkých turnajů. Trenéra Jukku Ikäläinena proto vystřídal Richard Möller Nielsen, architekt senzačního dánského zlata z roku 1992, a kvalifikace na mistrovství světa ve Francii se dlouho vyvíjela nadějně - Huuhkajat dokonce zvítězili ve Švýcarsku a před posledním zápasem jim k postupu stačila jakákoliv výhra doma nad Maďarskem. Ještě po uplynutí základní hrací doby vedli 1:0, jenže potom přišel nešťastný vlastní gól a čekání na turnajový debut se tak odsunulo na Euro 2000.

V té době už se s Finy tak nějak počítalo, proto Nielsenovými ambicemi neotřásla ani těžká kvalifikační skupina s Němci a Turky. A jeho tým skutečně ukázal konkurenceschopnost, když zvítězil na horké turecké půdě. Problémem ale byla stabilita výkonů, takže když otěže národního týmu v roce 2000 přebíral Antti Muurinen, dostal jasný úkol - Finsko ukázalo, že umí zaskočit favorita, teď bylo nutné začít porážet i stejně silné či slabší týmy.

Tehdy se po Evropě potichu mluvilo o první zlaté finské generaci, jenže zaúřadovala i smůla; hvězdný výběr kolem Litmanena, Hyypiä, Niemiho a Forssella vyfasoval v dalším kvalifikačním cyklu Angličany a (opět) Němce, což bylo zkrátka neprůchodné, a když už se Huuhkajat před bitvami o Euro 2004 konečně dočkali relativně hratelné skupiny, prakticky se vyřadili sami hned po úvodních prohrách s Walesem, Jugoslávií a Itálií. Zlatá éra skončila předčasně bez turnajové tečky, Litmanen na konci nultých let pověsil kopačky na hřebík a nadšení brzy vystřídal pozvolný pád. Ještě v roce 2007, pod vedením Roye Hodgsona, vystoupalo Finsko na 33. příčku v žebříčku FIFA. O deset let později už nicméně vypadávalo z první stovky.

Jenže zatímco seniorský výběr neúspěšně bojoval o místo mezi smetánkou, o patro níž se začala formovat nastupující vlna talentu. Kořeny současného úspěchu můžeme poměrně přesně vystopovat do roku 2004, kdy se kormidla národní jednadvacítky ujal tehdy čtyřicetiletý, veskrze nezkušený, ale takticky nesmírně nadaný Markku Kanerva. A o pět let později, ve stínu blížící se Litmanenovy rozlučky na seniorské scéně, dovedl kouč přezdívaný "Rive” své mladíky na "malé Euro” do sousedního Švédska. Pikkuhuuhkajat sice v konkurenci Němců, Angličanů a Španělů nezískali ani bod a vstřelili jediný gól, důležitější ale je, že se právě na tomto turnaji začala formovat kostra pozdějšího áčka. Tim Sparv, Teemu Pukki, Joona Toivio či Jukka Raitala - ti všichni jsou dnes oporami týmu, který sice nemá na papíře tolik talentu jako "zlatá generace”, ale přesto už za pár dní definitivně vstoupí do historie.


"Známe se více než 10 let. Jsme víc než tým - jsme kamarádi,” opakují v rozhovorech jak Kanerva, tak jeho nejzkušenější hráči. Zní to jako taková tradiční fráze, která se nedá nijak objektivně ověřit ani vyvrátit, takže nezbývá než nad ní nedůvěřivě mávnout rukou.

Ostatně Huuhkajat dostali do své kvalifikační skupiny Itálii, Řecko, Bosnu a Hercegovinu, Arménii a Lichtenštejnsko - to by za Litmanenovy éry pravděpodobně znamenalo nějaký ten šokující výsledek proti Italům, možná výhru či dvě proti Balkáncům, ale především zhruba stejný počet frustrujících ztrát, aby Finsko skončilo o skóre třetí (nebo nějak podobně). Jenže Litmanenův tým tyto letité, hluboko zakořeněné základy zkrátka neměl. Daleko víc připomínal právě dnešní Řecko či Bosnu - soubory objektivně dobrých hráčů, ovšem s tlustými otazníky nad systémem a vnitřní soudržností.

A tak Finové sice s Itálií nevyválčili ve dvou zápasech ani bod, mezitím ale žádný další neztratili - zdolali Arménii (2:0 venku), Bosnu (2:0 doma), Lichtenštejnsko (2:0 venku) i Řecko (1:0 doma). Bosenský tým jim sice v říjnu 2019 v odvetě v Zenici vyprášil kožich (nebo spíš peří) při debaklu 4:1, ale to už Huuhkajat mířili za postupem; stačilo jim doma zdolat outsidery z Arménie a Lichtenštejnska, což zvládli bez sebemenších problémů, a místenku na Euro si zajistili s jednozápasovým předstihem. Finální porážka 1:2 v Aténách už nic změnit nemohla.




Jedním z řady finských stereotypů je ten o národu přemýšlivých analytiků. Finské školství bývá považováno za nejefektivnější na světě, největší finské firmy zbohatly na finančnictví (Sampo) a telekomunikacích (Nokia), v mezinárodním výzkumu gramotnosti patnáctiletých (PISA) se Finové tradičně umísťují na předních příčkách. Přesto však Huuhkajat ve dvou svých nejslavnějších érách spoléhali na zahraniční trenéry - na konci devadesátých let to byl Nielsen, o dekádu později Hodgson. Jako by se lokální fotbalové špičky zdráhaly věřit domácím koučům v okamžiku, kdy jde o všechno.

Markku Kanerva je v tomto ohledu ideálním průkopníkem. Bývalý učitel a odchovanec HJK prožil solidní kariéru jako dirigent obrany mateřského klubu, což mu vyneslo i výraznou roli v národním týmu; za Huuhkajat odehrál mezi lety 1986 a 1995 celkem 59 zápasů, zažil tedy i Litmanenovy začátky a první nesmělé úspěchy. Prakticky ihned po ukončení aktivní kariéry se potom vrhnul na trénování - nejdřív asistoval v HJK, krátce vedl Viikingit, velice rychle ale zakotvil u jednadvacítky a od roku 2011 je pevnou součástí áčka. Zprvu jako asistent a občasný caretaker, posledních pět let jako hlavní trenér.

"Kanerva je taktický nerd. Celé dny vysedává u laptopu a analyzuje soupeře,” potvrzuje Saku-Pekka Sundelin. Průprava v zákulisí slavného finského vzdělávacího systému se v jeho případě projevila možná trochu neotřelým, ale rozhodně efektivním způsobem.

Nebavíme se ale o trenérovi typu Bielsa, Sampaoli nebo Tuchel; Kanerva není egoistickým vizionářem, není to inovativní génius, jehož jméno by jednou mělo vstoupit do učebnic fotbalové taktiky. Jeho styl je veskrze pragmatický a reaktivní a vedle zápasové strategie připisuje minimálně stejnou roli udržování týmové atmosféry, o které irský kouč Stephen Kenny loni na podzim prohlásil, že spíše než nároďák připomíná klub. Což ale vůbec nemá Kanervovi ubírat zásluhy - Finům tento styl sedí dokonale. Nepotřebují oslňovat celý svět, vyvolávat drama, zkoušet divoké experimenty - finská povaha je zkrátka jiná, klidnější, a Kanerva je pro takový tým ideálním lodivodem.




Finové odehráli v kvalifikaci deset zápasů a Teemu Pukki v nich vstřelil deset gólů z celkových šestnácti. Pouze tři borci v celé Evropě dosáhli vyššího čísla - a dva z nich se jmenují Harry Kane a Cristiano Ronaldo. Určit tahouna týmu není u žádného jiného účastníka Eura jednodušší.

Pro finské fotbalové fanoušky může být těžké uvěřit, že je Pukkimu stále teprve 31 let; jeho jméno se totiž na tamní scéně hlasitě skloňuje už od roku 2008, kdy coby čerstvě plnoletý přestupoval do Sevilly, hned v prvním roce se dostal na lavičku hostů na Santiago Bérnabeu a na konci sezony odjel - v devatenácti letech - reprezentovat na Euro "21". Ve Španělsku se však nakonec neprosadil, a v roce 2014 už to začínalo pomalu vypadat na promrhaný talent; to už měl Pukki za sebou rozporuplná angažmá ve Schalke a Celticu, který jej nakonec zapůjčil na hostování do kodaňského Bröndby.

Jenže střelecký instinkt se zkrátka nezapomíná - a u klasických zakončovatelů je často klíčová psychická pohoda, kterou stále ještě mladý Fin v Dánsku našel takřka okamžitě. V roce 2018 si tak vysloužil přestup do Norwiche, kde jeho talent definitivně explodoval. Hned v první sezoně si vysloužil trofej pro nejlepšího hráče Championshipu a na začátku sezony 2019/20 svými výkony v dresu nováčka pobláznil celou Premier League. Kanárkům sice rychle došel dech a nejvyšší soutěž po jediném roce opět opustili, ale jejich finský talisman střílet ostrými nepřestal - v právě skončené sezoně se trefil šestadvacetkrát a výrazně tak pomohl k rychlému návratu o patro výš.

Potud všechno v pořádku. Pukkiho střelecké schopnosti jsou ale pro Huuhkajat tak trochu dvousečnou zbraní: pokud se soupeři podaří odstřihnout jej ze hry, finské šance na vstřelení gólu se dramaticky snižují. Kanervův tým zkrátka spoléhá na svého nejlepšího hráče možná až nezdravou měrou. Pukki má rozhodně šanci už na tomto Euru překonat historický střelecký zápis legendy Litmanena - aktuálně mu k jeho vyrovnání chybí dvě trefy - a pokud by se to opravdu povedlo, mohou Finové pomýšlet na postup ze skupiny. Jinou možnost ale v podstatě ani nemají.




Není proto divu, že jednou z největších otázek ve Finsku je momentálně Pukkiho zdravotní stav; hvězdný útočník by měl být v pořádku, v generálce proti Estonsku jej ale Kanerva raději šetřil. U Tima Sparva, defenzivního záložníka, kapitána a dalšího pamětníka několikrát zmíněného Eura jednadvacítek, je situace horší.

Čtyřiatřicetiletý středopolař, hájící barvy řecké Larisy, totiž plných 90 minut odehrál naposledy 10. ledna, a od začátku února se na hřiště prakticky nepodíval. Čistě z herního hlediska by to až takový problém být nemusel; v posledním relativně vydařeném zápase Finů, při březnové remíze 1:1 na Ukrajině, nastoupil před stopery Rasmus Schüller a byl jedním z nejlepších mužů na hřišti. Sparvova pozice statického, hluboko zataženého štítu je sice v týmu jedinečná - ostatní střední záložníci jsou buď dynamičtější, nebo zvyklí nastupovat výše - Finové ale ukázali, že se bez něj umí obejít.

Jenže, jak už bylo řečeno, tento tým je v první řadě o kolektivu, a v tomto ohledu v něm není nikdo důležitější než právě Sparv. Vždyť kapitánskou pásku navlékl už v jednadvacítkách a od té doby ji prakticky nesundal. Jestliže Pukki platí za největší zbraň týmu, veterán středu pole je jeho duší, jeho základním kamenem; toto bude s největší pravděpodobností Sparvův jediný velký turnaj, a představa, že by právě on v základní sestavě z jakéhokoliv důvodu chyběl, není jen obyčejně frustrující - je ve své podstatě antitezí týmových hodnot.




Kdyby Euro proběhlo v plánovaném termínu, Huuhkajat by na tom možná byli lépe z hlediska celkové formy; v mnoha ohledech to skutečně vypadá, že léto 2020 představovalo pro Kanervův výběr ideální načasování a nucený roční odklad Finsku spíše uškodí. Pro Marcuse Forsse ale nemohl turnaj přijít v lepší chvíli.

Jednadvacetiletý útočník totiž v době, kdy Finové postoupili na turnaj, stále čekal na svou první reprezentační pozvánku. Kanerva jej poprvé povolal až na vzpomínaný listopadový přátelák ve Francii, a Forss se okamžitě uvedl vítězným gólem. Asi není přeháněním prohlásit, že si vnuk bývalého reprezentanta Rainera Forsse svým představením v Paříži zajistil nominaci. Od té doby stihl navíc proklouznout s Brentfordem do Premier League, takže Finové budou mít mezi útočníky hned dva borce natěšené z čerstvého postupu do nejprestižnější ligy světa. Celková forma možná upadla, ale mít na lavičce rozstřílenou náhradu za Pukkiho rozhodně není k zahození.

Jelikož protřelý kouč spoléhá při skládání sestavy na sehranost a zkušenosti, je pravděpodobné, že Forss začne turnaj na lavičce a bude využíván spíš jako žolík (stejně jako v Brentfordu). Šanci by ale rozhodně dostat měl, už jen proto, že Finové hrají na dva klasické forvardy a v nominaci mají všehovšudy tři. Navíc možnost okysličit hru v průběhu zápasů nasazením čerstvé mladé krve vypadá pro Kanervu hodně lákavě - což se netýká jen Forsse, ale i dalších potenciálních kandidátů do této rubriky, ofenzivních záložníků Onni Valakariho a Fredrika Jensena. Zvlášť když Forss už ve Francii ukázal, že se velkých soupeřů rozhodně nebojí. Ani nemůže, pokud si někdy chce splnit svůj velký sen - zahrát si za Manchester United.




Hned na úvod taktického rozboru je nutno položit si základní otázku - v jakém rozestavení chce vlastně Kanerva hrát?

To není totéž jako ptát se, v jakém rozestavení hrát bude; tam je odpověď na 90 % jasná - 5-3-2 / 3-5-2. Rozestavení se třemi stopery ale pro finského trenéra dlouho představovalo spíše záložní variantu, plán B pro případ střetu se soupeři silnými v útočné třetině. Většinu úspěšné kvalifikace odehráli Finové v nominálním 4-4-2, a pokud budeme věřit insiderům (a ostatně i nominaci samotné), není definitivní přechod na nový systém ani tak Kanervovou preferencí jako spíš znouzectností.

Podobně jako jsme u Forssova případu mohli konstatovat, že k jeho nominaci de facto stačil jeden zápas, totéž v opačném gardu se dá říct o Juhani Ojalovi: zkušený stoper z dánského Velje vedl tým ještě letos v březnu v přáteláku proti Švédům jako kapitán, udělal ale několik klíčových chyb, které jej o Euro připravily. Ojalovým úkolem je totiž zastávat roli klidného, fyzicky impozantního stopera, na kterého se spoluhráči mohou spolehnout; není obzvlášť rychlý, nemá bůhvíjakou rozehrávku, takže když se ukázalo, že pod tlakem v současné formě zmatkuje, nezbyly v podstatě žádné důvody, proč jej na Euro vůbec povolávat. Ojala byl přitom vedle stálic Pauluse Arajuuriho a Joony Toivia služebně nejstarším středním obráncem v týmu. Jenže Finsko si prostě nemůže dovolit žádnou nedůslednost.

Faktem totiž je, že na tým, který je zvyklý bránit hluboko a který operuje se čtyřmi středovými hráči v podstatě na hranici vlastního vápna, mají Finové relativně propustnou defenzivu. Svým protivníkům dovolují překvapivě velké množství střel a jejich strategií je nechodit moc do soubojů a spíš se snažit soupeře přečíslovat a účinně vykrývat prostor. Velká část střel tak přichází z dálky, případně z "bezpečnějších” pozic zpoza finských hradeb. Systém je to relativně efektivní, ale rozhodně ne neprůstřelný; už proto, že - jak ukázal i příklad Ojala - v podstatě kompletně spoléhá na týmovou spolupráci a efektivní čtení hry všech zúčastněných. Pokud některý z Finů vzadu udělá poziční chybu, znamená to průšvih. Ve vykrývání prostorů je Kanervův tým opravdu dobrý; v osobních soubojích je tomu přesně naopak.

Samozřejmě, v takovém případě vyvstává zřejmý problém - každý obránce občas pod tlakem udělá chybu, a protože Huuhkajat nehrají agresivně a v podstatě tak tlaku ze strany soupeře moc nebrání, je zapotřebí útočícího oponenta jednoduše přečíslit, zahustit prostor, statisticky zvýšit šanci na úspěch. A přestože Kanerva má 4-4-2 rád, asi neexistuje rozestavení, které by pro tuto strategii fungovalo hůře. Rozhodnutí odebrat jednoho hráče z každé lajny a naopak zahustit střed pole v takovém případě dává praktický smysl.

Dalšími důvody k systémovému přechodu jsou jednak rapidně klesající herní vytížení Tima Sparva, jehož nasazení s pouhými dvěma stopery v zádech by v roce 2021 mohlo znamenat neúměrný risk, jednak úpadek formy Albina Granlunda, jediného defenzivně zdatného pravého beka v týmu. Granlund tudíž v konečné nominaci vůbec není, ačkoliv má zkušenosti a pod Kanervou dlouho patřil do základu; Finsko teď zkrátka hraje na wingbacky, a Granlund je možná solidní bek, ale mizerný křídelní bek. A hrát s Alhem či dokonce Soirim na pravé straně obrany ve 4-4-2 je pro Finy sebevražda.

Stoperská trojice proto nastoupí ve složení Paulus Arajuuri, Joona Toivio, a jeden z dvojice Leo Väisänen - Daniel O’Shaughnessy. Arajuuriho role je více fyzická a statická, Toivio je dynamičtější a více spolupracuje s wingbacky, třetí stoper pracuje na vysunutější pozici a zajišťuje spojnici mezi obranou a zálohou. V případě, že někdo udělá chybu, čekají na lavičce Thomas Lam a Robert Ivanov. Spolu se solidní situací v brance, kde dlouhodobou jedničku Lukáše Hrádeckého kryje rozchytaný Jesse Joronen, má Kanerva zdvojené všechny klíčové defenzivní posty.

Kapitán Sparv nastoupí velmi hluboko pod stopery, na pozici, kde se trochu ztratí jeho rapidně klesající rychlost a naopak vyniknou jeho zkušenosti a periferní vidění. Spíše než deep-lying playmakera nebo klasického "čističe” jeho role připomíná hráče, jakým byl (trestuhodně nedoceněný) Jérémy Toulalan - můžeme jí říkat třeba "hlídač svěřeného prostoru”. Fyzickou sílu uprostřed zálohy představuje Glen Kamara, v nároďáku nastupující jako box-to-box záložník zodpovědný za odebírání míčů, dynamickou práci v přechodové fázi a vedení kontrů z hloubi pole.

Potenciálním problémem může být nerovnováha na krajích hřiště - na levém wingbacku mohou nastoupit Jukka Raitala či Jere Uronen, oba mezinárodně zkušení borci s vyváženým přínosem v defenzivě i ofenzivě (Raitala ostatně v nároďáku nastoupil už i na levém stoperu). Napravo se naopak bude primárně útočit. Nikolai Alho má tendenci zapomínat se vepředu, pořád ale představuje spolehlivější volbu než Pyry Soiri, což je v podstatě čistokrevné křídlo - a jiný hráč na pravou lajnu v kádru není. Je tak otázkou, jak moc velkou roli při "zaskakování” v tomto prostoru bude muset hrát Kamara a jak to ovlivní finskou přechodovou fázi, pro kterou je záložník Rangers naprosto klíčový.

Jakmile totiž Finové vyvezou míč ze své obranné třetiny, mění se v efektivní brejkový tým, který nahrává prakticky výhradně dopředu, umí přenášet hru zleva doprava (mezi oběma wingbacky) a dokáže být impozantně přímočarý. Přechodovou fázi má Kanerva propracovanou do detailu, což je vidět zejména v okamžicích, kdy se před Kamarou či jedním z wingbacků otevírá možnost postupovat dopředu; Huuhkajat nejsou kombinační tým, ale ani nespoléhají na nákopy a vzdušné souboje. Místo toho se snaží driblovat tak dlouho, dokud si některý z útočníků - typicky Teemu Pukki - nenajde optimální prostor pro převzetí přihrávky. Výsledkem je strategický model, ve kterém Finsko sice většinu času spíše pasivně brání, ale zároveň se dokáže velmi rychle dostat do kvalitních střeleckých pozic. Absence klasických křídel zároveň znamená minimum centrů do vápna. Spoléhání na Pukkiho přesná mířidla se odráží v tom, že překvapivě hodně střel přichází zblízka a mezi tři tyče, a rozestavení se dvěma forvardy zabraňuje soupeřově defenzivě soustředit veškerou pozornost na nejlepšího finského střelce.

Posledním zbývajícím otazníkem v sestavě je pozice Robina Loda. Kreativní záložník, který nastupuje v MLS za Minnesotu, neprožil zrovna ideální závěr sezony a na Euro přijíždí v poněkud rozklížené formě, což pro Kanervu znamená další problém; finský kouč má Loda rád a s největší pravděpodobností mu místo v sestavě najde, otázkou je, jestli to bude na pozici nejvysunutějšího ze záložní trojice nebo v útočném tandemu. První možnost z něj reálně dělá hlavního špílmachra, což u Huuhkajat znamená nutnost rozhodovat se okamžitě a přetavovat brejky do střeleckých šancí (ne zrovna jednoduchý úkol pro hráče z formy), nehledě na to, že všichni tři finští záložníci se po ztrátě mají okamžitě zatahovat za míč, což klade velkou zátěž na Lodovu fyzičku. Jenže poslední bod tak trochu platí i pro pozici Pukkiho sparingpartnera, kde by navíc bylo vidět, že Lod není - na rozdíl od druhé možnosti, Joela Pohjanpala - primární profesí střelcem.

Pokud by Lod nastoupil v útoku, jeho místo v záloze zaujmou buď Jensen nebo Valakari - oba mladší, pohyblivější a přímočařejší ofenzivní záložníci, v Jensenově případě navíc i výrazně gólovější. Na druhou stranu Lod má lepší periferní vidění, kreativní myšlení a více zkušeností. Kdybychom jej tak hypoteticky ze sestavy vypustili úplně, budou tyto vlastnosti Finům vepředu chybět - ani vertikální a běhaví Jensen s Valakarim, ani zakončovatelé Pukki s Pohjanpalem jimi úplně neoplývají.

Jaké jsou tedy šance Finska před turnajem? Upřímně řečeno - loni by byly lepší. Morálka po zpackané generálce není bůhvíjaká, určité pozice na hřišti nevypadají nejpevněji a Teemu Pukki se bude muset (možná doslova) přetrhnout, aby se Huuhkajat prostříleli do osmifinále. Nemožné to ale rozhodně není. Finové jsou pořád v první řadě výborní v eliminaci soupeřova ofenzivního pohybu a efektivním vedení protiútoků, což jsou systémové parametry, které z jejich hry za ten rok nikam nezmizely. A koneckonců - finské publikum neklade na svůj tým přehnané nároky: když se vyhraje, super, když ne, no niin, jsou důležitější věci na světě. Huuhkajat v podstatě nemají co ztratit.