Představení účastníků Eura 2020 - Turecko

Výjimečně nejsou v "české” skupině, ale jejich cíl zůstává totožný: v roli černého koně své skupiny vyválčit postup do vyřazovacích bojů, kam Turci nepropluli pouze při jedné ze svých čtyř turnajových účastí v tomto tisíciletí. Nepovedlo se jim to zrovna naposledy, kdy se v dusné atmosféře loučila generace Ardy Turana; nyní se poprvé v hlavní roli představí povedená líheň po roce 1993...

Před pěti lety bylo všechno špatně. Už před turnajem začaly probleskovat stížnosti hráčů na příliš pozdě vyplácené turnajové bonusy, které si obvykle spojujeme pouze s africkými reprezentacemi, a na samotném Euru pak Turecko muselo čekat až do svého třetího střetnutí s Čechy na svou první branku a první body. Oba střelci, Burak Yılmaz a Ozan Tufan, jsou pozoruhodně jedněmi z pouhých tří členů tehdejší výpravy, kteří se účastní i tentokrát. Třetím "přeživším” je Hakan Çalhanoğlu, který pro změnu toho léta 2016 ošklivě selhal.

Nyní turecká reprezentace působí o poznání stabilnějším dojmem nejen na hřišti, ale i mimo něj, když se parta o 30 borcích společně připravuje už od poloviny května. A takový chvályhodný vývoj směrem k precizní organizaci je vlastně o to pozoruhodnější, že se tak děje zrovna v období, kdy si turecká klubová scéna prochází menším zemětřesením.

Domácí Süper Lig letos čítala 21 týmů a trvala rekordních 42 týdnů. Başakşehir v tomto jedinečném ročníku nebyl jakkoliv blízko obhajobě, naopak Sergen Yalçın se stal prvním v historii, kdo s Beşiktaşem vyhrál titul v roli hráče i trenéra. Ali Koç po třech sezonách ve funkci pomalu uzavírá svůj první mandát coby prezident Fenerbahçe, aniž by se tradiční gigant pod jeho ambiciózním dohledem stal byť jen vicemistrem, natož rovnou šampionem.

Jeden by řekl skoro až tradiční turecký galimatyáš, ale letos to opravdu působí speciálněji.

A speciálně působí i samotná turecká výprava na Euro. Ve své rozšířené variantě přesně z poloviny čítala legionáře (15), což znamená dramatický nárůst oproti předešlým evropským šampionátům. Na předešlá čtyři Eura vyráželo postupně 0, 2, 6 a 6 krajánků. Jediný další turnaj, kdy se jejich počet vyšplhal na deset? Hádáte správně — nezapomenutelné MS 2002.

Dobré znamení?


Gratulace do francouzského Lille k zisku prvního tureckého titulu!

Ne, vážně, jakkoliv nervy drásající byl hon za mistrovskými vavříny doma v Turecku (Beşiktaş se vrátil na trůn jen díky lepšímu skóre oproti Galatasarayi — a to o pouhý gól!), mnoho tamních diváků se soustředilo především na vyrovnaný boj o francouzský titul.

Lille OSC ostatně zaměstnává rovnou pět fotbalistů turecké národnosti, přičemž tři z nich se o napodobení úspěchu Hazarda a spol. z roku 2011 také výrazně zasadili. Burak Yılmaz, Yusuf Yazıcı a Zeki Çelik se dokupy dle statistik Transfermarktu přímo podíleli na 38 ligových gólech les Dogues. Při započtení druhých a třetích asistencí (tj. podílů na gólové akci v její předfinální fázi) se zastavíme na kulatých 40 gólech, tj. neskutečných 62,5 % celkového přísunu branek Lille OSC v této sezoně Ligue 1. Yazıcı dominoval v prosinci, Yılmaz byl zase vyhlášen hráčem měsíce dubna, jehož začátkem Lille senzačně vyloupilo Parc des Princes, a sám navíc vstřelil "zlatý” gól, který rozhodl poslední kolo. A to ani nemluvím o Yazıcıho řádění v Evropské lize, když sám obstaral polovinu zásahů LOSC ve skupinové fázi (7 ze 14).

Není tedy žádnou velkou nadsázkou hovořit o tomto titulu jako o "tureckém”. Ona ani samotná skutečnost, že se tento trojlístek spolu s teenagery Mustafou Kapim a Ferhatem Çoğalanem (zatím jen v béčku) usadili zrovna v Lille, není nikterak náhodná — na severu Francie odhadem sídlí až 15 tisíc Turků, z nichž velká část se soustředí právě v Lille, centru regionu Nord-Pas-de-Calais. Konkrétně Çelik si po svém přímočarém přesunu z druhé turecké ligy (!) chválil "domácké” přijetí, když byl rodinami dalších přistěhovalců běžně zván na tradiční turecké pokrmy. Po třech letech je teď možná nejlepším pravým bekem ligy.

Turecko takhle poskládalo pozoruhodný hattrick francouzských titulů. Před dvěma lety Metehan Güçlü nepatrným dílem (jedním startem, jedním gólem) přispěl k pokračující dominanci PSG. V další sezoně navázal francouzský rodák Umut Bozok o něco větším podílem na triumfu Lorientu v Ligue 2. A teď turecká diaspora přímo explodovala v Lille. Mevlüt Erdinç v Ligue 1 nasázel dohromady 82 gólů za čtyři různé kluby, ale nikdy nebyl ve správný čas na správném místě (PSG zahájilo svou éru až rok po jeho odchodu), a tak se musel spokojit se dvěma poháry. Teď si to Turci mezi francouzskou elitou rádi vynahradili.

A co doma jakože reálně doma? Ále, docela normálka. Zatímco před minulým Eurem jsme reportovali nejhorší obhajobu Galatasaraye od roku 1970, když v sezoně 2015/16 klesl až na šestou příčku a kompletně přišel o Evropu, tentokrát se můžeme bavit o ještě větším selhání İstanbulu Başakşehir, jenž na svůj premiérový titul navázal rovnou vypadnutím z Top 10, kdy měl nakonec blíže k sestupovým pozicím (8 bodů) než ke Konferenční lize (17 bodů).

Důvodem není jen klasické tápání s nezvykle nabitým programem, ale také částečná výměna politické garnitury a tedy i ztráta vlivných sponzorů. Başakşehir je stále existenčně napojen na vládnoucí struktury (jeho prezident je manželem neteře Erdoğanovy dcery; jeho hlavním sponzorem je síť soukromých nemocnic Medipol vlastněná současným ministrem zdravotnictví), avšak obměna stráží v samotném Istanbulu, kde v červnu 2019 radnici ukořistila opoziční CHP, klub výrazně zasáhla. Stejně tak se projevila naopak neuskutečněná generační obměna: již mistrovský Başakşehir byl poměrně starý a letos nebyl o nic mladší (hned šest pravidelných startérů se narodilo v 80. letech), takže prostě nestačil. Odnesl to i nadějný trenér Okan Buruk, který se s klubem rozloučil počátkem roku 2021, nadále zůstává volný a nejspíš by byl po Euru favoritem č. 1 na potenciálně uvolněný post reprezentačního kouče.





Turci se na svém prvním Euru představili roku 1996 čili uspěli na svůj jubilejní desátý pokus. Ne snad, že by předtím byli vždycky marní, ale veškeré štěstí si nejspíš na dlouho dopředu vybrali úspěšným hodem mincí, který jim zajistil účast na mistrovství světa 1954. Od té doby Turky leckdy dělil od závěrečného turnaje pouhopouhý bodík (Eura 1972 a 1976), jindy zase jeden zápas (MS 1990). A když už se na Euro podívali, nebyl z toho roku 1996 ani bod ani gól.

Již anglické mistrovství Evropy nicméně bylo první ochutnávkou umu toho času 24letého Hakana Şüküra, který si následně spolu se svým někdejším brachem z Galatasaraye Hasanem Şaşem dokonale podmanil východoasijské publikum na světovém šampionátu 2002. Na Euru nicméně této první "zlaté generaci” turecké kopané pšenka nikdy moc nekvetla. Şükür zakončil kariéru s pouhými dvěma góly na blyštivé evropské scéně (v jednom zápase Eura 2000 proti Belgii) a především se poroučel po ostudě v baráži o následující evropský šampionát, kdy Turci doma přišli o dvoubrankové vedení a poslali dál Lotyšsko.

Takhle nás Turecko de facto připravilo o hattrick společných zkušeností ve skupinové fázi Eura, když v letech 2008 a 2016 vždy představovalo pro český národní tým poslední ze tří překážek na cestě do čtvrtfinále — a vždy mu připravilo zklamání, jedno hořčejší než to druhé.

Pokud byl rok 2008 slavnou turnajovou premiérou 21letého Ardy Turana, jehož gól zahájil památný obrat z 0:2 na 3:2 proti Čechům, potom rok 2016 byl zhruba stejně neslavnou turnajovou derniérou téhož hráče. Ne snad že by samotný šampionát byl katastrofou, to spíš cokoliv, co následovalo po něm — již zkraje turnaje se objevily zprávy o tom, že vybraní hráči nejsou spokojeni s turnajovými bonusy, na což se zhruba ročním zpožděním Arda Turan reagoval ranou pěstí novináři, který měl tuto zprávu přinést jako první. O pár měsíců později se na Ardu během kvalifikačního utkání s Islandem dokonce bučelo, což je u posvátné turecké reprezentace jev zcela nevídaný — tím spíš, když šlo o jeho 100. start za národní tým.


Při samotném pohledu na tabulku i tureckou kvalifikační historii je zřejmé, co Güneşovu partu zcela výjimečně zdobilo a zdobí — tuze pevná defenzíva. Jejím třem inkasovaným gólům v 10 zápasech se napříč kvalifikačním cyklem vyrovnala pouze Belgie, nejvýše postavený tým žebříčku FIFA; a to Turci ve skupině čelili úřadujícím mistrům světa. S nimi přitom neprohráli (4 body) a na první pokus je ani nepustili k jediné střele mezi tři tyče! To se ve stoperské dvojici vytáhl Kaan Ayhan, podruhé úřadoval hlavně Merih Demiral již s jiným parťákem Söyüncüem. Obecně Turci vystřídali tři stoperské tandemy, a vůbec jim to nevadilo, protože jim produkce kvalitních středních obránců — jak známo — mimořádně jde.

Güneşovy týmy v Trabzonsporu, Bursasporu i Beşiktaşi prosluly především živelnou ofenzívou, v čele národního týmu se však protřelý kouč přizpůsobil materiálu a postavil hru svého týmu primárně na solidní organizaci bez míče a solidní defenzívě. Čtyři čistá konta ze zápasů s Albánií, Islandem a Francií hovoří jasnou řečí, zároveň se však nabízelo zapracovat též na ofenzivních zbraních, když si napříč těmito šesti duely Turci vystačili s pouhými sedmi góly (z ještě úspornějších 4,9 gólů očekávaných dle xG). Třeba po rohových kopech si Turci v těchto složitějších duelech vytvořili všehovšudy tři příležitosti. Takoví Albánci je ubránili zcela.

Při konečném zúčtování, a tedy započítání debaklů Moldavska a Andorry, každopádně Turci předčili své předešlé nejlepší kvalifikační skóre (18:3), což je dobrým znamením — na minulé maximum totiž záhy navázali svým nejlepším výsledkem na Euru (semifinále v roce 2008).




Před pěti lety jsme vám na tomto místě představovali toho největšího z největších; samotného "Císaře”, jak se Fatihu Terimovi v Turecku přezdívá. Nyní přichází řada na jediného tureckého trenéra, který se svým CV Terimovi blíží alespoň na pár honů.

Také Şenol Güneş po sobě má pojmenovaný stadion v Süper Lig (ten patřící Trabzonsporu), také on uhrál semifinále velkého mezinárodního turnaje (MS 2002), a přestože se nemůže pochlubit stejnou sbírkou trenérských výdobytků na klubové úrovni, vzhledem k velikosti klubů, které vedl, jsou čtyři tituly vicemistra s Trabzonsporem a dva tituly mistra s Beşiktaşem víc než dost. Když si seřadíte všechny trenéry národního týmu podle procenta vyhraných zápasů a vezmete v potaz pouze ty, kdo v čele reprezentace vydrželi alespoň 20 zápasů, celá Top 5 je obsazená Terimem a Güneşem. "Císařova” štace z let 2013-17 vede (61,4 %), ale ta současná Güneşova je hned na druhém místě s 52 procenty (13 výher z 25 duelů).

Şenol Güneş je ikonou Trabzonu ve všech možných ohledech, na které pomyslíte. Narodil se tam. Vystudoval tam technickou univerzitu. Koncem své hráčské kariéry tam i vyučoval na základní škole. Coby elitní brankář ligy dotáhl Trabzonspor v 70. a 80. letech k prvním a také posledním šesti titulům klubové historie. Sám poté v roli trenéra Trabzonspor čtyřikrát dalšímu ligovému zlatu přiblížil — v sezoně 1995/96 však jeho týmu nebyla ve srovnání s Fenerbahçe nic platná ani zdaleka nejlepší střelecká bilance v lize (o 11 gólů více než mistr). O 15 let později ho naopak právě skóre zradilo; Fener mu uloupil titul s náskokem 4 branek.

Güneş nedávno poskočil na druhé místo v počtu odkoučovaných zápasů v Süper Lig, přesto se prvních mistrovských vavřínů dočkal až v roce 2016 s Beşiktaşem — tehdy od jeho debutu na prvoligové lavičce provinčního Bolusporu uplynulo již neskutečných 27 let. Tohle trápení je už ale dávno pohřbeno v časech minulých; teď je Güneş primárně trenérem, který nejen, že vrátil ligovou trofej do černobílé části Istanbulu, ale navíc zvládl s Beşiktaşem konečně zase poprvé od raných 90. let ono sladké prvenství obhájit. Do Terima mu zbývá šest zlatých medailí, které už ve zbytku kariéry těžko stihne přidat, ale ty dvě mají věru vysokou hodnotu.

Při pohledu na tuze předvídatelné střídání v čele reprezentace by se možná mohlo zdát, že Turecko snad ani nemá mladé trenéry. To však rozhodně není pravda — dva členové Güneşovy "zlaté generace” z přelomu tisíciletí jsou ostatně podepsáni pod posledními dvěma tituly (Okan Buruk loni, Sergen Yalçın letos) a kolem padesátky je také Ertuğrulu Sağlamovi (Bursaspor 2010). To jen TFF zkrátka stále žije jakoby zaseklá v první dekádě tohoto milénia — Güneş, Lucescu, Terim... netrénují ještě náhodou Zico nebo Christoph Daumm, nevíte?




Nejdůležitější zápas sezony. Bylo to sice jenom 25 minut, navíc mimo jeho výsostní pozici (na pravém beku), ale bylo to něco — a to je po více než dvouměsíční vynucené pauze mnoho.

Fanoušci Juventusu možná sice vyhlíží jeho pravděpodobný letní odchod, když v jejich pamětích vše přehluší mimořádně hořká (a do onoho 15. května vlastně nejčerstvější) vzpomínka na hloupý penaltový faul, který výrazně přispěl k vyřazení Staré dámy již v osmifinále letošní Ligy mistrů. Turečtí fanoušci ovšem na Meriha Demirala nedají dopustit.

Ozan Kabak a Çağlar Söyüncü třeba pobrali více ryzího fotbalového nadání a speciálně na míči je na ně ve srovnání s Merihem Demiralem zvláštní radost pohledět, ale zároveň není žádnou náhodou, že jejich spojení v březnových zápasech kvalifikace MS 2022 vyneslo kdysi železnému Turecku pět inkasovaných branek, z toho tři ve zbytečně zremizovaném střetnutí s Lotyšskem. Ozan má rezervy především při stíhání pohyblivějších útočníků, což činí Demiralovy přednosti — těsné bránění a rychlost — nepostradatelnými. K tomu přidejte zdaleka nejhlasitější projev na hřišti a obecně mladá zadní linie se bez něj zkrátka neobejde.

Kylian Mbappé, jeden z nejhbitějších útočníků planety, neměl v kvalifikaci problém se prosadit proti komukoliv. Dal gól Andoře, Moldavsku i Islandu, k tomu přidal další dvě asistence a ve čtyřech startech proti těmto soupeřům vypálil v průměru 3,75x za 90 minut. S věčně stínujícím Merihem v zádech? Nula bodů, nula střeleckých pokusů, jen dva úspěšné driblinky (a všechny čtyři ve finální třetině zmařené), pouhé dva dotyky s míčem ve vápně.

Merih Demiral bude mít ve skupině zvláštní motivaci, když Turecko narazí na Itálii, kde dříve zaujal výkony za Sassuolo — takový menší turecký ostrůvek v Serii A, kde se momentálně prosazují i jeho reprezentační kolegové Kaan Ayhan a Mert Müldür. Turci přitom dosud na Itálii nenašli recept, když z 13 vzájemných soubojů rovnou devět prohráli. Třiadvacetiletý Merih, který by býval loni o Euro přišel vinou vážného úrazu kolene, by nejspíš v Itálii rád pokračoval klidně i mimo Turín, a tak kdy jindy se ukázat skautům než právě v této pikantní konfrontaci?




Znáte tu pohádku o tom, jak se ve 35 letech vydal poprvé na západ, aby ho bez mrknutí oka dobyl? Nebo tu o tom, jak se ve 30 letech odebral do Číny a namísto, aby tam při pobírání krásných peněz chátral a paběrkoval, vrátil se po roce jako vyměněný — viditelně hladovější po úspěchu? Nebo tu o tom, jak mu po dovršení Kristových let Transfermarkt napočítal 13 různých zdravotních neduhů, a on se přece po dvou složitých letech jeví v nejlepší fyzické kondici své kariéry? Marná sláva, Burak Yılmaz neustále boří mýty, neustále se překonává.

Svým způsobem by nás to asi nemělo tolik překvapovat. Předloni se přece Burak osamostatnil na druhé příčce tabulky střelců dějin turecké reprezentace. V Süper Lig má lepší průměr gólů na zápas než sám Hakan Şükür (0,57:0,51). Ale stejně tak si to vezměte z té druhé stránky: po Euru 2016 se z národního týmu na dva roky takřka vytratil a v předešlých čtyřech kalendářních letech (2017-2020) nastřádal všehovšudy dva zásahy. Korunu pro krále střelců Süper Lig naposledy vybojoval před dávnými osmi lety, přičemž když loni Beşiktaş podruhé v kariéře opouštěl, istanbulský klub si nahlas oddychl. Zbavoval se přeci objektivně přeplaceného, stárnoucího a věčně marodného útočníka, který v 7 ostře sledovaných kláních s Başakşehirem, Trabzonsporem, Galatasarayem a Fenerbahçe skóroval všehovšudy jednou.

Teď Burak Yılmaz působí jako dočista vyměněný. Rázem plně dostává významu jména "Burak” (král) a v cílové rovince francouzské Ligue 1 burcuje spoluhráče v honbě za titulem, kterou sám vydatně živí osmi trefami v závěrečných devíti kolech. Pokud byl dříve vnímán jako jeden z problémových veteránů z Ardova okolí, teď o něm spoluhráči mluví jako o znovuzrozené vůdčí osobnosti a přirozené inspiraci. Své obligátní jedno vážnější zranění na sezonu si snad už odbyl zkraje roku (poraněné lýtko ho připravilo o 13 kol), a tak by mu nemuselo nic bránit v překonání vlastního rekordu v počtu reprezentačních gólů za kalendářní rok. Už teď, ve třech zápasech, stihl vyrovnat svůj druhý nejlepší počin (4 v roce 2015); ten úplně nejlepší — sedm zářezů z roku 2013 — má na dosah ještě na tomto Euru...




Cengiz Ünder je rozhodně více "sexy” variantou na pravé křídlo a jeho výkony v Lize národů 2020/21 byly beze zbytku rozdílové, ale přesto by se klidně mohlo stát, že na této pozici budeme vídat spíše borce z 2. německé Bundesligy. Čím to? Jednoduše proto, že Kenan Karaman v sobě snoubí dvě jedinečné kvality: zaprvé má čich na výběr místa v pokutovém území a obecně zakončuje ze zajímavých pozic, což se o tvořivějším driblérovi Cengizovi příliš nedá říct; a zadruhé je neobyčejně pracovitým, takticky disciplinovaným křídelníkem.

Nazývejme ho třeba takovým "tureckým Masopustem”. A věru, pokud jsme se výše dotýkali toho, jak je pro Güneşovo Turecko zásadní organizace a kompaktnost bez míče, potom právě 27letý Kenan je jedním z nejdůležitějších prvků celé skládanky. Karaman se poctivě vrací, zároveň neúnavně presuje a za zápas vybojuje průměrně 1,39 míčů v útočné třetině, a jeho tři reprezentační trefy z letošní sezony měly vždy velký význam. Proti Rusku ve dvou různých duelech Ligy národů pokaždé vyrovnával, proti Lotyšsku zase brzy otevíral skóre.

V čerstvých 27 letech možná Kenan není žádným mladíkem, ale zároveň se nachází na vrcholu sil a již dopředu avizoval, že se v létě bude po doběhnutí smlouvy v Düsseldorfu poohlížet po nové výzvě. Tenhle turnaj pro něj tak zajisté může být opětovnou vstupenkou do nejvyšší německé soutěže, když už jeho devět bodů nestačilo na postup samotné Fortuny.




Hned úvodem je potřeba říci, že Turecko bude na Euru vesměs v plné síle, když mu pro zranění vypadl akorát náhradní útočník Cenk Tosun. Proč je to důležité zmínit hned úvodem? Protože hrát se Euro v řádném termínu, tedy před rokem, postrádá Güneş zraněné trio Merih Demiral-Ozan Tufan-Yusuf Yazıcı — čili současné opory všech tří řad v poli.

Stejně tak, hrát se Euro v létě 2020, téměř jistě na něm chytá Mert Günok. Hrdina kvalifikace, který mužstvo významně podržel především ve dvou utkáních s Albánií a také v tom druhém s Francií, má stále nenulovou šanci se mezi tři tyče vrátit, protože kouč na své spolehlivé služebníky vždycky hodně dal, ale leccos nyní poukazuje na skutečnost, že mu již v roli startéra odzvonilo — ani v klubu už koneckonců není jednoznačnou jedničkou.

Veškeré březnové zápasy mezitím odchytal o sedm let mladší Uğurcan Çakır, který měl doma výrazně lepší sezonu a dle mnohých tureckých pozorovatelů má výkonnost i talent na některou z elitních evropských soutěží. Podle metriky xCG (očekávané obdržené góly), která bere v potaz pouze rány mezi tři tyče a jejich prudkost i umístění, nikdo v Süper Lig nezabránil více gólům než Uğurcan. Gólman Trabzonsporu zamezil 11,97 brankám, zatímco druhý v řadě (M. Mohamedi) jich odvrátil jen 6,58. To je zdaleka největší rozdíl mezi prvním a druhým za poslední roky a sám Uğurcan je v plusových číslech už třetí sezonu v řadě, čili vlastně od svého příchodu do ligy. V poněkud tradičnější statistice obdržených branek letos Uğurcana předčil akorát Muslera z Galatasaraye — a to byl mezi oběma celky až 13bodový rozdíl! Inu, ne nadarmo Uğurcana rovnou sledují kluby velikosti Liverpoolu či Dortmundu.

To přitom není všechno: zájem budí i 23letý Altay Bayındır (Fenerbahçe), potažmo 20letý mistr ligy s Beşiktaşem Ersin Destanoğlu, který zatím na Euro nejede, ale do budoucna se o výsostní postavení určitě též popere. Kdepak, pokud se nyní v superlativech bavíme o mladých obráncích, zanedlouho můžeme podobně básnit o turecké brankářské škole.

Ve středu obrany Güneş vlastně nemůže přebrat a rozdílové výkony již vyždímal z každého ze čtyř kandidátů. Skutečně, pokud trenéři obvykle na stoperu během krátkých turnajů nerotují, zde to nelze vyloučit ani (případně) kritizovat. Kaan Ayhan v nedávném přátelském utkání převzal kapitánskou pásku, jinak je lídrem Merih Demiral a tím hlavním miláčkem tribun je v soukromí nenápadný, leč na hřišti zpravidla dominující Çağlar Söyüncü. Jeho obounohost, vytříbená technika i široká škála přihrávek skvěle doplňují Merihovy silné stránky spočívající více v klasických obranářských povinnostech. Proti Guineji v přípravě vedle sebe vůbec poprvé nastoupili Ozan Kabak s Ayhanem, solidní to rezerva. Ne vážně, kolik týmů na turnaji může nabídnout lepší kvarteto stoperů? Víc než tři to nebudou stoprocentně...

Podobně jako na stoperu, ani na pravém kraji obrany Güneş prakticky nemůže šlápnout vedle. Ne snad že by si chtěl vybírat někoho jiného než Zekiho Çelika, to spíš při jeho nedávném marodění zjistil, že v Mertu Müldürovi má více než schopnou náhradu. Na levé straně je to o něco horší, ale Umut Meraş je přinejmenším spolehlivým "nosičem vody”. Na balonu toho moc nenabízí, zato ale přináší extra výhodu ve vzduchu a za 479 minut v reprezentačním dresu v této sezoně ani jednou nefauloval v obranné třetině.

Krýt záda bude Umutovi mladík Rıdvan Yılmaz, který sice závěrem sezony vypadl ze základní sestavy titul nahánějícího Beşiktaşe, ale o jeho nesporném talentu dostatečně vypovídá už jen skutečnost, že v nominaci figuruje na úkor bývalého Güneşova favorita z téhož istanbulského klubu, Canera Erkina. Jeho nepovolání se může zdát od pohledu překvapivé až šokující — v Süper Lig ostatně z obrany zaznamenal 10 asistencí — ovšem Güneş si ho přesto v pohodě obhájí. Proti Lotyšsku (3:3) Caner hořel a dozadu nikdy moc nemakal, přičemž se nejlépe uživí jako exekutor standardek (které by zde nekopal) a centrující ďábel v týmu, který drží míč na kopačkách 55-60 % času (což také nebude případ Turecka na tomto Euru). Güneş v tomto sporu zcela oprávněně hledí na perspektivu, ale i pragmatickou stránku věci.

Bez Canera takhle dochází k naprosté transformaci zadní linie z Eura na Euro. Zatímco před pěti lety Turci do šampionátu vstoupili se čtyřmi zadáky, z nichž 27letý Caner byl tím nejmladším (průměr zadní řady 30,3 let), tentokrát bude věkový průměr obranné linie přesně o šest let nižší — a to ho ještě Kabak, Müldür či Rıdvan mohou tahat dolů.

Pokud jsem výše zmínil, že Güneş má své koně a často na nich až nezdravě lpí, střed zálohy je toho zářným důkazem. I přes slabou sezonu na klubové úrovni Güneşe ještě donedávna neopustila představa třicátníka Mahmuta Tekdemira jakožto klíčového článku reprezentace — alespoň u něj však zůstalo pouze u rozšířeného 30jmenného seznamu. I do konečné nominace se ovšem vešel jiný "protekční kluk" Dorukhan Toköz, trenérův bývalý svěřenec z Beşiktaşe, kde už dávno nehrává tolik. A patrně prvním jménem na soupisce je vždy Ozan Tufan, Güneşův velký objev z dob společného působení v Bursasporu.

Abychom však byli k Ozanovi fér, nutno podotknout, že se ve Feneru pěkně vyhrál a stavebním kamenem je zaslouženě. Jako vycházející hvězdu turecké kopané jsme vám ho představovali už před pěti lety a od té doby se nic moc nezměnilo; z Turecka se překvapivě nehnul ani na krok a stále je skvělým box-to-box záložníkem. Ba co víc, pouze Çalhanoğlu a Burak stihli za národní tým nastřílet více branek než jeho devět.

Jeho parťákem ve středu pole je poslední dobou Okay Yokuşlu, který sice na hostování v Anglii neodvrátil sestup West Bromwichi, ale teď se s ním na nejvyšší úroveň počítá. Okay plní roli klasického jističe, pohybuje se hodně nízko ve hřišti a jeho přínos ofenzívě se rovná nule. V Lize národů se takto loni ukázalo, že double pivot v tomto složení není příliš vynalézavý, a proto se také Güneş nechal slyšet, že chce Turecko postupem času učinit odvážnějším a ofenzivně laděným mužstvem (např. skrz větší využití hráčů jako Taylan Antalyalı nebo Irfan Can Kahveci), ale kroky tímto směrem od něj prozatím nelze očekávat. Alespoň zahrnutí šikovného mladíka Orkuna Kökçüa (ročník 2000) znamená jisté našlápnutí jiným směrem.

Na minulý evropský šampionát letěl Hakan Çalhanoğlu v dosti neukotvené roli, a bylo to znát — v tom nejhorším slova smyslu. Çalhanoğlu byl všude a zároveň nikde, když procestoval celý ofenzivní trojzubec záložní řady Fatiha Terima, a nakonec ze sestavy dočista vypadl. Teď je jeho pozice přeci jen jinačí — očekávat se dá na levém křídle, odkud si bude pravidelně sbíhat do středu pole. Právě v této roli se řadil k nejlepším Turkům v březnu proti Lotyšsku i Nizozemsku a dá se tam tedy očekávat i na samotném turnaji, byť rok 2020 strávil takřka výhradně na "desítce”. Tuhle pozici už současný výběr spíše nezná. Spolu s Yusufem Yazıcım tam sice budou čas od času "prorotovávat”, ale oba se uživí spíš jinde.

Yazıcı je zároveň variantou na pravé křídlo či na (pod)hrot a dovede přispět v mnoha různých směrech. Jeho placírka levačkou je vyhlášená, stejně jako jeho první dotyk s míčem. Evropská liga letos nepoznala lepšího střelce, přestože sám Yazıcı dohrál už v únoru. Çalhanoğlu pro změnu napříč top 5 evropskými ligami vytvořil nejvíc šancí ze všech (98 dle Squawky).

Zbylé posty v sestavě zřejmě zastanou hráči, které jsme vám blíže představili výše, tedy Kenan Karaman a Burak Yılmaz, ačkoliv nic není tesané do kamene. Již zmíněný Ünder byl se svým vedením míče dlouho největším postrachem Guineje, až tuto roli převzal střídající Halil Dervişoğlu převážně zleva. Ozkoušenou variantou je také Ünder napravo, Karaman nalevo a Çalhanoğlu mezi nimi — právě takhle Turecko porazilo Francii (2019) či Rusko (2020) ještě v době tzv. "před Yazıcım”. Enes Ünal je mezitím jedinou ryzí alternativou za nestárnoucího veterána na hrotu a každý Turek jistě rád přitaká, že v tomto věku (24 let) měl být již dávno po famózní průlomové sezoně v Twente (2016/17) mnohem dál.