Představení účastníků Eura 2020 - Skotsko

Jejich více než dvě dekády trvající neschopnost dostat se na velkou akci lemovaly bolestivě těsné prohry s favority jako Nizozemskem nebo Itálií, ale i supertrapné výbuchy s outsidery jako Faerské ostrovy nebo Gruzie. Proto nebylo žádným překvapením, že když už se Skotové někam proplazili, vzali to oklikou přes Ligu národů. A pak nervy drásající penaltový rozstřel. A ještě jeden takový...

Když jsem začínal dělat rešerši pro tento profil, zajímalo mě mimo jiné toto: je od pohledu zřejmé, že když se po expanzi Eura na 24členném startovním roštu seřadili všichni britští zástupci až na Skotsko, jednalo se o přiléhavé, symbolické "fuck you” všem věrným fandům. Co ovšem působilo jako faktické dno, kdy má jeden chuť se vším skoncovat?

Oslovil jsem leckoho — od novináře skotských The Times Paula Forsytha přes vášnivé podcastery z PureFitbaw či The Tartan Scarf až po analyticky zaměřeného Stevena Harrigana — a ačkoliv jsem dopředu čekal množství kandidátů, sešlo se mi jich nad očekávání mnoho.

Rovnou dva vhodní adepti se zrodili z konfrontací s nenáviděnou Anglii. Barážová prohra 0:2 na Hampden Parku z listopadu 1999, v níž se přestárlá generace z mistrovství světa 1998 pokoušela o slepenou turnajovou zkušenost, je prvním takovým. Ještě více však bolela domácí remíza 2:2 v kvalifikaci na poslední světový šampionát, která ve výsledku Skoty vyšla pěkně draho. Nevyrovnat Kane ve třetí minutě nastavení poté, co Griffiths dvěma pozdními přímými kopy na vlastní pěst zápas otočil, Skotové by finišovali před Slováky a těšili se na baráž.

Po otřesných vzpomínkách na Albion přichází na řadu i jiné devastující momenty. V podstatě co cyklus, to jeden. O Euro 2004 hráli Skotové další baráž, a v prvním utkání tentokrát vydolovali jednobrankový náskok, aby ho pak v Amsterdamu hned na šestkrát prohospodařili. Když už se roku 2005 Skotsko opět vzpamatovalo z nevydařeného vstupu do kvalifikace na MS a teoreticky mu stačilo vyhrát dva zbylé zápasy, přišla rána hned napoprvé — domácí bezgólová prohra s Běloruskem. Euro 2008 mělo být konečně velkou skotskou show, když si v honbě za ním na Skotech dvakrát vylámala zuby i silná Francie; jenže zase stačil jeden výlet do propršené Gruzie a naděje se v tu ránu rozplynuly, jak bylo jejich dobrým zvykem.

Některé silné momenty přitom ani nebyly nutně spojeny s kvalifikačními selháními. Hrozivý režim George Burleyho se uzavřel až po přátelském utkání s Walesem, kdy řádění mladíka Ramseyho při výhře 3:0 vedlo k regulérní poločasové revoltě skupinky zkušenějších reprezentantů — policie musela kouče držet mimo kabinu, zatímco si to fotbalisté začali šéfovat sami. To se psal rok 2009 a Skotové měli být dle synovce znesvěceného kouče, internacionála Craiga Burleyho, "příliš dutí na to, aby chápali trenérovy pokyny”.

Bolestivé bylo vlastně i čekání až do 97. minuty na vítěznou branku proti Lichtenštejnsku na samém startu kvalifikace o Euro 2012. V tom samém cyklu se Craig Levein rozhodl pro "legendární” formaci 4-6-0 proti nikterak silným Čechům, aby se jeho svěřenci v Praze neslavně probránili k těsné prohře 0:1. Skutečně, těch kandidátů je nepřeberné množství.

Po tomhle všem utrpení pak snad ani nelze mít žádnému Skotovi za zlé, pokud se po remíze 2:2 s Nizozemci v přípravě na první šampionát po necelém čtvrtstoletí nechal malinko unést a začal spontánně vyhlašovat útok na medaile. Na ně to asi prozatím nebude, ale ať už tahle dlouze odkládaná turnajová zkušenost dopadne jakkoliv, Skotové si ji zajisté velmi užijí.

Jen se podívejte, jak slavili Marshallem chycenou penaltu. Poslechněte si, jak ze sebe emocionální Ryan Christie po utkání stěží soukal jakoukoliv větu. A pak mi řekněte, že jim to nepřejete. Zapomeňte na Kamaru; Skotové se přeci jen dočkali a ze srdce nepřát jim to jde jen stěží...


Já vím, že napsat dneska v českém jazyce něco pozitivního o Rangers, zadělává si člověk na profesní harakiri, ale v tomto bodě zkrátka nelze jinak; nejdříve korunovaní šampioni v celé Evropě ovládli skotskou nejvyšší soutěž po dlouhých devíti letech, a přece s úžasným 25bodovým náskokem na Celtic. The Gers takto konečně napodobili počin svých úhlavních nepřátel, když sami — čtyři roky po premiéře The Hoops — vydrželi celou sezonu neporaženi.

Příznivci Rangers už v minulosti oslavovali leckteré dominantní šampiony — Advocaatovu partu z přelomu tisíciletí, která roku 2000 též finišovala s více než 20bodovým náskokem na čele, potažmo McLeishovy vítěze domácího treblu ze sezony 2002/03, resp. doublu z ročníku 2004/05 — ale žádný nebyl takhle dominantní. Žádný nepřeklenul hranici 100 bodů (Celtic to zvládl dvakrát). Žádný nevyhrál všechny domácí zápasy. Žádný cestou neposbíral tolik čistých kont (26). Žádný napříč celou ligovou historií neinkasoval pouze třináctkrát.

Hergot, vždyť Rangers divže nezlomili i celosvětový rekord Van Gaalova magického Ajaxu.

To potom můžete samotného Kemara Roofea (mimochodem s "pouhými” 14 zásahy nejlepšího ligového střelce Rangers) nesnášet, jak chcete, a přesto musíte smeknout.

Pro Rangers navíc musel být tento triumf o to sladší, že se překrýval s několikerou implozí nenáviděného Celtiku. Na podzim se The Hoops dvakrát ztrapnili se Spartou v Evropské lize poté, co v předkole Ligy mistrů doma neméně trapně ztroskotali na Ferencvárosi. Hned ve třech různých bodech sezony čekali na soutěžní výhru alespoň čtyři zápasy. Z Ligového poháru vypadli už v listopadu, ze Skotského poháru sice až v dubnu, ale o to bolestivěji rukama Rangers. Nakonec z toho byla pro Celtic první sezona bez trofeje od roku 2010 a nejmenší bodová úroda v lize od roku 2000; a to se zrovna po 14 letech s klubem loučil věrný kapitán Scott Brown.

Teď to vypadá, že se Celtic po únorovém vyhazovu Neila Lennona začne sbírat zpátky na nohy pod vedením Angeho Postecogloua, vítěze Asijského poháru a účastníka mistrovství světa 2014, u nějž ovšem Alan Brazil z nějakého důvodu " netuší, kde na něj vůbec přišli”.

To máte tedy každopádně historické sezony pro Rangers a svým způsobem i pro Celtic... ještě někdo? Ale ano, známý edinburský klub Hibernian FC je definitivně zpátky na scéně poté, co roku 2014 na tři frustrující roky zahučel do druhého poschodí. Letos Hibs ve skotské Premier League obsadili třetí příčku, kam nevystoupali od sezony 2004/05, kdy v jejich dresu zářili pozdější hráči anglické Premier League jako Gary Caldwell, Steven Whittaker, Steven Fletcher, anebo právě výše zmíněný Scott Brown, který to v příštím ročníku po Glasgow a hlavním městě zkusí pro změnu ve třetím největším sídle země, Aberdeenu.





Na základě úvodu tohoto článku by se skoro chtělo říct "neexistuje” či alespoň "zanedbatelná”, ale oni na tom Skotové nejsou vůbec špatně. Bývaly dokonce doby, kdy platili za stálice světové scény a kvalifikovali se na pět mundialů v řadě (1974-90).

Co však též bije do očí, je to, že se jim v celé dlouhé historii doopravdy povedla jenom jedna jediná dekáda — staré dobré devadesátky, kdy se představili na čtyřech z celkových 10 turnajů, včetně jediných dvou účastí na Euru. Od určitého bodu vlastně skotský národní tým kopíruje trajektorii kultovní kapely Blink-182: veškeré největší hity včetně dvou zdaleka nejlepších kvalifikačních cyklů (ME 1996, MS 1998) nacpané do druhé poloviny 90. let, potom ještě jeden slibný záchvěv zkraje nového tisíciletí (těsný neúspěch v kvalifikaci o MS 2002, resp. baráž o ME 2004), a od té doby už jen samé trápení mísené s čirým zoufalstvím.

Vzhledem k tolika účastem na mezinárodních akcích asi nepřekvapí, že jsou Skotové podepsáni pod několika ikonickými momenty turnajové historie. Pro MS 1990 i následující Euro byla hráčům přidělena čísla vzestupně dle počtu startů za reprezentaci (nejvíce startů-nejmenší číslo), což vedlo například k tomu, že zatímco napoprvé na Allyho McCoista vyšla jeho oblíbená devítka, o dva roky později už po švédských kolbištích upaloval s pětkou. Na Euru 1996 Skotové statečně vzdorovali domácí Anglii, neproměnili penaltu a nakonec museli sklonit hlavy před geniálním "Gazzou”. Na mundialu 1998 zase dlouho trápili pozdější finalisty z Brazílie, dokud jim kolektivní srdce nezlomil nešťastný vlastní gól Toma Boyda.

Ať už byly nicméně vzpomínky jakékoliv (a že Skotové dle jednoho průzkumu nejraději vzpomínají na Euro 1996, jediný šampionát, kde dali nohy dohromady ikoničtí McCoist, Colin Hendry, Gary McAllister a John Collins), vždy pozoruhodně nepřekročily první fázi závěrečného turnaje. Nejblíže postupu byli Skotové právě roku 1996, kdy je absurdně zradilo Kluivertovo snížení na 1:4 dvanáct minut před koncem posledního duelu s Angličany. Takhle se Nizozemci svým rozdílem ve skóre vyrovnali Skotům (-1) a musely tak rozhodovat až vstřelené góly (3:1).


Z výčtu nejhorších momentů života skotského fanouška jsem výše záměrně vynechal jednoho absolutního favorita: drtivou porážku 0:3 v Kazachstánu v březnu 2019. Skotové tehdy do nového kvalifikačního cyklu vstupovali nabuzeni postupem do Ligy B nové UEFA soutěže, ale větší facku hned úvodem dostat opravdu nemohli. Tohle byla spíš rána pěstí: Ostrované během deseti minut v Nur-Sultanu (bývalé Astaně) prohrávali už o dva góly, a nakonec celí opaření kazašského brankáře otestovali všehovšudy dvakrát až po změně stran.

V tu chvíli se zdálo, že vlastně celý kvalifikační cyklus začal a zároveň skončil. Což se potvrdilo. Za pár dní se Skotové nevzpamatovali ani v San Marinu (hubená výhra 2:0), a tak v březnu kvalifikace v roli startérů skončila hned pro tři členy zadní řady. Ani tahle menší obměna kádru však Skoty z letargie neprobrala. V červnu se opět trápili s Kyprem (2:1) a po výbuchu v Belgii (0:3) se konečně, zhruba s třízápasovým zpožděním, poroučel kouč McLeish.

Steve Clarke hned při své premiéře čelil nelehkému úkolu: poraz doma Rusko, anebo se s Eurem můžeme pro tuto chvíli vlastně okamžitě rozloučit. Zázrak se nekonal, Skotové sice brzy vedli, ale ve výsledku je zlomil vlastní gól O’Donnella, a tak zbytek kvalifikace mohl Clarke zasvětit zkoušení nových tváří jako John Fleck nebo Ryan Christie i dříve nepříliš užívané formace 4-2-3-1 s McGinnem na desítce. To okamžitě neslo ovoce; Christie s McGinnem byli nejlepšími Skoty ve všech posledních třech duelech, kdy Skotové konečně zodpovědně plnili roli favoritů a nedali příliš šancí San Marinu, Kypru ani Kazachstánu.

Skutečná kvalifikace o Euro nicméně Skotsku začala teprve na podzim 2020, kdy Clarkeova parta byla favorizována v semifinále baráže proti Izraeli (a k penaltám se po bezbrankovém průběhu bez vyložených šancí vyloženě protrápila), ale ne už tak ve finále proti Srbsku. Taky tehdy to při střetnutí dvou tříobráncových systémů vypadalo na Marshallovo čisté konto a tentokrát triumf v základní hrací době, než těsně před koncem vyrovnával Jović. Penaltovým hrdinou se potom ukázal být Marshall, když se v páté sérii famózně natáhl k tyči po solidním pokusu Mitroviće, a ten se tak stal prvním a zároveň posledním neúspěšným exekutorem.




Dlouhou dobu se jevil jako klasický kariérní asistent trenéra, který možná nikdy nebude dostatečně dobrý na to, aby uspěl v roli hlavního kouče. Byl pravou rukou Josého Mourinha při jeho první úspěšné štaci v Chelsea, pracoval i pro svého bývalého spoluhráče Gianfranca Zolu ve West Hamu či skotskou legendu Kennyho Dalglishe v Liverpoolu, avšak veškeré tyto zkušenosti záhy na první dobrou ve West Bromwichi jako vůdce číslo 1 prodat nedokázal. Začal sice slibně, avšak poroučel se už v půlce druhé sezony s 9 výhrami z posledních 41 zápasů. Prosinec se mu záhy stal po pouhém roce osudný také v Readingu, odkud byl vyhozen jen měsíc poté, co o jeho služby projevil zájem Fulham. Tato anabáze ústila v necelé dva roky bez pořádného vytížení, alespoň tedy ne v popředí zájmu veřejnosti.

A pak to zničehonic přišlo...

Rodák z malého rybářského městečka se vrátil do svého mateřského kraje Ayrshire, usadil se v krásném historickém městě Kilmarnocku, kde největší část své kariéry strávil jeho starší bratr Paul, a kam jeho veřejná persona mlčenlivého, odměřeného pragmatika dokonale zapadla. Clarke měl dostatek klidu na nastolení disciplíny a vypilování systému, který jen těžko mohl lépe sloužit účelu. Hned při svém debutu obral o body Rangers, aby o pár týdnů později připravil Brendanu Rodgersovi v čele Celtiku jeho teprve druhou porážku ve Skotsku.

Svou první sezonu v Kilmarnocku završil na pěkné páté příčce a skotskou novinářskou asociací byl poprvé vybrán manažerem roku. V příští sezoně vše povýšil na další level — uhrál Evropskou ligu za pomoci dalších skalpů glasgowských gigantů (jeden Celtiku, dva Rangers). Pro Kilmarnock se tehdy jednalo o první umístění v Top 3 nejvyšší soutěže za neskutečných 53 let a beze zbytku historickou sezonu, která z Clarkea učinila populární volbu pro nároďák.

Teď se Clarke čerstvě těší již ze své třetí nominace na manažera roku, kterou téměř jistě promění ve třetí triumf...




V dubnu 2015 ho nešťastná náhoda na tréninku St. Mirrenu málem připravila o nohu, ne-li holý život. To se mu spoluhráčem hozená špičatá tréninková tyč zabodla sedm centimetrů do nohy a o pouhý milimetr minula stehenní tepnu. Zasáhnout ji, během chvíle by vykrvácel.

O šest let později John McGinn nosí 50milionovou cenovku a poutá zájem největších klubů Anglie.

John McGinn byl kvalitním a úspěšným fotbalistou, ještě než se vydal na jih Británie; s podceňovaným St. Mirren například spolu s pozdějším reprezentačním kolegou Kennym McLeanem vyhrál Ligový pohár. Zároveň však po celé své působení ve Skotsku působil poněkud nedonošeně; rozhodoval se ze sekundy na sekundu, pročež dost kazil, byl snadno odstavitelný od míče, protože neměl pořádnou sílu, a zkrátka postrádal nutnou konzistenci.

Aston Villa ho nakonec kupovala jako čerstvého vítěze druhého skotského poháru za pouhé dva miliony liber (které tenkrát například Celtic notoricky nebyl ochotný zaplatit), toho času ještě do druhé ligy, a McGinnův progres je od té doby senzačně strmý. Již v první sezoně v Premier League (2019/20) se řadil k jedněm z nejefektivnějších driblérů i střelců z druhé vlny, a že Villans v tomto ročníku nikdy nebojovali o záchranu, je jeho zásluha obdobným dílem jako ta Grealishova. McGinn je jedním z nejčastěji faulovaných hráčů Evropy, jehož škála přihrávek a schopnost přenést hru se zlepšuje snad s každým kolem. Občas takhle vlastně připomíná postavu z nějaké RPG hry; co měsíc, to nové vybavení, nová dovednost.

Ve skotské reprezentaci McGinn plní o poznání odlišnou, ale neméně důležitou roli. Clarke ho na rozdíl od McLeishe začal stavět výše do hřiště a dostává z něj to nejlepší. McGinn umí vypálit z dálky i zakončit hlavou, a nikdo tak nepodporuje útočníky efektivněji než on. Kvalifikaci nakonec McGinn zakončil se sedmi góly, tedy na úrovni Romelua Lukakua a před dalšími forvardy postupujících týmů jako Lewandowského, Depaye. Skotové skončili třetí. Když si jednou Clarke dovolil McGinna posadit, byla z toho ošklivá porážka od Belgie (0:4) a drsná kritika jinak populárního kouče. Do příštích pěti soutěžních duelů již McGinn zase nastoupil od začátku a pokaždé byl serverem SofaScore prohlášen za skotského muže zápasu.

McGinnova popularita má nyní, v jeho 26 letech, několik různých podob. Skotský zástupce kapitána je už dávno kultovním hrdinou Hibernians (kde fanoušci zpívávali, že je "lepší než Zidane”), fanoušci Aston Villy ho zvolili nejlepším hráčem klubu v postupové sezoně 2018/19, a skotští novináři na světě neregistrovali lepšího reprezentanta v tomto i minulém ročníku. Cena pro skotského reprezentanta roku se uděluje od roku 2008 a před McGinnem ji nikdo nezískal dva roky po sobě. Už jen to krásně ilustruje McGinnův progres i fenomén.




Předávat kapitánskou pásku mezi Scottem Brownem, známým bouřlivákem, a Andym Robertsonem, spíše tichou inspirací současné generace mladých skotských fotbalistů, to je jako jít z druholigového Hullu rovnou do Kloppova Liverpoolu — vpravdě pořádná změna.

Na druhou stranu, Andy Robertson nepotřebuje nikoho kosit, nepotřebuje na kohokoliv řvát; jeho výkony, jeho kariéra, jeho pracovní morálka hovoří samy za sebe a dostatečně nahlas. Robertson se loni stal teprve pátým Skotem (!), který kdy vyhrál anglickou Premier League jako hráč. Roku 2018 po zdánlivě nekonečných 21 letech navázal na Paula Lamberta, posledního Skota ve finálovém zápase Ligy mistrů, a na druhý pokus o rok později také slavil.

Robertson nyní sice ani omylem nebude prvním vítězem Ligy mistrů, který jede se Skotskem na velkou mezinárodní akci (Paul Lambert hrál na MS 1998, Dalglish rovnou na dvou MS), ani prvním, kdo tak bude činit s kapitánskou páskou na rukávu (Graeme Souness vedl Skoty na mexickém mundialu), avšak rozhodně bude prvním, komu se to poštěstí na Euru.

O inspirativním životním příběhu Andyho Robertsona se na tomto místě rozepisovat asi nemusím — to za mě ostatně sám učinil pro The Players‘ Tribune — ale rozhodně přitom vězte, že ona historka o tom, jak se 15letý amatér ze supermarketu po propuštění ze Celtiku zjevil na tréninku Queen’s Park, je už dnes pevnou součástí skotského národního folkloru.




Zdá se být poněkud ironické, že hrdý skotský národ nejspíš na hrotu útoku povedou do boje dva naturalizovaní cizinci. Až Steve Clarke přesvědčil australského rodáka Lyndona Dykese a anglického rodáka Che Adamse k reprezentování skotské krajiny, která teď bude velmi spoléhat na jejich nevyzpytatelný pohyb i schopnost střílet důležité branky. Dykes se stal miláčkem tribun a jakýmsi talismanem, když v Lize národů sestřelil Česko i Slovensko, zatímco Adams hned při svém prvním reprezentačním srazu v březnu úřadoval proti Faerům a nedávno v generálce na nadcházející Euro jediným gólem zápasu sestřelil Lucembursko.

Adamsovým hlavním úkolem teď přitom nebude nutně střílení gólů; nadprůměrný je ostatně spíše ve vytváření střeleckých příležitostí pro ostatní, ať už přímo svými přihrávkami, anebo nepřímo svým inteligentním pohybem na obřím prostoru. Skotové v této skupině nejspíš ve všech utkáních budou muset spoléhat na protiútoky, a právě tehdy se bude Adamsovo neúnavné roztahování hry mimořádně hodit. Čtrnáct bodů za Southampton taky není úplně k zahození; pokrývá to ostatně bezmála 30 % všech branek, které Saints letos v lize vstřelili. Jeho bezchybná spolupráce s Dannym Ingsem je hodná replikování i na této úrovni.

Che Adams, který je způsobilý díky prarodičům, se dlouho předlouho rozmýšlel, když první snahu skotské strany o jeho definitivní úvazek odmítal už roku 2017. Mezitím reprezentoval Anglii až do úrovně "20”, dokud ho nepřesvědčila úspěšná kvalifikace na toto Euro.

Adams takto přišel o několik cenných sezon, ale ve 24 letech teprve vstupuje do teoreticky nejsilnější fáze své kariéry, přičemž pomýšlet na střelecký rekord Skotska rozhodně není od věci. O první místo se ostatně dělí "pouze” 30góloví Dalglish s Dennisem Lawem, přičemž do historické Top 10 Adamsovi už nyní, po čtyřech utkáních, schází jenom 11 přesných tref.




Jak poznaly už dva české národní týmy, Skotsko je neobyčejně frustrujícím protivníkem. Již Clarkeův Kilmarnock se proslavil cynickým, taktickým faulováním na hraně červených karet, a byť Skotové pod ním této úrovně ještě úplně nedosáhli, jejich organizace bez balonu je bezvadná a jejich chuť okamžitě po zisku balonu zaútočit do rozhozené obrany bezbřehá.

Zatímco celou kvalifikaci ještě skotská reprezentace strávila v ortodoxních rozestaveních jako 4-2-3-1 nebo i 4-4-2, Clarke evidentně dlouhých karanténních chvil využíval k pilování systému se třemi stopery. Od toho následně během celé sezony 2020/21 neupustil a téměř jistě z něj bude vycházet i zde; otázkou je pouze, zda to bude vypadat více jako 3-4-1-2 (ofenzivnější, zde asi méně pravděpodobná varianta), anebo raději 3-5-2.

V brance každopádně začne David Marshall, který poměrně sebejistě přebral štafetu po Allanu McGregorovi. Ten byl sice ve svých 39 letech opět vyhlášen nejlepším Rangerem roku, sám se však už roku 2018 rozhodl řešit sérii zranění tím, že obětoval reprezentační kariéru pro tu klubovou. I bez McGregora je každopádně skotské brankářské trio zdaleka nejstarším na turnaji, což může poukazovat na jakousi krizi skotské brankářské školy — jako třetí volba ostatně jede 33letý McLaughlin, dvojka Rangers. A skutečně, doma zůstávají pouze nepřesvědčivé volby jako Bain (Celtic) nebo Clark (St. Johnstone). Marshallovu pozici mírně znejistěly březnové kvalifikační zápasy a v případě změny by se dostalo na Gordona, který sice s Hearts prožil skvělý ročník, to však pouze ve druhé lize.

Rozestavení se třemi stopery, které ve skotském ligovém fotbale sotva zpozorujete, bylo částečně stvořeno proto, aby si Clarke věčně nedopřával luxus Kierana Tierneyho na lavičce. Rozený lídr má dostatečnou inteligenci na to, aby post levého stopera zastal a zároveň tak dopřál Andymu Robertsonovi volnost útočit. Někomu možná může přijít poněkud nešťastné, že Skotsko registruje dva z nejlepších hráčů planety na svém postu zrovna s ohledem na roli levého beka, ale i to je pořád lepší než nic.

Ještě z větší části ovšem Clarke na toto rozestavení sází proto, že klasická pozice stopera je bez debat hlavní slabinou tohoto týmu. Nebo alespoň donedávna byla, dokud v sobě Grant Hanley zničehonic neobjevil prvoligové kvality a nestal se velkou oporou Norwiche. Jeho přesná přihrávka i cit pro odklizení míče z nebezpečných prostor mu po nakonec vynesly i nominaci do oficiálního týmu roku EFL Championship. Hanley má tedy své místo uprostřed obranného trojlístku takřka jisté, ovšem třetí stoper je ve hvězdách.

V minulosti tuto roli nejčastěji zastával Scott McTominay, který přinášel rozdílovou schopnost vyvézt i vertikálně rozehrát míč a podpořit tím zakládání útoků, ovšem po vypadnutí McLeana a hlavně primárního štítového záložníka Ryana Jacka bude nejspíš daleko víc potřeba v záloze. Ač Owen Brown z PureFitbaw například není přesvědčen o jeho poziční hře ani schopnosti odebírat míč, realitou zkrátka je, že Clarke nemá příliš na výběr.

Namísto toho tak patrně pravého stopera minimálně zkraje turnaje zastane Jack Hendry, jenž se nedávno v přípravě uvedl brankou proti Nizozemsku. Dalšími možnostmi jsou Scott McKenna, Liam Cooper nebo Declan Gallagher (poslední dva dříve hrávali spíše prostředního ze stoperů, než se dostavil Hanley), ale v každém případě se v této roli nebude ocitat žádný "druhý McTominay”, takže rozhodně ubyde přehled v rozehrávce.

Střed pole vedle McTominaye patří samozřejmě Johnu McGinnovi, kterého pouští více dopředu, do jeho oblíbené polohy přímočarého box-to-box záložníka, kolega Callum McGregor. Ten nejspíš skutečně začne v základu, přestože v Celtiku prožil individuálně nejhorší sezonu za několik let. Když mu to jde, je kvalitním dispečerem, nicméně podobné služby s ještě větším výkonnostním stropem by možná už letos mohl poskytnout talentovaný Billy Gilmour. Ten má v 19 letech fůru času, ale se svým prostorovým viděním a prvním dotykem by už teď nemusel mít sobě rovného. Další hráč povolaný bez jediného repre startu, David Turnbull (21 let), je pro změnu takovým "McGinnem lite”.

Třetím úplným novicem v nominaci byl v Rangers sotva vytížený Nathan Patterson, který by ovšem pravidelně hrál v kterémkoliv jiném skotském klubu, který nezaměstnává Jamese Taverniera, suverénně nejlepšího pravého beka soutěže. Ani Patterson není bez šance na vytížení, protože ačkoliv Stephen O'Donnell odvádí solidní služby, není v jádru žádným speciálním fotbalistou, který toho mnoho nepřidává zejména v útočné třetině. Pokud by tudy Skotové potřebovali primárně útočit, nabízí se zde rovněž ozkoušený Ryan Fraser.

Proč by vpředu tandem Lyndon Dykes—Che Adams mohl efektivně fungovat, jsme si popsali již výše, ale jediná varianta to rozhodně není. Podle některých dokonce tito dva spíše alternují jeden za druhého, aby se do sestavy dostával jiný rozdílový hráč Ryan Christie. Kromě těchto tří už nicméně po vypadnutí zraněného Ollieho McBurnieho není moc kam sáhnout, respektive o co stát. Místo Kevina Nisbeta by totiž leckdo raději obětoval pro trestuhodně opomíjeného legionáře z Portugalska, Ryana Gaulda.