Představení účastníků Eura 2020 - Rakousko

Rakousko čeká třetí mistrovství Evropy a opět bude dosti odlišné od těch předešlých. Roku 2008 Rakušané šampionát hostili a od nezkušeného týmu s pár krajánky nečekali moc. Za osm let naopak po dominantní kvalifikaci čekali zřejmě až příliš, aby se ošklivě spálili. Teď pro jistotu neočekávají zhola nic poté, co se naladili rekordní domácí soutěžní prohrou...

Problémem rakouské reprezentace pod Francem Fodou nejsou ani tak výsledky nebo to, že by snad mužstvo z 23. příčky žebříčku FIFA mělo být najednou na turnaji fackovacím panákem.

Ona domácí ostuda s Dánskem (0:4) byla spíše výjimkou a sama o sobě akutní depresi ve fanouškovském táboře rozhodně nezpůsobila. Ve 23 utkáních od MS 2018 Rakušané soupeři v průměru povolili šance odpovídající 0,84 očekávaným gólům (u Nizozemců je to 1,01 xGA). Sami přitom průměrně stáli za 69 % očekávaného přísunu gólů ve svých utkáních (jako Nizozemci), takže něco evidentně dlouhodobě dělají dobře.

Problém spočívá docela jednoduše v tom, že by si divák při pohledu na rakouský herní projev nejradši vydrápal oči. Rakušané typicky drží míč spíše za účelem eliminování nebezpečí pro sebe samotné než v zájmu tvorby nebezpečí pro soupeře, jako tak činí většina reprezentací.

A takhle, ne snad že by předchozí mančaft Marcela Kollera nebyl pragmatický; ne snad že by jakkoliv nespoutaně útočil. To ani omylem. Ovšem Foda přišel, zapnul roombu a vysál z rakouských trávníků veškerý zbývající smysl pro estetiku a krásu. Diváci se dokonce stali natolik otupělými, že se zapomněli zaradovat i nad nominací 17letého Yusufa Demira do širšího kádru pro Euro. Bylo přece jasné, že ho "Grinch Foda” stejně škrtne, protože přináší příliš radosti a mladické dravosti.

Prostě definice fatální krize identity národního týmu, fatálního nezájmu fanouška.

"Máme určitě nad čím přemýšlet,” prohlásil suše Foda po debaklu od Dánska, které všechny čtyři branky nastřílelo v rozmezí pouhých 19 minut, aby ještě sušeji připomněl, že mu scházelo dost klíčových hráčů. Teď má Arnautoviće, Laimera, Hintereggera i Baumgartlingera zpět a výmluvy pro další takové nezdary na Euru už tím pádem bude nacházet jen stěží...


V podstatě každý rok má Rakousko své zástupce ve vyřazovací fázi Evropské ligy a letos bylo blízko rovnou trojlístku vyslanců. LASK ve skupině dokázal remizovat i s Tottenhamem a za Antverpami zaostal jen o dva body. To Wolfsberger své tažení za ponížením Feyenoordu a CSKA Moskva zdárně dotáhl, aby si záhy v dalším kole vylámal zuby právě na Tottenhamu. Loni LASK došel až do osmifinále téže soutěže, předloni se totéž povedlo Red Bull Salzburg, který na jaře 2018 za přispění současných internacionálů Ulmera, Lainera či X. Schlagera slavně dokráčel až na práh samotného finále, než se konečně sklonil před Marseille.

To věru není špatné na 12. nejlepší soutěž v Evropě dle koeficientu UEFA. Něco mi říká, že Konferenční ligu dříve nebo později rakouský celek taky vyhraje. Letos do ní naskočí LASK a uvadající vídeňská Austria, která skončila až osmá a může vděčit pouze nadstavbové baráži.

Veškeré tyto variabilní úspěchy, doplněné i nedávnou účastí Rapidu ve vyřazovací fázi Evropské ligy, přímo vyplývají z reality posledních let, kdy je rakouská špička nevídaně široká. Může za to změna nastavení mysli mnohých menších klubů jako LASK nebo Wolfsberger, kde se bossové v jednu chvíli prostě unavili věčným plánováním pro pouhé půlroční cykly, na jejichž konci vždy přijdou o polovinu kádru a začínají zase od nuly.

Red Bull Salzburg v tomto směru samozřejmě slouží jako tzv. blueprint — vzor vhodný následování. Značka RB v otázce technologického zázemí vzhledem ke své finanční síle nadále suverénně dominuje, a svým koncepčním důrazem na spánek či obecně mentální stránku sportu dokonce inspiruje i větší západní celky, ale zbytek rakouské Bundesligy se pomalu chytá. Franco Foda sám přispěl svým nemalým dílem ve Štýrském Hradci, ovšem tím vůbec nejlepším příkladem je linecká vize Olivera Glasnera, nového kouče Frankfurtu.

Glasner přišel roku 2015 s jasnou představou, jak by jeho tým měl hrát, a tomu se podřídila celá klubová koncepce. Zaměřil se na unikátní CVčka: nechtěné hráče z velkých akademií (př. brankář Alexander Schlager, obránce Philipp Wiesinger zpod nosu Red Bullu), neznámé tváře s omezenou profesionální zkušeností (př. záložník Thomas Goiginger, okamžitě jeden z nejproduktivnějších hráčů týmů), borce údajně za zenitem výkonnosti (př. Emanuel Pogatetz). Téhle prapodivné směsce potom vtiskl neméně ortodoxní, vysoce flexibilní systém v rozestavení 3-4-3, a hle, teď se LASK ještě dva roky po jeho odchodu těší ze čtvrtého po sobě jdoucího umístění v první čtyřce poté, co strávil frustrující tři sezony ve druhé lize.

LASK má velké plány — co nevidět má přijít nový stadion — a podobně přemýšlí i samotná rakouská fotbalová asociace (ÖFB). Ta letos po pandemickém útlumu operuje s rekordním rozpočtem ve výši 60 milionů eur (mj. díky prémiím za Euro, přirozeně), a velkou jeho část odvelí na stavbu inovativního tréninkového centra včetně kanceláři aj. Tento mamutí projekt ve vídeňské části Aspernu má stát až 50 milionů a ÖFB musí samo najít aspoň dvacet.





Ač se to vzhledem k jejich sporadickým turnajovým účastem v poslední době nemusí zdát, Rakušané byli zcela zásadními činiteli při evoluci kopané do podoby, v jaké ji známe a milujeme. Revoluční 30. léta symbolizovaná českým rodákem Matthiasem Sindelarem vynesla rakouskému národnímu týmu výmluvnou přezdívku "Dunajský vír”, když smetával jednoho soupeře za druhým. Před mistrovstvím světa 1934 "Wunderteam” během tří let na prostoru 31 utkání nastřílel parádních 101 branek, sám Sindelar — na svou dobu neuvěřitelně vyzáblý útočník (veskrze falešná devítka), přezdívaný výmluvně "Papírák” — registroval v průměru jeden gól na zápas. Pak ovšem přišlo MS v Itálii a potenciál zůstal nenaplněn.

Na tyto estéty, kteří umírali na krásu, navázala v 50. letech ještě jedna skvělá generace, která bramborové medaile z MS 1934 o dvacet let později vyměnila za ty bronzové. Zatímco Meislova mašina před válkou sázela v první řadě na týmový projev (Sindelare vhodně doplňovali také Smistik, Horvath, ale i teprve 21letý Bican), tato poválečná éra už čerpala hlavně, ne-li jedině z geniality svého nezpochybnitelného středobodu, Ernsta Ocwirka.

Jeho postava je v podstatě předobrazem rakouského hrdiny dnešní doby, Davida Alaby. Ocwirk toho času definoval klíčovou pozici half-beka, která pro své vrchovaté naplnění vyžadovala nadpozemskou výdrž, brilantní techniku, psychickou i fyzickou sílu a mozek stejně jako svaly. Ocwirk byl přesně takovým ideálem — zcela všestranným fotbalistou — a rakouskou formaci 2-3-5 doslova na vlastní pěst držel pohromadě. Rakušané pak pod jeho taktovkou ve čtvrtfinále MS 1954 přestříleli domácí Švýcary 7:5 a v utkání o bronz vrátili obhájcům z Uruguaye porážku ze skupinové fáze. Tento úspěch dosud zůstává tím největším.

Na světovém šampionátu 1998 se loučil poslední velký, skrz naskrz rakouský útočník Toni Polster. Spolu s ním v útoku operoval Chorvat Ivica Vastić, který se o neskutečných 10 let později podepsal také pod jediný rakouský gól na domácím Euru, kde se poprvé oťukávali dvacetiletí Harnik s Prödlem, potažmo jen o málo starší Fuchs, velké tváře nadcházející éry.

Švýcarský stratég Marcel Koller vytvořil v rakouské kabině silný pocit sounáležitosti a vystřihl historickou kvalifikační jízdu o devíti výhrách v řadě, během níž brankář Robert Almer překonal vousatý rekord z 80. let v nejdelší sérii neprůstřelnosti. Na samotném turnaji však Rakušané beze zbytku vyhořeli; nechali se zaskočit oběma outsidery skupiny z Maďarska a Islandu, takže jim ani bod za remízu s pozdějšími šampiony nebyl nic platný.


Předešlý cyklus nastavil laťku příliš vysoko, to bezesporu, ale přesto si lze jen těžko představit horší úvod do kvalifikace než zahajovací domácí prohru bez vstřelené branky Polsku a následná blamáž na výjezdu do Izraele (2:4). Jediným rakouským štěstím po tak příšerném startu byla extrémní vyrovnanost této skupiny — každý, až na otloukánky z Lotyšska, byl schopný obrat každého, pročež i pátý Izrael překlenul 10bodovou hranici.

A když už jsme u toho neschopného Lotyšska... hádejte, proti komu vyválčilo v poslední den kvalifikace své vůbec první body? Hádáte správně. Jistě, tou dobou už měl Fodův mančaft rezervované místo na závěrečném šampionátu, ovšem ostuda to byla tak jako tak. Už jen fakt, že Rakušané v Rize nedali ani gól (zatímco Lotyši předtím inkasovali 28krát), zaráží.

Oproti minulému kvalifikačnímu cyklu, kdy měl Koller jasně danou osu a týmu se vyhýbala zranění, se navíc tentokrát až zběsile rotovalo a hledala se ta správná sestava. Pokud na cestě na minulé Euro hned sedm hráčů načínalo všech 10 klání, tentokrát šlo totéž říct jen o stoperovi Aleksandru Dragovićovi. Celkem Foda do základu nominoval 24 různých jmen.

Jeden styčný bod z dřívějškem bychom však přece jenom našli: Rakušané se opět mohli opírat o defenzívu, když v žádném ze šesti nejtěžších zápasů proti Polsku, Severní Makedonii a Slovinsku neinkasovali více než jednou. Třikrát, včetně výletu do Varšavy, udrželi nulu. Bezmála polovina z 23 soutěžních zápasů Rakouska od mundialu 2018 (10) by potěšila sázkaře na "under” (méně než 1,5 gólů), a nemalá část z toho padla na rakouské výhry 1:0.




V Rakousku je už od konce 90. let známou postavou, ba přímo stálicí fotbalové scény, pevně spjatou se Štýrským Hradcem, kde působil ve všech možných pozicích. Když se ho přitom novináři z Neue zeptali, co ho na Rakousku po příchodu z Německa nejvíc zaujalo, prohlásil: "Že si děti ve školách sundávají boty a nazouvají papuče, nebo že své bundy řádně věší do svých skříněk. To se nám se ženou moc líbilo, přispívá to čistotě, pořádku a disciplíně.”

Typický Foda. Tu poslední větu byste v podstatě mohli vzít a naroubovat na projev jeho Rakouska, ale i Sturmu Graz. S ním už v době hegemonie Red Bullu Salzburg dokázal vyhrát dvě domácí trofeje, což by normálně bylo oslavováno ještě dnes, ale spíše není — protože jeho fotbal zkrátka nebaví. Což bylo ještě v pořádku s omezenými prostředky ve Štýrském Hradci, ale už se to těžko přehlíží v čele reprezentace, která má těžit z progresivní výchovy pod křídly Red Bullu (pun fully intended), a místo toho byste v její 30členné rozšířené nominaci našli jen jednoho hráče do 23 let (který nakonec nejede) a rovnou šest třicátníků.

To je ten největší problém — u lecjaké předešlé generace by Fodův přístup nevadil, i by dokonce mohl být ku prospěchu věci. Foda totiž určitě není špatným trenérem, to vůbec ne — nikdo zatím u rakouské reprezentace neměl vyšší procento vyhraných zápasů, koneckonců. On jenom se svým "Fodaballem”, výsměvnou nálepkou pro opatrnou formaci 4-2-3-1, vůbec nepasuje na současnou generaci šikovných, běhavých Sabitzerů, Laimerů či Baumgartnerů.

Posledním důvodem, proč se za pár dní z tribun jistě bude ozývat "Foda raus!” (Foda ven), je potom trenérova silná obsese hráči z německé Bundesligy. To by samo o sobě dávalo smysl, kdyby na tento turnaj neputovali i sotva vytížení borci, kteří v té lepší Bundeslize nemají co pohledávat. Jména jako Schöpf, Gregoritsch, Pervan či Onisiwo už dlouho působí jako červený hadr na býka, a zase byli upřednostněni před četnými hvězdami domácí Bundesligy. Borci typu Ercana Kary, Petera Michorla nebo Dominika Baumgartnera mají vhodný věk i výkonnost aspoň na širší kádr, ale dokud je tu Foda, mohou na pozvánky spíš zapomenout.




Respektovaný twitterový účet zaměřený na sledování všech význačných mladíků světa Scouted Football na něj hned v září loňského roku upozorňoval jako na hráče, který může v Bundeslize ze dne na den kdykoliv vyletět. Skvělý mezi liniemi, v atakování pokutového území: excelentní přehled a pohyb, velmi dobrý technicky, vytváří prostor i rychlé narážečky.

Měli pravdu. Už ve druhé polovině 2019/20 vytvářel neskutečné množství příležitosti jak pro sebe, tak pro spoluhráče, a v nadcházejícím ročníku plynule navázal. Tento nevzrostlý štírek do Hoffenheimu přišel už v 16 letech a jeho vývoj nepřestává být mimořádně uspokojivý ani na sekundu. Když se v lednu se zájmem ozval Manchester United, klub reagoval nabídkou vylepšené čtyřleté smlouvy. Jednoho z nejlepších nátlakových křídel EU, které takto za zápas přímo či nepřímo získává více než sedm balonů, s takovou ofenzivní nadstavbou si hýčkáte.

Pokud se pídíte po rychlé ilustraci toho, nakolik je Baumgartner klíčový pro Rakousko, stačí si zběžně projet jeho známky od serveru laola1.at. Zatímco Sabitzer nezřídka vyfasuje i čtyřku (na základkové škále), neustále aktivní Baumgartner takřka nikdy nesleví ze dvojky. Takovou známku vyfasoval s ohledem na přípravu se Slováky i Angličany, ale i po kvalifikačních kláních s Faeřany a Skoty. I v nevydařených duelech jako tom s Dánskem (0:4) či Rumunskem v Lize národů (2:3) byl prohlášen přinejmenším děleným nejlepším Rakušanem. Občas ho sráží mizerná koncovka, ale naprosto vždy platí, že neúnavně přepíná mezi pravým a levým křídlem, presuje, dribluje, neohroženě vtrhává do vápna... pro tým dělá zkrátka úplně vše.

Právě Baumgartner a jeho rapidní nástup je vlastně jedním z hlavních důvodů, proč tolik fanoušků nesnese Fodu. S trenérovým preferovaným herním stylem si nelze nepovzdechnout nad tím, "co by mohlo být”. Baumgartner pravidelně září spíše navzdory kouči než díky němu.




Na minulé Euro jel v roli uctívaného "poster boye” vzestupu rakouské kopané. Teď, ve 29 letech takřka na vrcholu sil, spíše národ rozděluje, ne-li přímo zklamává. Průpovídka "Alaba unauffällig” (neviditelný/nenápadný Alaba) se už stala součástí folkloru fanouškovské obce — až tak často to v podání sedminásobného (!) nejlepšího fotbalisty země a první rakouské sportovní osobnosti roku ze světa kopané od Toniho Polstera (1997) zkrátka... není ono.

Pep Guardiola si ho hýčkal. Mluvil o něm jako o "bohovi”, "budoucím nejlepším hráči klubové historie” a tak podobně. Pro Guardiolu byla jeho všestrannost a adaptabilita zcela klíčová (což dává smysl — podívejte, jak teď básní o Zinčenkovi), a Alaba mu to vracel tím, že kamkoliv ho postavil — na stopera, beka, křídlo, do středu zálohy — tam podal solidní výkon.

Nyní, a speciálně v rakouské reprezentaci, se jeho poziční flexibilita zdá spíše jako Alabovo prokletí. Neuběhne zápas, kdy by se neřešilo, proč Alaba hrál zrovna na té a ne jinačí pozici. I Kollerovi to trvalo, ale nakonec mu místo našel ve středu zálohy; to Foda neustále tápe a přesouvá ho právě z role metronomu mužstva na levé křídlo, potažmo ještě níže do hřiště.

Alaba proto na tento šampionát zajíždí coby neoddiskutovatelná tvář reprezentace — stále milovaný přinejmenším pro svůj svérázný, prý typicky vídeňský humor — ale ne už nutně jako její hlavní tahoun. Ovšem co my víme, třeba v něm zbrusu nový kontrakt v Realu Madrid, který mu má ročně vynést až 12 milionů eur, vykutá čerstvou motivaci...




Vytáhlí, hubení fotbalisté s pavoučíma nohama měli letos pré. Maročan Youssef En-Nesyri v Seville vylepšil své čtyři góly z minulé sezony na letošních osmnáct. Jen Harry Kane a Son Heung-min dali v Premier League více branek ze hry než Dominic Calvert-Lewin, nyní stálice anglické reprezentace. Potom tu máte celý nevysvětlitelný fenomén Tomáše Součka. No, a Saša Kalajdžić dal ve Stuttgartu zapomenout na uplynulý ročník potřísněný vážným zraněním naprosto famózní vizitkou 16 gólů a pěti asistencí ve 33 bundesligových startech.

Bez pěti centimetrů dvoumetrový čahoun se dříve uživil níže ve hřišti jako konstruktivní záložník, a tak nyní na hrotu přispívá ve více oblastech než jen střílení branek. To mu však náramně jde i v národním týmu, kde v březnu dvěma trefami zařídil remízu se Skotskem (2:2) a upevňoval vítězství nad Faerskými ostrovy. Do té doby si nikdo nebyl jistý, kdo rakouský útok do turnaje povede; teď o tom není pochyb. Kalajdžić načínal i oba přáteláky.

Minule Rakousko právě absence gólového útočníka zradila. Harnik s Jankem byli dávno za zenitem, Arnautović nikdy neplatil za klasického forvarda, pro něhož by střílení branek bylo denním chlebem, a tak se oblíbený černý kůň mnohých expertů musel spokojit s jedním příspěvkem od záložníka Schöpfa. Teď by tohle nemělo hrozit; Kalajdžić ostatně začátkem kalendářního roku zavěsil v sedmi po sobě jdoucích bundesligových kolech. Třiadvacetiletý syn bosenských uprchlíků se takto zdá být dokonale připraven i uzpůsoben konečně navázat na odkaz vyhlášených bombarďáků Hanse Krankla a Toniho Polstera, kteří svými 78 reprezentačními zásahy otapetovali celé tři dekády od začátku 70. let po konec devadesátek.




Zatímco před minulým Eurem se dalo diskutovat jen o postu Dragovićova parťáka na levém stoperu, teď je zrovna tenhle post docela zřetelně obsazený, a diskutovat se dá doslova o všech zbylých devíti. Nebo dobře, možná spíš osmi. Od zálohy nahoru, cokoliv lze měnit.

Respektive až do přípravy se diskutovat dalo, protože už po přátelském utkání s Anglii trenér Foda smázl alespoň jeden z mnoha otazníku. Jeden z těch větších, protože od začátku roku 2019 jenom v soutěžních duelech protočil rovnou pět různých brankářů. Chytat nakonec bude ten největší outsider, Daniel Bachmann, zatímco Pervan se Schlagerem nedostali v přípravě ani čuchnout. Byl to menší šok, ale Fodovi se nelze příliš divit — právě za Schlagerem totiž lze vystopovat naprosto každý ze čtyř dánských gólů v kvalifikaci na MS.

Stoperská dvojice vypadá rovněž velmi čitelně. Aleksandar Dragović konečně splnil sen svému dědovi a upsal se bělehradské Crveně zvezdě, takže na Euro přijíždí zvláště dobře naladěn, přičemž sekundovat by mu měl Martin Hinteregger, který nedávno Fodovi dlouho nebyl po ruce kvůli vlastnímu zranění, a právě tak se vlastně nejlépe ukázala jeho nepostradatelnost. Rakušané bez něj hořeli s Dánskem a o moc lepší to nebylo ani dříve se třemi stopery proti Skotsku. Hergot, vždyť i Faeřané se proti nim prosadili. Kdepak, sehranost těchto dvou nelze brát na lehkou váhu; Foda na ní musí stavět.

Své místo na pravém beku má víceméně jisté Stefan Lainer, a upřímně jsem o něm uvažoval i do sekce "tahoun týmu”, přestože na něj málokdy míří světla reflektorů. Obránce Borussie Mönchengladbach je neúnavný, správně dobrodružný, rázný v obranném zákroku a vzhledem ke svému přímému backupu — 34letému Trimmelovi — nenahraditelný.

David Alaba, bez debat jeden z nejlepších a nejúspěšnějších levých obránců své generace, se sice při rokování o nové angažmá veřejně dožadoval toho, aby byl v budoucnu vnímán jako střední záložník, a budiž mu třeba v Realu dopřáno, ale Foda má jiné ideje. Byť sem tam Alabu ve středu pole zkusí, historicky pro něj byl platný vlastně jedině na levé straně — ať už v roli klasického beka, křídelního beka nebo vytaženého křídla. Nyní bude Alaba potřeba primárně vzadu, přestože tam v přípravě vůbec nehrál. Ovšem 11násobný rakouský mistr Andreas Ulmer už ve 35 letech bolestně nestačí, za reprezentaci naposledy zahrál, nikdo ani nepamatuje, a začínat s ním by tak byl obrovský risk. Na levé křídlo se teď navíc vyloženě nabízí Christoph Baumgartner, třebaže sám zahraje i vpravo.

Druhé křídlo je ve větru. Valentin Lazaro se naposledy proti Slovákům vrátil do rakouského základu poprvé od listopadu 2019, kdy z něj kvůli zvláštní kariérní volbě angažmá v Newcastlu a vleklým zdravotním potížím na delší dobu vypadával; toho času coby hlavní postava úspěšné kvalifikace na Euro. Stěžejní výhry nad Slovinskem (2x), Makedonií a Izraelem jdou z velké části právě za ním, bez něj by tu možná Rakušané ani nebyli. Právě proto se dá v základu čekat i zde, byť jeho kondička a slabší ofenzivní sezona určitě dávají šanci i jeho četným konkurentům. Loris Schaub může nabídnout expertízu na standardkách, Schöpf asi taky něco může nabídnout, i když to ví spíš jen Foda, a variantou na křídlo by mohl být též útočník Arnautović, který je zase zdráv a pořádně to z lavičky oživil proti Slovákům. Anebo se nalevo postaví Alaba, doprava vyšoupne Baumgartnera a nebude co řešit.

Ve středu zálohy má svou pozici víceméně jistou Marcel Sabitzer, ačkoliv kromě zápasu s Norskem (září 2020) těžko přijít na zápas, kde pro Rakušany vytvářel reálný rozdíl. Sabitzerův případ je vlastně podobný tomu Alabovu, akorát mu není věnováno tolik (mediálního) prostoru. Ani on se svým výkonům na klubové scéně v reprezentaci neblíží a na vině je z velké části "Fodaball”. Vášnivý střelec se v národním dresu vůbec nedostává do výhodných palebných pozic, a tak v důsledku od začátku roku 2019 zavěsil jen třikrát.

Jak se to poskládá za Sabitzerem, to už je ovšem jedna velká hádanka, a z velké části za to mohou zranění. Neporanit si v lednu vážně koleno, Julian Baumgartlinger představuje jedno z prvních jmen na startovní čáře. Kapitán a velice spolehlivý záložník však v přípravě stihl dostat pod kůži všehovšudy devět minut, a tak se v základu očekává spíše Xaver Schlager. Obdobně nezmeškat takřka celou sezonu (až na 84 bundesligových minut!), Konrad Laimer by se řadil k hlavním postavám nároďáku, ale teď? Loni v Bundeslize rýsoval jednu průnikovou přihrávku za druhou a výborně přispíval defenzívě, ale dovede tytéž komplexní služby po tak dlouhé pauze odvádět i pro Fodu? Toť otázka, a faktem je, že se na jeho místo tlačí Florian Grillitsch nebo (bývalá stálice) Stefan Ilsanker. Babo raď. Oba blonďáci — dlouhovlasý Schlager, krátkovlasý Laimer — každopádně nabízí dostatek intenzity a kvality na balonu, že spolu dohromady mohou fungovat a podpírat presink.

Při skládání útočné vozby se Franco Foda dopustil vůbec největšího překvapení, když z předběžné nominace vyškrtl jméno Adriana Grbiće. Tím se připravil o druhého nejefektivnějšího střelce rakouské repre, o němž se do té doby smýšlelo jako o Fodově oblíbenci. Takhle zůstali převážně marní Gregoritsch s Onisiwem a cholerik Arnautović, což jednoduše není optimální složení rezervoáru. Saša Kalajdžić toho přeci jen na této úrovni stále zažil jen absolutní minimum a v přípravě s dvěma účastníky ME se trochu topil.