Souhrn Primera División 2007/2008

Rok se s rokem sešel a španělská Primera División má za sebou další zajímavou sezónu. V zemi mistrů Evropy nebyla nouze o příjemná překvapení ani obrovská zklamání, k vidění byla řada gólových přestřelek, fascinujících obratů i, jak už to tak na Pyrenejském poloostrově bývá, hrozivých chyb rozhodčích. Naše redakce však nechala arbitry stranou a pozorně se zaměřila na všech dvacet účástníků od vítěze až po sestupující...

1. Real Madrid

Příznivci Bílého baletu mohou být s právě uplynulým ročníkem La Ligy spokojeni. Real Madrid obhájil celkem jasně mistrovský titul a navíc se prezentoval atraktivnějším herním projevem, než v minulém roce. To souviselo s řadou změn, k nimž došlo na začátku minulé sezóny.

Prvním zásadním krokem bylo propuštění trenéra Capella. Italský stratég se poroučel ze Santiago Bernabéu kvůli nezáživnému hernímu stylu, který, ač nesl úspěchy, nelákal diváky. Vyvoleným koučem, jež měl pokračovat v nastolené cestě triumfů a vtisknout týmu atraktivnější hru, se stal Němec Bernd Schuster, bývalý hráč Realu i Barcelony. Jeho angažování přineslo zprvu řadu pochybností, neboť před Realem nevedl žádný velký klub, byť přivedl k úspěchu maličké madridské Getafe.

Spolu s trenérem Capellem odešel i trenérský tým. Kádr královského klubu opustil rovněž poslední z éry "los galácticos", David Beckham, který zamířil za oceán do americké fotbalové ligy. Vedení Realu tak dalo najevo, že chce pokračovat ve strategii "hombres, no nombres", tedy místo hvězd angažovat týmové hráče.

Kromě Beckhama odešli rovněž Mejía (Murcia), Pavón (Zaragoza), De la Red (Getafe), Javi García (Osasuna), Portillo (Osasuna), Diego López (Villarreal), Cicinho (AS Řím). Na hostování do Sampdorie se podíval rebel Cassano a do Getafe zase nadějný odchovanec Granero. Z hostování v Arsenalu se vrátil Júlio Baptista.

Poměrně pozdní příchod trenéra Schustera zpozdil i posilování mužstva pro budoucí sezónu. První a dlouho známou posilou byl jeho krajan, stoper Borussie Dortmund, Christopher Metzelder, který přišel zadarmo, neboť mu končila smlouva. Druhou, tentokrát překvapivou akvizicí, se stal stoper z portugalského Porta, Pepe. Bílý balet za něj zaplatil takřka 30 milionů eur, ale čerstvě naturalizovaný Portugalec dokázal oprávněnost vysoké investice.

Pak přišli do Realu postupně tři zástupci "tulipánů" z Holandska. Prvním byl ofenzivní středopolař Wesley Sneijder, kapitán Ajaxu Amsterdam, který stál 26 milionů eur, následoval ho talentovaný univerzál Royston Drenthe, jehož odchod si Feyenoord Rotterdam ocenil na 14 milionů. Třetí holandskou posilou byl dávný volební slib prezidenta Realu Calderóna, hvězda Chelsea Arjen Robben, jenž opustil londýnský klub za 36 milionů eur. Poslední posilou se stal zkušený argentinský obránce Gabriel Heinze, který přišel z Manchesteru United za 12 milionů eur.

Vysoké náklady na obnovu mužstva, započaté již trenérem Capellem, vyvolávaly rovněž vysoké nároky na tým a trenéry, pokud jde o úspěchy. Real jako tradičně bojoval na třech frontách – v La Lize, španělském Královském poháru a Lize mistrů. Přes rozporuplné výkony v první polovině sezóny se mu podařilo udržet naději na vítězství ve všech soutěžích.

Ligový rozjezd předcházelo ještě dvojutkání španělského Superpoháru, kde Real naprosto nestačil na sehranou Sevillu, které v obou zápasech podlehl. Samotný start španělské nejvyšší soutěže vyšel Bílému baletu dobře - v domácím zápase zdolal Atlético, pak uštědřil "bůra" Villarrealu na jeho hřišti a zvítězil i nad Almerií. Z posil se blýsknul Sneijder, u ostatních to bylo trochu jinak. Pepe, Heinze, Metzelder a Robben byli značný počet zápasů zraněni, Drenthe se do základní sestavy příliš nedostával.

Hořkost porážky poznal sice Real Madrid až v osmém kole, nicméně předváděná hra ne vždy odpovídala bodovému ohodnocení. Bílý balet byl schopen jasně porazit celky z horní poloviny tabulky (již zmiňovaný Villarreal nebo další výprask uštědřený Valencii na Mestalle), naopak ztrácel s nováčky soutěže, což dokumentovaly remízy proti Murcii a Valladolidu.

Nejlepší sérii rozjel Real na počátku zimy, kdy dokonce po sedm ligových kol neinkasoval. Den před Štědrým dnem dali hráči královského klubu svým fanouškům předčasný dárek v podobě výhry nad největším rivalem Barcelonou v jejím svatostánku na Nou Campu. Právě v katalánské metropoli podal Real týmový výkon, který byl nakonec zdrojem jeho ligového úspěchu a potvrdil tak snahu Bílého baletu nestavět mužstvo na individualitách. Vynikla zejména obrana vedená uzdraveným Pepem.

Na sklonku zimy ovšem nastala v týmu z Concha Espina menší krize. Real vypadl z Královského poháru po dvojité prohře s Mallorcou a hlavně po výkonu, z kterého čišel nezájem získat po dlouhé době tuto trofej. Netrvalo dlouho a Real neuspěl ani v ceněné Lize mistrů, opět po dvou porážkách od AS Řím.

Ani výkony v La Lize nestály v tomto období za moc. Real prohrál s Almerií, Betisem i doma s Getafe. Jediný světlý moment bylo rozdrcení Valladolidu 7:0, ale to nestačilo. V kuloárech byla zpochybňována kompetentnost trenéra Schustera, kterému nepřidaly ani některé jeho výroky reagující na porážky týmu. I přesto Real dokázal udržet vedení v tabulce i díky nevyrovnaným výsledkům svých pronásledovatelů.

Možný zvrat v příznivém vývoji La Ligy nepřipustil Real až na konci března, kdy porazil ve 30. kole Sevillu a od té doby už ani jednou neprohrál. Důvodem výsledkového i herního zlepšení byl nejen fakt, že Bílý balet bojoval už pouze o ligový titul, ale i postupně vyprazdňující se marodka, zlepšená hra obrany, sehrávající se záloha a výkony Casillase v brance a znovuzrozeného kapitána Raúla v útoku.

O 31. ligovém titulu rozhodl Real tři kola před koncem v dramatickém zápase na hřišti Osasuny. Gól Higuaína v posledních okamžicích utkání rozpoutal výbuch nadšení v řadách fanoušků a rovněž zvýšil očekávání do budoucna. Real Madrid bude v příští sezóně aspirovat na více titulů a k tomu bude nutné mírné změny v týmu. Základ však již položen byl.

V brance Realu byl neoddiskutovatelnou jedničkou Casillas, který získal i trofej nejlepšího brankáře La Ligy a do branky své náhradníky Dudka a Codinu pustil až v samém závěru. Obrana měla ideální složení Ramos – Pepe – Cannavaro – Heinze, ale díky zraněním dostávali přednost i další hráči. Ramos dobré výkony prokládal častými tresty a zkraty. Pepe byl řadu zápasů zraněn, v plné formě ovšem neměl konkurenci. Vedle něj se zlepšil oproti minulému roku i Cannavaro a velmi solidní práci odváděl na stoperu i na kraji obrany Heinze. Nejčastějším náhradníkem byl Torres, naopak do hry se takřka nezapojil Metzelder a Michel Salgado byl spíš ke škodě než k užitku. Mladý Brazilec Marcelo se naopak postupně zlepšoval a zřejmě ho čeká na Santiago Bernabéu slibná budoucnost.

Záloha byla dlouho bolavým místem Realu, protože procházela neustálými obměnami. Špílmachr Guti podával velmi nevyrovnané výkony, stejně jako po slibném začátku sezóny Sneijder. Proto pronikl na první polovinu sezóny do základu Baptista, ale nasazené tempo nevydržel a na jaře byl spíš náhradníkem. Diarra také nevynikal stabilními výkony, zlepšil se až ke konci sezóny, kdy byl opět tím Diarrou, který přišel z Lyonu. Největší pokrok udělal mladý Argentinec Gago, který zejména na jaře podával vynikající výkony. Robinho byl výtečný v několika zápasech zejména na podzim, pak se však zranil v Lize mistrů a svoji formu již do konce sezóny nepotvrdil. Opačnou situací prošel Robben, který byl značnou část sezóny zraněný, ale v druhé polovině soutěže již nastupoval v základu. Jeho krajan Drenthe potěšil v několika zápasech svým nasazením, ale na základ to nebylo.

Mužem útoku a nejlepším střelcem se stal kapitán Raúl, který jakoby si vzpomněl na své výkony před několika lety. "Pichichi" minulé sezóny Van Nistelrooy byl téměř celé jaro zraněný, přesto dokázal hlavně na podzim svůj gólový čich. Střeleckou formu protrhl i Argentinec Higuaín a byl autorem branky, která dala Realu titul. Další argentinská posila Saviola se dostal na hřiště jen několikrát.

Pro budoucí sezónu bude muset Real hledat ještě jednoho tvůrce hry a hrotového útočníka, aby mohl pomýšlet na mety nejvyšší.

2. Villarreal CF

Historicky nejlepší umístění v Primera Division vybojovali hráči Villarrealu v letošní sezoně. Žlutá ponorka před sezonou kvalitně posílila a vyplatilo se. Že klub z východního pobřeží Španělska bude hodně silný, se ukázalo už v úvodu ligového ročníku, když v úvodních šesti duelech vyhrál Villarreal pět. Od té doby svěřenci kouče Pellegriniho drželi svoji výkonnost na vysoké úrovni a nakonec skončili na skvělém druhém místě.

Pellegrini se mohl v sezoně opírat o kvalitní brankářskou dvojku Viera, Diego Lopez. Zejména druhý jmenovaný v jarní části sezóny exceloval, když v dvaceti zápasech pustil míč za svá záda jen dvanáckrát. Silná byla i obrana, na jejím pravém okraji vládl Javi Venta, na druhé straně odváděl skvělou práci španělský reprezentant Capdevila. Řád obraně v první polovině sezony udával Fuentes, který se však zranil, ve stoperské dvojici poté nastupoval Gonzalo s Cyganem nebo Godinem.

Dařilo se i hráčům v záloze, zkušený kapitán Senna zastával defenzivní činnost. Levého záložníka hrál Ruben Cani nebo Robert Pires, který hrál někdy i napravo, kde toho ale nejvíce odehrál Santi Cazorla, jenž se svými výkony katapultoval do španělské reprezentace. Ve středu pole společně se Sennou nastupoval Bruno či mladý Chilan Mati Fernández, od něhož se v letošní sezoně očekávalo mnohem více. V druhé polovině sezony nastupoval ve středu pole Eguren, jenž přišel v zimě na hostovaní z Hammarby.

Nadprůměrné výkony podávali i útočníci, nejlepší z nich poté byl Turek Nihat Kahveci, jenž nastřílel 18 branek v 25 zápasech. S Nihatem nejčastěji nastupoval mladý ital Rossi, který část sezony promarodil, nakonec však dokázal nastřílet v dvaadvaceti zápasech rovných dvanáct gólů. Role kvalitních střídajcích hráčů plnili Guille Franco a Tommasson.

3. FC Barcelona

Nejhorší ligové umístění od sezóny 2002/2003 si zapsali fotbalisté Barcelony. Katalánci měli před sezónou velké plány, už tak dlouhou řadu skvělých hráčů doplnily čtyři zvučné posily, které měly dopomoci vrátit titul opět zpátky do Ciudad Condal. Jenže přestože se loňské léto dá z hledika přestupové politiky označit za relativně úspěšné, sezóna samotná byla zcela jednoznačně neúspěšná.

Nabízí se tedy otázka, v čem že byl vlastně problém. Vedení klubu svůj názor lehce naznačilo propuštěním trenéra Franka Rijkaarda, nicméně by bylo poněkud naivní označit jednoho z nejúspěšnějších trenérů barcelonské historie za jediného a absolutního viníka. Sami hráči totiž měli na oné ligové hrůze minimálně stejný, s největší pravděpodobností však větší podíl. Vraťme se na začátek, tedy zhruba o nějakých dvanáct měsíců zpět. Barca nevyhrála jedinou trofej a Laporta a spol. začali urychleně chystat plán na návrat krále. K tomu měli dopomoci čtyři noví hráči – Touré Yaya, Eric Abidal, Gabriel Milito a Thierry Henry. Posledně jmenovaný ze zřejmých důvodů vzbuzoval jisté diskuze, ovšem příchody ostatních se obecně považovaly za vydařené.

Tým svou potenciální silou budil respekt v celé Evropě, i když mouchy by se na hráčském složení s odstupem času jistě našly. Blaugranas každopádně doplatili na jiné věci. Velmi špatná fyzická příprava, s tím do jisté míry související ohromné množství zraněných a chybějící motivace hvězd, to se v dlouhé sezóně, ve které Katalánci bojovali na třech frontách, ukázalo jako klíčové.

Hovořilo se o tom, že bude mít Barca přetlak v útoku. Jenže Samuel Eto’o byl dlouho zraněný a když už se uzdravil, odjel si na APN. Messi na tom zdravotně nebyl o moc lépe, případ Ronaldinho netřeba rozebírat, a tak nakonec musel Thierry Henry hrát i se zraněním, které ho celou první polovinu sezóny značně limitovalo.

V záloze z počátku dokazoval Deco, že by mohl navázat na výkony z mistrovských sezón, jenže ani jemu zdraví nepřálo a celá záloha Barcelony tím neuvěřitelně trpěla, výkony s brazilským fotbalistou na hřišti a bez něj byly neskutečně rozdílné. Xavi sice nastřílel nejvíce gólů ve své kariéře, z toho pár opravdu velmi důležitých, jenže ani on, ani Andrés Iniesta nedokázali hru spoluhráčů (většinou staticky stojících) rozhýbat tak jako právě Deco.

Obrana z počátku fungovala dobře, Gabriel Milito nezaostával za výkony ze Zaragozy, i Eric Abidal potvrzoval pověst jednoho z nejlepších levých obránců světa. Jenže na jaře to byla i v defenzívě velká bída, úbytek sil z náročné sezóny a špatná fyzická připravenost se projevovaly více, než by si kdo představil, a tak, stejně jako v sezóně předešlé, měl nejlepší závěr z obrany Gianluca Zambrotta.

Přitom ještě na začátku jara ztrácela Barca na vedení v lize dva body a pokračovala ve všech soutěžích. Právě to se však negativně projevilo, neboť dosažení semifinále v Lize mistrů i Copa del Rey stálo obrovské množství síl.

Krom zmíněných neduhů se na hře Barcelony negativně projevovala absence Rafaela Márqueze, jehož při rozehrávce nikdo z obránců nahradit nedokázal, dále pak nulový pohyb hráčů bez míče, který před pár lety předváděli Ludovic Giuly a Samuel Eto’o. Svým pohybem uvolňovali prostor spoluhráčům a sami se pochopitelně více dostávali do šancí. Jenže Giuly odešel (a Messi je úplně jiným typem hráče) a Eto’o s touto činností takřka úplně přestal, naopak se často stahoval pro balóny, chtěl přihrávky na nohu, nikoli do běhu. Henry byl podobný případ.

Renovace tedy neuspěla a v Katalánsku přišel čas pro revoluci. Ta je ohrožena současnou situací v Barceloně, kdy abdikovala velká část vedení a prezident Laporta zůstal jako sám voják v poli. Barca prožívá divoké léto a je velkou otázkou, zda se jí podaří sestavit v takové atmosféře a spěchu tým, který Blaugranas vrátí na místo nejvyšší. Los Culés totiž ví, že právě tam Barca patří. Nic jiného si nepřipouští.

4. Atlético Madrid

Velmi dobrou sezonu za sebou mají v Atlétiku, které se od začátku pohybovalo v první pětce a nakonec zaslouženě skončilo na čtvrté pozici zaručující účast v předkole Ligy mistrů. Kouč Javier Aguirre má za sebou druhou sezonu na lavičce Los Colchoneres a nutno říci, že Atlético pod jeho vedením skvétá.

V brance nastupoval od začátku soutěže Leo Franco, někdejší posila z Mallorky se však zhruba v polovině sezony zranila, do konce sezony tak chytal Abbiati. Ve středu obrany hrál velice dobře Pablo Ibaňez, vedle něhož nastupoval Pernía nebo Eller. Velmi slušně si na levém kraji obrany počínal Antonio López, naopak nedařilo se na druhé straně Luisi Pereovi. Příliš toho neodehrál Seitaridis, řecký reprezentant totiž laborobal se zraněním.

Pravý kraj zálohy měl předplacený kapitán Maxi Rodríguez, na druhé straně odváděl velmi dobré služby Atléticu Simao, který přišel v létě z Benfiky. Naopak se neprosadila další letní posila Reyes, jenž se nedokázal probojovat do základní sestavy a nejspíše z hlavního města Španělska odejde. Defenzivní úkoly měl na starost v první polovině sezony Maniche, jenž se ale nepohodl s koučem Aguirrem a v zimě odešel do Interu Milán. Manichovo místo v záloze dostal na starost Brazilec Cleber Santana. Mozkem zálohy poté byl Raúl García, jenž přišel před sezonou z Osasuny a pro Atlético byl rozhodně přínosem.

Jednu z nejlepších útočných dvojic v lize měl k dispozici trenér Aguirre, skvělé duo Forlán - Aguero nastřílelo dohromady v lize 36 branek, tedy více než polovinu gólů, které Atlético vstřelilo v této sezoně.

Madridský celek tak spoléhal zejména na ofenzivu, kde byli hráči Los Colchoneres velmi silní, ovšem brzdily je slabší chvilky obranné řady. A právě obranu se představitelé Atlétika rozhodli posílit, na stadion Vicente Calderona přijde v létě Johnny Heitinga a také Tomáš Ujfaluši, tedy dva kvalitní obránci. V příští sezoně tak může být Atlético ještě mnohem silnější...

5. Sevilla FC

Mírně za očekáváním zůstala minulý rok Sevilla, ale nutno dodat, že měla velmi obtížnou sezonu. Hned na jejím začátku odešel do Tottenhamu úspěšný kouč Juande Ramos, další morovou ránou byl zdravotní kolaps a smrt spoluhráče Antonia Puerty, který zkolaboval při jednom ze zápasů. Boj o život prohrál a tato událost na tým dosedla jak černá deka a ten se dlouho pohyboval spíše ve středu tabulky. Dobrým závěrem se propracoval alespoň do Poháru UEFA. Tým nakoukl v této sezoně i do Ligy mistrů, dostal se až do play-off, ale na penalty vypadl v osmifinále s Fenerbahce Istanbul.

V brance byl jasnou jedničkou Andrés Palop, jeden z nejlepších španělským gólmanů si vysloužil i nominaci na Euro. Nyní se spekuluje o jeho návratu do Valencie. Zapůjčený de Sanctis se do branky téměř nedostal. Ve stoperské dvojici chyběl celou sezonu zraněný zkušený Javi Navarro, ale výborně se v Andalusii uvedl Argentinec Federico Fazio, spolu s ním upevňoval obranu Escudé. Mosquera zůstal poněkud za očekáváním, stejně tak i Hinkel či Boulahrouz. Pravé straně opět kraloval Daniel Alvés a od nové sezony bude spolu s Keitou hrát už v Barceloně. Dragutinovič hrál tam, kde bylo zrovna potřeba, nalevo působili buď mladý Crespo či Adriano.

Kvalitu nepostrádala ani záloha. Na pravé straně s Alvésem opět spolupracoval šikovný Jesús Navas. Nalevo vylétla hvězda mladého dravého Španěla Diega Capela. Náhradníka jim dělal Duda. Střed pole skvěle dirigoval už zmiňovaný reprezentant Mali Seydou Keita, defenzivní part hrál tvrďák Poulsen, za jedním útočníkem leckdy Renato. Maresca a Martí spíše jen střídali. Nejlepším střelcem týmu byl Luis Fabiano, který se s lehkostí dostával do šancí a dokázal je proměňovat. Často hrál v útoku sám, někdy jej doplnil Kanouté, pokud nebyl zraněný. Velmi málo se na plac dostával Arouna Koné, téměř vůbec pak Chevanton.

6. Racing Santander

Velká radost panuje po letošní sezoně v Santanderu, Racing dokázal vylepšit loňské desáté místo a skončil na skvělém šestém místě, které, jak známo, zaručuje účast v Poháru UEFA. Velkou zásluhu na tomto historickém úspěchu (Racing postoupil do evropských pohárů vůbec poprvé) měl kouč Marcelino García Toral. Mladý a ambiciózní trenér dokázal sestavit perspektivní tým, doplněný zkušenými hráči, který se snažil v každém utkání získat tři body.

V brance byl jedničkou Španěl Toňo, jenž pustil švýcarského brankaře Colcortiho do branky jen šestkrát. Pravý okraj obrany si vzal pod patronát Pinillos či Fernandez Gutierrez, ve středu obrany znovu kraloval argentiský mladíček Ezequiel Garay, který si svými výkony vysloužil přestup do Realu Madrid, podle všeho by však měl ještě jednu sezonu hostovat v Santanderu a do hlavního města se stěhovat až tu další. S Garayem tvořil stoperské duo Oriol, Sergio nebo Ayoze. Na levé straně hrál Luis Fernández, někdy zde nastupoval i Pinillos.

Roli defenzivního štítu plnil svědomitě Argentinec Aldo Duscher, před nímž tvořil hru Jorge López nebo Munitis, zkušený španělský hráč nastupoval často i v útoku. Na krajích záložní řady se pohybovali Oscar Serrano a Colsa. V útoku potom dostával příležitost Smolarek, který se střídal na hrotu s Tchitem.

Racing tedy čeká v příštím ročníku první vystoupení v poháru UEFA v historii, nebude u toho však kouč Marcelino, který se rozhodl po úspěšné sezoně odejít ze Santanderu, novým koučem se stal Juan Ramon Lopez Muniz, jenž letos vedl Malagu.

7. RCD Mallorca

Po šesti letech má za sebou Mallorca opět vydařenou sezonu bez záchranářských problémů. I přes velmi dobré výkony po celou sezonu muselo na Baleárských ostrovech zavládnout po posledním kole zklamání, neboť na sedmém místě ztratila Mallorca jediný bod na šestou příčku, která zaručuje účast v Poháru UEFA.

Za dobře odvedenou prací je nejvíce podepsán zkušený kouč Gregorio Manzano, který měl k dispozici velmi vyvážený a kvalitní tým. V brace toho nejvíce odchytal talentovaný Moya, kterému kryl záda zkušený Germán Lux. Prim v obraně hrál stejně jako minulou sezonu stoper Nunes, portugalský obránce zpravidla nastupoval ve stoperské dvojice s Ballesterosem nebo Davidem Navarrem, jenž přišel před sezonou z Valencie. O kraje obrany se starali velmi dobře Hector a Fernando Navarro.

V záložní řadě měl nejvíce defenzivních úkolů Řek Basinas, místo něhož podle potřeby zaskakoval Pereyra. Po pravé straně hřiště jezdil jako motorová myš Jonás Gutiérrez, který opět podával velmi solidní výkony. Na druhé straně nastupoval Valera nebo Arango, jenž podporoval Guizu v útoku. Tvořit hru a rozdávat finální přihrávky, to měl za úkol skvělý Ariel Ibagaza, maličký záložník se této role zhostil na výbornou a pro své spoluhráče vymyslel v této sezoně patnáct finálních přihrávek a k této skvělé statistice přidal ještě pět branek. Osamocený na hrotu býval Daniel Guiza, španělský reprezentant přišel v létě z Getafe a fanoušci do něj vkládali spousty nadějí. Guiza nezklamal, když nastřílel skvělých 27 branek a stal se nejlepším střelecem La Ligy. O španělského útočníka byl logicky velký zájem a Mallorca ho nakonec prodala do Turecka. Odešel i tahoun Ibagaza, do Sevilly zamířil Fernando Navarro, na výkonnost ostrovanů v další sezoně tak bude mít především vliv fakt, zda ambiciozní celek udrží další opory v čele s Nunesem.

8. UD Almeria

Největším překvapením tohoto ročníku byla jednoznačně Almería, tým vedený mladým koučem Unaiem Emerym. Před sezonou mu byla přisuzována role největšího outsidera, ale Almería se vzepřela a dlouho dokonce bojovala o evropské poháry. Konečná osmá příčka je ale také skvělým výsledkem. To vše se podařilo s prakticky nezměněným kádrem oproti minulé druholigové sezoně. Nováček navíc nenudil defenzivním fotbalem, ale střílel i dost branek.

V brance začal chytat sevillský Cobeňo, ale brzy jej z ní vytlačil Brazilec Diego Alves a byl jedním z nejlepších gólmanů této sezony. V obraně si dobře vedli Carlos García Santiago Acasiete a Bruno Saltor. Nejvíce pozornosti na sebe ale upoutal levý bek Mané, který se sice nejaký čas rozehrával, ale nakonec vzbudil zájem silnějších klubů. Neočekávané složení měla tříčlenná záloha. Z Bayernu půjčený Paraguayec Dos Santos byl zraněný, mnoho neodehrál ani Iriney. Většinu zápasů hráli Soriano, Corona, Juanito a playmaker Felipe Melo, který i sám dal 7 branek. Křídelní útočníky hráli prakticky neznámí Crusat a Ortiz. O hlavní útočnou sílu se staral Alvaro Negredo, forvard zapůjčený Realem Madrid.

9. Deportivo La Coruňa

Deváté místo. V takový výsledek v La Coruňi snad ani nedoufali. A pokud přece jen náhodou ano, určitě to všechny velmi rychle přešlo, vždyť přesně v polovině soutěže se Deportivo skrývalo před ostudou na tragické předposlední pozici a fanoušci již pomalu mysleli na nejhorší. Jenže ve druhé části soutěže přišel nebývalý zvrat a mladý tým začal válcovat celé Španělsko.

Obrat ve vývoji sezóny je vskutku fascinující, což nejlépe dokládá nudná kamarádka s cennými údaji – zatímco za celou první polovinu Primera División získali los blanquiazules pouhých sedmnáct bodů, za tu druhou to bylo fantastických 35! Chvílemi se dokonce nabízely hříšné myšlenky na přímý postup do Poháru UEFA. Na šestou příčku sice už síly nebyly, svěřenci Miguela Ángela Lotiny se nicméně dostali do poháru Intertoto, odkud je k Poháru UEFA velmi blízko (konkrétně vítězství v dvojzápase nad lepším z dvojice Bnei Sakhnin – Renova).

Los Turkos měli relativně vyrovnané domácí a venkovní statistiky, přitom druhé (z celkových devíti) domácí vítězství přišlo až ve 21. kole, do té doby byl stadión El Riazor pro domácí takřka zakletý. Za zmínku určitě stojí lednová rvačka mezi gólmany Dudu Aouatem a Munuou v době, kdy se druhý jmenovaný začal zabydlovat jako jednička týmu. Následkem potyčky byli oba gólmani dočasně vyřazeni z kádru, po návratu se na pozici jedničky opět usadil Aouate.

Klíčem k úspěchu Deportiva se stal neprostupný systém 5-4-1, který přes svou pětičlennou obranu nabízel i mnohé útočné variace. Mezi terče velkoklubů se svými výkony opět zařadil Coloccini (nezmeškal v lize jedinou minutu), na levé straně zářil 22letý Brazilec Filipe, zkušený Manuel Pablo si pro změnu přivlastnil stranu pravou.

Také v záloze si našel vedle mladíků místo jeden ostřílený veterán, konkrétně Sergio, jehož nejčastěji doplňoval De Guzmán případně Juan Rodríguez, na kraji se po několika neúspěšných angažmá pořádně chytil Christian Wilhelmsson, který přišel až v zimním přestupovém období na hostování z Nantes. Dost prostoru dostávali i Lafita či hvězdný Mexičan Andrés Guardado. Zranění naopak neumožnilo výrazněji do hry zasáhnout Juanu Carlosu Valerónovi, duši Deportiva. Sám voják v poli býval na hrotu nejčastěji Xisco či Riki.

10. Valencia CF

Hodně nepovedenou za sebou mají ve Valencii. Přitom v úvodu sezony se pohybovali Netopýři v těch nejvrchnějších patrech tabulky, ovšem předváděná hra nebyla hodna takovému klubu jako je Valencie, a tak byl před desátým kolem vyhozen kouč Flores, jehož nahradil Ronald Koeman. Bývalý slavný hráč Barcelony však Valencii rozhodně nepomohl, nejenže bez milosti vyhodil trojlístek dlouholetých opor Albelda, Angulo a Caňizares, ale hlavně hráči nedostali pod kůži nový systém 4-3-3 a Los Ches se trápili jak herně, tak výsledkově. Výsledkem byl propad až k sestupovým pozicím, vedení tedy zareagovalo logickým krokem a Koemana pět kol před koncem soutěže vyhodilo. Jediným pozitivem na Koemanově angažmá byl zisk Španělského poháru, díky němuž uvidíme Valencii příští sezonu v Poháru UEFA. Novým koučem Netopýrů se do konce ligy stal "Voro", který v pěti zápasech dokázal s Valencii získat dvanáct bodů a v pohodě tak dovedl Los Ches k záchraně.

Co se týče sestavy, tak v brance byl povětšinu sezony jedničkou Timo Hildebrand, který před sezonou přišel do Valencie ze Stuttgartu a rozhodně svými výkony nezklamal. Loučící se gólman Caňizares nastoupil k deseti utkaním.

Na pravém kraji obrany toho odehrál nejvíce Portugalec Miguel, jenž už má za sebou ve Valencii mnohem lepší sezony. Chvíli na pravém beku hrál i útočník Arizmendi, s tímto tahem přišel kouč Koeman. Levý kraj obrany obhospodařovali dva leváci Emiliano Moretti a Marco Caneira. Ve středu obrany nastupoval zkušený Helguera, posila z Realu Madrid svými výkony ale zklamala, stoperskou dvojici s Helguerou tvořil Albiol, mladý španělský reprezentant podával povětšinu sezony nejlepší výkony z celé obranné čtyřky. Na pozici stopera někdy nastupoval i Carlos Marchena, jenž ale také hrával ve středu pole, kde plnil funkci defenzivního záložníka.

Střed pole tedy často vyplňoval Marchena společně s Barajou, příliš toho neodehrála největší zimní posila Banega, naopak další příchozí hráč v zimě Maduro odehrál jedenáct zápasů. Minimum šancí pak dostával mladičky Sunny. Roli pravého záložníka plnil Joaquin, na druhé straně nastupoval zejména ve druhé polovině sezony Mata, jenž svými výkony potěšil. Na kraji zálohy hrál zpočátku sezony Silva, který později plnil roli podhrotového útočníka.

V útoku byl opět jedničkou David Villa, jenž v šestadvaceti zápasech nastřílel osmnáct branek. Druhý útočník Fernando Morientes se potýkal se zraněními a odehrál pouze jedenáct utkání, v nichž ale dokázal šestkrát skóroval. Jen zřídka se na hřišti objevila nejdražší letní posila Nikola Žigič.

11. Athletic Bilbao

Jediný zástupce Baskicka v tomto ročníku Primera División má za sebou značně nevyrovnanou sezónu. Tento tradiční tým, který se spoléhá pouze na služby hráčů narozených nebo fotbalově vychovaných v Baskicku, a má proto velmi omezený přestupový trh, nezažívá zrovna nejlehčí časy. Přesto je třeba vyzdvihnout, že Athletic měl letos se záchranou mnohem méně starostí než v minulých letech. Před posledním kolem dokonce aspiroval na účast v Poháru Interoto, o tu ho ale nakonec připravila prohra se Sevillou.

Velkou zásluhu na klidné sezóně má Joaquín Caparrós, který v létě tým z Bilbaa převzal. Andaluský trenér je známý svým čichem na mladé talenty, není proto divu, že Athletic táhli především mladíci - Amorebieta, Susaeta nebo Javi Martínez. Pokud se Baskům podaří udržet své nejlepší hráče i pro příští sezónu, mohou myslet na daleko lepší umístění.

V brance díky zranění Iraizoze strávil nejvíce času veterán Armando a jeho výkony byly příjemným překvapením. Středu obrany šéfoval zřejmě nejlepší hráč týmu Amorebieta, vedle něho se objevoval většinou Aitor Ocio. Na levý okraj se díky matným výkonům Del Horna nečekaně probojoval nováček Koikili. Hru týmu řídil v záloze Javi Martínez, na pravém křídle podnikal nebezpečné výpady na soupeřovu branku mladičký objev Susaeta. Na jaře jsme mohli ve středu hřiště vidět také Gurpegiho, který se vrátil na trávník po dvouletém trestu za doping. Góly pak obstarávali především útočníci Llorente, který konečně začal plnit očekávání, a Aduriz. Naopak zklamal Yeste.

12.Espanyol Barcelona

Dvě zcela odlišné poloviny sezony zažil Espanyol Barcelona. V té první udělal kouč Valverde z týmu štiku ligy a Espanyol mohl skoro pomýšlet i na příčku nejvyšší, v té druhé se neskutečně trápil a skončil na celkově dvanáctém místě. Celek vyznával spíše brejkové pojetí hry, získal slušný počet bodů na soupeřových hřištích, ale nedařilo se mu v domácím prostředí.

V brance si získal zpět respekt Kameni a dal zapomenout na nepříliš dobrou minulou sezonu. Velmi pevná byla i stoperská dvojice, kde vedle Jarqueho zářil i mladý Torrejón. Stálicí obrany byl i levý bek Moisés, napravo podával výborné výkony Argentinec Zabaleta. Záloha se musela téměř celou sezonu obejít bez playmakera De la Peňi, zraněného bijce Fredsona i nové posily Rufeteho, ale zpočátku to nebylo vůbec znát. Nalevo podával skvělé výkony Riera, ale postupem sezony se vytratil. Roli tvůrce hry zvládal Valdo, na černou práci byli mladý Angel či Lola Smiljanič. Velký pokles formy měl v průběhu sezony i rychlý útočník Luis García, dokázal ale dát 13 branek. Deset jich zase stihl často zraněný hroťák Tamudo. Neprosadil se Ewerthon, který měl zastoupit právě zraněného Tamuda.

13. Real Betis

Real Betis tentokrát trpěl méně než v předcházejících ročnících, přesto na Heliopolis nemůžou být spokojeni. Tým v létě převzal zkušený Hector Cúper, ale nepodařilo se mu změnit chaotický herní projev z posledních let ani dostat z poměrně kvalitního kádru maximum. Verdiblancos šli od prohry k prohře a vypadalo to, že v roce stého výročí založení bude klub místo oslav oplakávat sestup. Tomu se nakonec podařilo zabránit a velkou zásluhu na tom má Paco Chaparro - trenér rezervního týmu, který v zimě Cúpera na lavičce vystřídal.

Chaparrovi se podařilo výrazně zlepšit psychiku týmu a výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Na jaře béticos dokázali porazit mimo jiné Real Madrid, Barcelonu, Atlético a Villarreal, tedy všechny týmy z první čtyřky. Obzvlášť výhra proti katalánskému velkoklubu stála za to - Betis brzy prohrával 0:2, ale po poločase výsledek parádně otočil a zvítězil 3:2. Jednu chvíli to dokonce vypadalo, že by u Guadalquiviru mohli pomýšlet na evropské poháry. Nakonec ale zelenobílým došlo palivo a ztráta bodů s týmy ze středu a spodku tabulky zhatila plány na lepší konečné umístění.

Oproti předcházejícím sezónám získal Betis jistotu v brance, kde mohl těžit z kvalitní a vyrovnané dvojice. Letní příchod portugalského reprezentanta Ricarda se vyplatil, brankář podával skvělé výkony. Navíc dvojkou se místo dlouhodobě zraněného Toniho Doblase stal gólman rezervního týmu Casto a svou příležitost dokázal využít - na několik kol dokonce vystrnadil portugalského internacionála z branky. V obraně už to bylo horší, na postu stopera se vedle kapitána Juanita vystřídali v průběhu sezóny Nano, Rivas, Lima a Melli. Dobré výkony podával na levém kraji Fernando Vega.

Zálohu týmu vedl tvůrce hry Capi, po jeho boku nastupoval většinou Rivera nebo mladý odchovanec Juande, roli defenzivního záložníka obstaral Arzu. Většinu útoků vedl Betis po levé straně, kde se nejprve činil Caffa a po počátečních problémech s adaptací a zraněními také hvězdná posila Mark González. Jejich centry pak proměňoval svými excelentními hlavičkami v góly Edu, nejlepší hráč a se svými 12 zásahy také nejlepší střelec týmu. Dobré výkony podával také argentinský útočník Pavone, naopak Sobis zklamal a angažmá José Mariho se ukázalo jako naprostý propadák.

14. Getafe CF

Getafe v této sezoně jen potvrdilo svou zabydlenost v nejvyšší soutěži. Tým stále využívá mnoho hostujících hráčů, kteří hrají skvěle a dokážou se dostat až do reprezentace. Tak se tomu stalo u mladého záložníka Realu Madrid Rubéna De la Reda. Následovat ho možná mohl i Pablo Hernandez, ale v druhé půlce sezony ho trápila stálá zranění. Kouč Laudrup uspěl, dlouho sice vtiskával týmu svou tvář, ale nakonec jej dovedl daleko ve Španělském poháru, Poháru UEFA a dlouho atakoval v lize i umístění do šestého místa.

V brance opět chytal zkušený Pato Abbondanzieri. Nebyl až tak skvělý jako v minulé sezoně, ale stále byl oporou. Mladý Oscar Ustari spíše jen zaskakoval. V obranné formaci hráli vyzkoušení Cortés napravo a Belenguer na středu. Tuto dvojku doplnili Cata Díaz a Lucas Licht. Cosmin Contra byl skoro celou sezonu zraněný, pár zápasů odehráli i Mario a Tena.

Záloha byla takřka celá složená z hostujících hráčů. Nejlepší byli středový záložník De la Red z Realu Madrid a Pablo Hernandez z Valencie. Střed hráli též zkušený Javier Casquero a Celestini. Na krajích se dále střídali García Granero, Gavilán a Mario Cotelo. Nejúspěšnějšími útočníky byli dva sedmigólový Juan Albín a Manu del Moral. Ucheho, který měl být hlavní hrozbou, trápila zranění, Kepa, Sousa a Braulio hráli jen epizodní role.

15. Real Valladolid

Valladolid se po několika sezonách vrátil do Primera Division a přestože se strachoval o záchranu až do samotného závěru, cíl splnil. Kouč Mendilibar ordinoval svému týmu dost ofenzivní projev, takže Valladolid předváděl atraktivní hru, občas to ale také končilo výpraskem, jako například od Realu Madrid. Ale zase celek dokázal tímto stylem hry vyhrát pětkrát venku a to se ukázalo jako rozhodující. Dost možná Mendilibar vzbudil takový zájem lepších klubů, že se bude v létě stěhovat do kvalitnějšího celku.

Každopádně se mu podařilo vyvést na světlo několik hvězd. Asi nejzářivějšími jsou Sergio Asenjo a Joseba Llorente. Valladolid měl problémy s postem gólmana. Alberto zklamal, Butelle byl zraněný, a tak v klubu vsadili na sotva 19letého Sergia Asenja. Ten si šanci vzít nenechal a nakonec odchytal celých 24 zápasů, v nichž jen 29krát inkasoval. Mladý španělský reprezentant určitě bude mít v létě nabídky přestoupit za lepším. Horší to bylo s pevností obrany, která hrála ve složení Pedro López, Rafa, García Calvo a Marcos.

Kvalitu ukázala záloha. Křídla obstarávali Sisi z Valencie a Jonathan Sesma, střed zkušení Alvaro Rubio, Vivar Dorado, z kraje sezony i Borja. Hvězda se ukázala v útoku, kde Joseba Llorente vstřelil úctyhodných 17 branek, včetně také doposud nejrychlejšího gólu v historii soutěže. I on bude mít nabídky z větších klubů a poněkud zastínil dalšího střelce z druholigové sezony Víctora. Manchev a Ogbeche hráli jen epizodní roli.

16. Recrativo Huelva

Až v posledním kole dokráčelo k záchraně Recreativo Huelva. Až to rozhodlo, že Huelva zůstává prvoligová a Zaragoza padá. Tým hrál poměrně defenzivně, jen šestkrát doma okusil chuť vítězství. Brejková taktika, kdy často vepředu byl jen jediný útočník, ale slavila úspěchy na hřištích soupeře, díky nimž se mužstvo zachránilo. Před sezonou odešli kouč Marcelino a útočník Ikechukwu Uche a jejich ztráta byla na sezoně znát, tým už nebyl štikou ligy jako v sezoně minulé.

Jasnou jedničkou v brance byl Ital Sorrentino, který odchytal dokonce všechny zápasy. Pilířem obrany byl stoper Cáceres, společnost mu dělali nejčastěji Poli, Bouzón a Dani Bautista či Edu Moya. Zkušený Quique Alvarez byl velkou část sezony zraněný. Střed pole dobře ovládali Jesús Vazquez a také jeden z objevů sezony Carlos Martins, který přišel z portugalské ligy a vstřelil i 6 branek. Gerard jen potvrdil nálepku věčně zraněného hráče. Křídelní prostory měli na starost Aitor a Camuňas, občas se tam objevili Marquitos či Varela. Po odchodu Ucheho se hrálo často na vpředu osamoceného Sinamu-Pongolleho, občas ho doplnil zkušený Javi Guerrero.

17.Osasuna Pamplona

Drama až do posledního kola se šťastným závěrem si užila navarrská Osasuna Pamplona. Český záložník Jaroslav Plašil se tak může těšit na další sezonu v Primera Division. Tým vedl mladý kouč Ziganda a dokázal nakonec rozkolísanou loď dovést úspěšně do cíle. Celek hrál často na jednoho útočníka a nenastřílel moc branek, spoléhal spíše na pečlivou defenzivu. Častokrát se tak dostával do zakončení i Plašil a dal sám ve 30 utkáních slušné 4 branky.

Jasnou jedničkou v brance a možná i nejlepším hráčem týmu byl gólman Ricardo, který tým mnohokrát podržel. Na pravém kraji obrany výletla hvězda juniorského španělského reprezentanta Césara Azpilicuety, s ním nejčastěji hráli Miguel Flaňo, Cruchaga a Josetxo. Hra zálohy trpěla absencemi Delporteho a Huga Viany, oba byli zranění. Spolehlivým defenzivním záložníkem byl kapitán Puňal, křídelní hru měl na starosti Juanfran. Plašil hrál buď levé křídlo anebo dokonce na postu podhrotového útočníka, kde strávil většinu sezony. Přestože přišel do Pamplony až v září, rychle našel cestu do základní sestavy. Nalevo pak působil mladý hráč Arsenalu Vela. Útočníci se v sestavě střídali. Nejvíce toho odehrál vytáhlý Dady, dal i 7 branek. Portillo a Pandiani zůstali za očekáváním.

18. Real Zaragoza

Titul největší zklamání letošní sezony si na svých bedrech jisto jistě ponese Zaragoza, která má za sebou tragickou sezonu s katastrofálním koncem. Ambiciozní celek se podle předsezoních prognóz měl pohybovat okolo patého místa, skutečnost však byla jiná a pro fanoušky velmi trpká...

Svěřenci kouče Victora Fernándeze vstoupili do sezony průměrně a pohybovali se okolo desátého místa. Od listopadu však na hráče Realu padla deka a po devíti zápasech bez vítězství dal trenér Fernández stadionu La Romareda sbohem, na lavičku Los Maňos byl jmenován kouč Ander Garitano. Teprve 39letý Garitano však vydržel na trenérském postu jen osm dní, neboť necítil patřičnou důvěru od vedení (vedení klubu mu zakázalo poslat na hostovaní rebela D'Alessandra). Garitano za osm dní stihl se Zaragozou porazit v lize Mallorcu, ale také vypadnout ze Španělského poháru. Novým kormidelníkem aragónského celku se stal Javier Irureta, ani on však nedokázal klub pozvednout a po jediné výhře v šesti zápasech musel vyklidit trenérskou kancelář na La Romaredě, čtvrtým trenérem Zaragozy v této sezoně se tak stal Manolo Villanova.

Šedovlasý stratég bojoval se Zaragozou o záchranu do posledního kola, v němž však Zaragoza podlehla Mallorce a s dvaačtyřiceti body skončila na osmnáctém místě, tedy první sestupové pozici. Oči pro pláč tak zbylo mnoho fanouškům Los Maňos, kteří neopustili svůj klub ani v těžkých chvílích. Věrným příznivcům tak nyní nezbývá nic jiného, než doufat, že se jejich milovaný klub vrátí hned příští sezonu do nejvyšší španělské soutěže.

Velkou vzpruhou by mohlo být angažovaní úspěšného kouče Marcelina, jenž nedávno se Zaragozou překvapivě podepsal smlouvu. Hodně záležet bude také na tom, kolik hvězd La Romaredu opustí. Nebude to však určitě útočník Oliveira, jenž patřil ke světlým vyjímkám v dresu Zaragozy, co se výkonů týče, Brazilce totiž získala Zaragoza natrvalo z AC Milán, když využila opce ve smlouvě a získala Oliveiru za 10 milionů eur. Záložník Aimar naopak jiř přestoupil do Benfiky.

Nedařilo si ani dalšímu bývalému hráči Valencie Robertu Ayalovi, na kterého v Realu hodně spoléhali. Zkušený Argentinec by ale měl na rozdíl od Aimara v Zaragoze zůstat. Velký zájem je o služby záložníka či útočníka Sergia Garcii, který letos podával společně s Oliveirou asi nejlepší výkony v kádru. Zájem o služby čerstvého španělského reprezentanta má hlavně Valencie, která stojí i o dalšího hráče Realu Alberta Zapatera, jenž co by kapitán mužstva hlavně v závěru sezony zklamal. Příliš dobré výkony nepodával ani zkušený obránce Juanfran nebo v létě příchozí posila do středu pole Matuzalem.

19. Real Murcia

Jen jedinou sezonu strávil mezi elitou nováček z Murcie. Klub vznikl sloučením dvou druholigových klubů z Murcie a hned za další sezonu se mohl těšit z postupu do Primera División. V letním přestupovém období získal několik zajímavých posil, ale druhá polovina sezony se mu vůbec nevydařila a tým skončil v tabulce předposlední. Nepříznivou sérii výsledků nedokázal zlomit ani zkušený trenér Javier Clemente.

Murcia dostávala poměrně velký počet branek, gólmani Notario ani Carini na tom mnoho změnit nemohli. Do obranné formace se před sezonou podařilo získat známá jména jako Peňa a Mejía, 60 inkasovaných branek je ale špatná vizitka. Přišel i Curo Torres, ale ten byl celou sezonu zraněný. V novém složení hrála i záloha, o defenzivu se starali hlavně Movilla a Pablo García, křídelníci Abel a De Lucas vstřelili 5 a 4 branky. Regueiro a Gallardo sezonu spíše promarodili. Největším zklamáním byl útok. Nejvíce asi selhal získaný Fernando Baiano, který zůstal hluboko za výkony svých minulých sezon. Jediným útočníkem, kterému se dařilo, byl Iván Alonso, ale jeho 10 gólů na sestupu nemohlo nic změnit.

20. Levante UD

Levante se po dvou sezonách loučí s La ligou. Klub z předměstí Valencie bude chtít jistě rychle zapomenout na tuto nepovedenou sezonu, neboť nejenže se Levante trápilo na hřišti, krize zasáhla i vnitřek klubu. Klub z východního pobřeží Španělska se topí v dluzích a hráči do této doby nedostali výplaty. Hluboko do kapsy má Levante z toho důvodu, že se zvýšily výdaje, s nimiž velice ostře korespondují nízké příjmy z televizních práv. Hráči podle svých slov nedostali 60 až 80 procent platů z loňské sezony, letošní pohledávky vůči nim pak dosahují 85 procent.

Do sezony vstoupilo Levante pod vedením kouče Abela Resina, který na lavičce vydržel jen sedm kol, v nichž "Žáby" získaly jediný bod. Resina nahradil na lavičce Giovanni De Biasi, ani on však nedokázal valencijský celek pozvednout. A tak Biasiho v dubnu vystřídal Jose Angel Moreno, který v posledních pěti kolech dokázal získat čtyři body, to bylo však žalostně málo na to, aby se Levante zachránilo. Na posledním místě ztratil klub z provincie Valencie sedmnáct bodů na první nesestupující pozici.

Žáby drží ve svých rukou dvě smutné statistiky, nejenže měly nejžalostnější útok ze všech (v 38 kolech vstřelily pouhých 33 branek), ale i obrana byla nejslabší v celé lize (brankáři Reina a Kujovič museli ze sítě dohromady lovit míč 75krát). Mezi hráči upoutal svými výkony útočník Mustapha Riga a také záložník Laurent Courtois, naopak zklamali obránci Alvaro, Descarga či Rubiales.