Primera Division - souhrn podzimu (1)

Španělská Primera División se nachází přesně v polovině sezóny 2007/2008. Po devatenácti kolech se na poslední příčce trápí s velkou ztrátou Levante. Ostatní pořadí je až vzácně vyrovnané a všechny týmy se mohou několika dobrými výsledky výrazně vzdálit sestupu.

Na předposlední příčce se krčí La Coruňa. V Deportivu si od letošní sezóny řádné zázraky neslibovali, přesto je současné umístění zklamáním. To platí i o osmnácté Osasuně, za kterou se v záloze bije Jaroslav Plašil. Před nimi jsou Huelva, Betis a Getafe, které se stihlo úspěšně probojovat do vyřazovací části Poháru UEFA. Na čtrnácté příčce je Murcia.


Hrůzostrašnou sezonu zažívá Levante. Od samého začátku mu nevychází vůbec nic, má nejhorší obranu i útok a sázka na staré hráče je v této situaci cestou do pekel. Situaci navíc komplikují zranění. V zápasech na hřištích soupeřů celek zatím vstřelil jen dvě branky a první body získal až při lednové remíze na půdě Valencie. Vše začalo v prvním kole vysokou prohrou na Mallorce, doma pak Levante jen remizovalo s Murcií a podlehlo Bilbau. Pak přišla série vysokých proher. Zlom mohly přinést výhry nad Almerií a Betisem, následné prohry s Huelvou a Deporem ale tým přenesly do stádia hluboké beznaděje. Přes množství posil zůstalo Levante daleko za očekáváním.

Celý podzim odchytal Marco Storari, který byl v klubu na hostování z AC Milán a často si musel připadat za děravou obranou jak u Verdunu. Ono v defenzivě nebylo na výběr, když navíc v létě odešel i levý bek Harte. Obraná čtyřka byla stabilizovaná, ovšem často průchozí. Vedle sebe se poskládali Alvaro, Descarga, Rubiales a José Serrano. David Castedo, bývalý hráč Sevilly, toho mnoho neodehrál, stejně tak Robusté a Gaspar.

Zálohu měl zkvalitnit především Savio, ale nebyl oporou. Střed zálohy se docela dařil vyplňovat zkušenému Damianu Tommasimu, vedle něj hrál Juanma, Bruno a právě Savio. Do role playmakera se také občas stahoval útočník Javi Fuego. Další zkušení toho pro zranění mnoho neodehráli, ať už to byli Viqueira, Berson, Courtois, Miguel Angel a také Ettien. V útoku se hodně spoléhalo na Arveladzeho, ale ten pro zranění neodehrál ani minutu. Solidní výkony tak podával atletický Mustapha Riga, až ke konci podzimu se trochu rozstřílel kanonýr Rigano z Messiny. Občas dostal příležitost Švýcar Alexandre Geijo.


Ústup Deporu ze slávy zřejmě vrcholí v této sezoně. Kádr je plný mladých hráčů, kteří nedokáží podávat vyrovnané výkony, často naopak zcela zklamou a v La Coruňi už nemyslí na nic jiného než na záchranu. Tým je předposlední a problémem je zejména katastrofální hra i výsledky v domácích utkáních, kde Depor zatím zvítězil jen jednou, dvakrát remizoval a má jasně nejhorší bilanci ze všech dvaceti mužstev. Mnohem lépe to "Baby Deporu" jde bez většího stresu venku, kde má naopak bilanci 3-3-3 a v průběžné tabulce je sedmý! Vše začalo už v prvním kole ostudnou prohrou 0:3 s Almerií, ve třetím zápase přišla domácí výhra nad Betisem. Pak ale následoval strmý sestup v domácích zápasech, včetně čtyř branek od nevýrazné Valencie. Výhry venku pak přišly v Murcii, Levante a v Seville.

Jasnou jedničkou v brance byl Aouate, jen v závěru podzimu ho vystřídal Munúa. Oba hráči se poprali při tréninku, nakonec jim ale bylo odpuštěno a v klubu budou působit i nadále. Poměrně stabilní byla obrana, a to i po odchodu Jorge Andradeho do Juventusu. Opět v ní čněla hříva Fabricia Colocciniho, vedle něj hrál nejčastěji mladý Adrián López. Na pravém kraji byl už tradičně drobný matador s výbornými centry Manuel Pablo, nalevo Filipe, který nahradil Capdevilu. Několik zápasů odehráli i Barragán se stoperem Lopem. Aythami s Pablem Amem téměř nehráli.

Poměrně kreativní byla záloha, ani nebyl příliš znát odchod Duschera do Santanderu. Jeho post zaujal neméně zkušený Sergio, velmi dobře si počínal Mexičan Guardado z Atlasu a jistě upoutal pozornost větších klubů, dal i tři branky. V záloze se usadil Kanaďan De Guzmán, mladý Joan Verdú, který je v klubu druhou sezonu, či Cristian. Dílčí roli hráli též Lafita a Juan Rodríguez. Bohužel Valerón je stále zraněný. Útok utrpěl odchodem Arizmendiho, často stavěl Depor jen jediného útočníka. Nejčastěji se na hrotu pohyboval Xisco, občas Riki, Rubén Castro a Taborda, na konci podzimu začal hrát uzdravený zkušený Bodipo.


Skákat radostí určitě nebudou v Pamploně. Osasuna podávala v první polovině soutěže velice nevyrovnané výkony a nakonec jí patří po devatenácti odehraných kolech osmnáctá sestupová pozice. S Pamplonou se před sezonou počítalo do středu tabulky, papírové předpoklady však šly stranou a hráči Los Rojillos budou mít v druhé polovině sezony rozhodně co zlepšovat.

Na stadion Reyno de Navarro přišlo před sezonou osm fotbalistů, naopak kufry si zabalilo hned deset hráčů, tudíž bylo mužstvo značně obměněné (zejména v záloze a v útoku) a potřebovalo čas. Na Osasuně se zejména v prvních zápasech projevovala nesehranost a tomu také odpovídaly výsledky. V prvních třech kolech získali svěřenci trenéra Zigandy jen dva body za dvě bezbrankové remízy. Jak chutná vítězství poznali Los Rojillos až ve čtvrtém kole s podprůměrným Levante, od té doby podávali velmi nevyrovnané výkony - porážka na hřišti Atlétika Madrid, domácí výhra nad Villarrealem, prohra v Almerií a jen remíza doma s Valladolidem.

První vítězství na hřišti soupeře ze zrodilo v devátém kole s Betisem Sevilla, poté však přišla krize. V listopadu prohrála Pamplona tři utkání v řadě a v tabulce se propadla na sedmnáctou pozici, následující důležité utkání s Deportivem ale tým trenéra Zigandy vyhrál a vyšvihl se ke klidnějším vodám tabulky. V prosinci už měla hra Osasuny pevný řád a na jejích výsledcích to bylo znát. Po dvou remízách se Sevillou respektive s Valencií (Pamplona byla v těchto utkáních lepší a k zisku tří bodů měla rozhodně blíže, než její soupeři) však přišla porážka s Realem Madrid, přestože z hlavního města mohli Los Rijillos odjíždět se zdviženou hlavou. V následujícím domácím utkání si Osasuna poradila po dobrém výkonu s Mallorcou, závěrečné utkání roku však Pamploně nevyšlo, to když prohrála 0:2 s Murcií. Rok 2007 zakončila Osasuna na dvanácté pozici, ale následující dvě porážky od Murcie, respektive od Santanderu znamenaly ve velmi vyrovnané tabulce propad na osmnáctou sestupovou pozici.

Trenér Ziganda měl k dispozici velmi kvalitní jedničku mezi třemi tyčemi Osasuny, byl jí kouzelník Ricardo. Pravá strana obrany patřila Azpilicuetovi a také Izquierdovi, na opačné straně se střídali Monreal a Corrales. Ve středu obrany nejčastěji nastupovali Javier Flano a Cruchaga. V obranné čtveřici se často objevoval také Josecho a Javi García. Pět můžu stálo v záloze Pamplony, zprava tomu byl jediný český fotbalista ve španělské lize Jaroslav Plašil, který si nevedl vůbec špatně a hlavně v závěru podzimní části patřil k těm lepším v dresu Los Rijillos. Více ve středu pole působil Hector Font, roli defenzivního štítu plnil kapitán Puňal, po jehož levici nastupoval Švýcar Margaraiz nebo Juanfran, jenž nastupoval i na krajích zálohy. Roli levého křídla zastával talentovaný Carlos Vela, který je v Pamploně na hostovaní z Arsenalu. V útoku dostával nejvíce příležitosti Dady, jenž je s pěti góly nejlepším střelcem Osasuny. O něco méně toho odehrál Portillo, který před sezonou přišel ze sestoupavší Tarragony.


Po veleúspěšné minulé sezoně pod taktovkou kouče Marcelina přišel s jeho odchodem návrat do reality, znát je i odchod kanonýra Ucheho. Cílem je letos jasně záchrana v soutěži, což bývá v druhé sezoně mezi elitou většinou těžší než v té první. Problémem se stalo střílení branek, ostatně tým hrál často pouze na jednoho útočníka a spoléhal se spíše na defenzivu, a to i v domácím prostředí. Tým byl ale konzistentní, dokázal sbírat body doma i venku. Na hřišti soupeře tým vyhrál u slabších v La Coruňi a na Levante, dost zápasů ale končilo bezbrankovou remízou.

Všechny zápasy zatím v brance odchytal Ital Sorrentino, posila z AEK Atény, který tak vůbec na hřiště nepustil Barbossu z Villarrealu. López Vallejo odešel do Zaragozy. Sorrentina si přivedl nový kouč Víctor Muňoz, který ho znal z řecké ligy, konkrétně z Panathinaikosu. A gólman nezklamal. Stabilizovaná je obrana, návrat Arza do Villarrealu týmu neublížil, místo něj přišli na hostování z Villarrealu zase Cáceres a Quique Alvarez. Z Tarragony Pampa Calvo, své si odehráli i Dani Bautista, Edu Moya, Bouzón, Poli či Beto. Záloha se musela obejít bez Viqueiry a zejména šikovného pravého křídla Santiaga Cazorly.

Novým motorem středu zálohy se stal Carlos Martins ze Sportingu Lisabon, vstřelil i čtyři branky a byl nejlepším střelcem svého týmu. Spolu s ním nastupoval zkušený Jesús Vazquez a Aitor Tornavaca. Gerard z Monaka byl zraněný a proto skoro nehrál. Útoky táhla Huelva často po křídlech, tam účinkoval hlavně Camuňas z Xerezu, prosadil se i Marquitos. I po odchodu Ucheho zbyli celku kvalitní útočníci, ale často zejména venku hrál jen jeden. Tři branky dal zkušený technik Javi Guerrero, po svém uzdravení stejný počet i opora týmu Sinama-Pongolle. Zklamala další posila ze Sportingu Lisabon útočník Varela, stejně jako Congo, Rosu a Turek Ersen.


Další frustrující sezonu zažívá Real Betis, degradaci tohoto klubu nedokázal zastavil ani Hector Cuper. Obrana je nejistá, útok málo efektivní a celek čeká jen boj o záchranu. Podzim se dá nazvat jen slovem průměrnost. Na první výhru čekal Betis až do šestého kola, ale ani výsledek 3:0 s Mallorkou obrat nepřinesl. Prosincová výhra na Villarrealu byla jen malým zábleskem u Beticós. Čtyři branky inkasoval klub od Levante, tři od Barcelony, Pamplony a také v lednu v městském derby s FC Sevilla. Fanoušci byli nespojení, často pískali a slovně napadali prezidenta Loperu.

Jasnou jedničkou v brance, zřejmě i nejlepším hráčem a také často jen bezmocně dírám v obraně přihlížejícím hráčem, byl portugalský gólman Ricardo, který přišel před sezonou ze Sportingu Lisabon. Casto si zahrál jen dva zápasy, Toni Doblas žádný. Změněná byla obrana, když odešli Lembo a Oscar López, většinu zápasů ale odehrála jen dvojka Fernando Vega se španělským reprezentantem Juanitem, ale ani oni nedokázali být oporami. V obraně se objevoval urostlý Rivas, dále také střídavě Babič z Leverkusenu, Damiá, Ilič, Lima z Atlétika Mineiro, Melli či Nano.

Zálohu před sezonou opustil zejména zkušený exekutor trestných kopů Brazilec Marcos Assuncao, který v té loňské zůstal za očekáváním. I zde byl ale Betis nestabilní. Ze začátku dostával po čase opět příležitost šikovný playmaker Jesús Capitán "Capi", vedle něj bojovný Somoza a Juande, po uzdravení ale začali hrát křídelník Mark González a bývalý reprezentant Rivera, ofenzivu začala obstarávat dlouholetá stálice Arzu. Rychlý Němec Odonkor stihl na podzim jen čtyři zápasy, často se do zálohy zatahoval i Edú. V útoku měl stálé místo Brazilec Sobis, stále se ale od něj čeká více, na podzim stihl jen tři branky. To Pavone z Estudiantes byl úspěšnější, když v sedmi zápasech dal pět brankek, ale pak se zranil. Občas hrál na hrotu rychlonohý Xisco, v závěru podzimu ho vystřídal José Mari.


Malý madridský klub nemůže být spokojen se svým vystupováním v první polovině sezony La Ligy, na druhou stranu Getafe překvapivě postoupilo z prvního místa skupiny G do jarní fáze Poháru UEFA a zaznamenalo tak největší úspěch v historii klubu.

Do sezony vstoupili Azulones pod vedením nového trenéra Michaela Laudrupa, který nahradil Bernda Schustera, jenž odešel do Realu Madrid. Ligová premiéra na lavičce Getafe se Laudrupovi nepovedla, jeho tým podlehl Seville 1:4. Poté přišlo dalších sedm utkání, v nichž madridský klub nedokázal zvítězit a připsal si na své konto jen dva body za dvě remízy, v tabulce se tak pohyboval na samém chvostu. Sebevědomí se hráčům Getafe vrátilo poté, co po velkém boji porazili Twente Enschede a postoupili do základní skupiny Poháru UEFA. Pomalu ale jistě se začalo dařit i v lize, po porážce od Mallorcy přišlo vítězství nad Murcií. Porážku na hřišti Racingu odčinila výhra doma nad Athleticem a další výhra nad Osasunou znamenala posun ze sestupových příček. V dalším zápase podali Azulones jeden z nejlepších výkonů sezony, když zaslouženě porazili Barcelonu na domácím stadionu 2:0. Posun tabulkou znamenaly také čtyři body získané v dalších dvou duelech (remíza se Zaragozou, výhra nad Levante). Poté přišly dvě porážky od týmu z čela tabulky – Atlétika a Villarrealu. Tou dobou už měli svěřenci trenéra Laudrupa zajištěný postup do jarní fáze Poháru UEFA. V posledním zápase roku 2007 porazili Madridští v důležitém utíkání Almeríi na jejím hřišti 2:0 a v tabulce se posunuli na jedenácté místo. Ovšem v obou ligových duelech roku 2008 Getafe prohrálo a propadlo se na patnáctou pozici s jen jednobodovým náskokem na osmnáctou Osasunu.

Jedničkou v brance Getafe byl zkušený Abbondanzieri, Pato, jak se argentinskému brankáři říká, pustil talentovaného Ustariho, který přišel před sezonou z Independente, do branky jen třikrát. Obranná čtveřice nastupovala nejčasjětí ve složení Cata, Belenguer, Licht, Cortés. Velmi silnou zálohou se mohli pochlubit Azulones, na jejím pravém okraji podával velmi dobré výkony talentovaný Pablo Hernandez, na druhém kraji hrál zkušený Sousa nebo Granero. Střed pole měla pod taktovkou výborně hrající dvojce Casquera, De la Red. Příliš toho nenahrála trojice defenzivních záložníků – Celestini, Nacho a Pallardo. Posledně jmenovaný v případě potřeby zaskakoval na krajích obrany. V útoku nastupoval Uche, rychlonohý fotbalista, který přišel před sezonou z Huelvy, motal hlavu nejednomu obránci v lize. S ním nejčastěji nastupoval Manu del Moral. Příliš toho neodehrál Kepa, který přišel na hostovaní ze Sevilly.

Getafe tedy čeká rušné jaro na třech frontách, nejdůležitějším úkolem bude jistě záchrana v La Lize. Jarní účast v Poháru UEFA už je senzací nyní, a navíc se svěřenci Michaela Laudrupa zatím zdárně prokousávají španělským pohárem Copa del Rey


Nevyrovnané výkony podával i tým vzniklý sloučením dvou mneších týmů v městě Murcia, který skončil v loňském ročníku Segunda Division na druhém místě. Murcia se mohla spolehnout na slušnou obranu a také na bodové zisky v domácím prostředí. I ona často ráda hrála s pětičlennou zálohou. Jedinou výhrou venku byla ta šťastná a divoká z Valladolidu. Doma dokázala Murcia například porazit Zaragozu či remizovat s Realem Madrid, ale také prohrát s La Coruňou nebo s Almerií. Ve Valencii celek prohrál 0:3, na Espanyolu remizoval 0:0. Poměrně silný kádr by ale na setrvání v soutěži měl stačit, zvláště když tým zatím neopustil nikdo z důležitých hráčů.

Pozici gólmanské jedničky si úspěšně podržel Antonio Notario, Interem půjčený Fabio Carini si zachytal jen jednou. Stálé místo ve stoperské dvojici si rychle vybojoval Realem Madrid uvolněný Alvaro Mejía. Jisté místo měl i urostlý Peňa a častý cestovatel z Villarrealu César Arzo. O zbývající místo se dělili Ochoa s Pignolem, v průběhu podzimu přišel ještě De Coz. Maraňón a Cuardado neodehráli skoro nic, jen dva zápasy jsou málo na Cura Torrese, jež přišel z Valencie, ale potýkal se i se zraněním.

Úplně nová je záloha. O defenzivu se staral Realem Madrid uvolněný tvrďák Pablo García, spolu s ním má na starosti defenzivu ze Zaragozy příchozí Movilla. Zprava velice dobře útočil De Lucas z Alavésu, z druhé strany většinou další valencijský odpadlík Mario Regueiro, případně Abel. Málo hráli velezkušený Gallardo ze Sevilly a Jofre. V lednovém termínu navíc klub stihl přikoupit Brazilce Rosineie. Nově poskládaný byl i útok a byla to jasná sázka na zkušeného goleadora Fernanda Baiana, který minulý rok sestoupil se Celtou Vigo. Pět branek je ale zatím trochu za očekáváním. Problémem bylo i najít mu ideálního útočného partnera. Ze začátku s ním hráli v klubu již nějaký čas působící Richi a Iván Alonso, pak je vystřídal Švéd Goitom a posledních zápasech to byl exeibarský Iňigo.