Zápisky z Copy América 2021 - souhrn 2. hracího dne

Máme za sebou druhý hrací den Copy América, který přinesl skvělou fotbalovou podívanou, ale taky nehezký venezuelský beton nebo obrovské trápení Uruguaye. Počet nakažených Covidem stále stoupá, rychlost šíření se však podařilo znatelně snížit. Dočkali jsme se i otevřené kritiky CONMEBOL, že prý jim záleží jen na penězích a ne na zdraví účastníků.

Autorem této kritiky byl bolívijský kapitán Moreno, který za ni dostal symbolický trest na jeden zápas. Symbolický proto, že jelikož je sám nakažen Covidem, do zápasu s Chile by stejně nezasáhl. Inu, bylo to šalamounské řešení.


1. Konečně zase jednou hrála Argentina spolehlivě dozadu
Bylo to ale opravdu dáno nějakým velkým zlepšením nebo jen absolutní impotencí v útoku Uruguaye? Osobně se přikláním spíš ke druhé variantě. Trenér Scaloni si každopádně všiml, že Leandro Paredes na pozici defenzivního záložníka není žádná výhra a do základní sestavy nasadil Guida Rodrígueze. Ten se mu odvděčil vítězným gólem, zároveň ale taky může děkovat všem svatým (no, spíše nesvatým arbitrům), že rozhodčí zcela nepochopitelně nevyhodnotili jeho faul na Cavaniho ve vápně jako penaltový. Holt někteří rozhodčí asi potřebují k penaltě víc než "pouhý" kopanec do stojné nohy při kličce. Pohříchu to však byla jediná kloudná akce Uruguaye za celý zápas, a tak si Argentina připsala po třech zápasech zase nulu vzadu. Když si ale vezmeme, že vlastně jediná povedená akce Uruguaye za celý zápas měla skončit penaltou, na žádné velké oslavování obrany to není.

2. Střílení gólů je problém
V ofenzivní fázi to naopak Argentině celkem šlape. Lionel Messi se konečně může spolehnout taky na své spoluhráče, kteří se mu nabízejí pro přihrávky. Ono to může působit jako banalita, ale dokud nepřišel na lavičku trenér Scaloni, ofenzivní hra Argentiny se omezovala zhruba na 5 stojících hráčů a jednoho Messiho v lehkém výklusu. To teď nehrozí a proti Uruguayi si Argentina jen za prvních asi 20 minut vypracovala dobré 4 gólové šance. S jejich proměňováním je to však horší. Lautaro Martínez je evidentně z formy a zrovna on jako hrotový útočník se do šancí nedostává. Mnohem živějším dojmem působí na levé straně Nicolás González, který by ale zase potřeboval pro zakončení spíše bránu používanou v irském hurlingu (fotbalová brána s ragbyovou dohromady). Vůbec bych se tedy nedivil, kdyby Lautaro Martínez dostal v příštím zápase volno. Nechat na lavičce stále velmi dobře hrajícího Agüera by totiž v této situaci bylo zbytečným luxusem. Naopak troufnu si říct, že González dostane i nadále šanci, protože jeho aktivita na křídle je jedním z důvodů výrazného zlepšení ofenzivy Argentiny. González však musí svá mířidla rychle seřídit, na lavičce totiž čeká na šanci typologicky podobný Joaquín Correa.


1. Ofenzivní fáze proti Peru byla prostě skvělá
Výkony Brazílie gradují. Zásluhu na tom má především nezastavitelný Neymar, který góly jak střílí, tak i připravuje spoluhráčům. Gólem proti Peru navíc překonal v tabulce reprezentačních střelců legendárního Ronalda a na dorovnání ještě slavnějšího Pelého mu chybí už jen 9 gólů. Pokud se mu vyhnou vážná zranění, je prakticky jasné, že dlouholetý Pelého rekord bude překonán. Neymarova forma je taková, že bych se ani nedivil, kdyby se stal nejlepším střelcem Brazílie ještě před dovršením 30 let. Do té doby totiž Brazílie bude hrát ještě minimálně 11 zápasů.

Brazilská ofenziva se sice do velké míry točí kolem útočníka PSG, i zbylí dva členové ofenzivního trojzubce předvádí skvělé výkony, a to i přesto, že hrají na netradičních postech. Vzhledem k tomu, že Neymar hraje tzv. "Messiho post" a je v ofenzivě prakticky všude, hraje Richarlison velkou část zápasu na hrotu a Gabriel Jesus z pravého křídla. Tito dva se pak doplňují ve vápně. Ofenziva Brazílie skutečně působí nesmírně variabilně a zároveň je vysoce efektivní. Pokud bude Brazílie v podobných výkonech pokračovat, soupeři ji budou zastavovat opravdu velice těžko.

2. Někteří Brazilci na hřišti hledají morální dno
Neymar v národním týmu je pravděpodobně nejlepším fotbalistou světa. Jeho impakt na hru Brazílie zdaleka přesahuje dopad jiných hvězd na hru svých národních týmů. Zároveň je to ale pořád ten Neymar, kterého z velmi dobrého důvodu velká část fotbalových fanoušků naprosto nesnáší. Neymar se vůči soupeřům chová podrážděně, při každém sebemenším kontaktu zbytečně metá kotrmelce a jeho přítomnost ve vápně dost často končí nechutnou simulací ve snaze vykoledovat si penaltu. Nejhorší je, že Neymar není žádným nezkušeným simulantem, který by sebou plácnul bez kontaktu na zem. Brazilská hvězda moc dobře ví, jak si soupeře rozhýbat, aby ho následně doslova nakopl a s řevem se skácel k zemi. Přesně tuto hereckou etudu předvedl i proti Peru, kdy nejdříve obešel bránícího Tapiu, aby po kličce kopl nohou směrem za sebe, trefil Tapiu do oblasti slabin a skočil si pro penaltu. Naštěstí po zásahu VAR tentokrát sudí penaltu odvolal. Já si však říkám, jestli by nebylo vhodné, aby VAR při simulantských snahách o získání penalty mohl doporučit arbitrům žlutou kartu pro simulanta. Neymar totiž zdaleka není jediným Brazilcem, který ve vápně padá sám od sebe. Ony by se jim ty karty pak nasbíraly a když vás žlutá karta za simulaci připraví například o čtvrtfinále, příště si ji možná rozmyslíte.


1. Kdo jste a co jste udělali s bolívijskými fotbalisty?
Ne, teď vážně, sleduju v rámci kvalifikačních klání a Copy Bolívii už několik let a nikdy jsem od ní nezažil tak dominantní výkon na míči. A to navíc v situaci, kdy Bolívii kvůli koronaviru chyběli 3 důležití hráči základní sestavy! Jistě, Bolívie prohrála a její šance na postup se tak dostaly spíš do teoretické roviny, ale naděje pořád žije a nevidím důvod, aby Bolívie v podobné fazóně nemohla porazit zcela sterilní Uruguay. Jde spíš o to, že poprvé zhruba po 4 letech, co mám tu "čest" sledovat výkony La Verde, jde vidět naprosto jasný trenérský rukopis a důvěra nejen v herní plán, ale také ve vlastní schopnosti. Problémem zůstává časté propadání ve středu pole, kde mají Bolívijci stále sklony propadat zbytečné ofenzivní euforii. Před Breretonovým gólem na vlastní polovině bránil jediný hráč. To se prostě nesmí stávat. Každopádně trenéra Faríase by měla Bolívie vyvážit zlatem a dát mu dlouhodobý prostor pro budování týmu. Moc dobře totiž ví, co dělá.

2. Kde se ta generace vůbec vzala?
Bolívie v mládežnických kategoriích platí za těžkého outsidera. Rozhodně nevychovává desítky talentů ročně jako Uruguay, ani výjimečné jednotlivce jako Brazílie, přesto se Chilanům postavila velice mladá sestava. Problémy v defenzivě už jsem zmiňoval, nyní se pojďme podívat ale na záložní řadu. Mimo zkušeného Arceho a borce v nejlepším věku Justiniana se v záloze objevili také 25letý Saavedra, 21letý Ramiro Vaca a hlavně 19letý Jeyson Chura. Po počáteční nesehranosti se tito hráči rozehráli k nevídanému koncertu, který donutil okolo 65. minuty střídat Artura Vidala, který ve středu hřiště působil jako zmatená lesní včela. Při odchodu ze hřiště si také zkušený fotbalový válečník dobře uvědomoval, jak moc špatně hrál a raději si sedl dál od lavičky, kde evidentně zuřil. Vidala s Aránguizem školil zejména Vaca, který s naprostým přehledem rozdával přesné pasy spoluhráčům a jedinou přihrávkou byl schopen překonat celou záložní řadu soupeře. Na mladičkém Churovi zase bylo vidět, jak perfektní techniku zpracování a přehled o hře má. Osobně jsem si ho překřtil na bolívijského Hložka. Když k těmto hráčům připočteme velmi talentovaného stopera Quinterose, který už ve 20 letech působí z celé obranné řady nejlépe, a 19letého Cuéllara, odchovance Barcelony, možná se nám zcela nenápadně a ve stínu ostatních týmů rodí nová konkurenceschopná generace Bolívijců. Anebo že by šlo jen o výjimku a příště to zase bude ta zmatkující Bolívie spoléhající jen na schopnosti Morena? Uvidíme, osobně v tomto týmu vidím potenciál.


1. Byl to zápas dvou poločasů a je třeba, aby Chile navázalo na ten první
V prvním poločase totiž Chile předvádělo fantastický fotbal, kdy v prvních minutách svého soupeře doslova drtilo v kleštích. Velmi dobře se prezentoval zejména útočník Vargas, který trápil bolívijskou obranou přesně časovanými náběhy za obranu. Absolutorium za první poločas si zaslouží také tvůrce hry Aránguiz, který Vargase na zteč vysílal, a hlavně díky němu v prvním poločase Chile ovládalo střed hřiště. Jenže nelze Chilany jen chválit. Druhý poločas totiž naopak chilská záloha nedokázala předčit své bolívijské soupeře, za což mohl zejména velice špatný výkon Vidala. Na reprezentaci v červeném tak lze pozorovat podobný nervózní projev jako u Argentiny nebo Paraguaye ve chvíli, kdy vedou. Je to trochu paradoxní, protože reprezentace z jihu Jižní Ameriky obecně platí za takticky vyspělejší a méně náchylné k výpadkům než reprezentace ze severní tropické oblasti. Zejména na psychické připravenosti svých svěřenců tak musí trenér Martín Lasarte zapracovat.

2. Faktor Brereton
Chile může vesele zapomenout na zraněného a stárnoucího Sáncheze, objevilo totiž v Anglii poklad. Benjamin Anthony Brereton Díaz, to jméno si dobře zapamatujte, chilské fanoušky totiž musel doslova uchvátit. Sympatický vysoký vousáč od začátku do konce zápasu působil pozitivním dojmem, na hřišti se skoro celou dobu usmíval a co je nejdůležitější, v útoku odvedl perfektní práci. Nenadarmo taky chilský komentátor zpočátku o Breretonovi referoval trochu neuctivě jako o "gringovi", aby z něj už po pár minutách na hřišti byl "gringito". Brereton je totiž rychlý, technicky zdatný a přímočarý, což je přesně typ útočníka, jakého Chile potřebuje. Sám Brereton si pak musel připadat jako slavný hrdina románu Gulliverovy cesty, jelikož se svými 185 cm skoro o hlavu převyšoval zbytek chilského týmu (výškově se mu mohou rovnat jen gólman Bravo a stoper Maripán). Uvidíme, kam sympatický syn anglického policisty a chilské keramičky dokáže svůj nový národní tým dotáhnout. Jeho nesporné kvality ukazuje například to, že ještě v dresu anglické U19 vyhrál korunu krále střelců na Euru do 19 let v roce 2017.


1. Wuilker Faríñez bude Kolumbijce strašit ve snech
Jen díky vynikajícímu výkonu venezuelského gólmana totiž Kolumbie nezískala 3 body. Kolumbijcům lze ale kromě bídného zakončení vyčíst také přece jen trochu malý tlak v nebezpečných prostorech. Kolumbie zatím nehraje dobře, pouze narazila na soupeře, kteří nedokázali slabiny Los Cafeteros využít. Pochválit je ale přece jen nutno kolumbijskou defenzivu, protože její zásluhou ještě Kolumbie nejen že neinkasovala, ale ani Ekvádor, ani Venezuela se nedostali do nějaké vyložené šance. Na Ruedově týmu se ovšem v celé kráse ukazuje absence kreativního záložníka. James Rodríguez je zraněný a jeho náhradník Quintero nemohl jet kvůli pozitivnímu testu na Covid. Kolumbie tak musela docela radikálně změnit dosud zavedený systém, což se logicky v ofenzivě projevuje. Opět ale musím zmínit špatné výkony Duvána Zapaty, od kterého celá Kolumbie nyní očekává góly a táhnutí ofenzivy. Zapatovi ovšem nechodí tak kvalitní balóny, na jaké je zvyklý z Atalanty, navíc by potřeboval míče spíš do běhu, což proti betonující Venezuele nebylo možné. Mám trochu obavu, že v zápase s Brazílií se všechny neduhy Kolumbie sejdou a výsledek pro Kolumbijce nebude vypadat hezky.

2. Bude třeba hru postavit na defenzivě
Jelikož jedinou opravdu fungující řadou Kolumbie je ta obranná, patrně Rueda bude chtít Kolumbii přetvořit na tým podobného střihu jako Peru nebo Chile, praktikující atletický fotbal vycházející ze zabezpečené obrany. Problémem ale je, že Kolumbijci k takto náročnému fotbalu nejsou vedeni odmalička a měnit se jim to v nejlepších letech kariéry nechce. Proti Ekvádoru nejspíš Reinaldo Rueda nabádal své svěřence k rychlému přechodu do útoku, ten se však nekonal a viděli jsme jednu velkou nudu přerušenou pouze skvělým signálem ze standardní situace. Proti Venezuele šlo o specifický zápas, kde problémem bylo hlavně zakončení. Pro další působení Kolumbie je však určující spíš první utkání. Pokud chce Kolumbie na turnaji uspět, musí zejména záložní řada nakopnout motory. Problémem je, že v záloze prakticky není nikdo, kdo by tak měl učinit. Nominace Kolumbie obsahuje celkem zbytečná jména na hrot útoku (např. Morelos, který si asi nezahraje ani minutu), zatímco záložní řada je složená vesměs z typologicky podobných borců, kteří navíc kromě Uribeho a Cardony nejsou nijak nadprůměrní (samozřejmě teď nepočítám Cuadrada, kterého beru spíš jako křídlo). Z výše uvedených důvodů předpokládám, že Kolumbie je na turnaji tak trochu ve slepé uličce. Pro dobrý výsledek na turnaji by se snad musel jedině probudit Zapata nebo se k úspěchu doslova probránit.


1. Dřív chlouba, teď problém
Peruánská defenziva nevypadá čistě na papíře vůbec zle. Nalevo Trauco ze St. Etienne, mladý stoper Abram a hlavně duo defenzivních záložníku Tapia - Yotún jsou nadstandardní hráči. Jenže i přes dlouhodobou sehranost peruánská defenziva přestala fungovat. Renato Tapia prožil letos velmi dobrou sezónu ve španělské Celtě, formu si však do reprezentace nepřenesl a společně s Yotúnem moc stoperům nepomáhají. Miguel Trauco je pak tak z formy, že jej ze sestavy vytlačil mladý Marcos López, který se ovšem chová jako typický bek z MLS. Individuální kvalitu mu nelze upřít, zároveň má ale obrovské mezery v taktice a bránění kvalitnějších soupeřů mu činí velké problémy. Vůbec americká MLS generuje obránce, kteří přesně zapadají do tamního stylu, tzn. Hlavně ať podporují útok a špatně brání, protože góly se lépe prodávají, že ano. Jak ovšem zastavit příděl gólů, které Peru pravidelně dostává? Nabízí se možná přidělení více defenzivních úkolů Tapiovi, který má v 25 letech schopnosti organizovat hru v bloku. Zároveň určitě trenér Gareca bude doufat, že drobná facka Miguelu Traucovi v podobě posazení by mohla zkušeného levého beka zase trochu nakopnout k pořádným výkonům.

2. Ofenziva se pomalu začíná rozjíždět
Peru sice nedalo Brazílii ani gól, to však neznamená, že ho na rozdíl od Venezuely dát nemohlo. Peruánská ofenziva se totiž začíná zvolna rozjíždět a zejména akvizice "Itala" Lapaduly dovolila praktikovat tolik úspěšný styl, který Peru před dvěma lety katapultoval až do finále Copy. Mám na mysli samozřejmě přímočarý útok s dlouhými míči do běhu útočníkovi, který je buď: 1. udrží, 2. vybojuje, 3. je z nich schopen přímo zakončovat. Oživení starého stylu navíc jako by konečně probralo v posledních letech trochu letargického špílmachra Cuevu. Pokud jsem u Kolumbie zmiňoval, že cesta k úspěchu může vést zejména přes defenzivu, u Peru je to naopak. Peruánci budou nejspíš muset soupeře přestřílet, udržet nulu se totiž Peruáncům naposledy povedlo 11. září 2019 shodou okolností proti Brazílii.


1. Absolutní impotence v útoku
Uruguay disponuje fantastickým kádrem, který si však na hřišti nevyhoví. Sice píšu, že impotentní je útok, myslím tím však celou ofenzivní fázi Uruguaye. Když byli Cavani se Suárezem mladší, záloha složená primárně z posouvačů nijak "La Celeste" nesvazovala, protože oba útočníci podporu vepředu téměř nepotřebovali a uhráli si to sami. Jenže ty časy už jsou nenávratně pryč a pracovitost obou útočníků je sice stále příkladná, dynamika už není, co bývala a zkrátka podporu svých spoluhráčů nutně potřebují. Místo toho Bentancur s Valverdem stojí v záloze jako tvrdé Y a nehnou se z místa, které mají vyznačené v předzápasovém rozestavení. To je prostě špatně a odpovědnost za to nese trenér Tabárez. Zejména Rodrigo Bentancur snad ještě ani jednou ze svých 35 reprezentačních startů nepředvedl opravdu nadstandardní výkon. V reprezentaci je to prostě těžce průměrný hráč, kterého v sestavě drží jen jméno. Ještě větším zklamáním je pak Federico Valverde, kterému však evidentně nesedí Tabárezův konzervativní styl hry. Slovy hokejového trenéra Filipa Pešána by hráči Uruguaye potřebovali obléct montérky a začít na hřišti tvrdě makat. Tenhle chodící fotbal totiž může Uruguay poslat domů už po skupinách.

2. Možná by to chtělo změnit rozestavení
Už v představení týmu Uruguaye jsem zmiňoval slavné "Proceso", díky kterému Uruguay každý rok produkuje několik talentů, kteří se prosadí v TOP ligách. Jedním z pilířů "Procesa" je praktikování systému 4-3-3 už od reprezentace do 15 let. Tak mi vysvětlete, proč jediná seniorská reprezentace nastupuje v systému 4-4-2 se dvěma hrotovými útočníky a tradičně ortodoxním středním záložníkem na pravém kraji zálohy. Já chápu, že toto 4-4-2 se má během hry měnit dle potřeby na 4-3-3, kdy levý záložník podporuje útok, jenže to tak nefunguje. V posledním zápase na pravém kraji zálohy nastoupil Federico Valverde, což byl s prominutím naprostý "fail". Když hrávala Uruguay ještě s Diegem Forlánem 4-3-3, dostával křídelní prostory na starost Edinson Cavani. Teď ve 4-4-2 má víceméně dělat to samé, jen s tím rozdílem, že už na tento post nemá potřebnou dynamiku. Naprosto ideálním rozestavením je tedy opět 4-3-3, kde by se mohli Torreira, Valverde a Bentancur v klidu doplňovat a křídelní prostor by připadl mladším hráčům jako Torres nebo Ocampo. Suárez s Cavanim by se pak mohli střídat na hrotu. Každopádně důležité je změnit alespoň něco, protože Uruguay předvádí poslední dobou naprosto sterilní výkony.


1. Koukat se na to nedalo, ale bod může být zlatý
Těžko se divit, že Venezuela v situaci, kdy je ráda, že složí základní jedenáctku, praktikuje naprosto nekoukatelný antifotbal. Tentokrát se s velkým štěstím podařilo vyválčit bod proti Kolumbii, což byla ovšem zásluha brankáře Faríñeze spíš než zásluha dobré práce celého týmu. Přesto Venezuela zatím na Copě zcela rezignovala na jakýkoliv útok, což je špatně. Trenér Peseiro, přiznám se, podle mého názoru nebyl vůbec dobrá volba pro národní tým. Venezuela se pod ním prezentuje nudným a bezzubým fotbalem, a to není pouze vina Covidu v týmu. Podívejte se, jak k situaci, kdy chybí týmu největší hvězdy, přistoupila Bolívie. Na Venezuelu se pod Peseirem nedá dívat, bod získaný s Kolumbií však při neprohře s Ekvádorem nebo Peru může klidně stačit na postup.

2. Co vlastně Venezuela s rozpadlým kádrem hraje?
Hlavní hvězdy Venezuely jako Otero nebo Josef Martínez se ještě nějakou dobu na turnaji nepředstaví a otázkou je, jestli vůbec stihnou skupinovou fázi. Naopak už do zápasu s Kolumbií zasáhl Yangel Herrera, který by měl do středu zálohy přinést velké navýšení kvality. S největší pravděpodobností však už moc navrátilců do sestavy nečekejme. Venezuela si tak musí vystačit s tím, co donominovala. Rozhodně nejpříjemnějším překvapením je 25letý stoper Francisco La Mantía. Jistotu obraně pak dodává nejzkušenější ze stoperů Luis Mago. Zároveň však slabinu v obranné řadě má Venezuela v nejistém bekovi Cumanovi a stoperu Adriánu Martínezovi. Ofenziva pak vypadá, jako by snad Venezuela nějaké ofenzivní akce ani netrénovala (ostatně pod Peseirem tak působí i v nejlepší sestavě). Individuálními výkony na sebe upozorňuje alespoň José Martínez, střední záložník, který však nyní nastupuje na pravém křídle. Složení záložní řady však nejlépe vystihuje to, že je složena ze 4 středních záložníků. Asi je vám tedy jasné, že úkolem záložní řady není útočení, nýbrž přehušťování středu hřiště. Na hrotu se pak toulá osamocený Fernando Aristeguieta, od kterého vůbec netuším, co trenér očekává. I kdyby totiž některý z nákopů dokázal prodloužit za sebe nebo by dokázal míč alespoň chvíli podržet, podpora spoluhráčů stejně nepřijde. Zároveň nejde o nijak dynamického útočníka, který by měl sám šanci vypracovat a zakončit. Hra Venezuely je tedy jednoduše založená na absolutní defenzivě bez nějaké větší snahy o vstřelení gólu.