Zápisky z Copy América 2021 - souhrn 4. hracího dne

Máme za sebou 4. hrací den Copy América, který přinesl několik velice zajímavých příběhů, ať už to byly fantastické nůžky Luise Díaze, nesmyslné rozhodnutí sudího Néstora Pitany, které zachránilo Brazílii nebo ekvádorské bránění, za které by se styděly i týmy z okresního přeboru. Zvlášť u posledního incidentu bych se zastavil, jelikož je zde drobná paralela s českým národním týmem. Pokud trenér Šilhavý nevěděl, že po dvou žlutých kartách hráč nemůže v dalším zápase nastoupit. Podle ekvádorského chování na hřišti by zase člověk myslel, že absolutně netuší, za jakých podmínek se postupuje. Teď už se ale pojďme podívat na stručné shrnutí uplynulého kola.


1. Umíte to tedy lépe, pánové.
Brazílie doteď jela na turnaji jako kvalitní motorová pila. Jenže beton motorovou pilou nerozříznete, a to přesně potkává pravidelně Brazilce. Porazit naprosto zdecimovanou Venezuelu, která nasadila tým, který spolu stihl možná jeden trénink, nebyl problém. Peru zase objektivně betonovat neumí, je to spíš tým, který potřebuje využít alespoň dva brejky. A teď přišla Kolumbie vedená rozumným pragmatikem Ruedou, který moc dobře věděl, že rozdat si to "na férovku" s Brazílií by byla fotbalová sebevražda. Navíc po nádherném gólu Luise Díaze se Brazilci dostali poprvé do nepříznivé situace a bylo vidět, jak moc jim to nesvědčí. Brazilci trochu připomínají ruský národní tým v hokeji. Když mají do zápasu chuť, jsou nezastavitelní. Jakmile ale vše nejde podle plánu, začnou se spoléhat spíš na individualistickou hru, než aby dál věřili systému a týmovým výkonem soupeřovu obrannou linii prolomili. Viděl jsem už dost zápasů Brazílie, abych věděl, že nebýt dárku od sudího Pitany, který rozhodil soustředěnou obranu Kolumbie, tenhle zápas by Brazílie neotočila. Titeho družině totiž chybí mentální síla a plán B, kterým by soupeře zaskočili. Brazílie zkrátka spoléhá na individuální kvalitu svých hráčů a přes ni nejede vlak.

2. Kdo si nestěžuje, není Brazilec.
O mentální síle Brazílie už jsem se zmínil, ale pojďme ji rozebrat trochu do hloubky. V brazilském týmů je několik vyloženě slušných hráčů jako Alisson, Marquinhos nebo Fabinho. Jenže pak jsou tam samozřejmě i hráči, kteří se při každé příležitosti vztekají, ironicky se usmívají při každém hvizdu rozhodčího proti jejich týmu, v pokutovém území soupeře trénují skoky plavmo apod. Tato skupina má pak v nepříjemných situacích na tým vyloženě negativní vliv, jelikož sebe a tým dostávají pod zbytečný tlak a štvou proti sobě a týmu rozhodčího. Asi nejviditelnější je to u Neymara, který na turnaji hraje přímo fantasticky, zároveň však vrhá na Brazílii negativní světlo svým chováním. Specifickým případem je pak Gabriel Jesus, který se spíš než vztekáním vyznačuje permanentně plačtivým výrazem, že by ho člověk až politoval. Vypadá to totiž, že tomu chudákovi ubližuje už snad samotné bytí. Absence fanoušků sice Brazilce určitě mrzí, zároveň jim však dává až nezvyklý luxus hrát s čistou hlavou. Měli by toho využít a nedostávat se sami pod zbytečný tlak. Pokud totiž hrají v psychické pohodě, nikdo na kontinentu je nezastaví. Bohužel pro ně, Brazilci si spoustu turnajů prohráli jen sami svou mentalitou. Začínají tomu být opět blízko.


1. Předčasný konec je předzvěst nového začátku.
Bolívie tedy vypadla už po třech zápasech ve skupině. Z části to lze přičítat její geografické náležitosti do o něco silnější skupiny, také však nižší hráčskou kvalitou. Co však je jasně pozorovatelné, a psal jsem o tom u před turnajem, je snaha víc hrát s míčem a alespoň v části zápasu diktovat tempo hry. Toho dlouhá léta Bolívie nebyla schopná. Vysloveně pozitivním dojmem působili zejména střední záložníci Leonel Justiniano a Ramiro Vaca. A právě druhý jmenovaný si pravděpodobně svými výkony řekl o angažmá v zahraničí. Vacovi bude 1. července teprve 22 let a ve středu zálohy působil hodně vyspělým dojmem. Jeho práce s míčem je vynikající a ten přehled na 22 let... radost pohledět. Zároveň také byl vlastně jediným hráčem Bolívie, který dokázal Musleru opravdu pořádně vystrašit svou krásnou střelou ze střední vzdálenosti. Za Bolívii nastoupili na turnaji i další hráči, kteří mohou být osou týmu už v blízké budoucnosti - Henry Vaca (křídlo, 1998), Jairo Quinteros (stoper, 2001), Jaume Cuéllar (útočník, 2001) a Jeyson Chura (ofenzivní záložník, 2002). Troufám si tvrdit, že Bolívie ještě v kvalifikaci na MS neřekla poslední slovo a na příští Copě s ní budou muset soupeři počítat jako s rovnocenným soupeřem, a ne pouze tradičním otloukánkem.

2. Otázka testování.
Jindy houževnatý tým, který bojuje do posledního dechu, ten dech proti Uruguayi ztratil nějak podezřele brzy. Přitom Bolívie měla před zápasem s Uruguayí volno a nějaké zápasové vyčerpání tedy nepřipadá v úvahu. První možností (a patrně tou pravděpodobnější) je, že se Bolivijci jednoduše rozhodujícího utkání se silnějším soupeřem zalekli a pomalejší reakce mohly být dány mentálním blokem. Pak je tady také ale mírně konspirační možnost, že v kádru Bolívie bylo těch nakažených hráčů mnohem víc než pouze bek Ribera a útočník Cuéllar. CONMEBOL je kritizován z více stran za přesunutí turnaje do Brazílie, ať už to byl kapitán Bolívie Moreno, kouč domácího týmu Tite nebo vlastně celý brazilský národní tým. Ať už to bylo s Bolivijci jak chtělo, regulérnost turnaje už dávno kvůli Covidu utrpěla. Své o tom ví zejména Venezuela.


1. Úroveň bránění, kterou svět neviděl.
Ekvádor předváděl proti Peru naprosto suverénně nejnaivnější bránění, jaké jsem kdy ve fotbale viděl, a to jsem jeden rok sledoval mistrovství jižní Asie, kde se mezi sebou utkávaly Maledivy, Indie, Afghánistán a Nepál. Když se za stavu 2:0 nechtělo Ekvádorcům příliš vracet do obrany, člověk to ještě připisoval jejich ofenzivně laděné mentalitě. Když ovšem o dvě minuty později už za stavu 2:1 brání Ekvádor osobním systémem 1 na 1, to je vrchol naivity. Jenže pozor, Ekvádorci ten vrchol naivity ještě o neskutečný kus dokázali překonat, když za stavu 2:2, který je stále držel ve hře o postup, riskovali prohru, která je téměř najisto vyřazovala z turnaje. Ekvádorští fotbalisté totiž své bránění vyšperkovali tak, že za tohoto kritického stavu byli v 8 lidech na útočné polovině a odmítali se z ní vracet. Však brání přece stopeři, že ano... Myslím, že trenér Gustavo Alfaro by v kabině měl na některé hráče pořádně zvýšit hlas, aby se jim v těch vyhlavičkovaných makovicích krapet rozsvítilo.

2. Ještě není nic ztraceno.
Ještě tak do 80. minuty jsem si říkal, že výsledek je pro Ekvádor opravdu velmi nespravedlivý, jelikož si vytvořil několik gólových příležitostí, zatímco Peru využilo vlastně každý náznak šance, který do té doby mělo. Závěr zápasu však ukázal, že Ekvádor může být za remízu ještě hodně rád. Jelikož Peru ani jeden ze tří nebezpečných brejků v nastaveném čase nevyužilo, je Ekvádor stále ve hře o postup kvůli lepšímu skóre, než má Venezuela. Ekvádor však čeká ještě zápas s Brazílií (která má ale jistý postup z 1. místa), zatímco Venezuelu čeká Peru, které nebýt ekvádorské nejistoty v zakončení, mohlo také odjíždět s debaklem. Jelikož Peru zatím v ofenzivní fázi exceluje pouze z brejků, kterých proti venezuelskému betonu bude mít naprosté minimum, nemůže se Ekvádor na pomoc Peruánců v podobě výhry příliš spolehnout. Pokud by ovšem Peru vyhrálo, stačila by Ekvádoru k postupu i prohra 0:3. Jelikož však slovo bránění je nejspíš pro Ekvádorce pojem naprosto neznámý, klidně je možná prohra s Brazílií i výrazně vyšším rozdílem. Pokud urychleně nezačne Ekvádor hrát jako opravdový tým a ne jen jako soubor technicky zdatných individualit, čekají ho už jen maximálně dvě vystoupení na turnaji.


1. Do uzavřené obrany to nejde.
Chile rozhodně nepatří mezi týmy, které by snadno otevíraly obranu soupeřů. Je to spíš živelný a houževnatý tým, který zpravidla svůj herní styl vnutí soupeřům, z čehož těží. Paraguay je ovšem trochu z jiného těsta. Drží svou obrannou linii a je skvěle organizovaná, za což vděčí trenéru Berrizzovi. Proto zápas neposkytl nijak krásnou podívanou. Pragmatičtí Paraguayci čekali zatažení na své polovině, aby v případě zisku míče okamžitě sprintovali do útoku, kde je Chilané byli nuceni často faulovat v nebezpečných prostorech, případně Paraguay získala roh. A právě bránění standardních situací asi těžko může být silnou stránkou týmu, který má jen minimum hráčů přes 180 cm vysokých. Ve chvíli, kdy Paraguay vstřelila gól na 1:0, bylo Chile ve složité situaci. Není to tým, který by měl připravenou pouze jednu taktickou variantu, mimo Charlese Aránguize však nemá vyloženě kreativního hráče. Možná se za ně dají považovat ještě Meneses nebo Pinares, kvalita však není taková jako u Aránguize. Při dobrém pokrytí Aránguize a příšerné formě Vidala, který je zralý na sezení na lavičce, se tak Chilané pohybovali zpravidla pouze před pokutovým územím a nedokázali si proti precizní Paraguayi vypracovat jedinou šanci. V takových situacích si normálně tým může pomoct útočnými standardkami, ale...

2. Zraněný Maripán je velká nepříjemnost.
Největší hrozba ze standardek, Guillermo Maripán, který se letos napříč TOP ligami stal nejlépe střílejícím stoperem, na turnaji dohrál. Může za to trhlina ve stehenním svalu, kterou si přivodil proti Uruguayi. Jeho náhradník, stoper Watfordu Francisco Sierralta, je sice podobně vysoký, zdaleka ale nemá tak dobrý výběr místa jako Maripán. Zatím blíže nespecifikované zranění trápí také Ericka Pulgara, který měl za úkol společně s Maripánem/Sierraltou zastupovat malého stopera Medela v hlavičkových soubojích. Jelikož dalšího vysokého náhradníka za něj Chile nemá, nastává docela značný problém při bránění nakopávaných míčů, na které je najednou sám Sierralta. Jak vyřeší tento problém Martín Lasarte netuším, přesto si zde troufnu navrhnout jednu z možností. Tou by bylo přesunutí výškou limitovaného, jinak ale skvělého Medela, na Pulgarovo místo defenzivního záložníka a na stopera nasadit vysokého Enza Roca, který zažil v tureckém Karagümrüku docela povedenou sezónu. Nejde o žádného nezkušeného hráče, který by měl zmatkovat, na kontě má už 28 startů v národním dresu a je mu už 29 let. Nutné je však říct, že záleží také na soupeři pro čtvrtfinále. Pokud by na Chilany vyšla Brazílie, spíš než vysoký Roco by rychlé Brazilce efektivněji bránil mrštný Medel. Trenér Chile však bude mít před čtvrtfinále těžkou hlavu a bude určitě doufat v rychlý návrat Pulgara.


1. Pitana zaslouží trest.
I ve stínu Eura se tato situace dostala do českých médií. Zkušený sudí, který je momentálně asi nejlepším v Jižní Americe a pískal i finále MS 2018, udělal naprosto školáckou chybu, když po zásahu míčem nepřerušil hru a nepochopitelně nechal Brazílii výhodu. Neymarova přihrávka (nebo to snad byla střela?) mířila sice zhruba do míst, kde se nacházel Gabriel Barbosa, ten však byl krytý obráncem, který by přihrávku s největší pravděpodobností pohodlně odvrátil. Svou přihrávkou však trefil poblíž stojícího sudího Pitanu, od kterého se odrazila k Paquetovi. V tuto chvíli Pitana vložil píšťalku do úst a Kolumbijci úplně přestali hrát, jelikož logicky očekávali hvizd. Ten se však nekonal a Pitana ve chvíli, kdy míč už směřoval do křídla, ukázal výhodu Brazílii. Z křídla přišel okamžitý centr a gól Firmina. Kolumbijci se nevěřícně shlukli kolem rozhodčího a žádali přezkoumání VARem. Ten však také gól posvětil. Podle pravidel však balón vždy při doteku rozhodčího musí být zastaven a rozehrán. Poškození Kolumbie tedy v tomto případě bylo naprosto jasné a sudí Pitana by měl být potrestán.

2. Nic koukatelného to není a zatím to ani nepřináší moc úspěchů.
Hra Kolumbie opravdu zatím vůbec nebaví. Výjimkou byl jen nádherný zásah Luise Díaze a několik šancí proti zdecimované Venezuele. Tým však v ofenzivní fázi postrádá jakoukoliv myšlenku a ofenziva se omezuje na přihrávky do křídel a následné centry do vápna. Občas se najde i nějaká výjimka, kdy se některý z hráčů pokusí najít za obranou naběhnutého útočníka, tato situace však za 4 zápasy vyšla zatím pouze jednou, když gólman Peru sestřelil unikajícího Borju a kopala se penalta. Už v minulých zápiscích však bylo zmíněno, že vlastně Kolumbie nemá jak tento systém změnit a uspět může jen dokonalým plněním svého nekreativního, ale za určitých okolností účinného stylu. Vždyť koneckonců Ekvádor Kolumbijci porazili, Venezuelu zachránil jen gólman Faríñez a Brazílie až do incidentu s rozhodčím byla naprosto bezradná. Jediný výbuch tak přišel proti Peru. Uvidíme, jak se povede Kolumbii ve čtvrtfinále. To už má totiž zajištěno.


1. Taktický profil Paraguaye je na jihoamerické poměry impozantní.
Tak takticky vyspělé mužstvo abyste na kontinentu pohledali. Podobnou taktickou úroveň už má jen Scaloniho Argentina, která je taky kulturně Paraguayi nejblíž. Už několikrát bylo v rámci cyklu o Copě América zmíněno, že Paraguay hraje v aktivním bloku, který skvěle vykrývá nebezpečné prostory. Centrovanými míči do vápna si navíc soupeři také nemohou pomoct, jelikož Júnior Alonso i Gustavo Gómez jsou pozičně i atleticky zdatní stopeři. Jako jedno z mála mužstev v Jižní Americe také Paraguayci úmyslně přizpůsobují svou hru soupeři. Běžně přechází mezi rozestavením 4-5-1 a 3-5-2 podle silných stránek soupeře. Například silnou stránku Chilanů, tedy náběhy za obranu v prostoru mezi stoperem a levým bekem, naprosto Berrizzovi svěřenci eliminovali překvapivým rozestavením 4-4-2 se třemi stopery a levým bekem operujícím jako levý záložník. Zároveň hrotoví hráči Almirón a González fungovali po většinu času jako rozrážeči rozehrávky a bylo jich plné hřiště. Střední záložníci Villasanti a Cardozo pak trápili Chilany jejich vlastní medicínou, tedy neúnavným běháním a poctivým vykrýváním prostor. Na pravém křídle pak příjemně překvapil nováček v sestavě Samudio, který zápas i gólem po rohovém kopu rozhodl. Paradoxně pro čtvrtfinále by Paraguaycům vyhovovalo určitě víc chaotické Peru než pragmatická Kolumbie.

2. Standardní situace můžou být cesta.
Co se týče ofenzivní fáze, Paraguayci mají několik alternativ. Buď jde o výše zmíněnou "chilskou" cestu s neúnavným běháním a nucení soupeře k chybám, nebo kreativnější variantu s "Kaku" Gamarrou jako ofenzivním záložníkem. Vypadá to, že méně "konstruktivní" styl, kdy s míčem hraje soupeř, čehož Paraguay využívá, je týmu bližší. Každopádně na co bude Paraguay určitě spoléhat, jsou standardní situace. Gómez, Alonso, Martínez, González nebo nově Samudio jsou hráči, kteří jsou schopní se ve vápně prosadit k hlavičce. V Miguelu Almirónovi nebo "Kaku" Gamarrovi mají zase schopné exekutory standardek. Uvidíme, jak zvládnou Paraguayci čtvrtfinále v hlavách. Letos na medaili určitě mají.


1. Nebýt soupeř zcela naivní, Peru by ze zápasu vyšlo bez bodu.
Je to tak, Peru bylo v tomto zápase spíš šťastnějším a méně hloupým týmem. Každopádně peruánská defenziva rozhodně nevykazovala potřebnou pevnost a může děkovat všem svatým a neschopnosti Fidela Martíneze, který promáchl jednoduchý míč před poloprázdnou bránou. V příštím zápase navíc bude chybět Christian Ramos kvůli 2 žlutým kartám. Už u rekapitulace ekvádorské hry bylo zmíněno, že Peru až do 80. minuty bylo jasně horším týmem, který vytěžil z minima maximum. Díky příznivým výsledkům ve skupině má ale nyní Peru ve svých rukou postup dokonce ze 2. místa, stačí mu neprohrát s Venezuelou. Nic totiž nenasvědčuje tomu, že by Ekvádor měl porazit Brazílii.

2. Lapadula konečně ukázal svou úroveň.
V minulých zápiscích jsem zmiňoval, že Peru už potřebuje konečně i nějaký nadstandardní individuální příspěvek. Peruánci hrají jako tým, bojují a nevzdávají se za žádné situace, individuální nadstavba však doteď byla minimální. Teď to ovšem změnil Gianluca Lapadula. První gól sám vstřelil po skvělé přihrávce Cuevy, druhý gól pak připravil na zlatém podnose pro Andrého Carrilla. V obou případech doslova zesměšnil kapitána Ekvádoru Roberta Arboledu, který nejdřív nepochopitelně zlikvidoval ofsajdovou past a při druhém gólu se nechal obejít jako školák po jednoduché a čitelné kličce, navíc sebou ještě potupně hodil o zem. Lapadula v zápase připomínal Paola Guerrera v nejlepších letech, když obranu Ekvádoru zvládal zaměstnávat úplně sám. Přesně takové výkony bude trenér Gareca od svého útočníka vyžadovat i nadále.


1. No že to trvalo...
Trvalo to zhruba 546 minut, než se Uruguayi konečně povedlo vstřelit gól, který by neměl na svědomí soupeř. V minulém zápase proti Chile si totiž vstřelil vlastní gól Vidal a nyní to byl pro změnu Bolivijec Quinteros. Až v 79. minutě zápasu se konečně dokázal prosadit Edinson Cavani, který zatím na turnaji šance pouze pálil. Ofenzivní hra Uruguaye se každopádně ve všech směrech proti Bolívii zlepšila. Zejména pravá strana v neobvyklém složení Valverde - Nández fungovala skvěle. Nándezova dravost a Valverdeho technická kvalita spoluhráčům pomáhala udržet herní převahu. Na místě kreativního záložníka navíc konečně odvádí dobrou práci také Giorgian De Arrascaeta. Naopak tak kvalitní hráč jako Luis Suárez by přece jen měl předvádět lepší výkony. Zatím na turnaji sice na hrotu útoku odvede spoustu práce, v jeho výkonech však zatím chybí nadstavba ve formě gólů a tvorby šancí. Uruguay má stále na na víc, konečně jsme v jejich podání ale viděli "ty první vlaštovky".

2. Nakonec ta tabulka nemusí vypadat špatně.
Díky výhře nad Bolívií a remíze s Chile má najednou Uruguay i přes rozpačité výkony 2. místo ve skupině ve vlastních rukou, stačí porazit Paraguay. Tu by měli Uruguayci převyšovat individuální kvalitou, Paraguayci ale tento svůj nedostatek vyvažují zatím nadstandardními taktickými výkony. Navíc proti Uruguayi také hraje nutnost vítězství v zápase. Paraguayci jsou ve své defenzivě pevní a jejich protiútoky jsou velmi kvalitní. Naopak herní styl Uruguaye se nehodí proti defenzivnímu stylu soupeře. Objektivně ale oběma týmům skvěle vyhovuje remíza, ke které zápas už před svým zahájením spěje. Uruguay totiž pro vyhnutí se Brazílii remíza stačí a Paraguayi zase stačí k jistotě 2. místa ve skupině. Vyhnout se Brazílii a nezranit se před čtvrtfinále totiž teď budou hlavní kritéria před posledním zápasem ve skupině.