Eurozápisník IX. aneb Nejlepší fanoušci - nejhorší hráči

Euro zná prvního vypadnuvšího; a je jím zrovna mužstvo, jehož aktivním podporovatelům to nemůže přát ani ten nejcyničtější člověk pod sluncem. Irové fandili po třech banánech od Chorvatů a neméně slyšet byli i po čtyřech od Španělů. Pokračovat jistě budou proti Italům, hráči by se však nastaveného trendu držet rozhodně neměli...

Vzhledem k ústřednímu tématu nadpisu a perexu tedy náš devátý eurozápisník netradičně načínáme pozdně večerním duelem, v němž se nám podruhé na šampionátu představil obhájce titulu. A úkol si splnil ve svém klasicky vycházkovém tempu: zlomil "přihrávkový" rekord historie ME, mašinfíra španělského kolosu jménem Xavi dokonce dva takové a za strojového marše spoluhráčů se dvěma zásahy uchytil také všude možně kritizovaný Fernando Torres.

Naopak ostrované do puntíku plnili poslání sparing partnera, na útočné polovině se raději zdržovali co nejméně, aby se vzadu mohli plně soustředit na krajně nedokonalé zvládání jednotlivých úkonů individualit, respektive těch zcela bazálních fotbalových dovedností...

Irové vskutku zanechali dojem obyčejných amatérů. Ostatně takový St. Ledger, zaměstnanec anglického druholigisty, si tak dost možná v konfrontaci s barcelonskými hvězdami doopravdy připadal. Jenže vedle něj docela srovnatelně hořel také o mnoho zkušenější Dunne, Ward vlevo doplácel na McGeadyho ultraširoké pole působnosti (jinými slovy brutálně sníženou schopnost vykrývat prostory na své straně, co se defenzivních povinností týče), a tak maximálně O’Shea za přimhouření veškerých ok snášel z obranářů přísnější měřítka (o mužích s ofenzivními choutkami se raději bavit nebudeme). Většinu času tedy sice na exmanchesterského zadák chodil nesmírně schopný Andrés Iniesta, ovšem tady si asi nebudeme muset zdlouhavě vysvětlovat, že právě tohle teritorium není úplně to pravé ořechové pro borce jeho kalibru.

Tím se dostávám ke stěžejní myšlence mé úvahy: jakkoliv by si po tak dominantním představení těžko někdo dovolil kritizovat, já tak opatrně činit budu. A sice si beru na mušku konzervativnost trenéra del Bosqueho, který možná ustoupil od svého největšího kiksu z prvního duelu (hry bez klasické "devítky"), avšak zvláštní myšlení při skládání včerejší jedenáctky podle mého osvědčil stejně tak. Iniesta - proč musel celé úvodní dějství strávit zabitý na pozici regulérního levého křídla v systému 4-3-3, aby občas sterilně zakombinoval s Albou a posléze pozoroval drbajícího Silvu, jak si užívá nepoměrně větší svobody? Xabi - proč jednou nemohl přenechat své místo geniálnímu a dle mého názoru jedinému opravdu přímočarému, invenčnímu Španělovi do středu zálohy? Tím spíš, pokud i pštrosi s hlavami v písku moc dobře vědí, že Trapattoni od svého 4-4-2 jakživ neustoupí a že se tedy dozajista bude rozhodovat v nerovnovážném ohnisku hrací plochy.

Ačkoliv tahle přehnaná bázlivost (pravda, to nebude úplně vhodné slovo) je prvním a zároveň posledním bodem, v němž lze s del Bosquem hlasitěji nesouhlasit, vyznění minimálně úvodní části fatálně ovlivnila. Alespoň já po ní nabyl dojmu, že Španělé zdaleka nevytěžili svůj (a když budu chtít být škaredý) ani soupeřův potenciál...protože nechtěli, neměli to nařízeno, nevím. Přitom po pauze třeba ubrali na presinku, ovšem výměnou za to počali kombinovat ve větší rychlosti, na větším prostoru, z Irů "cestou" dělali ještě větší - s prominutím - blbečky než před přestávkou a hned to vypadalo i dopadalo lépe.

Co se čistě hochů v zeleném týče, šli na to od počátku špatně. Ne nesympaticky, ale o to víc špatně. Totiž Španělé nečelili žádné pasivní obraně jako v mnohých jiných případech; naopak se často bránili drsnému, prostorovému, systematickému presinku, na který si vskutku troufne nanejvýš každý dvacátý protivník posledních mistrů světa i starého kontinentu. Teprve jakmile se červení prokombinovali nějakých deset dvanáct metrů za půlící čáru, stavěli Irové klasický dvouvrstvý blok. Sice se dál snažili (a to opravdu jen snažili) své soky vynášet v zubech, na pohled už nicméně působili o mnoho statičtěji. Což dejme tomu pasovalo na úvodní část, kdy si ani Španělsko nevypracovalo žádné závratné množství tutovek; po pauze ale ve všech směrech přidalo - a to se pak skrz rozptýlenou síť zelených molekul proplouvalo skoro samo.

Navíc jestliže se del Bosque před utkáním nejvíce bál vzdušné síly ostrovanů, měl velké oči. Tak žhavé to nebylo, neboť Trapově skvadře se až obdivuhodně zadařilo při přenášení veškerých "chorvatských" nedostatků. Ty jsme vskutku mohli pozorovat i během tohoto poněkud těžšího klání. Takže si stopeři znovu zbytečně komplikovali pozice, jakkoliv je tentokrát atakovaly světové jedničky a ne Mandžukić s Jelavićem; krajní beci zase pojali za svou naprosto tragickou úspěšnost převážně dlouhých pasů na zmatená tykadla; a Whelan také nyní nepředvedl nic navíc, spíš byl podruhé v řadě pro ofenzívu ještě víc k ničemu než štítový záložník Andrews.

Zkrátka chválit jde na výkonu Irska leda ten entuziasmus při napadání a zpočátku rovněž při doplňování Coxe s Keanem na ojedinělých ofenzivních výpadech. Jinak četné dimenze projevu Boys in Green nepěkně smrděly amatérismem (takže ve finále vlastně můžeme zkonstatovat, že Irsko nepotopil vadný systém, spíš chybující jedinci); a nakonec se ani nejde moc divit Shayi Givenovi, že po utkání dle informací reportéra BBC načal myšlenky na ukončení reprezentační kariéry...

---

Daleko vábnějším pískovištěm pro řádnou analýzu se (dle očekávání) ukázalo být to, jež začalo hýřit aktivitou s odbitím šesté hodiny odpolední, chcete-li večerní. Sraz si tu dali dva kormidelníci, jejichž přístup k trénování je poměrně nekonvenční a volnomyšlenkářský. Cesare Prandelli opětovně stavěl na vyslancích mistrovského Juventusu (v základu se jich objevilo šest a v zásadě tvořili jádro fungující defenzivní složky na bázi turínského 3-5-2) a znovu projev jeho svěřenců špikoval říz, svěžest, dynamika - zkrátka něco, čehož se nám od Lippiho party dostávalo jen po lžičkách (ačkoliv dlouhodobější profesuru z druhého poločasu si šlo odpustit).

Slaven Bilić, ten zase dokázal, že mu není v žádném případě cizí v průběhu zápasu upravovat pokyny pro jednotlivé ovečky. Rakitić tedy před pauzou mohl poměrně často trpět při pravé lajně, aby ji vesměs okamžitě po restartu přenechal jednomu Srnovi a raději došel vyztužit střed, respektive návdavkem darovat větší tvůrčí svobodu Modrićovi. Také Chorvaté tedy každopádně v globálu rádi staví na pružnosti, včera se nicméně Bilić úvodem trošku seknul: univerzály Perišiće s Rakitićem doopravdy přibil ke krajům, čímž sobě odrovnal střed pole, Italům dobrovolně přenechal taktovku...a do druhého dějství si spolu se svými svěřenci nesl jednobrankové manko. Manko, jež sice bylo dílem standardky, ovšem v kontextu 45minutového dění Italy spíše podhodnocovalo.

Kdo viděl jižanský souboj prvního kola, z něhož Prandelliho kolektiv vyvázl s vůbec nejmenším podílem na statistice držení míče, jaký doteď Euro nabídlo, a vyvozoval z toho šílený závěry...byl samozřejmě bláhový. Italové totiž mají ve svém středu Andreu Pirla, který dozajista pozná, zda proti němu stojí dva holding midfieldeři a Xavi nebo Modrić s Vukojevićem. Jestliže tedy po prvním zápase byl myslitel z Juventusu právem chválen, po včerejšku je třeba jej rovnou vynášet do nebes. Tohle bylo jeho utkání.

Zvonimir Boban, ikona Vatreni, vůbec před výkopem pronesl zajímavou větu: "Modrić je pro Chorvaty to samé co Pirlo pro Italy." Věta, s níž bychom za normálních okolností nemohli jinak než souhlasit; ovšem také věta, jejíž smysl se nyní - v kontextu uplynulých hodin - poněkud vytrácí. Jakkoliv společných znaků stále najdeme mraky.

Vezměte si, že Luka Modrić se za celou první část ani jednou (!!!) nedotkl balonu ve finální třetině hrací plochy, pokud zrovna nepočítáme neškodné narážečky u lajny. Tuhle fóbii setřásl teprve se 47. minutou, když se pokusil o střelu; a kdy už na plac kráčel - jak sem konstatoval - s mírně odlišnými úkoly. Pirlo? Ten na tom byl podobně - první fajfka.

Zároveň uvažte, že Modrićovo procento zkompletovaných přihrávek, po 90 minutách, činilo ubohých 79 (běžně se šplhá nad 85)! Pirlo se dostal na numero 82 - také za něj by se kdejaký dispečer spíš styděl než cokoliv jiného. Druhá fajfka. A nakonec si zopakujte celkový dojem balkánského projevu: rvát to z krajů na vytáhlé forvardy, při tvorbě hry si pomáhat úzkými trojúhelníky, nespoléhat na jednoho muže, a když - tak na Srnu. Ejhle, nesrovnalost.

Opravdu řada faktorů ukazuje na totožné úlohy obou šikulů. Pirlo se také třeba pohybuje stejným stylem, má podobně vytříbenou kopací techniku (respektive v běhu zvládá míč zakroutit, podpíchnout, prudce přenést) a nebojí se vymýšlet...v italském nároďáku má ale přesto docela odlišnou roli. Což včerejšek nádherně odhalil.

Fotbalista Tottenhamu si sbíhal do hloubi pole a pomáhal méně zdatným kolegům s rozehrávkou, zároveň ale trpěl přehnaným pocitem odpovědnosti. Snažil se každým pasem někoho šíleně převést, vyšachovat; a přitom se zpěčoval rýsovat přímočaré kolmé pasy na x metrů. Naproti tomu Pirlo diváky upoutal jednoduchou, navýsost účelnou hrou, při níž vždy situaci bleskově vyhodnotil a pak balon přenesl na libovolnou vzdálenost do toho nejvhodnějšího prostoru.

Na Pirlovi mě osobně zároveň fascinovala skutečnost, že i ve svých 33 letech nenašel konkurenci v oblasti pohybu. Vývrtek "alá Rosický" na mimořádně malém prostoru předvedl nespočet, proklouznutí mezi dvěma protivníky i následné úprky zastavované zpravidla faulem - rovněž. Modrić se místo toho proháněl spíše po vrstevnicích, a pokud své výlety nedokončoval, obyčejně se tak dělo proto, že jej některý Ital zcela čistě odstavil.

A do třetice se nabízí zmínit ještě jednu věc: Pirlo není žádný alibista. Zatímco Modrić většinu balonů postrkoval na malou vzdálenost, jeho protějšek nepoměrně častěji riskoval, jako by něco takového shledával nadbytečným. Ostatně mohli jste si všimnout, že jakmile v aktuální nabídce spoluhráčů neviděl nikoho volného před sebou, začal to všem gesty i slovně oznamovat. Nechtěl přihrávat dozadu, chtěl být pro tým důležitější - což je vlastně také doména chorvatského playmakera. Seriózní srovnání tu ale ničí jednak Pirlova vyzrálost, jednak neokopírovatelný mozek, jemuž nemusí říkat "pane" leda ten Xaviho.

Abychom si rozuměli, já určitě nechci italský nároďák označovat za "soubor okolo jednoho" muže. Takový koneckonců na šampionátu nevidím asi ani jeden; a proto mě zatím toliko baví. Nicméně přijde mi evidentní, že pokud Italové letos mají uspět (a že na to zase jednou stoprocentně mají!), bude si Pirlo chtě nechtě muset udržet současnou pohodu a výkonnost. Giaccherini se asi nikdy nesrovná do zcela disciplinovaného hráče pro 3-5-2 (a pro velký turnaj zároveň); do italské nominace již určitě nevpluje nějaký "kladivoun", který na šikovném, avšak trošičku neprůbojném vrcholu rozestavení občas chybí; Prandelli narychlo těžko najde adekvátní alternativu pro Thiaga Mottu...

Ovšem jakmile vedle toho všeho zazáří Andrea Pirlo, potom děj se vůle boží...

"Elektronická tužka"

1) Na prvním obrázku nabízím rychlokurz italské defenzivní kooperace. Všimněte si, kam až proti obávanému Srnovi vystupuje (jednou podtržený) Giaccherini; a kterak je na jeho popud zadní linie Squadry Azzurry okamžitě přeskupena do řekněme klasického formátu střihu 4-4-2. Dvakrát zvýrazněný Chiellini plní roli obyčejného levého beka, k němuž má ze zadní trojky nejblíže, De Rossi se spáruje s Bonuccim a (zakroužkovaný) pravý křídelní obránce Maggio se disciplinovaně zatahuje. Téhle flexibility Italové během utkání využívají doopravdy bezpočtukrát - a Balkánce tím takřka pokaždé uvádějí do rozpaků.

2) Druhá situace, jen o tři minuty zpožděná, se váže k mým ódám na radost - respektive pardon, na Pirla. Ten si na snímku dokonale porozumí s Mottou, aby společně bleskurychlou a "roztahanou" narážečkou vyzvali ke skórování Cassana. Tuhle akci jsem si ale nevybral jenom z toho důvodu, že ve výsledku mohla pro Chorvaty končit katastrofou; spíš proto, že na ni Pirlo demonstruje dva klíčové atributy: vlastní absenci strachu i váhání. Mottovu aktivitu zpozoruje vážně jen tři vteřiny po převzetí balonu a v cukuletu jej poté na větší vzdálenost nachází, ačkoliv Modrić není ve zcela přívětivém postavení z pohledu Itala.

3) Třetí případ se už věnuje Španělsku, respektive irské odvaze při presinku favoritovy rozehrávky, o níž se krátce rozepisuji výše. Já osobně považuji za solidní troufalost vystoupit proti sedmi Španělům se stejným počtem hráčů ještě dobrých pět metrů za půlící čáru - a vytvořit tak na vlastním území celkem nevalně znějící situaci 3 na 3. Domnívám se, že většina mančaftů by už dávno zacouvala, Irové si však věřili, a třebaže nakonec protiútoku čelili, relativně bez problémů se mu ubránili.

Zajímavosti dne

- Minulý evropský šampionát se alespoň statisticky obešel bez schopných exekutorů přímých kopů, a tak nyní Andrea Pirlo svou trefou rovnou ze standardní situace zpříma navazoval na Marka Heinze, který před osmi lety podobným způsobem zaskočil Němce.

- Mario Mandžukić svým třetím zásahem na turnaji dosáhl chorvatského maxima stanoveného roku 1996 legendárním Davorem Šukerem. Fernando Torres pro změnu svým celkově čtvrtým úderem v rámci evropských šampionátů srovnal krok s Davidem Villou, španělským rekordmanem.

- Španělé se v konfrontaci s Iry pokusili o neuvěřitelných 859 přihrávek, čímž předešlý strop povýšili o celých 81 pasů. Onu hustou síť si můžete prohlédnout zde.

- A bodoval také samotný dirigent Xavi. Dohromady vyprodukoval 136 nahrávek (předešlý rekord stanovil roku 1992 Nizozemec Koeman na číslici 117), z nichž úctyhodný počet 127 dorazil na zamýšlenou adresu - také to jest nejlepší statistika v dějinách ME.

- Andrea Pirlo se stal autorem jubilejní 200. branky Italů na evropských šampionátech.

Kuriozita dne

Ne že by to snad Španělé potřebovali, nicméně přesto se ve 36. minutě sudí Proença odhodlal k preciznímu odstavení Keitha Andrewse, plánovaného příjemce přihrávky těsně za hranicí vlastní šestnáctky, čímž (ne)chtěně založil další z řady ofenzivních výpadů favorita. Sám se pak za svůj evidentní "faul" ani neomluvil.

Hvězdy dne

Andrea Pirlo (Itálie) - Učiněný maestro. Na základě včerejšího výkonu 33letého mozku italského nároďáku lze snad bezpečně zkonstatovat, že se za zenitem neocitá ani omylem. Pirlo přes tak pokročilý věk zvládal vynikat nejen fotbalovým myšlením (o němž nelze pochybovat už vůbec), ale i hbitostí a čilostí. Míče rozděloval v rychlosti a neustále přitom prokazoval svou pestrou kopací techniku; podobně jako v jiném okamžiku, když z přímého kopu vystřelil Azzurri vedení. Momentálně můj výsostní favorit na hráče turnaje.

David Silva (Španělsko) - V jeho podání nešlo o bezchybný výkon, vždyť v úvodním dějství se trápil snad nejokatěji ze všech Španělů. Hodně individuálních akcí pokazil, spíš rovnou zadrbal. Jenže po přestávce ihned zesměšnil trojici statických zadáků, vysloužil si bouřlivé ovace publika a do konce utkání se blýskl ještě dvěma gólovými přihrávkami. Bilance 1+2 už mnou zkrátka nemohla být opomenuta.

Fernando Torres (Španělsko) - Zatímco Llorente s Negredem až do závěrečného hvizdu tvrdnuli na lavičce náhradníků, Torres si na place bezpečně pojišťoval místo v základu. Španělům dodal kýženou jednu variantu navíc pro finální fázi, po níž se tolik volalo. Chladnokrevně využil nedorozumění v irské obraně, technicky proměnil sólový únik a ještě se neztratil v mezihře.

Odpadlík dne

Sean St. Ledger (Irsko) - Druhá anglická liga zkrátka není Euro. Sean St. Ledger, obránce Leicesteru, nejlepším hráčům planety vůbec nestačil a konkrétně na sebe upozornil tragickou rozehrávkou i neobratným počínáním při dvou brankách Španělů. Nejprve podcenil první gólovou situaci, kdy se nezapojil do klíčového boje o balon na hraně pokutového území; pak jej Silva doslova poválel v bahně, aby zvýšil na 2:0.