Eurozápisník XI. aneb Co čekat od Poláků?

Před čtyřmi dny jsme měli na krku nůž my, teď se s ním musejí vypořádat Poláci. A to jedině na náš úkor, jiná cesta do čtvrtfinále pro ně neexistuje. Bitva sousedů vypukne zhruba za devět hodin a já se - jako už tradičně - táži: čím nás Poláci mohou takříkajíc "dostat"?

Některými milovaní a chápaní kolegové zpoza hranic, jinými nenávidění "pšonci" jsou v zásadě jediným naším známým vyzyvatelem, nad nímž můžeme rozjímat v obou rovinách - rozestavení i jmenovitého základu.

U Ruska jsme vlastně dopředu bezpečně znali každého jednotlivce, který se proti nám poskládá do "obyčejného" 4-3-3; u Řecka jsme zase znali systém a veskrze se jen čekalo na typologické obsazení hrotového trojlístku. Fakticky tedy jdeme od nejpředvídatelnějšího protivníka k tomu nejméně vyzpytatelnému. Což ovšem v praxi nemusí platit úplně bezpečně...

Franciszek Smuda na rozdíl od Advocaata a Santose do předešlých dvou utkání nekráčel s totožným systémem. Řeckého debutanta Holebase přišel zničit se svou obvyklou taktikou "všechno přes pravačku", kde prostě a jednoduše nechal balkánského soka zkapat pod tlakem úchvatných kombinací dortmundského dua Piszczek-Kuba (+Obraniak). Ruska už se bál o mnoho více a také jej solidně přečetl: vyztužil střed třetím "držadlem", Širokov-Denisov-Zyrjanov si oproti prvnímu klání de facto neškrtli a domácí slavili veskrze přijatelnou remízu. Jenže co teď? Další bod Polákům nestačí, to víme již nyní. Přitom jsme se kolikrát přesvědčili (a to dokonce v zápase se Slováky, kteří ani nejsou na šampionátu), že určování tempa - to Smudově partě nesvědčí ze všeho nejvíce.

Otázkou teď samozřejmě zůstává, kde Smuda najde naše silné stránky a jak se podle toho zařídí. Ačkoliv běžný český fanda by zřejmě poznamenal něco ve stylu "však žádné nejsou", dá se očekávat, že za ně nakonec rodák z Lubomie označí flexibilitu krajů zálohy, potažmo Rosického (poněvadž dle svých slov s jeho startem počítá). A všechno zdvojí, napadne osobní obranou - neboť psa Dudku pro tuhle činnost užil už minule a on se s ní popasoval náramně.

Zároveň bych ale byl relativně překvapený, kdyby se znovu uchýlil k postavení středového tria Murawski-Polanski-Dudka, už jen pro zdravotní problémy obou posledně jmenovaných. Jedině Smudovo vyjádření k problematice "koho do brány" na způsob klišé o tom, že vítězná sestava se přece nemění, mě nepatrně znervózňuje; stejně jako fakt, že jak Dudka, tak Polanski (strůjci ruského úspěchu) včera večer v pohodě trénovali.

Jinak ale vzhledem k tomu, že Poláci musejí stoprocentně skórovat, nedávají myšlenky na zachování spíše bořičské formace valný smysl. Ostatně kdo viděl jejich bitvu s Rusy, musí mi dát zapravdu, že podpora Lewandowského od pouhých dvou tykadel Błaszczykowského a Obraniaka...no, vázla, to je ještě slabé slovo. Spíš často ani neexistovala, domácí nestíhali být vepředu včas, přechod do útoku se v drtivé většině případů nesl v duchu parodie na známé "vydrž, Prťka (Lewo), vydrž!". Obraniak navíc svého kapitána mnohdy "násilně" tlačil na levou půlku hřiště, kde mu to ani zdaleka nesvědčí tak jako napravo.

Právě křídelníka Lille, plus zákeřného Polanského, se mimochodem bojím nejvíce; samozřejmě vedle dortmundských mušketýrů, kteří ale na turnaji střídají světlé chvilky se slabými a mlčenlivými. Na to ale tentokrát při defenzivních schopnostech Pilaře (a absenci "jistější" varianty na levou stranu k Limberskému) těžko můžeme sázet - právě forma Piszczeka s Kubou nejspíš rozhodne.

Každopádně Obraniak...na něj pozor nejen kvůli standardkám, ale i ojedinělé vytrvalosti při tvorbě šancí. Naturalizovaný je především obounohý fotbalista a týmu dovede být prospěšný z obou stran zhruba stejně (také mezi nimi nepřetržitě pendluje); proti Rusům (!) se mu ke všemu povedlo narýsovat až sedm finálních přihrávek (resp. vytvořit takové množství šancí), což je nesrovnatelně větší porce oproti kterémukoliv českému středopolaři.

Obraniak je tedy technický, hbitý, nezastavitelný, obounohý. Nepochybně zaslouží zvýšenou pozornost a pro mě zůstává neklidnou otázkou, kolik se mu jí vlastně může dostat. Ať už totiž bude hrát na Gebreho (který naznačil ofenzivní potenciál, vzadu ale pořád často nechává okénka či rovnou džuzny) a volnomyšlenkářského Jiráčka (nebo nedej bože Rezka) či duo Pilař-Limberský, vždycky bych se bál průšvihu...

Podobně ostražití ale musíme být rovněž směrem k Polanskému. Ten se mi sice v přípravě jevil docela jinak, nakonec ale podporuje ofenzívu více, než je soupeřům lékaři předepisováno. Jeho atakům z druhé vlny zpravidla nechybí cit ani perfektní timing, přičemž si troufám odhadovat, že by mohl být i třetím nejpilnějším polským střelcem na turnaji (po Lewandowském a Błaszczykowském). Při takových referencích, pasujících na původně defenzivněji laděného středopolaře, je tudíž pochopitelně na místě zbystřit a vybavit se. Pro nás to znamená opětovný start Hübschmana vedle Plašila; ale o něm se snad po Řecku ani nedalo pochybovat.

O kom se bohužel pochybovat musí, je Tomáš Rosický (verdikt po ranním tréninku ještě neznáme); a ne nepravděpodobně také Milan Baroš. Z jeho projevu se posledně vytratila i ta poslední známka touhy bojovat, což možná viděl dokonce v mnoha případech záměrně slepý Bílek a uchýlí se k variantě s Pekhartem. Tedy ne že by se mi to pozdávalo, ale určitou šanci tomuhle tahu připustit musíme.

Rosický pak jako by musel být nahrazen jedině Kolářem a nikým jiným, což ostatně potvrdil i sám trenér během rozhovoru ve studiu ČT po utkání s Řeckem: Kolář je pro něho alternativou číslo jedna. Vzhledem k tomu, že osa Perquis-Wasilewski-Boenisch jednak měla sklony k vadné komunikaci, jednak čerstvě postrádá jeden ze svých pilířů...je celkem smutné ono zjištění, že nám ze zcela (psychicky či fyzicky) zdravých ofenzivních hráčů zvládá konstantně vynikat akorát Petr Jiráček.

S Kolářem ani Pekhartem nebudeme mít zcela ideální předpoklady pro soupeřovo "zbrejkování" ani prokombinování, to je - hádám - každému jasné. Proto, jakkoliv bych za to mohl schytat řadu nadávek, preferuji opatrnou taktiku s heslovitou vizí zhruba v tomto znění: nechat je hrát, tam si nejsou jisti; koncentrovat se vždy především; nechat je pomalu propadat tlaku publika. Přitom vězte, že vycházím z celkem konkrétních empirií.

1) Rybus (Mierzejewski), Obraniak i Kuba jsou spíše fotbalisty do protiútoku než postupného budování ofenzivního výpadu. To ukázali v nesčetných pasážích nejen v přípravě, ale i na turnaji. Do statické obrany pravidelně zvládali proplouvat jedině zázraci z Borussie, to však z velké části vinou naivního řeckého zdvojování/ztrojování jejich teritoria (to pro ně byla samozřejmě voda na mlýn, neboť ťukes na jeden dotyk, s tím oni nemají pražádný problém).

2) První bod pak souvisí s tím druhým velmi úzce. Pokud máme těžit z polské bezradnosti při tvorbě šancí do zabezpečené obrany, je nutné být neustále ve střehu a připraven na efektivní kontr. Jestli Kolářovi něco jde, je to zbrklé přemýšlení, které občas (nechtěně) hraničí s genialitou. Což by pro dnešek mohlo souhlasit; tedy za předpokladu, že se plzeňskému hráči dostane pohotové spolupráce Hübschmana s Plašilem.

3) A nakonec třetí faktor - psychika. Vždy je ošemetné odhadovat, jaký efekt bude mít na fotbalisty domácí publikum, ještě v tak kruciálním okamžiku. Nicméně na základě toho, že jakmile Poláci měli v druhém dějství úvodního klání stvrdit roli favorita a vedoucí strany, až nečekaně viditelně klopýtli, prostě se jim podlomila kolena. Pokládám za pravděpodobné, že dnes bude stačit co nejdéle držet nulu, a dočkáme se podobného efektu. Pak nastupuje znovu ono zvolání: koncentrace!

Poláci dnes ráno vyběhli k poslední tréninkové jednotce s 22 hráči, pouze bez zraněného a stoprocentně nedostupného stopera Perquise, jehož v základu může nahradit i zmíněný štítový záložník Dudka (případně Wawrzyniak nebo teprve 20letý mladík z Poznaně Kamiński). Zdá se, že si ve Wroclawi všichni moc dobře uvědomují důležitost tohoto klání; Boniek ostatně hovořil o největším utkání za posledních 20 let. Minimálně tedy doufejme, že se oba mančafty poperou na poli ryze zábavném...