Eurozápisník VII. aneb Když síly stačí i nestačí

Skupina A se zamotává pozoruhodným způsobem. Před závěrečnou várkou zápasů mohou stále postoupit všichni účastníci. Pro nás je nicméně důležité, že jsme se probili k roli favorita na postup, k němuž by nám mohla stačit i remíza...

Čeští hráči pod Bílkem asi nedokážou podat optimální výkon bez výpadků, ostatně - taky nejsou stroje. Ovšem udělat takové drama z utkání, které jsme prvních 45 minut veskrze perfektně kontrolovali, navíc takovým způsobem...na závěrečné "uff" jsem se, věru, nadechoval hodně dlouho, aby bylo úměrné skončivšímu představení.

Ale brnkněme nejprve na pozitivní notu úvodního dějství. Netuším, do jaké míry šlo o záměr Bílkova realizačního týmu či naopak chytrost a pohotovost samotných hráčů, každopádně ihned po prvém hvizdu začít takhle přetěžovat levou stranu, respektive pokoušet spolupráci (na velkém turnaji od začátku debutujícího) Kyriakose Papadopoulose a již minule nejistého Holebase - to se ukázalo být rozhodujícím tahem. Tohle skutečné taktické okénko, na které u Bílkova mančaftu dost dobře nejsme zvyklí, podtrhlo první i druhý gól a navíc přineslo ještě jednu zajímavou situaci, kterou si rozebereme později v tužce.

Pochopitelně ovšem nešlo o jedinou zbraň, se kterou jsme na Řeky vyrukovali. Těmi dalšími byly všeprostupující entuziasmus, zrychlená kombinace uprostřed pole (a ve více lidech), forma krajních beků a harmonická spolupráce stoperů. Po všech stránkách kompaktní výkon dále zdobila zejména představení Petra Jiráčka, fungujícího coby neukotveného agilního pravého křídla, a (třikrát podtrženo) Tomáše Hübschmana, na jehož opětovné entrée do základní sestavy patrně jen tak nezapomenu. Popravdě - a tenhle rozbor píšu chladný, s více než tříhodinovým odstupem - nepamatuji příliš heroičtějších výkonů českého reprezentanta. Deset bodů z deseti, a to zvlášť každému aspektu jeho hry, bych pomalu zatracenému Hübschmanovi udělil, pokud by například krasobruslil. A že to tak v jeho podání občas vskutku vypadalo.

Naopak řecký střed pole veskrze naplnil očekávání. Minimální, spíš žádná očekávání. Fotakis do prvního duelu nenastoupil kvůli zranění, s týmem pomalu neabsolvoval ani přípravu a podle toho se včera také na hřišti trápil. Po pauze už na plac raději nenastoupil, aby byl nahrazen útočníkem Gekasem, a střed pak pro Řeky přestal existovat definitivně. Karagounis se totiž ve svém věku a rozpoložení trápí permanentně. A Maniatis? Ten není někým, kdo by to měl vytrhnout.

Výsledný obrázek byl zhruba takový, že jakmile trio Plašil-Rosický-Hübschman rozjelo jeden z mnoha ťukesů, v cukuletu odstavilo mimo hru kompletní řecký střed a mohlo nerušeně pokračovat kupředu. Tenhle strategický prostor byl zkrátka z protivníkovy strany vykrýván ukrutně zmateně, nemotorně, pružnost reakce všech členů trojlístku byla doopravdy tristní; a to rozhodovalo, neboť naši se konečně neštítili narazit si, rozjet akci v rychlosti.

Ohnisko hrací plochy navíc Balkánci přeskakovali i směrem dopředu, což je jim ostatně také podobné; včera nicméně tahle taktika vedla k jediné prvopoločasové střele - zablokované zhruba na dvacátém centimetru svého plánovaného putování. Jinak si Kadlec se Sivokem pomáhali krkolomnými polonůžkami, dominantními hlavičkami, jednoduše čímkoliv - hlavně aby za sebe nic nepropustili. A Bílek si mohl prozpěvovat, Řekové totiž pochopitelně neměli zaječí úmysly. Na to tak nějak nejsou stavění.

Ačkoliv si přes nás v první části zápasu dali něco přes 150 přihrávek, což opravdu není nicotný počet (a já se mnohdy zlobil, že jim přenecháváme iniciativu), sterilní byli naprosto spolehlivě. Nebezpečí od nich nehrozilo ani ze standardek, ani od senzačně mdlých křídel, jimž se dostalo sotva deseti precizních pasů po zemi (které potřebují). Katsouranisovy nákopy za obrannou linii - ty končily zpravidla na Sivokovi. A dál...napadá vás ještě něco? Mě ne, prostě kompletní a aktivně vynucená eroze veškerého řeckého potenciálu.

Problém přišel s přestávkou. Zranil se Rosický, krátce na to zablikala i další opora v bráně a čeští fanoušci zažili nepříjemné déja-vu. Samozřejmě to, jež připomínalo náš turecký kolaps zpřed čtyř let. A ten se také v menším měřítku dostavil...

Sebedestrukci zahájil Bílek, když za Rosického vyslal na plac zdaleka nejhůře bránícího středopolaře ve Wroclawi a okolí, Dana Koláře. Tahle plzeňská stopa se tradičně nechytala (hlavně tedy směrem dozadu), ze středu vymizel jeden fungující člen a symbiotické uskupení vzalo za své. Jiráček brzy začal opět tajtrlíkovat po celé šíři hřiště (leč dál bojoval a v globálu rozhodně nezklamal); Pilař potvrdil svou reprepověst "muže jednoho okamžiku", jež ho musí předcházet snad u každého racionálně hodnotícího příznivce českého nároďáku; a Hübschman, potažmo Plašil byli najednou až příliš často sami vojáky v poli.

Potom rázem všechno hasíme/řešíme v křeči, na poslední chvíli, odcházíme fyzicky (podobně jako proti Rusům), pomáhají nám ofsajdy...důkaz hledejte třeba na tomto náčrtu aktuálním zhruba pro úsek mezi 45. a 65. minutou. Když později prakticky ničemu nepomohlo ani stažení povadlého Baroše, bylo zle - dá se říct - definitivně. S forvardem Galatasaraye jsme v druhém dějství hráli v oslabení, s Pekhartem až na nějakých deset minut víceméně také. Místo něj tam snad klidně mohl být Darida, když se pak Bílek nechystal oživit skomírající střed ani v horizontu příštích deseti let. Těžkopádný Pekhart, který se k jednomu nakročení musí dlouho přemlouvat, nám byl na hrotu doopravdy k ničemu. Pochopitelně nejen vlastní vinou. Ale byl...

Vrcholu naše krize doznala ve chvíli, kdy jste měli pocit, že hoříme, zatímco pro Řeky ve středu pole rozjíždí veškeré ofenzivní akce šoumen Samaras. Ukázkové "wannabe", které by se pořád stahovalo na AM (či snad dokonce CM) za účelem tvorby hry, sice pořád bylo zárukou balkánské neškodnosti; zároveň ale svou snaživostí český val udržovalo v neustálé pohotovosti. Což při dramatickém úbytku sil nebylo dobrým znamením. Ačkoliv jsme se tedy ve finále ubránili a z Řeků jsme nechali vyniknout maximálně Kyriakose Papadopoulose, jistou budoucnost světového středu obrany, vítězství jsme nepochybně spíš utrpěli než cokoliv jiného...

---

Vyjma tolik očekávaného druhého vystoupení českého mužstva proti Řecku se hrál ve skupině A také druhý zápas - ten mohl před posledním hracím dnem odškrtnout jednu neznámou - nestalo se...

...začněme ale pěkně popořádku. Ruská mašina sice tentokráte nevstupovala do mistrovství Evropy jako černý kůň (tak tomu bylo před čtyřmi lety v Rakousku a Švýcarsku, kde to nakonec svěřenci Guuse Hiddinka dotáhli až do semifinále), ale pro mnoho odborníků, ale i obyčejných fanoušků byla pasována (přinejmenším) na favorita jinak vyrovnané skupiny A. To i přesto, že se před turnajem objevila u ruského mužstva hned řada otázek a neznámých, na které musel Dick Advocaat najít odpověď - po prvních dvou duelech potom můžeme směle konstatovat, že se mu to povedlo, i když zejména ve druhém vystoupení proti Polsku bylo vidět několik nedostatků a zakolísání, tak pořád je Rusko před posledním kolem (se čtyřmi body) největším adeptem na postup ze skupiny A - zejména, je-li na programu souboj s psychicky rozloženým Řeckem.

Ruská sborná se na chlup stejně jako proti České republice v úvodních minutách nikam nehnala (přesto, že měla balón na svých kopačkách), pouze čekala na soupeře, držela se v seskupeném bloku, chytře se posouvala a vykrývala volné prostory, což se jí na rozdíl od prvního zápasu mohlo vymstít, ale Poláci své možnosti nedotáhli ke zdárnému konci. Ve druhé polovině prvního dějství, jakoby pak skvadra kolem Andreje Aršavina opět "sepnula" na vyšší rychlostní stupeň a Poláci si rázem opakovali český scénář...

Naprosto dominantní byla znovu ruská hra ve středu pole, kde se výborně doplňuje vyvážené a především sehrané trio ze Zenitu Petrohrad, jemuž nezvládla odolat ani Franciszkem Smudou posílená středová linie o druhého čistě defenzivního záložníka v podobě Dariusze Dudky, jenž tak doplnil Eugena Polanskiho. Ani tohle opatření ale nepřinášelo své ovoce (o dominanci ruského středu pole se můžeme přesvědčit tady), Rusové se tak častokrát dostávali do přečíslení a jen "impotence" dvojice Aršavin - Keržakov, uchránila jednu z pořadatelských zemí od pohromy - ne však konečné, když před odchodem na přestávku skóroval Dzagojev - paradoxně ovšem ze standardní situace, na které si měli Poláci, vzhledem k přítomnosti Aršavina a mnoha skvělých hlavičkářů obzvlášť veliký pozor!

Stejně jako v prvním utkání však Rusy zrazovala přesnost v zakončení, respektive ve finální fázi, kde na sebe opět strhnul největší pozornost nepolapitelný Aleksandr Keržakov, se kterým si polští beci doslova a do písmene nevěděli rady, nakonec ale mohli zůstat v klidu, kanonýr Zenitu Petrohrad totiž jenom prokázal, že mu (prozatím) na šampionátu zkrátka není přáno a do svého střídání (Dick Advocaat znovu ponechal trápícího se střelce na hrotu až do 70. minuty, kdy ho nahradil Roman Pavljučenko) stihl zaokrouhlit počet svých nepřesných zakončení na rovných deset (!!!) a patří mu tak v tomto ohledu neochvějné prvenství.

Přesto však Aleksandr Keržakov nebyl tou hlavní ofenzivní zbraní ruské sborné, i když o sobě dával (tedy zejména před pauzou) znovu řádně vědět, tak ho dokázal zastínit momentálně klubový spoluhráč a dlouholetý souputník v klubu i reprezentaci - Andrej Aršavin. Ruský bohatýr jen dokázal, že mu krátkodobé hostování v Zenitu Petrohrad přišlo k duhu a na evropské mistrovství se díky tomu připravil na jedničku (Aršavinovo široké pole působnosti během prvních pětačtyřicet minut si můžete prohlédnout zde).

Také obranná čtverka v kooperaci s Malafejevem, přesto, že spolu v tomto složení takřka nenastupuje, nepůsobila vůbec nesourodým dojmem (přestože opět nebyla podrobena řádné zkoušce) a vyjma standardních situací (pro Poláky nejjistější možnost, jak se dostat k ohrožení branky) a střel ze střední vzdálenosti, Poláky takřka do ničeho nepustila. A když už se tak stalo, zasáhl znovu bezchybný Vjačeslav Malafejev.

Hra Polska opět ukázala svou interakci na zažitý způsob hry, který jen velmi těžko dokáže měnit, případně na něj reagovat v průběhu utkání. Ono skutečnost, že se bude většina ofenzivních akcí polského týmu "tahat" po pravé straně, kde operuje velmi dobře sehrané dortmundské duo Lukasz Piszczek - Jakub Blaszczykowski, které pak na hrotu doplňuje klubový spoluhráč Robert Lewandowski, se tak všeobecně mohla očekávat a samotný turnaj (tedy první dva zápasy), ukázal, že tomu bude skutečně tak. Právě kooperace spoluhráčů z Dortmundu měla prsty takřka ve všech nebezpečných ofenzivních akcí Polska, včetně branky (tu si detailněji rozebereme v elektronické tužce). "Malý generál" jistě své ovečky právě na tuto hrozbu před zápasem upozorňoval, ovšem ani to nezabralo.

Jako "pěst na oko" pak oproti pravé straně působila ta levá, kde se představil další "bundesligista" Sebastian Boenisch, jehož hlavní starostí měla být defenziva a hru směrem vpřed měl obhospodařovat pro změnu hráč Ligue 1, přesněji Girondins Bordeaux Ludovick Obraniak. Ovšem už ta první ingredience si své primární úkoly neplnila zcela bez námitek, nehledě na ty sekundární, tedy podporu ofenzivy (Boenisch přesto mohl hlavou po standardní situaci hned v úvodu otevřít skóre), kde za svým kolegou z druhé strany hřiště zaostával "o parník" a při sebevětší chuti to dával najevo.

To druhý jmenovaný už obstál o poznání lépe a upozornil na sebe především spolehlivě zahrávanými standardními situacemi, které si povětšinou dokázaly najít vytyčený cíl. Koneckonců Obraniak pro své spoluhráče připravil hned několik možností, o čemž se můžeme přesvědčit na všeříkajícím náhledu zde.

Polští hráči se tak, jak už ostatně z výše zmíněného vyplývá, opět cítili "jako doma" v rychlých protiútocích, kde je očividně jejich rybník, naproti tomu, když se dostali do postupného útoku a byli to oni, kdo musel tvořit (především na konci zápasu) - byl problém rázem na světě! Svěřenci Franciszka Smudy sice jakžtakž drželi míč (tuhle statistiku nakonec jasně ovládli Rusové v poměru 60:40%), ale to bylo tak všechno, když už se pokusili s ním dostat k pokutovému území, tak o něj rázem přišli. I v tomto nám může jako vítaný pomocník posloužit server FourFourTwo se svým náhledem, kde je jasně zobrazeno útočné snažení obou mužstev za první poločas, z čehož se mimo jiné potvrzuje výše uvedené...

Když už jsme krátce zhodnotili ruské hráče, tak bychom neměli zapomenout ani na krátkou navštívenku do druhého tábora. Jak bylo nastíněno, pochvalu si zaslouží znovu "dortmundská klika", kterou ve hře směrem dopředu stíhal doplňovat už akorát zmíněný Obraniak, občas se na výletě připomněl také Polanski (dokonce zaznamenal branku, ale z ofsajdu). Ve vlastním pokutovém území potom jednoznačně nad všemi vyčníval omilostněný hříšník Marcin Wasilewski (jemu se budeme podrobněji věnovat v rubrice "hvězdy dne"), své si rozhodně odvedl také Damien Perquis, ten ale na rozdíl od svého kolegy nebyl hrozbou pro soupeřovu branku.

Dělba bodů tedy sice ani pro jedno mužstvo nic převratného neřeší, Rusové si mohli v případě výhry už gratulovat k postupu a místo toho je čeká vyhrocené utkání s nalomenými Řeky, kteří jistě dají do vzájemného souboje všechno. O poznání jednodušší to má Polsko, kterému bude k postupu stačit úspěch v posledním zápase s Českou republikou.

"Elektronická tužka"

1) Řecká ukázka toho, jak důležité je míti řádně zhuštěný střed pole. Očividně nedůležité, neboť Karagounis se v podobné situaci, kdy může nakrátko posouvat míč maximálně jednomu fotbalistovi a dál akorát házet poslepu míč někam na šestnáctku, kde se těsnají až čtyři borci, vážně neocitá poprvé a naposledy...celá akce mimochodem dopadla také klasicky - bochánek sebral dominantní Limberský.

2) Všichni víme, jak padly obě naše trefy - našla se skulinka na levé straně řecké obranné hráze. My ovšem netrestali veškeré takové momenty a slabé chvilky protivníkovy kooperace v těchto prostorech. Důkazem budiž tahle dálnice z konce úvodního dějství pro opětovně nastartovaného Jiráčka. Ten bohužel dostal přihrávku od Plašila až příliš pomalou a krátkou přihrávku, takže z toho nakonec nic moc nebylo...

3) A závěr "tužkového" rozboru českého zápasu ještě klasická situace hektického závěru: střed pole často nese všechny možné znaky chaosu, nikdy je ale naštěstí Řekové nezvládli ztrestat. Což se nabízelo zvláště tady - upozorňuji na Plašilův pohyb do levé strany, který fatálně odkrývá (podtržený) Mitrogloua. Jenže to by Řekům nebylo podobné - rozebrat protivníka pěkně kombinačně, po zemi - a tak Katsouranis rýsuje další nepřesný nákop...pro Čecha.

4) Máme krátce po změně stran, Polanski vystihl naivní hrubku Dzagojeva a poté vyslal parádní uličkou ke zteči Lewandowskiho. Ten sice následně celou akci ještě vyšperkoval kličkou Malafejevovi, aby se díky tomu dostal z ideálního střeleckého úhlu a opuštěnou branku z těžké pozice netrefil, přesto diváci tleskali. My vám tužkou servírujeme ještě situaci před Dzagojevovou chybou, kdy Polákům při napadání zafungoval pečlivě narýsovaný trojúhelník a konkrétně v poslední fázi Dudkova schopnost číst hru.

5) Jako další pán na holení přichází jiná nedůslednost v ruské rozehrávce, která tentokrát mrzela už stoprocentně. Aršavinovu přihrávku nejpomaleji nabíhajícímu spoluhráči hravě vystihl polský zadák a z následného brejku bylo srovnáno. Já bych vás tady ale upozornil hlavně na hloupé náběhy obou ruských tykadel - jak Keržakov se Zyrjanovem chtěli dostat přihrávku? Aršavin v prvotní fázi neváhal úplně marně, nicméně když se mu spoluhráči ukázkově schovávají za protihráče...to je pak těžké.

6) Tady už si rozebereme situaci těsně před vyrovnávacím gólem Polska, v níž mělo prsty duo Obraniak-Blaszczykowski. Prvně jmenovaný se odhodlal k jednomu z nesčetných ofenzivních výletů na soupeřovu polovinu, kde šikovně vyexpedoval kulatý nesmysl na Blaszczykowskiho, jenž s ním ještě udělal pár kroků a poté křižnou střelou nedal Malafejevovi sebemenší šanci míč v cestě do branky zastavit. Rázem bylo vyrovnáno na 1:1. Přitom, jak si můžete všimnout, docela dobře stačilo, aby si Ignaševič všiml, že Obraniak doopravdy může přihrávat jen Kubovi - a dříve se stáhl více k levé lajně.

Zajímavosti dne

- Poprvé, až na čtvrtý pokus, se nám povedlo vstřelit Řekům gól.

- A jakmile jsme se dostali do vedení dvoubrankového, bylo z toho po osmi minutách nejrychleji ukuchtěné 2:0 v historii ME.

- Pouze Peter Schmeichel (20) nyní inkasoval na Euru častěji než naše jednička (15).

- Keržakov ani po dvou startech nemá na kontě žádnou přesnou střelu; vedle toho už devětkrát mířil mimo a dvakrát do dobře postaveného protihráče.

- Sovětský svaz, stejně jako jeho ruský následovník stále nenašel recept na hostitelskou zemi mistrovství Evropy. Teď nepochodil na neuvěřitelný osmý pokus, když k pěti prohrám přidal třetí remízu.

- Dál platí, že od roku 1966 - kdy triumfovali čtyřikrát po sobě - nezaznamenali Rusové dvě výhry ihned po sobě.

- Včerejší věkový rozdíl mezi spoluhráči Chalkiasem a Fortounisem (18 let a 139 dní) v dějinách Eura trumfne jenom jediný případ. Roku 2000 dělilo Němce Matthäuse s Dreislerem o téměř 150 dní více.

- Od té doby, co se Euro hraje skupinovým formátem (1980), diváci v žádném zápase neviděli méně střel než v tom včerejším našem, kdy se brankáři třásli pouze 15krát.

- Polsko doplnilo Rumunsko, Švýcarsko a Turecko, aby se stalo teprve čtvrtou reprezentací, která si na první vítězství na ME počká minimálně čtyři střetnutí.

Kuriozita dne

Karagounisovo a Maniatisovo povalování + zdlouhavé střídání brankáře + dva góly = všehovšudy jedna nastavená minuta. Vpravdě podivná matematika francouzského arbitra Lannoye.

Hvězdy dne

Tomáš Hübschman (Česko) - To nebyl svěží vánek, to do české zálohy vplul samotný bůh větru. Hübschman se v reprezentaci doteď klidně mohl předvádět spíše coby bořič, který rozehrávku ochotně přenechává jiným; včera si ale přivlastnil veškeré honosné tituly, na které si v souvislosti se středopolařem vzpomenete. Ve správný čas přenášel balony na kraje (a přesně!), vhodně zrychloval přechod dopředu, jeho pasy "z jedničky" navíc mnohdy nepostrádaly nápad - vždyť vystřihl také brilantní asistenci. Ve druhé půli pak pro změnu působil jako pěst na oko se svou tunou obranných zákroků či vyhraných silových soubojů...mazácké představení.

Kyriakos Papadopoulos (Řecko) - V řecké obraně byl včera nevídaný chaos a právě jedině její nejmladší součástka byla schopna leccos hasit, vyřešit. Papadopoulosovým heslem je účelnost: situace si nekomplikoval, rozehrával okamžitě a s přehledem. Jeho pohyb na hřišti byl bezkonkurenční. Kaňkou sice zůstává start utkání, jehož tragičnosti je rovněž původcem, to však stoprocentně pouze částečným. A za to, že nakonec coby jediný Řek vyčníval, si toto ocenění určitě zaslouží.

Marcin Wasilewski (Polsko) - Jediný z hříšníků, kterého kouč Franciszek Smuda před domácím mistrovstvím Evropy omilostnil a on se mu za to odvděčuje spolehlivými výkony. Proti ruské sborné si nejen svědomitě plnil defenzivní úkoly, ale navíc byl nebezpečný i pro soupeřovu branku, především ze standardek - ani jedna z jeho hlaviček se ovšem neujala.

Odpadlík dne

Konstantinos Chalkias (Řecko) - ...odpadl v pravém slova smyslu. Zpříma zavinil nedůsledným zákrokem náš druhý gól, který Řeky definitivně opařil; pak si ve vápně bizarně hrál s horkým bramborem; a vše zakončil zvláštní rozehrávkou nakrátko, jež neomylně skončila v autu. Kvůli ní se už ale Chalkias omlouval s tím, že se nějakou dobu chystá střídat. Ve 22. minutě. Osmatřicetiletý veterán byl následně na lavičce ošetřován, výraz ve tváři nicméně dával tušit, že si prostě jen dobře uvědomoval své "mimoňství".