SERIE A: OHLÉDNUTÍ ZA SEZÓNOU 2006/2007

Serie A má za sebou další dramatický ročník. Bodový odečet postihl hned pětici týmů, takže se začalo závodit nečekaně brzy. Neporazitelný Inter o svém prvenství rozhodl už po dvou třetinách soutěže, tudíž hlavní pozornost budila bitva o evropské poháry a zejména pak o záchranu. Ale bohužel to nebylo to jediné, s čím se musela milovaná soutěž hrdých Italů vypořádat...

Po nepříjemných událostech loňského léta došlo k další velké ráně na začátku února, kdy byl v Catanii při střetu fanoušků zabit 38-ročný policajt Filippo Raciti a ligové stadiony byly na čtrnáct dní uzavřeny. Průměrné návštěvy kvůli tomu dokonce klesly až na dvacet tisíc. Ani po fotbalové stránce nebylo všechno v pořádku – sotva průměrné Empoli to dotáhlo až do Poháru UEFA hlavně kvůli tomu, že se tradiční silný střed tabulky z ligy úplně vytratil. To by se mělo od podzimu změnit, do první ligy se totiž vrací tradiční zástupci elity na čele s Juventusem. Pochybné zápasy o udržení bohužel ani zdaleka nezmizely, dokonce se zdá, že je to rok od roku horší.

Inter je zaslouženým mistrem, AS Řím zaslouženým vicemistrem a na sestupových příčkách skončila mužstva, která si o to celou sezonu koledovala. Serie A naopak vyvrátila pověst o defenzivní soutěži, když už podruhé za sebou porazila v průměru vstřelených branek na zápas konkurenty z Anglie a Španělska. Tento fakt lze přičíst hlavně řadě spolehlivých kanonýrů, kteří se snaží své zaměstnavatele nezklamat. Zajímavým trendem právě skončené sezony byly návraty původních trenérů na místo činu, dříve vyhozeného kouče v průběhu ročníku uvítalo zpátky hned pět klubů. Do nové sezony vstoupí rovná polovina týmů s novým kormidelníkem.

A jakéže radosti a strasti potkaly jednotlivé týmy během sezony 2006-2007?


1. INTER

O držiteli scudetta nebylo pochyb už od vánočních svátků. Inter poprvé prohrál až ve dvaatřicátém kole a vytvořil nový rekord Serie A v počtu vítězství v řadě, kterých bylo nakonec sedmnáct. "Nerazzurri" byli navíc bodově úspěšnější venku než doma, což je jasný důkaz toho, že trenér Mancini vytvořil nový vítězný tým. Klíčem k úspěchu bylo přetáhnutí Ibrahimoviče s Vieirou ze sestupujícího Juventusu – první přinesl rovnováhu do útoku, ten druhý zase do zálohy. Výborným nákupem se také ukázal být pravý brazilský obránce Maicon, který se prakticky nedal zastavit. V záloze dobře pracovali kapitán Zanetti se Stankovičem a rovněž "Cuchu" Cambiasso potvrdil svoji extratřídu. Vinou zranění přišel o půlku sezony, což mu zabránilo v tom, aby se potřetí za sebou vešel do ideální jedenáctky. Marco Materazzi byl nejlepším stoperem soutěže, kanonýr Crespo dával góly a Luis Figo s Juliem Cruzem dobře plnili roli žolíka.

Největší kaňkou na sezoně se tak kromě nevydařeného vystoupení v Lize Mistrů stal příběh brazilského exkanonýra Adriana, který byl v říjnu kvůli špatné fyzické i psychické kondici poslán na týdenní dovolenou do své vlasti. Za zmínku samozřejmě stojí i úmrtí jedné z největších legend historie fotbalu Giacinta Facchettiho, který nás opustil na začátku sezony a způsobil tak velkou bolest nejen fanouškům Interu, pro které odehrál nezapomenutelných sedmnáct sezon. Mecenáš Moratti už začíná řádit na přestupovém trhu, ale posilovat vlastně ani není třeba, Inter má všechny svoje opory pod smlouvou a díky jejich sehranosti výrazně nakračuje k dalšímu titulu, který by byl v pořadí šestnáctý.


2. AS ŘÍM

AS Řím skončilo v posledních šesti sezonách už počtvrté na stříbrném stupínku. Může za to poděkovat velice progresivnímu trenérovi Spallettimu, který tým konečně vyvedl z dlouhodé nestability a dal hře jasný řád. Spallettiho družina předváděla bezesporu nejatraktivnější herní projev, který byl plný pohybu a výměny míst. Akce byly zpravidla sehrané na jeden dotyk a cíl mívaly jasný – dostat míč co nejdříve k zabijákovi Tottimu. Římský vůdce byl klíčovým mužem i v této sezoně, připsal si celkem 26 branek a stal se nejen nejlepším kanonýrem calcia, ale i celé Evropy. Výkony podhrotových hráčů byly také velice kvalitní, ale chyběla jim vyrovnanost. To platí zejména pro lehkonohou dvojici Taddei - Mancini, naopak tvrdý pracant Simone Perrotta až příliš často laboroval se zraněním. David Pizarro zezadu řídil hru mužstva, zatímco Daniele De Rossi čistil prostor kolem něj a obstarával nebezpečnou střelbu ze střední vzdálenosti.

To všechno se dalo dost dobře čekat. Co ovšem hodně překvapilo, to byly výkony veterána Tonetta na levé straně obrany, kde dlouhou dobu neměl v této ligové sezoně konkurenci. Jeho spolupráce s Mancinim místy brala dech. Skvělě si vedl rovněž stoper Mexes, který definitivně opustil škatulku pouhého talentu. Vynikaly zejména jeho hlavičkářské schopnosti – dokázal uskákat nejlepší hlavičkáře ligy na čele s Tonim a Lucarellim. Za zvláště povedené můžou Římané označit období mezi 9. a 14. kolem, kdy šestkrát v řadě vyhráli (přičemž hned devatenáctkrát skórovali!) a odrazili se vstříc druhému místu. Na víc letos nebylo.


3. LAZIO

Lazio splnilo svůj hlavní cíl – výrazně vylepšilo hru venku a zaslouženě míří do třetího předkola Ligy Mistrů, protože na rozdíl od Palerma udrželo formu po většinu sezony. Přitom sezona pro "Biancocellesti" nezačala vůbec dobře a po úvodních porážkách od AC Milán a Palerma to vypadalo na další záchranářskou misi. Jenže Dellio Rossi je velmi přemýšlivý lodivod a dokázal vytvořit tým, ve kterém nebylo nic založeno na náhodě. Naopak. Zvláštní pochvalu zaslouží zejména defenzivní činnost mužstva, která se obdivuhodně dokázala vypořádat s odchodem kapitána Odda. Po jeho lednové ztrátě dokázalo mužstvo pětkrát za sebou udržet čisté konto a nastartovalo tím sérii patnácti zápasů bez porážky.

Lazio patřilo v letošní sezoně k nejméně oblíbeným soupeřům, za což vděčí středu své zálohy. Trojice nájemných vrahů Mudingayi – Ledesma – Mutarelli dohromady nasbírala neskutečných 35 žlutých karet a nenechala nikoho na pochybách, že fotbal made in Lazio zatraceně bolí. Tato jednotka plnila plán v průměru na 106 procent. Ovšem je mezi nimi i takový, jako například vojín Ledesma... a tenhleten Ledesma, ten splnil plán díky skvělé organizaci hry dokonce na 130 procent! Smrtící útočný tandem Rocchi - Panděv ničil soupeře ve velké rychlosti a také Stefano Mauri konečně vystoupil z role muže ve stínu a přispěl k bronzovému stupínku šesti brankami a sedmi asistencemi. Lazio se bude muset vyrovnat se ztrátou Angela Peruzziho, který po sezoně ukončil kariéru.


4. AC MILÁN

AC zabalilo ligu po třech porážkách v řadě už v listopadu a vrhlo všechny svoje síly do Ligy Mistrů, což se mu nakonec vyplatilo. Ovšem i v domácí soutěži došlo k postupnému zlepšování a konečné čtvrté místo je tak plně zasloužené. Na AC se silně projevovala zkušenost jeho hráčů, fotbal byl maximálně efektivní a zároveň také bezpečný – pouhých 613 faulů za sezonu bylo nejméně ze všech. Carlo Ancelotti musel řešit neobvyklé problémy na brankářském postu – zranila se jednička Dida i dvojka Kalač, takže povolávací rozkaz dostal zkušený Marco Storari z Messiny. Nebyl to úplně vydařený tah, protože tento mistr skvělých reflexů působil až moc rozhozeným a nervózním dojmem, což pro gólmana ve velkoklubu není nikdy dobré. V obraně se dlouho zapracovával Bonera, jeho výkony ze začátku jarní části už ovšem vypadaly slibně. Marek Jankulovski nastupoval pravidelně a dokonce vstřelil tři důležité góly. Nenechme se ovšem zmást zprávami českých médií hovořícími o skvělé formě – kromě úplně marného útočníka Oliveiry bychom v užším kádru "Rossonerri" nenašli hůře známkovaného hráče!

Záloha dlouho pracovala pod své možnosti, a to i kvůli vůdci Kaká, který se sice v prosinci konečně rozjel, ale po vánočních svátcích sotva lapal po dechu, což je bohužel už tradiční nešvar brazilských hvězd. Jednu ze svých nejlepších sezon v kariéře prožil Clarence Seedorf – v jednatřiceti je na vrcholu sil, když si udělal osobní rekord v počtu vstřelených branek za sezonu (7). V útoku byl nejlepší Ronaldo, dokonce se dá předpokládat, že s ním v sestavě by na podzim nedošlo ke zbytečným bezbrankovým remízám proti outsiderům. Ronaldo vyučoval hlavně v Sieně (4-3) a v Ascoli (5-2), pak ovšem opět přišlo zranění a předčasný konec sezony. Jedinou ohlášenou posilou je zatím David Suazo.


5. FIORENTINA

Fiorentina i přes všechny komplikace zažila úspěšnou sezonu. Pátnáctibodové manko vypadalo opravdu děsivě a ještě větší hrůzu způsobily dvě porážky na úvod soutěže. "Fialky" pak ale konečně nabraly ten správný směr a tabulkou celkem pravidelně šplhaly hlavně proto, že se dokázaly vyhýbat zbytečným remízám. V brance na sebe velkou pozornost strhával nepřekonatelný Sebastien Frey, který zřejmě zažil životní sezonu. Několik těsných vítězství neslo jednoznačně jeho podpis a představení v jarním utkání proti AS Řím bylo asi to nejlepší, co jsme na tomto postu v letošní sezoně mohli vidět. Tomáš Ujfaluši měl průměrný rok - dlouho hrál pravidelně, ale pak se ukázalo, že ani klubový trenér Prandelli zřejmě nemá pochopení pro Pretty women na pokoji č. 433 a populární "Ujfi" přestal hrát. Sluší se dodat, že svůj díl viny na tom nese i drobné zranění a slabší fyzická kondice, kterou měli bohužel možnost vidět i čeští fanoušci v kvalifikačních zápasech proti Německu a Kypru.

Samostatnou kapitolou je úderník Mutu, který byl právem nejlépe hodnoceným hráčem soutěže. Jeho technika, standardní situace a rychlé brejky nadělaly soupeřům mnohem více starostí než zavalitá postava Luky Toniho. Ten k překvapení mnohých odchází do Bayernu a vedení Fiorentiny teď netrpělivě čeká, jak se rozhodne rumunský tahoun. Už jednou udělal velkou chybu, když opustil italský fotbal, teď navíc dostal laso z velké Barcelony. Dokáže odolat? Jedna věc je jistá – fanouškům se trhání nejrozkvetlejších fialek dynamitem pranic nelíbí.


6. PALERMO

V Palermu jsou asi hodně rádi, že už mají tuto z jejich pohledu dosti podivnou sezonu za sebou. Na podzim mužstvo šlapalo, hrálo krásný nátlakový fotbal, sestava se skoro neměnila a na kouče Guidolina se hrnuly nabídky z předních italských klubů. Jenže přišlo kruté vystřízlivění. Druhý únor roku 2007 a zápas v Catanii se navždy zapíše jako jeden z nejsmutnějších dnů historie calcia a také jako datum, kdy v Palermu přestalo všechno fungovat. V následujících jedenácti kolech mužstvo nevyhrálo, když posbíralo jen sedm bodů za remízy a zaslouženě kleslo z třetího místa na sedmé. Guidolin byl odvolán, změny k lepšímu však nenastaly a tak se po třech týdnech opět vrátil.

Velmi nepříjemné bylo lednové zranění středního útočníka Amauriho, který díky svým fyzickým a technickým schopnostem dokázal rozvrátit obranu každého soupeře. Jím sklepávané míče nejčastěji hledaly rtuťovité podhrotové hráče Di Micheleho a Bresciana, což byla společně se skvěle zvládnutými standardními situacemi největší zbraň sicilského celku. Aby toho nebylo málo, tak se po Amaurim zranil právě dispečer volných kopů, organizátor hry a hlavně duše a kapitán týmu Corini. Reprezentační obránci Barzagli a Zaccardo podávali velmi nevyrovnané výkony a klub by udělal nejlépe, kdyby je ještě před skončením smlouvy prodal. Stařičký Fontana v brance velmi příjemně překvapil a dlouho se rval s Francouzem Freyem o pozici nejlépe hodnoceného gólmana v lize. Kuriozním momentem jsou čtyři červené karty pro brazilského záložníka Simplicia, víc nenasbíral nikdo.


7. EMPOLI

Empoli je nesporně největším překvapením letošního ročníku. Jenže hned v úvodu se sluší dodat, že za jeho zázračným sedmým místem lze hledat hlavně neschopnost ostatních celků ze středu tabulky, které si nebyly schopné udržet konstantní výkonnost (také konečné záporné skóre o něčem svědčí). Tento problém v Empoli neřešili a pod taktovkou mistra Cagniho vsadili na jednoduchý fotbal, který pravidelně přinášel body. Po domácím vítězství nad Cagliari ve třináctém kole se najednou zástupci městečka z údolí řeky Arno dostali na šokující páté místo a prezident Fabrizio Corsi poprvé začal mluvit o pohárech, i když zatím jen potichu. Nakonec z toho bylo senzační sedmé místo a pro klub rekordních 54 bodů.

Balli v brance se překonával, společně se skoro jmenovcem Bassim vychytali dohromady šestnáct čistých kont! V obraně již tradičně vynikal Pratali a mládežnický reprezentant Andrea Raggi konečně ukázal velký talent (o oba velmi stojí Lazio). Záloha hrála dobře a těžila z toho, že kvůli zraněním čí kartám prakticky nemusela měnit složení. Komplexní Almiron (odchází do Juventusu), bojovník Moro, srdcař Buscé a mozek Vannucchi přesně plnili Cagniho pokyny a zbytku týmu výrazně usnadňovali práci. V útoku trošku překvapivě zazářil už poněkud zapomenutý Luca Saudati, na jaře, kdy vstřelil devět branek z celkových čtrnácti, patřil dokonce k nejlepším kanonýrům celé soutěže. Bude jistě velmi zajímavé sledovat, zda se Empoli podaří navázat na letošní mimořádnou sezonu, ze které si převádí sérii jedenácti zápasů bez porážky na domácím trávníku.


8. ATALANTA BERGAMO

Nejúspěšnější letošní nováček zažil nejlepší sezonu za posledních šest let a po sérii šesti zápasů bez porážky se senzačně zachránil už v únoru. Na Atalantu a její rychlý přechod do útoku byl krásný pohled. Zejména domácí výkony byly velice atraktivní - tento dlouho podceňovaný tým dokonce v domácím prostředí vstřelil čtyřiatřicet branek, což je například o čtyři trefy více než slavný AC Milán. Kouč Colantuono sice před sezonou slibované ofenzivní rozestavení 4-3-3 nedodržel, ale o to větším překvapením bylo, s jakou lehkostí se Zampagna a spol. dostávali do šancí. Napravo řádil rychlík Ferreira Pinto a zleva většinu akcí táhnul neutavitelný Arriati, který společně s levým bekem Bellinim vytvořil spolehlivě fungující dvojici. Celou sezonu měla obrana svého lídra, ale zatímco na podzim jím byl Loría, tak na jaře zazářil mohutný stoper Carrozzieri, již dříve odložený mnoha průměrnými kluby.

Nad všemi ostatními ovšem vysoko čněl znovuzrozený šéfkuchař týmu Cristiano Doni, který tolik chváleným brejkům dodával ty správné ingredience. Nezřídkakdy měl poslední slovo právě on, takže i díky jeho specialitě, točené střele od středu branky, můžeme jeho jméno vidět na prvním místě ve střeleckém menu záložníků. Vstřelil 13 gólů, to se nikomu jinému nepovedlo. Mimořádně úspěšný Colantuono odchází do Palerma a bere si s sebou všestranného záložníka Migliaccia. Jeho nástupce Del Neri má naopak zájem o řadu svých bývalých svěřenců z Chieva (Sammarco, Pellissier, Bogdani).


9. SAMPDORIA

V Janově se letos prohloubila ponorková nemoc mezi trenérem Novellinem a jeho svěřenci, proto se uznávaný kormidelník po úspěšném pětiletém působení rozloučil a přijal misi zvednout další tým s nenaplněnými pohárovými ambicemi – FC Turín. Novellino během sezony opět přišel o většinu důležitých útočníků a v závěru soutěže už z toho byl natolik zoufalý, že dokonce upustil od svého svatého rozestavení 4-4-2 a začal hrát jen na jeden hrot. Tím se stal objev letošní sezony Fabio Quagliarella, který po loňských nezajímavých výkonech v provinčním Ascoli všem doslova vyrazil dech. Bylo ho plné hřiště, střílel krásné góly a prezident Garrone případným zájemcům sdělil, že kdo nenabídne 20 milionů, tak se ani nemá obtěžovat.

To ostatní forwardi měli zcela opačné problémy. Dlouholetý lídr Francesco Flacchi dostal za pozitivní test na kokain a nelegální sázky stop na šestnáct měsíců a Emiliano Bonazzoli musel opět předčasně odpískat sezonu kvůli zranění. Samostatnou kapitolou je pak Fabio Bazzani - sice konečně vydržel chvíli zdravý, ale neuvěřitelně se střelecky trápil. Vrchol všeho přišel v 26. kole proti Atalantě, kdy mu byla konečně připsána první branka (a nakonec jediná) v sezoně. Vstřelil ji ovšem tečí svými zády a pak se o tuto trefu hlásil tak vehementně, že statistikům asi ani nezbývalo nic jiné, než ji nebohému Bazzanimu připsat na účet. Nový trenér Mazzarri by měl hlavně ustálit sestavu a obnovit týmový duch, což mu jde parádně.


10. UDINESE

Bíločerná "rakouská" myška má za sebou další průměrný ročník. Prakticky celou dobu se mužstvo pohybovalo ve středu tabulky, což se dalo předpokládat, ovšem prezidentovi Soldatimu vadily hlavně výpadky proti slabším soupeřům, kterých se stařík Galeone na lavičce nedokázal vyvarovat. Po porážce s Palermem přesně v půlce soutěže tak musel klub opustit a jeho místo zaujal další protřelý lodivod Alberto Malesani. Ten sice na úvod hned dvakrát vyhrál, ale to bylo to nejlepší, co během celé jarní části ukázal. Oba trenéři měli vzácně vyrovnanou bilanci – za 19 kol shodně nasbírali 23 bodů a dotáhli své mužstvo na desáté místo tabulky.

Ani letos v Udine neupustili od tradice "levně kupovat - draze prodávat", díky čemuž se na scéně Serie A objevili další zajímaví mladíci. Dvacetiletý stoper Cristian Zapata a jeho o jeden rok starší kolega Andrea Coda vzbudili u velkoklubů nemalý zájem a dá se předpokládat, že nejpozději příští rok změní působiště. Pak přijde chvíle českého reprezentanta Tomáše Zápotočného, který po zimním přestupu trošku doplácel na nervozitu a střídání postu pravého záložníka a pravého obránce. To druhý Tomáš - Sivok - zapadl mezi africké bojovníky v záloze daleko lépe a pokud bude dobře pracovat a vyhnou se mu zranění, může hrát v příští sezoně pravidelně. Nejlepším střelcem se stal se čtrnácti přesnými zásahy kapitán Iaquinta, ale hlavní pozornost na sebe opět strhával jeho kamarád z útoku Antonio Di Natale. Během uplynulého roku dokonce šestkrát reprezentoval, čímž se stal jedním z nejstabilnějších členů nově se tvořícího kádru pana Donadoniho. Novým trenérem se stal Pasquale Marino, který už nemůže počítat s Muntarim (Portsmouth).


11. LIVORNO

I pan Křetínský by asi koukal, jaké trenérské hrátky se dají během jediné sezony vymyslet. Na podzim dostal od kontroverzního prezidenta Spinelliho důvěru Daniele Arrigoni a musel o ni tvrdě bojovat až do konce března, kdy byl po jediné výhře v šestnácti zápasech definitivně odvolán z lavičky a nahrazen Fernandem Orsim. Oficiálně podruhé, ale zlé italské jazyky tvrdí, že si musel kancelář vyklízet nejméně popáté. Na vině byla hlavně tristní bilance ze zápasů venku, kde Livorno vyhrálo jen dvakrát v sezoně.

Brankář Amelia neměl nejlepší rok, což může být vzhledem k jeho zaječím úmyslům osudové, zájem o něho rapidně poklesl. Obrana často měnila svého lídra, zatímco krajní stopeři Galante s Grandonim hráli stabilně, tak uprostřed to bylo hotové zasedání světadílů – postupně se zde vystřídali Ghaňan Kuffour, Íránec Rezaei a Chorvat Kneževič, který nakonec přesvědčil nejvíc. Záloha měla jako vždy úkol jediný – propustit za sebe co nejméně míčů a zároveň co nejjednodušeji připravovat výhodné pozice bomberovi Lucarellimu. To se dařilo se střídavými úspěchy, takže zimní příchod Stefana Fioreho z Turína byl nevyhnutelný. Toskáncům to však paradoxně výsledkově spíše uškodilo, když během tří měsíců porazili jen odevzdanou Messinu. V létě Lucarelli odchází a to bude mít pro jeho slaboučké spoluhráče zřejmě druholigové následky.


12. PARMA

Mnohé indicie naznačovaly, že další pokus o záchranu už nemůže vyjít. Ztráta klíčových záložníků Bresciana a Simplicia a jmenování prvoligového nováčka Stefana Pioliho na trenérský post byly pro věrné fanoušky ze stadionu Ennia Tardiniho krutou ranou. Co si v Parmě zasadili, to také velice brzy začali sklízet. Obránci vyráběli jednu hrubku za druhou a záloha propadala, takže většinu bodů zachraňoval chorvatský kanonýr Budan. Krize vyvrcholila po 23. kole - porážku od AS Řím 0:3, 18. místo v tabulce a suverénně nejhorší skóre už nový majitel Tommaso Ghirardi nerozdýchal a rozhodl se konat. Na lavičku přivedl zkušeného Claudia Ranieriho a věci se začaly hodně rychle měnit.

Parma pod Ranierim prohrála jen tři z patnácti zápasů a tím je řečeno mnohé. Prošedivělý elegán změnil úplně všechno – tréninky, přístup, rozestavení a hlavně vyvolenou sestavu. V obraně vsadil na čtyři "C" (Couto, Castellini, Coly, Contini), v záloze na dvojici reprezentantů "21" (dělostřelec Cigarini a neúnavný Dessena) a v útoku dostal obrovský prostor mladíček Giuseppe Rossi, který přišel na půlroční hostování z Manchesteru United. Ranieriho Parma byla najednou kombinačně zdatná a hlavně hodně rychlá, na čemž se kromě Rossiho podíleli hlavně Gasbarroni s Budanem. Zejména v domácích kláních se na to pěkně dívalo – v jednom z nejhezčích zápasů sezony to odnesla i v té době neporazitelná Fiorentina. Ranieri odchází do Juventusu a vystřídá ho Domenico Di Carlo.


13. CATANIA

Když italská fotbalová sudička rozdávala štěstí, tak zástupci Catanie bezpochyby stáli v první řadě a ještě mlátili všechny kolem, aby se na ně nedostalo. Průměrný sicilský mančaft totiž klesal tabulkou tak pravidelně, že kdyby se hrálo o dvě kola víc, tak by byl sestup zcela nevyhnutelný. Za záchranu kromě již zmiňovaného štěstí můžou svěřenci trenéra Marina poděkovat neuvěřitelně vydařenému podzimu, kdy dokonce vyšplhali na 4. místo a nasbírali 71% všech svých bodů!

Nejlépe hodnoceným hráčem byl chytrý záložník Caserta, autor šesti branek a sedmi gólových asistencí. Z dalších osobností stojí za zmínku veterán mezi tyčemi Pantanelli, muž skvělých reflexů, ale i minel. Pasquale Foggia z Regginy ho dokonce nachytal z půlky hřiště, a to prosím pěkně střelou mezi nohy! Obrana i záloha jsou složené ze samých dříčů, a proto ani moc nepřekvapilo, že tento výběr byl letos možná nejefektivněji pracujícím v celé soutěži – časté střelecké pokusy z každé pozice se vyplácely. Catanii nechyběl ani další důležitý aspekt k záchraně – spolehlivý střelec . "Gio" Spinesi se sice na startu jara zabrzdil, ale v závěru soutěže už na něj bylo opět spolehnutí. Velice nepříjemnou kaňkou na působení Catanie v nejvyšší soutěži je nešťastné derby proti Palermu, kdy došlo k potyčkám na stadionu i v ulicích města a jeden policista za tuto lidskou hloupost bohužel zaplatil životem. Ještě jednou čest jeho památce.


14. REGGINA

Říkal tu někdo zázrak? Ano, zní to šíleně a přitom se to skutečně stalo. Zřejmě nejsemknutější kolektiv v soutěži dokázal nemožné, když obrátil všechny předsezonní teorie naruby a zachránil se i přesto, že by ho minimálně půlka týmů už od zimy ráda viděla v bezvýchodné situaci. Kromě statečných výkonů na hřišti bylo klíčovým momentem i snížení bodového odpočtu z –15 na –11. Právě tyto důležité čtyři body totiž měly nakonec v Reggiu di Calabria cenu zlata.

Stratég Mazzari na lavičce nevymýšlel nic velkého a vsadil na nejjistější variantu se třemi stopery v řadě, kterým překvapivě dobře šéfoval Alessandro Lucarelli, když více než zdatně dokázal zastoupit svého předchůdce Gaetana De Rosu. Tým si bylo velmi dobře vědom svého slabšího potenciálu, takže vše podřídil velice efektivnímu způsobu hry, který by se dal shrnout slovy "všechno do vápna". Záložníci se překonávali, lítali od jedné branky k druhé a dávali dvojici Amoruso - Bianchi dostatečnou zásobu nebezpečných centrů, se kterou si tento výborně sehraný pár věděl moc dobře rady. Nicola Amoruso vstřelil 17 gólů a jeho kolega dokonce ještě o jeden víc, takže nejproduktivnější útočné duo hledejme, světe (ne)div se, v zázračné Reggině. Strůjce této pohádky Walter Mazzari odchází za vyššími ambicemi do Sampdorie Janov, nahradí ho zřejmě Massimo Ficcadenti.


15. SIENA

Malý toskánský klub rozhodně neměl lepší kádr než Chievo, ale závěr soutěže si dokonale "ošéfoval" a Serii A si na podzim zahraje popáté v řadě. Je zajímavé, jak vyrovnané konečné umístění si po celou tu dobu drží – 14.,14., 15. a 15. místo. Siena měla skvělý start do soutěže – v prvních deseti kolech prohrála jen jednou a právě tyto nečekané výsledky měly zásadní vliv na přestupovou politiku, když místo tradičních šesti sedmi nových tváří dorazila jen jedna. Byla však velmi důležitá – po nepříliš vydařeném působení v Middlesbrough se domů do Itálie vrátil bývalý velký talent Massimo Maccarone. Byl to pak právě on, kdo dával rozhodující branky v posledních kolech a stal se společně s na jaře naprosto střelecky impotentním Mariem Frickem nejlepším kanonýrem týmu – tato dvojice ovšem vstřelila pouhých šest branek!

Za každé situace elegantní kouč Beretta tak musel vytáhnout i jiné trumfy z rukávu. Do branky riskantně nasadil Manningera, který mu to pak několikanásobně vrátil a stoperskou dvojici sestavil ze Dvou věží – stopeři Rinaudo a Portanova dohromady měří bez osmnácti centimetrů čtyři metry a zejména v utkáních venku, kde byla Siena osmá nejlepší, odvedli kus dobré práce. Beretta odchází, pravděpodobně ho vystřídá Mandorlini a jeho hlavním cílem bude probudit spící Růženku Tomase Locatelliho, bez jehož tvůrčích schopností vypadá hra Sieny příšerně.


16. CAGLIARI

Cagliari tradičně prožilo sezonu ve druhé polovině tabulky a zachránilo se až v předposledním kole vítězstvím 3:2 nad AS Řím. Na Sardinii nechtěli nikterak zaostat v katalogu módních trendů calcia a na konci února znovu přivítali trenéra Giampaola, kterého tři měsíce předtím hrdě vyhodili. Oproti zaskakujícímu Colombovi sice nedošlo k herní proměně, ale faktem je, že z krále remíz postupně vytvořil mančaft, který dokázal občas i zvítězit a hlavně dávat góly. Velice stabilizované mužstvo doplácelo na dlouhodobá zranění klíčových hráčů, které se podařilo nahradit rozdílným způsobem. Zatímco veterána Chimentiho v brance zastoupil Fortin velice slušně, tak za štírka Esposita prakticky nebylo kam sáhnout. Mauro Esposito je pro Cagliari velice důležitý hráč, na pravé straně útoku dokáže sám rozhodovat zápasy, ať už šikovným zakončením nebo přihrávkou na Suaza, se kterým je skvěle sehraný.

Suazo neprožil nejlepší sezonu, ale byl to on, kdo dával prakticky všechny důležité branky - většinu sice z pokutových kopů (nejúspěšnější exekutor v lize – z osmi pokusů ani jednou nezaváhal), ale ty se pískaly hlavně po faulech na něj. Jeho rychlost však byla pro soupeře nepříjemná i na polovině hřiště – například Pirlo se Simpliciem to nervově nevydrželi a kvůli ostrým skluzům museli předčasně pod sprchy. Populární El Rey David ovšem svůj milovaný klub zachránil naposledy, po mnoha letech věrných služeb má namířeno do AC Milán. Z dalších hráčů zaujal syn slavného otce Daniele Conti, jenž se stal nejtrestanějším mužem ligy – zblízka uviděl hned 14 žlutých a 3 červené karty, zároveň byl ale po Suazovi nejplatnějším členem sestavy.


17. FC TURÍN

Vedení ambiciozního nováčka mělo před sezonou velké řeči, ale už po pár kolech bylo zřejmé, že na pohárovou účast to ani zdaleka stačit nebude. Doslova šok způsobily málokdy vídané hrubky gólmana Abbiatiho, na kterého se přitom tolik spoléhalo. Také stoperská spolupráce neklapala, takže Alberto Zaccheroni, který přišel do klubu těsně před začátkem sezony, ihned zareagoval a za dva střední obránce dosadil ještě jednoho, který to měl vše jistit. Jenže tato trojice svůj úkol moc nezvládala – nejenže rychlostně nestíhala, ale kvůli nedostatku kreativity nedokázala konstruktivně rozehrávat, což byl jeden z největších problémů týmu v sezoně. Vysocí stopeři Franceschini a Cioffi většinou jen nakopávali míče a ze hry Turína se tím pádem stala soutěž "najdi Dina", oproti českému nároďáku však s tím rozdílem, že mezi záložníky a útočníky "Granata" bychom hráče typu Jana Kollera hledali dlouho a nakonec marně. Zlepšení nastalo na konci zimy, když z Palerma přišel slušně rozehrávající bek Bovo, alespoň mírně se zvedl reprezentant Barone i oba krajní záložníci a útočná formace tak dostala více možností ukázat své schopnosti.

Právě na přelomu února a března lze hledat klíčové období ročníku – Turín během tří týdnů porazil tři velké soky v boji o záchranu Cagliari, Catanii a Messinu a výrazně tak zadělal na záchranu. Během těchto zápasů také definitivně zazářila hvězda Alessandra Rosiny, který měl společně s probuzeným Abbiatim a navrátivším se trenérem De Biasim největší podíl na udržení mezi elitou. Výraznou kaňkou je evidentně předem domluvená domácí remíza s Livornem v předposledním kole, která dávala definitivní jistotu. Novým koučem byl jmenován Novellino a rozehrávku snad vylepší veterán Corini, který podepsal jednoletý kontrakt.


18. CHIEVO

Sestup sympatického Chieva lze považovat za velké překvapení. Když se ovšem podíváme na dosavadní účinkování "Flying Donkeys" mezi elitou, tak zjistíme, že po slušné sezoně přišlo vždy uspokojení. Připočtěme si ještě podzimní vystoupení v evropských pohárech, brzké odvolání kouče Pillona a také fakt, že mužstvo poprvé vyhrálo až ve třináctém kole a najednou zjistíme, že se rozhodně nejedná o náhodu. Smůlou rovněž bylo, že se Chievo v posledním kole utkalo s Catanií, která byla rovněž ohrožena sestupem a tudíž nemohlo počítat s pomocí svého soupeře, jak se to "zadařilo" Sieně a Reggině.

Před sezonou jsem za možnou slabinu označil fakt, že chybí spolehlivý kanonýr, který je vždy u týmu ze suterénu tabulky Serie A tolik nutný. Pellissier, Obinna i zimní posila Bogdani sice dokázali párkrát rozhodnout vyrovnané zápasy, ale osobnost typu Bianchiho, Lucarelliho či Suaza zkrátka chyběla. Stejně tak chyběla jistota v brance – po odchodu veterána Fontany se s velkou zodpovědností nepopasoval Sicignano ani jeho náhradník Squizzi. Kvalitní práci odvedl šéf obrany Davide Mandelli, který je dalším z řady zajímavých stoperů-stožárů, které Chievo objevilo pro první ligu. Slabou náplastí na pád do Serie B mu může být skutečnost, že se stal nejvíce nastupujícím hráčem v poli v soutěži – odehrál 3443 minuty. Trenér Del Neri, který už mužstvu evidentně nemá co dát, odchází do Bergama.


19. ASCOLI

Ubohé Ascoli dostalo to, oč si říkalo už od vstupu do nejvyšší soutěže v létě 2005 - výlov ryb z vesměs druholigových rybníků zkrátka neměl šanci na opětovný zázrak. Když nepočítáme potrestanou Regginu, tak Ascoli bylo na poslední příčce většinu sezony a opustilo ji až po tom úplně posledním. Attilio Tesser nedokázal partu odložených bojovníků nabudit ani k jediné výhře a po jedenácti kolech byl odvolán. I tak se ovšem jedná o jeho osobní prvoligový rekord, loni vydržel na lavičce Cagliari pouhé jedno kolo. Jeho nástupce Nedo Sonetti sice tým na chvíli zvedl, ale ani on nedokázal dělat zázraky - utrápených devět podzimních bodů dokonce zavánělo historickým propadákem. Na jaře už se dohrávalo jen z povinnosti, domácí návštěvy pohybující se kolem tří tisíc diváků byly velkou ostudou soutěže.

Nejlepší výkony podávali oba gólmani – zkušený Pagliuca na podzim i Eleftheropoulos na jaře se doslova překonávali a drželi šance na přežití alespoň v teoretické rovině. U hráčů v poli už to ovšem bylo tragické. Asi nejvýstižněji působí fakt, že základní sestava v prvním a posledním kole měla hned devět rozdílů, což jasně dokumentuje velký oběh hráčů v kádru a jeho nestabilitu. Obraně chyběl loňský lídr Domizzi, Giampá s Finim, kteří měli soupeře větrat po stranách, doslova vyhořeli. I Jarda Plašil je oproti nim křídlo - zabiják. Podzimní střelec Bjelanovič se v zimě zranil a mladý náhradník Paolucci, ač chvílemi dělal nemožné, nedokázal tlak v rozhodujících chvílích ustát. Návrat mezi elitu není v příštím ročníku moc pravděpodobný.


20. MESSINA

Stále ty samé opakující se chyby ubíjely mužstvo po celou sezonu, Messina je zkrátka nepoučitelná a zcela zaslouženě sestupuje. Po vydařeném startu a dvou výhrách ve třech kolech nastalo uspokojení a totální fotbalová abstinence. Na lavičce chyběl trenér, který by dal hře řád a hlavně disciplínu. Mnoho slibně se rozvíjejících zápasů totiž zhatila zbytečná červená karta, kterých ostří hoši z Messiny nasbírali celkem 15! V pořádku nebyla ani sestava – například Vincent Candela vystřídal snad kromě hrotového útočníka a brankáře všechny posty v sestavě, na levém beku se zase po zranění Parisiho vystřídali skoro všichni záložníci.

Nepomohla ani dočasná výměna trenéra - Cavasin byl stejně jako jeho předchůdce sice srdcař, ale na hřišti dokonale ostrému sicilskému guláši zabránit nedokázal. Aby se to náhodou nepletlo, tak po dvou měsících se Giordano zase vrátil a za breku věrných fanoušků doklouzal do druholigové rovinky s tříkolovým předstihem. Za devět zápasů nasbíral dva body: "sorry, přátelé, bič vám klidně upletu, ale ne z tohoto trusu." Rovněž přestupová politika nedávala rozum, když mimořádně důležitý gólman Storari v zimě odešel na výpomoc do AC Milán. Bylo by zajímavé sledovat, kde by byla Messina bez svého elitního střelce Rigana – ten dal v sedmadvaceti zápasech uctihodných devatenáct gólů a jako jeden z mála hráčů stávajícího kádru si nejvyšší soutěž zahraje i na podzim.


Ideální sestava sezony podle autora: Frey – Panucci, Mexes, Materazzi, J. Zanetti – Stankovič, De Rossi, Corini, C. Doni – Totti, Mutu