Brasil 2014: svátek je tu!

Ligy po celé Evropě již skončily, nebo brzy skončí, jiné si dají na několik týdnů pauzu a celý fotbalový svět se bude soustředit jen na jedno. Na největší svátek, na mistrovství světa, které se po čtyřech letech znovu hlásí o slovo, a to ze země fotbalu zaslíbené. Z Brazílie...

Brazílie se představuje

Ti, kdo si něco pamatují ze školní docházky, zcela jistě vědí, že Brazílie je asi tak 110x větší než naše země a má 20x víc obyvatel. Hranice s ostatními státy Jižní Ameriky a Atlantickým oceánem měří přesně 14 691 km. Jen dvě země tohoto subkontinentu nesousedí s Brazílií: Chile a Ekvádor. Hlavním městem je Brasilia, nejvíce lidí žije v Sao Paulo. Oficiálním jazykem je portugalština, prezidentkou je paní Dilma Rousseff, platí se měnou, která nese jméno real, krásné mulatky a vynikající fotbalisté jsou živou chloubou...

Historie

Než v roce 1500 připlula flotila portugalských lodí, jimž velel kapitán Pedro Álvares Cabral, žilo na pobřeží něco kolem 2 milionů Indiánů a ti se mezi sebou mydlili hlava nehlava. Portugalci zjistili, že je zde stále doba kamenná a rozhodli se vše změnit, civilizovat. Kolonizace začala oficiálně v roce 1534, kdy Jan III. rozdělil celé území na 12 částí. Ale moc to asi nefungovalo, a tak o 12 let později změnil své rozhodnutí, jmenoval hlavního gubernátora a vše rozdělené znovu spojil. Někteří domorodci nové pány přijali za své, jiní skončili v otroctví nebo byli pobiti. A pár desítek tisíc odešlo na věčnost, protože jejich organismus nevydržel útok těch našich "evropských" nemocí. V polovině XVI. století se stal hlavním vývozním zbožím cukr, a jelikož zájem stále stoupal, začal masivní dovoz otroků z Afriky.

Války s Francouzi byly většinou vítězné, Portugalci rozšířili území směrem jihovýchodním a stali se pány nad Rio de Janeirem. To se psal rok 1567. O 48 let později jim patřila velká část severovýchodu. Vojsko zahájilo další invazi, tentokráte do Amazonského pralesa, padly pevnosti které patřily Britům a Irům, těm severním. V roce 1680 se kolonizátoři zmocnili jižní části území, tam kde je dnes Uruguay, což vyprovokovalo celou řadu dalších místních válek.

Poptávka po cukru začala klesat, ale záchrana čekala za dveřmi. Okolo 1693 byla objevena velká naleziště zlata a to tuto kolonii zachránilo od ekonomického kolapsu. Tisíce Brazilců a Portugalců se stěhovaly do těchto oblastí a to se zase nezamlouvalo Španělům. Odvolávali se na různé dohody a ujednání, ale moc platné jim to nebylo. Od roku 1777 bylo již vše jasné. Portugalská Brazílie měla papíry na vlastnictví teritorii a tehdejší hranice jsou téměř totožné jako ty současné.

Psal se rok 1808, když Napoleon Bonaparte, císař francouzský, dával celé Evropě na frak a nejinak tomu bylo i s Portugalskem. Královská rodina sbalila kufry a utekla do Rio de Janeira. Tím ho učinila hlavním městem Portugalska. O 7 let později princ Jan VI, jménem své matky Marie I, prohlásil Brazílii státem. Do Evropy se vrátil v roce 1821 a jmenoval svého prvorozeného syna Pedra de Alcántara správcem.

V září roku 1822 přišel první pokus o vyhlášení samostatnosti, které ale nemělo podporu většiny obyvatel. Začaly boje, místní války, které skončily v březnu 1824. 29. srpna 1825 konečně Portugalsko uznalo závěry jednání v Rio de Janeiro a tím také nezávislost Brazílie.

15. listopadu 1889 padla monarchie, ale lid znovu nejevil velký zájem o změnu, o republikánský systém. V čele země stanula Vojenská klika, vládli generálové a později jistý Getúlio Vargas. Následovala celá řada pokusů o převrat, mezi nimi snaha o převzetí moci ze strany bohatých Paulistů v roce 1932 nebo komunistů v roce 1935, obě hnutí byla poražena. Ale právě obava z rozšíření myšlenek Marxe a Lenina vedla vojenskou kliku k ráznému kroku, zakázání voleb a nastolení diktatury. To se psal rok 1937... Jen v květnu 1938 se trůn na chvíli zatřásl, to se zase moci zachtělo brazilským fašistům.

Po skončení 2. světové války, v níž Brazílie bojovala po boku Spojenců, ta samá armáda Vargase odstranila, ale ten se naposledy vrátil do čela země po demokratických volbách v roce 1950, aby z tohoto světa vlastní rukou odešel v době politické krize v srpnu 1954. Tedy byl prezidentem od MS 1950 v Brazílii do toho následujícího hraného ve Švýcarsku. Následovalo několik loutkových vlád, až v roce 1956 byl prezidentem jmenován Juscelino Kubitschek, neboli potomek český, Kubíček. Pozvedl ekonomii, průmysl, usmířil znesvářené strany a postavil nové hlavní město, Brasílii. Volby, vojenský převrat, volby, vojenský převrat... Tak nějak to probíhalo v následujících letech. Až od roku 1985 se vše uklidnilo a Brazílie má civilní a ve volbách zvolené státní orgány.

O počasí, státoprávním uspořádání, ekonomice, přírodním bohatství, geografii, turistice, dopravě, energetických zdrojích, o mnohém dalším, si povíme v krátkosti u každého jednotlivého města, kde se budou zápasy MS 2014 hrát.

Vzpomínky...

Pro některé bude toto MS prvním v životě. Narodili se totiž až v tomto století, je jim okolo 10 let, to poslední, v Jihoafrické republice, ani nezaznamenali. Pro další fandy fotbalu je to světový šampionát číslo dvě, možná tři, někteří další už na počítání budou potřebovat prsty obou rukou. A pak nastoupíme my, veteráni... Nemusel jsem si brát kalkulačku, tak špatně na tom z pamětí ještě nejsem, abych s trochou nostalgie napsal: těším se na mé MS číslo 14.

To první bylo ještě bez televiznich přenosů. Zápasy naší, tehdy ještě československé, reprezentace jsme sledovali s uchem přitisknutým k reproduktoru a vzhledem k časovému posunu jediným osvětlením v místnosti bylo zelené magické oko stařičkého rádia. Stříbrné medaile byly sladkou odměnou nejen pro tehdy jedenáctiletého kluka, ale pro všechny Čechoslováky.

Ještě jedno, tentokráte mé soukromé, výročí se vztahuje k letošnímu mistrovství světa: je tomu deset let, co jsem začal psát tyto články. Portugalsko, Německo, Švýcarsko a Rakousko, Jihoafrická republika, Ukrajina a Polsko. Po Evropě a Africe jsem se konečně dočkal, je tu událost číslo 1 u nás. Tedy v Latinské Americe, kde 22 roků žiji. I když kousek severněji, v Hondurasu.

A nyní již konečně FOTBAL

Brazilská fotbalová federace, CBF, vznikla v roce 1914 a členem FIFA je od 1923. Brazílie získala 5x titul mistra světa, 8x vyhrála Copu América, 5x světový šampionát hráčů do 20 let a 3x do 17 let. V místnostech, kde sídlí CBF, můžete rovněž vidět tři poháry za vítězství v Konfederačním poháru, dalších pět titulů mistrů světa vybojovali futsalisté, čtyři plážoví fotbalisté. Desítky a desítky pohárů, medailí, titulů... To je Brazílie, bláznivě zamilovaná do své největší lásky: fotbalu a kulatého nesmyslu.

Vypadá to jako nádherný a sladký čokoládový dort ozdobený právě tak sladkým marcipánem. Ale je na něm jeden hořký a nechutný kousek: MS 1950 a finálová prohra s týmem Urugaye. Maracaná, 174 tisíc fotbalových nadšenců, prohra 1:2, slzy bezmoci a zklamání. A později nenávist vycházející z pokoření, z potupy. Ano, i taková je Brazílie, fanaticky zblázněná, neuznávající, že někdo může být právě o ten gól, jeden jediný, lepší.

Brazilci fotbal milují, ale jsou zde také jiné sporty, které jsou sice ve stínu, ale i tak si získaly srdce milionů: volejbal, basketbal, tenis, formule 1.

Král je jen jeden a tím je Pelé, O rei Pelé. Brazílie ovšem dala světu mnoho dalších vynikajících hráčů: Leonidas, Garincha, Didi, Vavá, Zagallo, Tostao, Zico, Jairzinho, Carlos Alberto, Socrates, Bebeto, Romario, Cafú, Ronaldo, Roberto Carlos... Jen malý kousek hvězdného brazilského fotbalového nebe. Samozřejmě že jsou zde také ti, kteří běhají po trávnících celého světa v současnosti: Neymar, Leandro, Ronaldinho, Kaká...

Co nás čeká? Zápasů? 64... Týmů? 32... Měst a stadionů? 12... Skupin? 8... Mistr? 1... Fanoušků? Miliardy... Již 12 června to vše vypukne. Začne mistrovství světa, svátek svátků pro nás, pro které je FOTBAL tou nejkrásnější hrou na světě!

Příště: Belo Horizonte