Africký zápisník XV. aneb Doktor Kongo chmAtal po výhře, černí Koné jsou venku

Alžírsko své kolegy ze severu Afriky nenapodobilo a po stoprocentní skupinové fázi zvládlo také první vyřazovací souboj. Nadále tak rýsuje paralely s rokem 1990, kdy nakonec celý turnaj vyhrálo. DR Kongo s Madagaskarem sehrálo nespoutanou podívanou plnou gólů, kterou nakonec rozhodly penalty ve prospěch ostrovanů...

Seznam severoafrických týmů, které dosud v historii Afrického poháru opanovaly své skupiny bez jediného zaváhání a následně i přešly přes první vyřazovací kolo, je povážlivě krátký, a přece dvakrát obsahuje Alžírsko. Kromě něj? Už jen (rovněž zlatý) Egypt 2010. Maročané a Egypťané letos selhali, přičemž Faraoni sami tutéž bídu spáchali ještě v letech 1974 a 2000.

Florent Ibengé dosud na Africkém poháru dohlédl na jediný penaltový rozstřel a všichni jeho svěřenci tehdy proměnili, přičemž jejich příjmení začínala na písmeno M. Tentokrát byla realita dosti odlišná. Tisserand na M nezačíná a hned první pokutový kop nedal, aby ho závěrem následoval také Bolasie.

Madagaskar naopak kopal penalty perfektně a při svém debutu na šampionátu se rovnou může těšit na čtvrtfinále. Tam se potká buď s Ghanou, nebo Tuniskem. Svého soupeře potom dnes pozná také Alžírsko, které si s Guineou dělalo vesměs, co chtělo, a porazilo jí jasně 3:0. Na guinejský turnaj se vůbec nebude vzpomínat.

---

1. Madagaskarské tažení je především filozofickým a symbolickým triumfem. Když kouč Nicolas Dupuis na předzápasové tiskovce mluvil o tom, jak je Doktor Kongo výrazně lepším, favorizovaným týmem, bylo skoro až snadné odsoudit to jako alibismus - vždyť Malgaši vstupovali do osmifinále coby neporažený vítěz skupiny, kde udrželi na uzdě Nigérii i Guineu, zatímco Leopardi se do play-off vyloženě prohaluzili po dvou trapných prohrách a šťastně vysokém triumfu nad Zimbabwe. Když řekneme, že Kongo poslal do dalších bojů svým výkonem zimbabwský gólman Chipezeze, nejde o nadsázku nebo pokus o fór; je to prostě fakt.

Jenže Dupuis měl pravdu: soupeř má opravdu o několik tříd silnější tým. Ať už to bereme po čistě fotbalové stránce, po té fyzické, nebo z hlediska zkušeností a sehranosti. Přesto když madagaskarská ofenziva skvělým pohybem rozkývala favoritovu obranu natolik, že si Amada mohl po deseti minutách hry dovolit poslat ukázkový projektil přímo do vinglu, nebylo to překvapení - alespoň tedy pro mě ne. Madagaskaru stačilo 270 minut na to, aby se z naprosto neznámého, "céčkového” výběru proměnil v tým, od kterého se podobné věci tak nějak očekávají.

To je ohromný testament toho, co v Egyptě Dupuisův výběr vlastně dokázal. Jestliže jsem po skupinách psal, že madagaskarský úspěch dělá z 90% psychika, po osmifinále si to myslím pořád - a nechci tím nijak shazovat trenérovu práci, naopak! Je osvěžující vidět outsidera, který hraje skoro až romanticky, který se soustředí na proaktivní, provokativně odvážnou herní filozofii, který chce vítězit, střílet branky a fotbalem se v první řadě bavit. Protože to jsou naprosto legitimní turnajové zbraně. A psychická pohoda je na velkých šampionátech extrémně důležitá: to díky ní vypadali Malgaši na penaltách tak suverénně, to díky ní postupují dál. To díky ní se dokázali oklepat po Bakambuově vyrovnávací brance i po druhém inkasovaném gólu v nastavení. To díky ní vypadá všechno v jejich podání tak... jednoduše, samozřejmě. I když se pořád bavíme o stejných hráčích jako před měsícem.

2. Dupuisova strategie vycházela, dokud Malgaši fyzicky mohli. Francouzský kouč dobře ví, že jeho svěřenci nejsou takticky tak dobře vybavení jako drtivá většina soupeřů, a proto se na turnaji soustředí spíše na vyzdvihování jejich přirozených předností: opět ten pozitivní přístup! Místo toho, aby řešil, jak soupeři v něčem zabránit, soustředí se na to, jak sám něčeho dosáhnout. Ježiš jo. Tohle mi na tolika turnajích tak moc chybělo!

V madagaskarském případě to znamená postavit hru na pohyblivosti a vertikálách, tažených hlavně přes beky Métanireho s Mombrisem, kteří, sluší se uznat, hrají oba v Egyptě jako z partesu. Malgaši moc neřeší držení míče ani přesnost přihrávek, ale jejich fotbal je intenzivní a dokáže soupeře vyšťavit. Dělají chyby, ale nesráží je to k zemi. Nejsou tak dobří jako jejich soupeři, ale nenechávají se tím rozhodit.

Druhá věc samozřejmě je, že to, co platilo proti cynické Nigérii (s postupem v kapse) a rozhašenému Kongu, nebude už ve čtvrtfinále proti... hmm... Tunisku nebo Ghaně? Ty vole. Oni můžou regulérně dát semifinále. Kdokoliv jiný už by je v nejlepší osmičce sestřelil, ale zrovna Tunisko s Ghanou jsou přesně ty týmy, které tváří v tvář Dupuisově naspeedované zelené armádě můžou klidně zkolabovat...

Klíčová pro Madagaskar bude fyzička. Zápas proti Leopardům je viditelně vyšťavil, v závěru drželi už spíš silou vůle, a jsem si jistý, že kdyby prodloužení trvalo o 10 minut déle, k penaltám by ani nedošlo. Vysokooktanový madagaskarský styl s sebou totiž nese poměrně silné riziko: jakmile hráči už prostě nemůžou, začnou jejich inherentní nedostatky (myslím nedostatky Malgašů jako individuálních fotbalistů, ne jako týmu) vyplouvat na povrch s bolestnou zřetelností. Leopardi je v prodloužení ještě "umlátit” nestihli, ale klidně se může stát, že celá pohádka skončí prostě tím, že se Dupuisova kohorta nezvládne do příštího utkání dostatečně zregenerovat.



1. Ne, toto nebyl pro Leopardy povedený turnaj, a vypadá to, jako by na vině byla... obyčejná ponorka.

Když už jsem svůj dnešní rozbor začal takto abstraktně - a, upřímně řečeno, podobné "nahoru-dolů” řachandy se takticky rozebírají přece jen o dost hůř než třeba Nigérie s Kamerunem - můžeme v tom klidně pokračovat: Včerejší zápas byl soubojem dvou týmů s docela podobnými herními filozofiemi (nadšenost > přesnost, vertikální > horizontální fotbal, pohyb > klid). Co se lišilo radikálně, byly ovšem jejich mindsety.

Leopardi, seřazení opět ve stejném 4-4-2, které jim přineslo klíčový úspěch proti Zimbabwe, jako by ani nebyli schopní vymyslet nic kreativnějšího než svého soupeře prostě fyzicky umlátit nekonečnou sekvencí centrů. A jejich kouč Florent Ibengé působil dojmem, že už po tolika letech na střídačce prostě ztratil veškerý elán, cit pro změnu, motivaci: zápas vypadal asi tak, že po vyrovnané úvodní desetiminutovce dal Madagaskar gól, a Kongo - a tohle je bizár - se po zbytek zápasu mentálně bránilo, i když mělo víc střel, víc míče na kopačkách, a asi třikrát více rohů.

Dává to smysl? Konžský tým je prostě vyšťavený - nebo tak v Egyptě minimálně působil. Upřímně, po těch úvodních dvou trapasech neměl v osmifinále vůbec co dělat. Leopardi sice do turnaje nakonec přece jen setrvačností trochu "dorostli”, ale - nezapomínejme, že hráli proti Madagaskaru!! - jejich sebevědomí zůstalo stejně zdemolované jako po první porážce s Ugandou. Pozorovat bandu nekreativních borců v bílém, jak donekonečna driblují, pálí pánubohu do oken a ještě každou druhou akci zastavují faulem - takový Mulumbu, na papíře štít a opora záložní řady, na vlastní půlce zprasil soupeře asi pětkrát (!) - bylo vlastně docela deprimující. Protože oni prostě mají na víc. Akorát letos... letos už Ibengého živelný chaos jednoduše přesluhoval. Byla to fajn éra, ale přišel čas na změnu.

2. Meschack Elia měl hrát víc... ale zároveň (nechtěně) shrnul pointu a vše to, co bylo s Kongem letos špatně.

Stále teprve jednadvacetiletý křídelník odehrál celý zápas s Ugandou, a přestože v té tragédii patřil (minimálně svojí aktivitou) rozhodně k těm lepším, Florent Ibengé jej už do konce turnaje do základu nepostavil. Proti Madagaskaru přišel na hřiště do druhého dějství, zařadil se na pravé křídlo a výrazně rozhýbal hru, asistoval u vyrovnávací branky a v prodloužení chudáka Jérémy Morela (který přišel jako posila do obrany, zatímco Mombris se vysunul výše) doslova terorizoval. Elia byl určitě jedním z hráčů zápasu.

Přesto: Nesledovali jsme výkon fotbalisty v rámci systému, jemuž by právě tento (jasně nastavený a fungující) systém dovoloval růst, rozvíjet svoje přednosti a prospívat tak celému týmu. Sledovali jsme výkon borce, který přišel na plácek, kde už si kopali jiní borci, a byl prostě lepší než oni. A to tak nějak shrnuje největší, nejkřiklavější nevýhodu Ibengého filozofie, která v Egyptě vyplavala na světlo v plné síle: Tohle Kongo nemá systém. Nikdy ho nemělo. Tohle Kongo prostě může fungovat jen tehdy, kdy jsou všichni nažhavení a hrají naplno. Potom je to super fotbal, potom se můžeme bavit o útocích na medaile. Ale takto? Nic. Chaos. Zmatek.

Stále individuální záblesky, stále dost gólů, ale to není strategie, to není taktika. To je prostě fotbálek jak na těláku. Je paradoxní, že Leopardy vyřadil právě Madagaskar, jakási mentální kopie Konga - toho samého Konga - z před šesti, sedmi let. Kruh se uzavřel.

(dz)

---

1. & 2. Dáváme poprvé plný počet, protože tady už prostě nějde jinak. Většinou se snažím sebevíc najít jednu chybu, jeden vadný jev, cokoliv, co by se dalo vypíchnout, zkritizovat a použít na obhajobu ubrání jednoho nebo dvou bodů. Občas je to i tak jednoduché, že se podívám na vstřelené/inkasované góly a řeknu si "těch by se slušelo mít na kontě víc/míň". Na včerejší Alžírsko je každý takový myšlenkový proces krátký; takhle bezvadný výkon (proti alespoň ucházejícímu soupeři, čímž diskvalifikujeme vše proti Tanzanii/Keni) jsme na tomto šampionátu prostě neměli. Vstřelené branky? Tři. Obdržené? Zase žádné.

Alžírsko skutečně hraje se vším sebevědomím a vší lehkostí pozdějšího neúspěšného čtvrtfinalisty. (Dobře, já už toho čerta na zeď přestanu malovat, ale když ono je to prostě až příliš dokonalé a příliš brzy!)

Když pomineme brzké nedorozumění Mandiho s M’Bolhim, které k ničemu nevedlo, veškeré bránění v podání Alžírska vypadá přirozeně. Zároveň není ani omylem pasivní; především Youcef Atal na tomto turnaji proslul svým skvělým vystupováním z řady a utínáním útoků, jež okamžitě následuje jeho tradiční výpad vpřed. Atal byl včera naprosté zvíře v této disciplíně a vše korunoval i parádní asistencí na třetí gól.

Co dál? Jo, Alžířané taky mají Guédiouru, který z nějakého důvodu hraje jako o deset let mladší a vykazuje neobyčejný přehled, ačkoliv se nedávno z nároďáku kompletně ztratil. Včera si dovolil toto. Neskutečné.

Sofiane Feghouli se vedle něj roli zataženého playmakera rovněž nachází daleko lépe, než kdysi na pravém křídle, a Ismaël Bennacer je prostě... Ismaël Bennacer. Klasa na míči i mimo něj. Včera vedl míč skrz protihráče sedmkrát, a ani jednou o něj nepřišel. Mahrez dále maká i dozadu, dává góly, připravuje šance, a je vynikajícím kapitánem — minimálně u poloviny z těchto věcí bych nikdy nečekal, že je vyslovím. Navíc se spolu s Feghoulim výborně doplňují a Mahrez dokonce typicky brání níže, místo Feghouli, což se celý turnaj jeví jako regulérní taktický jev a rozumný tah. Mahrez zatím přispívá skvěle na obou koncích hřiště.

Baghdadu Bounedjahovi sice lze něco sem tam vytknout, a zatím není ani zdaleka stoprocentní, když má v Egyptě zakončovat, ale zato vede skvělý presink týmu (Alžířané zde presují jako jeden muž a přebírají štafetu po Maroku jako v dobrém smyslu nejotravnější mančaft APN), a taky hlavně naráží spoluhráčům do tutovek. Takhle ostatně udělal první gól skvěle načasovaným přepuštěním a málem i další Mahrezův.

Navíc, Alžířané Bounedjaha jako střelce primárně nepotřebují. Z lavičky jim koneckonců může dávat góly Adam Ounas, už teď nejlepší kanonýr šampionátu se třemi góly, přestože odehrál něco kolem 100 minut. A v Atalovi, který se vždy nabízí v rozehrávce na křídle, mají v podstatě jednoho ofenzivního hráče navíc.

Konečně: Djamel Belmadi na tiskových konferencích říká všechny správné věci (jakože nedává smysl hovořit o nějakých favoritech, a že na turnaji stále působí tři týmy, které tradičně hrají MS — Tunisko, Senegal a Ghana), a podle všeho rozesévá pokoru po celém mužstvu. Alžířané se občas stále nechají strhnout a vyhecovat, zároveň to už ale nepůsobí tak nekontrolovaně jako v minulosti. Před turnajem na ně byly vzhledem k nedávným výsledkům na Afconech kladeny tuze nízké požadavky, a to jim zjevně svědčí.

Všechno to prostě dává až zbytečně moc smyslu. Alžírsko je výtečně naladěné i vyladěné. Takhle se chovají šampioni. (Až na to, samozřejmě, že takoví Kamerunci se takhle před dvěma lety fakt nechovali...)



1. Guinejci budou nejzapomenutelnějším účastníkem tohoto APN. Možná máte své favority, ale víc než dva různí nebudou. A existuje slušná šance, že tím dalším aspirantem bude jiná Guinea. Zatímco jindy se nám Rovníková Guinea s Tuniskem aspoň starala o vřavu na hřišti a kontroverzi s rozhodčím, tentokrát Guinea-Bissau s tou úplně obyčejnou Guineou prostě žádnou výraznou stopu na šampionátu nezanechaly.

Žádný velký individuální výkon, žádný totální krach, ani žádný wondergoal či trapně obdržený gól, dokonce ani žádné dohady nad bonusy, žádné zapamatovatelné oslavy, nic. Prostě šeď a (pod)průměr, což se mimochodem týká i jejich dresů.

Až po skončení Poháru bude někdo dávat dokupy tradiční highlight reel, Guinea prostě nebude mít jediného kandidáta. Krom jednoho Yattarova dvougólového výkonu proti oslabenému soupeři nemá co nabídnout. Jejich ofenzivní záložníci jsou neschopní a za celý tento zápas ignorovali desítky náběhů útočníků či krajních beků, aby mohli sami driblovat odnevidím donevidím. Zároveň spolu s útočníky a jinými záložníky prostě pokazili tolik jednoduchých přihrávek na kratší i delší vzdálenost na soupeřově polovině, že... jejich občasnou nechuť nahrávat vlastně v důsledku docela chápete.

Tohle byl zkrátka mimořádně limitovaný tým, který rozhodně limitovaný být neměl. Je to taková menší enigma, ale já nemám nejmenší chuť jí luštit, protože si už teď mám problém vzpomenout na to, co vlastně Guinea je, a jestli tu vůbec kdy hrála.

2. Paul Put se potřebuje pořádně vyspat. Nejen letos, už roky si všímám toho, že Paul Put věčně vypadá, jako by operoval na spánkovém deficitu. Má typicky masivní kruhy pod očima a vypadá malinko nevrle. Při pohledu na to, jak jeho tým hraje, potom vše dává smysl. Jednak to, že nemůže usnout (nad tím, jak jeho svěřenci hrají); jednak to, že potom skládá sestavu rozepsalý (protože to taky není dobré).

Když se na to včera člověk koukal, zdálo se jako regulérní zázrak, že se Guinea do osmifinále vůbec dostala. A to jsem si říkal, že posazení dvou stálic skupinové fáze, zklamávající hvězdy Kamana i nemotorného útočníka Kaby, by mohlo teoreticky pomoci, ale nepomohlo. Hned záhy se totiž ukázalo, že José Kanté Martínez nehraje ani jako ten latinskoamerický útočník, ani jako N’Golo Kanté, když jednou mimořádně nešikovně prasil za žlutou.

Kdepak, Guineu jen tak něco vytrhnout nemohlo. Yattara měnil obě křídla, aniž by věděl proč, levý bek Sylla a jeho pokusy o tvorbu hry působily vyloženě směšně, a brankář Koné dokonce při Mahrezově druhé brance hádal stranu jako při penaltě, aby to protivníkovi udělal podstatně lehčí. To jeden vážně nežral.

(td)