Africký zápisník IV. aneb Tunisané zklaMali, Mauritánci se koupali na Adama

Čtvrtý hrací den na Africkém poháru nabídl první opravdovou gólovou nadílku, a to rovnou plnou vpravdě výstavních tref. O dvě z nich se přitom v barvách Mali postaral Adama Traoré. Vždy jiný Adama Traoré. A ne ten Adama Traoré, kterého jste zvyklí vídat v Premier League za Wolverhampton, ten se ještě pro Mali nevyslovil. Jiní dva Adamové Traoré...

Mali nakonec Mauritánii udolalo 4:1 v utkání, jehož výsledek vypadá být vzhledem k průběhu vůči debutantovi přeci jen poněkud krutý.

Ve zbylých dvou zápasech už to taková hitparáda věru nebyla. Hráči Pobřeží Slonoviny a Jihoafrické republiky se mořili v krutých teplotách a po většinu času snad ani nechtěli dát gól.

Tunisko potom na úvod turnaje spíše zklamalo, mezitímco Angola bez dvou klíčových hráčů rozhodně bude vděčná za jeden pěkný bod pro začátek.

---

1. V první řadě nutno říct: tenhle zápas je radno brát s rezervou. Žádné další důkazy už potřeba nejsou: hrát zápasy v odpoledním egyptském pařáku je prostě zhovadilost. Po výkopu provedeném v 16:30 už v Káhiře tragicky vypadal i jeden z nejlépe fyzicky vybavených týmů na turnaji (DR Kongo), trápilo se též Maroko, a teď se k nim přidali Sloni. Chudák 34letý Serey Dié, který za celý zápas ve středu zálohy skoro nepopoběhl. Vždyť i Premier League zocelený Jean-Michaël Seri vypadal vyflusaný už v půlce.

V Káhiře je po obědě v tomto ročním období takřka vždy 39-41 stupňů Celsia ve stínu. To není žádná novinka, a z podobných důvodů se koneckonců příští mistrovství světa v Kataru (rozumně, ba nevyhnutelně) koná v zimě, stejně jako se v zimě doposud konaly všechny Africké poháry od roku 1994.

Přesto někdo, kdo nejspíš nikdy nehrál fotbal, neváhal vyhovět nátlaku ze strany klubů Premier League a dalších předních světových lig, přesunul APN na úplný závěr evropských sezon, a ještě ho po selhání původního pořadatele Kamerunu flákl rovnou do rozžhaveného Egypta. Kdyby se aspoň turnaj natáhl na měsíc a půl a hrálo se jenom ve večerních časech — i to by dávalo víc smyslu než mořit unavené borce v takových teplotách a přihlížet zápasům jako tomuto, kde to v určitých pasážích regulérně vypadalo tak, že se oba týmy ani nesnažily vstřelit gól, protože góly se zde slaví tancem, a to v takovém vedru nechceš.

Od 16:30 se ještě letos hrají čtyři zápasy, po dvou ve skupině B a E, a tentokrát mimo Káhiru. Suez je na tom s teplotami téměř stejně jako hlavní město, Alexandrie aspoň o nějakých osm, devět stupňů lépe...

2. Nicolas Pépé bude legitimní hvězdou šampionátu. Zprvu byla určitá ostražitost na místě. Takových klubových komet, které potom přijely na Africký pohár národů a vypadaly úplně všedně, jsme tu už koneckonců měli. Pro příklady ani není třeba chodit za hranice Pobřeží Slonoviny: Wilfried Zaha roku 2017 byl jedním takovým (byť možná tehdy stále představoval světlý bod na příšerném Dussuyerově týmu), Seydou Doumbia v letech 2012 a 2015 jakbysmet. Tohle je prostě svébytná aréna s vlastními pravidly.

Nicolas Pépé ovšem vypadá jako real deal. V první půlhodině zápasu by se o Pobřeží Slonoviny vlastně ani nevědělo, nebýt jeho občasných průniků. Jedna přešlapovačka, kolmice do vápna, Kodjia míjí. Další přešlapovačka, klička, faul, rána do břevna z přímého kopu. V druhé půli ještě jedna standardka z obdobné pozice a tentokrát výtečný Williamsův zákrok se staví proti. Je vlastně menší záhadou, že Pépé utkání zakončil na nule gólů i asistencí, ale o tom, že leckoho nadchl a odkryl svůj obří potenciál, nemůže být sporu.



1. Spolu s DR Kongo asi JAR za svým stropem zaostalo ze všech nejvíc. Náznaky tam byly. Zwana s Maboem ve 12. minutě na malém prostoru vystřihli krásnou narážečku a připomněli všem, že jsou jak šikovní, tak sehraní z Mamelodi Sundowns. Proč zmiňuji zrovna tuhle situaci? Protože ta jediná opravdu v pozitivním slova smyslu upoutala mou pozornost; byl to svým způsobem smutný vrchol představení Bafana.

Popravdě, své si k tomu řekl i soupeř. Serey Dié se v podstatě nehnul ze svého místa ve středu pole a Franck Kessié se obvykle řadí k nejspolehlivějším psům hlídačům v Serii A (své by o tom mohl napovídat třeba Milinković-Savić z Lazia), a tak Percy Tau za celý zápas v podstatě nedostal ani píď volného prostoru. Bez něho potom JAR nemělo žádný středobod svých útoků, mezitímco Lebo Mothiba se na hrotu útoku staral hlavně o rozdávání loktů ve vzduchu, potažmo trhání dresů protivníků.

Stuart Baxter potom z lavičky ničemu nenapomohl. Jeho základní sestava byla klasicky konzervativní a první z pouhých dvou (!) střídání provedl teprve v 75. minutě. V rámci jednoho nahradil záložníka Sundowns dalším; v rámci druhého nahradil jednoho hrotového útočníka dalším (a zcela neprověřeným, teprve nedávno naturalizovaným). Největší hvězda domácí ligy Thembinkosi Lorch se například vůbec nedočkal...

2. Mohlo to být tím vedrem, ale koncentrace obránců JAR? Na bodu mrazu. A upřímně, tím vedrem to spíš — stopeři na druhé straně, Kanon s Traorém, totiž mezitím předvedli takřka bezchybný výkon a Serge Aurier si (pro mě tedy překvapivě, ale budiž) dokráčel pro ocenění hráče zápasu.

To jejich jihoafrické protějšky se od začátku do konce raději předháněly v hrozivých rozhodnutích. Pravý stoper Hlatshwayo nevídaně podskočil jednoduchý míč za obranu a pustil Kodjiu do souboje 1 na 1 s gólmanem. Defenzivní záložník Mokotjo zpětným pasem z půlky hřiště vyrobil rohový kop pro Slony. A při gólu se pravý bek Mkhize kdesi dočista zapomněl, Gradel takhle bez problémů centroval, mezitímco Kodjia nějakou záhadou úplně s přehledem pláchl oběma stoperům, přestože nešlo o žádnou jó bleskovou situaci. Špatně řešené banální situace stály jihoafrické fotbalisty síly, sebevědomí, a nakonec i zápas.

(td)

---

1. Známe odpověď na otázku, kterou se všichni báli si položit. Ano, Alain Giresse může pomalou, postupnou cestou zničit i Tunisko; tým zvyklý hrát v rychlosti, s nápadem a na góly (od světového šampionátu zavěsili sedmnáctkrát z deseti utkání - z nichž pět odkoučoval právě sám Giresse).

Ne snad že by Tunisko technický, kombinační fotbal najednou vyznávat dočista přestalo, to není v jeho DNA. Ovšem krůček po krůčku, jeden Giresseho tah za druhým, je minimálně neškodnější. Není to ani tak Khazri na falešné devítce, kde jsme si na něho už mohli zvyknout (byť osobně mám za to, že to stále není ideální řešení jak pro něj, tak pro celý tým). Je to spíš pravý bek či záložník Wajid Kechrida, zaražený kdesi na středu zálohy, kde nemůže využít svou zdaleka největší zbraň - přesný centr. A pokud už ho využije, stejně nemá na koho centrovat, protože... ah, už jsme zase u toho, Tunisko nehraje na hrotového útočníka.

Tunisanům v podstatě celý zápas vůbec nefungovala levá strana, která kdysi za Aliho Maâloula či Aymena Ben Mohameda (který ani letos nechybí v nominaci) měla svého aktivního beka, kombinujícího buď s Msaknim nebo (ehm) Khazrim. Předloni právě tudy Tunisko vedlo většinu útoků; včera skoro žádný.

Nic z tohohle se Giressemu nepovedlo adresovat, ba se o to francouzský kouč ani nepokusil. Jeho ofenzivní záložníci/křídelníci/útočníci Sliti, Khazri a Msakni (hrající v téhle kombinaci poprvé pod Giressem a obecně za hodně dlouhou dobu) po celý čas působili jako náhodná kolekce talentu, který si příliš nevyhoví, a to se nezměnilo ani v 79. minutě, když Slitiho nahradil typologicky podobný Badri. Praví hrotoví útočníci Khenissi (který se trefil v generálce) s Chaouatem zůstali sedět po celý zápas na lavičce.

2. Ne vážně, Giresse si utužuje svou pověst naprostého diletanta. Pro (další) příklad: odpradávna štítový záložník Skhiri v rámci plánované sebedestrukce strávil celý zápas výše ve hřišti než kolega Chaalali, který pro ES Tunis pomáhá tvořit hru. Anebo snaha jít proti angolské vytažené defenzivní linii bez jediného čistokrevného hrotového útočníka. Hehe, proč ne. Anebo pozápasové vzlyky nad mizernou kondicí svých hvězd poté, co sám odmítl využít třetí střídání...

Giresse je už na svém pátém Africkém poháru, se čtvrtým týmem, z nichž žádný se neřadil mezi úplné outsidery. Přesto jeho historická bilance představuje takovou známku průměrnosti, že to snad ani víc není možné (5 výher, 6 remíz, 5 proher, souhrnné skóre 13:14). Letošní turnaj zatím nevybočuje, a my jsme tak bohužel zpříma ochuzováni o jinak velice zábavný tým s potenciálem na medailové boje.



1. Bez dvou z nejlepších hráčů, a přece s bodem proti favoritovi. Angolané tohle budou brát všemi deseti. Proti Tunisku se museli obejít bez klíčového konstruktivního středopolaře Showa, který si z kvalifikace do tohoto turnaje přenesl karetní trest, a také lehce zraněného hrotového útočníka Gelsona Daly, jenž se chvíli před utkáním na tréninku srazil se spoluhráčem. Přesto Palancas Negras neodešli poražení. To není vůbec špatný úvod na tým trénovaný druhym Paulem Lambertem, co myslíte?

Ba co víc, Angola je snad jediný tým, který na tomto turnaji doposud ukázkově stupňoval svůj výkon, jak postupoval zápas. První poločas fajn, ale nic, na čem by jeden chtěl stavět. Bylo to plné výpadů po stranách v podstatě rovnoběžně s lajnou, které často končily buď takhle, tedy vlastně nijak, anebo centrem do nikam. Druhému dějství už Angola i částečně dominovala, vyrovnání působilo zcela přirozeně, a na rozdíl od Tuniska nijak viditelně fyzicky neodpadla.

2. Angolané se navíc prezentovali prvky, které tak běžně na APN letos ani jindy nevídáme. Angola si na Africkém poháru vždy tak nějak jela svou. V době, kdy se na kontinentě s drillem standardek nikdo příliš nezahazoval, se Palancas Negras vypracovali ve specialisty na tuto disciplínu. A na úvod tohoto šampionátu Angolané zaujali opět tak trochu svojským, a stále sofistikovaným přístupem.

V první řadě naprosto odmítají nakopávat balony a tvoří hru i z těch nejzadnějších pozic pěkně po zemi. O to se sice snažili už Tanzanci, ale v jejich případě to bylo vždy o poznání, ehm, jak to jen říct... naivnější. Zadruhé Angolané drží vysokou obrannou linii, což konkrétně na tvrdohlavé Tunisany platilo jedna báseň. A konečně je to potom presink; Angola hraje s dobrou intenzitou a již od počátku kvalifikace vyhrává velké množství balonů (poměrně) daleko od své obranné třetiny, tedy daleko od oblasti naléhavého nebezpečí.

(td)

---

1. Ok, tak na takovéto Mali zvyklí opravdu nejsme. Pokud jste sledovali poslední Afcony, pamatujete si Les Aigles jako v podstatě nezáživný, nudný tým, který těžil hlavně ze stabilní defenzivy, fyzické síly a individuálních záblesků klíčových hráčů (což byl většinou Seydou Keita). Už před turnajem jsme v preview avizovali, že tento výběr okysličený spoustou mladých talentovaných hráčů vypadá na první pohled mnohem zábavněji, a hned první zápas nám dal za pravdu.

Malijci ukázali překvapivou variabilitu směrem dopředu — nejen že k proměněné penaltě přidali tři krásné branky (hlavně závěrečná rána Adamy Traorého — toho druhého Adamy Traorého, který střídal prvního Adamu Traorého — bude s největší pravděpodobností aspirovat na gól turnaje), ale dokázali ovládnout rytmus středu pole a s vydatným přispěním vynikajícího AM Adamy Traorého (toho prvního), jednoznačného muže zápasu, útočili zleva i zprava, tlačili se do vápna, nebáli se individuálních průniků a celkově za sebou zanechali dojem týmu, který se umí fotbalem bavit a má dostatek talentu na to, aby zatopil i mnohem silnějším soupeřům. Čtyři vstřelené góly jsou ostatně dostatečným ukazatelem efektivity, i když "jen” proti outsiderovi skupiny.

2. Samozřejmě jde ale o spojené nádoby. Daní za zrychlení a "rozvíření” ofenzivní taktiky je výrazný příklon k vertikálnímu fotbalu, což s sebou nese mnohem vyšší nároky na inteligentní poziční hru a předvídavost obránců: ti se totiž najednou, v případě nebezpečí, musí rozhodovat rychleji a pod silnějším tlakem. A těm malijským to, objektivně vzato, moc nejde. Zjednodušeně řečeno: když Mauritánie útočila, vypadala malijská obrana zranitelně, ani jeden z konkrétních zadáků ale nepodal vyloženě špatný výkon. Toto je prostě systémová slabina - a další týmy ji prověří mnohem více než nervózní a zbrklá Mauritánie.

Vypadá to, že v Evropě prakticky neznámý kouč Mohamed Magassouba přivezl do Egypta tým, který po sobě zanechá mnohem lepší dojem než jeho předchůdci... kteří se ale dvakrát za sebou dokázali probránit k bronzovým medailím. Toto Mali připomínalo spíš takové techničtější Ibengého DR Kongo.

Les Aigles odstartovali skvěle a dodali si potřebné sebevědomí; klíčové ofenzivní postavy — Adama Traoré (ten první) a Moussa Marega - navíc ukázaly, že na turnaj přijely ve formě. Nezávislí fanoušci budou samozřejmě fandit gólům, už jen kvůli těm oslavám u lajny: Adama, Adama a spol. je mají sehrané tak, jako kdyby studovali na aDAMU. Ti malijští ale pořád tak trochu zadržují dech: co když další soupeři nedovolí jejich oblíbencům rozehrát svoji hru takhle "na pohodu”? Na tuto otázku zkrátka odpoví až další zápas.



1. Mauritánie sice schytala zatím největší výprask na turnaji, celkově ale zanechala určitě lepší dojem než Tanzanie, Keňa a DR Kongo. Pravda, není to moc, protože Tanzanie, Keňa a DR Kongo se ke svým zápasům ani nedostavily. Ale Mauritáncům slouží ke cti, že dokázali bojovat a aspoň vstřelit gól (svůj historicky první na jakémkoliv velkém mezinárodním turnaji).

Zároveň se ukázalo, že kouč Corentin Martins sice přijel s jasnou strategií, což ale zároveň znamená hodně čitelný herní profil — Mauritánie se na šampionát zkrátka probila s dřevní taktikou "beton + centry”, a právě dlouhé nákopy dopředu dominovaly jejich hře i v prvním "ostrém” představení. Oba krajní beci Demba s Abeidem se toulali někde u půlící čáry. Typický mauritánský střelecký pokus? Propagační rána zpoza vápna.

A přesto se nedá říct, že by outsider herně zklamal. Jasně, Mali bylo lepší, protože prostě je lepší (a to minimálně o třídu), ale Mauritánie v první těžké konfrontaci zkrátka nepropadla. Na zemi i ve vzduchu představovala po větší část zápasu vyrovnaného soupeře. Že Les Aigles mají ve svém středu borce, kteří umí tváří v tvář čtyřem bránícím soupeřům nabombit balon z pětadvaceti metrů do vinglu, za to Martins nemůže.

2. Postupovým ambicím nicméně nejspíš vystaví stopku nezkušenost, nervozita a zbytečné chyby, ke kterým je tento tým, nezvyklý na tlak ve světle reflektorů, zkrátka až příliš náchylný. Pochopitelně — toto jsou prostě takové porodní bolesti.

Takže i když nemůžeme Mauritánii peskovat za nepřipravenost, laxnost či obranářský cynismus, zdá se, že tady už borci v zelených dresech narazili na svůj strop a víc ze sebe vytřískat jednoduše neumí. Nebo aspoň ne teď. Tak snad si to aspoň užijí a přidají aspoň jeden historický bod. A viditelně vynervovanému gólmanovi Souleymanovi, který může být rád, že zápas vůbec dohrál, doporučujeme zhluboka dýchat a zkusit před příštím zápasem třeba Pět tibeťanů, třezalku nebo kreslení mandal.

(dz)