Představení účastníků ME 2016 - Anglie

Úspěch na velkém turnaji vyhlíží kolébka fotbalu rovných dvacet let. Ještě o třicet roků dříve datujeme poslední postup Angličanů do některého (a vlastně vůbec jediného) finále. Ve Francii by se mohlo Albionu konečně zadařit — Roy Hodgson veze přes La Manche nejmladší tým ze všech účastníků Eura — otázkou však zůstává, zda mu dokáže konečně vtisknout tvář...

Manažer anglické reprezentace totiž patří k vůbec nejkonzervativnějším trenérům národních týmů. Je s podivem, že dokázal zareagovat na úžasnou formu fotbalistů Tottenhamu, kteří by nyní měli tvořit skoro polovinu základní sestavy, a Jamieho Vardyho. Hodgson ovšem svůj vizionářský přístup rozhodně nedotáhl do konce...

Na tiskové konferenci po oznámení nominace ostatně prohlásil následující: "Systém vám nic nevyhraje. Zápasy vyhrávají hráči." A skutečně, když včera Anglie nastoupila ve velmi sympatické sestavě v přáteláku proti Portugalsku, vypadalo to, jako by Hodgson fotbalistům vůbec neřekl, jak mají hrát, a pouze prohodil: "Porazte je."

Taktika ušitá na míru Albionu schází dlouhé roky, čímž se dá vysvětlit i ona mizerná bilance ze závěrečných turnajů. V letech 2010 a 2012 skončili hned v prvním vyřazovacím duelu, zatímco před dvěma roky v Brazílii bez jediného vítězství vypadli už v základní skupině.

Anglie tak opravdu působí spíš jako skvělý kvalifikační mančaft a nikoli turnajové mužstvo. Při cestách na šampionáty neprohráli neskutečných 29 zápasů v řadě, což suma sumárum dělá šest roků a osm měsíců. Kouzlo šampionátů však kromě silného kádru na papíře vyžaduje mnohem víc — a Three Lions často (především v dřívějších dobách) pod Hodgsonem působili jako kluci, co se poprvé sešli na plácku za barákem. Bez uceleného vedení a taktiky. Pro zkušeného kouče bude šampionát ve Francii opravdová zkouška ohněm.


Kolébka fotbalu, hrdý Albion. Žádná jiná reprezentace (snad s jedinou výjimkou Skotů) nemá tak bohatou a letitou historie jako ta anglická. Dodnes je fotbal na Ostrovech — a v jeho východní části obzvlášť — téměř náboženstvím. Lidé tu fotbalem žijí, což se odráží i v kvalitě a především sledovanosti místní elitní soutěže Premier League.

Fotbal tady však nebyl populární vždy. V dobách středověku bylo kopání do míče považováno za méněcenný způsob trávení volného času. Král Edvard I. ve 13. století vyjadřoval nelibost, když si mladí lidé — tedy potenciální členové armády — krátili čas fotbalem namísto toho, aby trénovali lukostřelbu. Jeden biskup z Rochesteru dokonce nazval fotbal "hrou ďábla".

Oblíbenost fotbalu mezi "lůzou" však přerostla v mánii a v roce 1870 se uskutečnil první mezistátní zápas. Dostat se do anglické reprezentace je dnes snem milionů fotbalistů; na 19. listopad, kdy se tehdy premiérový duel mezi Anglií a Skotskem odehrál, však sekretář anglického fotbalu musel zvát a vybírat hráče pomocí inzerátu v novinách. "Žádáme prominentní fotbalisty, aby se laskavě hlásili v Londýně za účelem mezistátního utkání...," napsal tehdy.

Angličané se poprvé zúčastnili mistrovství Evropy až na třetí pokus v roce 1968. V roce 1964 se nedokázali kvalifikovat, zatímco ještě o čtyři léta dříve se o to ani nepokusili. Hned první účast na Euru však skončila úspěchem, Albion bral historický bronz, jenž dosud zůstává nejvýraznější stopou Three Lions na tomto turnaji.

Dalších šest šampionátů totiž zakladatelé sportu vůbec nezvládli, jen třikrát se kvalifikovali na závěrečný turnaj a ani jednou se jim nepovedlo prolomit brány vyřazovacích bojů. Teprve až domácí Euro 1996 přineslo k řece Temži další medaili. Angličané vypadli v semifinále s pozdějšími šampiony z Německa.

Ale potom? Návrat do starých kolejí, které pro hrdý Albion nejsou ani trochu důstojné. Na přelomu tisíciletí vypadli zase ve skupině, aby v dalších letech (včetně Eura 2012) dvakrát došli do čtvrtfinále. V roce 2008 se pro jistotu na turnaj do Rakouska a Švýcarska vůbec neprobojovali.





Na letošním svátku fotbalu však chybět nebudou, protože kvalifikaci zvládli naprosto dokonale. Deset zápasů, deset vítězství. 31 vstřelených gólů a pouze 3 inkasované. Fenomenální bilance Angličanů rozhodně budí respekt — kolébka fotbalu navíc svým stoprocentní zápisem vstoupila do historických análů. Totéž se v minulosti podařilo pouze čtyřem týmům: Francii (dvakrát), Německu, Španělsku a České republice.

Albion vskutku neměl obtížnou pozici — do kvalifikační skupiny E mu osudí přiřklo Švýcarsko, Slovinsko, Estonsko, Litvu a San Marino. Žádný extra silný protivník, žádné přílišné cestování na blízký východ, žádný nevyzpytatelný soupeř. Anglii pak také dokázal vstřelit gól pouze jeden tým — se Slovinci se Hodgsonova parta natrápila nejvíc (3:1 doma, 2:3 venku), zbytek byla formalita. Se Švýcarskem se Three Lion vypořádali v součtu 4:0, Estonce zdolali 3:0, Litvě nastřílel sedm gólů a San Marinu dokonce jedenáct. Není divu, že místenku ve Francii si Albion zajistil už tři kola před koncem.

Zajímavé je, že víc než třetinu (11) gólů mají na svědomí fotbalisté, kteří se nedostali do závěrečné nominace. Ať už vinou zranění (Welbeck - 6), nebo zkrátka nedostatečné výkonnosti v jarní části sezóny či přílišné konkurenci na svých postech (Walcott 3, Townsend a Jagielka 1).


Pro jeho ráčkování mu v bulváru začali říkat "Woy", pro jeho zpátečnické a konzervativní metody jej pak kritizují i uznávaní odborníci. Nominace na letošní turnaj však všechny překvapila, Anglie totiž veze do Francie nejmladší tým ze všech zúčastněných. Překážkou na cestě za popularitou tak zkušenému trenérovi je už pouze neochota držet se progresu i po taktické stránce.

Roy Hodgson je známý světoběžník, který se v zahraničí těší o poznání většímu renomé než doma. Vedl finskou a švýcarskou reprezentaci, výraznou stopu za sebou ponechal i ve Švédsku, kde dodnes těží z jeho transformace klubové scény. Hodgson dále vedl třeba i milánský Inter, se kterým došel do finále Poháru UEFA. Totéž se mu podařilo i s podceňovaným Fullhamem, ani na podruhé však nedosáhl na trofej.

Anglii vede kritizovaný trenér od května roku 2012, kdy tým převzal od Fabia Capella. Dalo by se říct, že Hodgson slízl smetanu, jelikož italský kouč prošel s Albionem kvalifikací, ale na šampionát už jel jeho kudrnatý nástupce. Capello totiž sám rezignoval poté, co FA odebrala kapitánskou pásku Johnovi Terrymu za neprokázané rasistické poznámky.

Euro 2012 však pro Three Lions skončilo už ve čtvrtfinále a o dva roky později dokonce Anglie neprošla ani přes základní skupinu. Omlazený tým plný nováčků na velkém turnaji se nyní pokusí o reparát — ať už v rozestavení 4-4-2 s diamantem, nebo při hře na jednoho útočníka. Jiné systémy Hodgson nekombinuje.




Za poslední dvě sezóny stihl odehrát víc než stovku utkání za Tottenham a nastřílet v nich 59 gólů. Harry Kane se pro Anglii zjevil poměrně pozdě, v červenci mu bude třiadvacet, takže nejde o žádný náctiletý poklad typu Marcus Rashford nebo kdysi Wayne Rooney. O to větší se na něj ale nyní upírá pozornost. Pokud jej Roy Hodgson neutlumí taktickými pokyny, mohl by tenhle Kohout opanovat celé francouzské smetiště...

Bývalý manažer Tottenhamu David Pleat označil Kanea za "staromódního tradičního hroťáka". Někdejší Kaneův kouč v nižších kategoriích Spurs zase prohlásil, že hraje fotbal s nesmírnou vášní a láskou, což se prý o většině jeho vrstevníků říct nedá. A tyhle definice na nejlepšího střelce Premier League skutečně sedí.

Harry Kane má prakticky všechny vlastnosti, které dělají z útočníka dokonalého střelce. Je rychlý, má vynikající techniku i střelu, navíc je vysoký a silný v osobních soubojích. Připomíná vám to někoho? Ano, k Alanu Shearerovi jej přirovnávali i odborníci v BBC.

Mladý forvard navíc není žádná primadona — loni už coby světová hvězda přijel pomoct jednadvacítce na Euro do Česka, a když mu včera Bruno Alves málem rozpáral obličej kolíky, ani nemrknul. Klenot Tottenhamu se navíc neštítí ani práce směrem dozadu, kterou podporuje i nesmírnou bojovností a odhodláním při presinku.

V anglickém nároďáku debutoval teprve před rokem a čtvrt, ale premiéra to byla famózní. Do kvalifikačního utkání s Litvou nastoupil jako náhradník za Wayna Rooneyho a po 80 vteřinách už slavil gól. Symbolické, není-liž?




Jestřábí zrak expertů se v poslední době posunul na Marcuse Rashforda, leckdo proto už zapomněl, že ještě mnohem větší progres během uplynulé sezóny učinil Dele Alli. Tohle ovšem do jisté míry dokonale symbolizuje Alliho kvalitu. Většina fanoušků v Anglii už totiž záložníka Tottenhamu nepovažuje za senzaci, ale zkrátka za jednu z opor.

Jak se během roku stát z třetiligového hráče jedním z nejlepších fotbalistů Premier League a národního týmu Anglie? Zeptejte se Dele Alliho. Ještě loni nastupoval za MK Dons v League One a Tottenham ho do svých služeb získal za 5 milionů liber — na dnešní dobu směšný pakatel. Kdyby ho však někdo chtěl koupit nyní, musel by vypláznout minimálně osminásobek.

V dubnu oslavil dvacáté narozeniny, přesto na hřišti působí nesmírně vyzrálým dojmem. Na prvním turné s Tottenhamem se postavil proti Realu Madrid, a výsledek? Hvězdy světového fotbalu Luka Modrić a Toni Kroos si v poločase šili mezi nohama síťku, aby jim mladý výrostek už nemohl znovu zahrát na housle.

Alli umí zahrát na více postech uprostřed zálohy. Nejvíc mu asi sedí role podhrotového muže, kde letos nastupoval v Tottenhamu. Jeho velkou devízou jsou průnikové přihrávky, kterými umí zásobovat útočníky jako na běžícím páse. Navíc má vynikající zakončení. Roy Hodgson s ním počítá spíš do role box-to-box středopolaře (kde mu pro zranění vypadl Delph), ale i s tím by si měl poradit. Pohyblivý a agresivní je na to Alli dost. Chvílemi možná až příliš...




Pro Angličany je nesmírně důležité, že po dlouhých letech brankářského sucha zaštítěného Paulem Robinsonem, Scottem Carsonem, Davidem Jamesem nebo Robertem Greenem konečně našla suverénní gólmanskou jedničku světové extratřídy. Joe Hart vyráží v roli hlavního strážce branky už na třetí turnaj a i tentokrát s neochvějnou jistotou. Záda mu kryje důstojná dvojka Fraser Forster.

Mírné potíže by pro Albion mohly vyvstat uprostřed obranné řady. Gary Cahill a Chris Smalling jsou sice velmi zkušení stopeři, ale ani jeden z nich nepatří zrovna k elitním rozehrávačům. Cahill má vinou nižší rychlosti problém i s vystupováním, jelikož by se při hbité kličce svého soka už zkrátka nestihl vrátit se do své pozice. Navíc za sebou nemá úplně skvělou sezónu, což ještě výrazněji platí pro jeho "backup", Johna Stonese.

Naopak kraje obrany má Roy Hodgson pokryté skvěle a měly by v anglickém systému (pokud se trenér odhodlá nějaký reálně vytvořit) hrát klíčovou roli coby falešná křídla v systému 4-4-2 s diamantem. Skvěle zvládnout by to měli jak pravděpodobné první volby z Tottenhamu, Kyle Walker s Dannym Rosem, tak i jejich náhradníci Clyne a Bertrand.

Ve zmíněném utkání s Portugalskem se však zároveň ukázalo, že hlavně v obranné fázi se tohle rozestavení transformuje na 4-3-3 a tím se do značné míry negují největší přednosti kanonýrů Harryho Kanea a Jamieho Vardyho, kteří tráví až příliš času u lajny. Tohle bude muset Hodgson pro závěrečný turnaj ještě vypilovat. Za dvojici hrotů každopádně čekají na šanci Daniel Sturridge a teprve osmnáctiletý mladík Marcus Rashford.

V záložní řadě pravděpodobně vznikne očekávaný diamant a důležité role defenzivního štítu se ujme Eric Dier. Na tenhle post Hodgson prakticky ani nemá žádnou alternativu. Na opačný pól středové formace se počítá s kapitánem a nejlepším střelcem historie reprezentace Waynem Rooneym, který čím dál víc ukazuje, že mu svědčí, když se pohybuje níže v sestavě.

Tyhle dva pak nejspíš v prvním utkání proti Rusku doplní Dele Alli s Jamesem Milnerem. Zde se nabízí největší variabilita — po zranění se vrací Hodgsonův oblíbenec Jordan Henderson, na šanci čeká Jack Wilshere a trošku ofenzivnější možností je Ross Barkley.

Kdyby se varianta diamantu ukázala jako nefunkční, může Roy Hodgson přepnout i na druhou oblíbenu formaci 4-3-3. Pro tento případ by mohl na krajích útočné řady využít Raheema Sterlinga, který by měl dostat z náhradníků asi největší porci minut, a Adama Lallanu. Zajímavou alternativu na křídlo pak nabízí taky Daniel Sturridge.