Neokoukaného výběru na poli velkých šampionátů se dočkáme i ve skupině C, kde se po boku věhlasnějších celků představí reprezentace Severního Irska. Tým Michaela O’Neilla vstupuje do turnaje v roli jasného outsidera, který se přitom těší výtečné formě a dost možná nejpohodovější atmosféře ze všech účastníků mistrovství...

Když padlo rozhodnutí zpřístupnit závěrečné turnaje v boji o mistra Evropy čtyřiadvaceti zemím místo původních šestnácti, znamenalo to větší šance na úspěch pro ty, kteří se dlouhá léta marně pokoušeli probít mezi zavedenou fotbalovou špičku. Severní Iry však za příklad v tomto ohledu dávat nelze, neboť zmíněné rozšíření nakonec ani nepotřebovali. Svou vůbec první účast na Euru si totiž zajistili suverénním opanováním kvalifikační skupiny F a po třicetileté odmlce znovu v maličké zemi vyvolali vlnu euforie z postupu na závěrečný turnaj.

Co se počtu obyvatel týče, patří Severnímu Irsku v evropském měřítku z 54 zemí až 43. příčka. Jeho ani ne dvoumilionovou populaci již ze všech účastníků francouzského šampionátu dokážou 'přebít' pouze ostrované z Islandu, přesto se mohou pořadatelská města Nice, Lyon i samotná Paříž připravit na nával až čtyřiceti tisíc severoirských příznivců, kteří hodlají svým miláčkům oplatit radost, jakou jim poslední dobou pravidelně přinášejí.

Mohou Severní Irové překvapit obdobně jako letošní anglický mistr z Leicesteru? Podceňovaný tým s nepříliš doceněnými hráči mají oba celky společný, ovšem abychom nemíchali klubová jablka s reprezentačními hruškami, pomozme si raději zmínkou o Kostarice. Ta před dvěma lety v Brazílii vedle Anglie, Uruguaye a Itálie také působila v roli čtvrtého vzadu, přesto nakonec ze všech jmenovaných došla nejdále a celý turnaj absolvovala dokonce bez porážky.

Jakkoli bude na turnaji 'Green and White Army ' jasným outsiderem, výsledky z posledních let svědčí o tom, že O’Neillova družina není vůbec bez šance. Od března loňského roku totiž Severní Irové v kvalifikačním či přátelském utkání ani jedinkrát nepoznali přemožitele.


Historie irského reprezentačního fotbalu se datuje již do roku 1882, kdy si hráči ze země čtyřlístků odbyli v Belfastu mezinárodní debut. Jejich měření sil s favorizovanou Anglií sice skončilo neslavnou prohrou 0:13, která dodnes zůstává jejich historicky nejvyšším přídělem, ovšem Irové se odradit nenechali. Na svou první výhru si nakonec museli počkat dlouhých pět let, kdy konečně přehráli Wales 4:1 a utnuli tak sérii čtrnácti porážek s jednou remízou k tomu.

I v první polovině dvacátého století Irové nevytáhli paty z Británie a měřili síly výhradně se svými ostrovními sousedy, přičemž jejich první a nejvýraznější úspěch přišel krátce před začátkem první světové války v dubnu 1914, kdy opanovali British Home Championship. Svůj podíl na tom mělo přelomové rozhodnutí zpřed jedné dekády, kdy vůbec poprvé v historii moderního fotbalu měl národní tým svého trenéra. Na práci Billyho Cronea tehdy navázal Hugh McAteer a na irský tým se začala štěstěna usmívat čím dál častěji — od té doby vyhráli zmíněný turnaj celkem osmkrát.

Ve dvacátých letech pak došlo k odtržení nynější Irské republiky a s tím bylo logicky spojeno také vytvoření konkurenčního fotbalového svazu s vlastní ligovou soutěží i národním výběrem. Následovaly tři dekády neobvyklé duality, kdy se mezi oběma irskými týmy s totožným názvem točili hráči jako na běžícím páse, až tomu FIFA v roce 1953 učinila přítrž. Od té chvíle již můžeme definitivně hovořit o reprezentačním výběru Severního Irska.

Hned na svém prvním světovém šampionátu zaznamenala 'Green and White Army ' nebývalý úspěch, když si ve Švédsku poradila s výběrem Československa a postoupila až do čtvrtfinále. Následovala však léta sucha, která nezvládl osvěžit ani legendární George Best, jenž se tak stal dle slov Franze Beckenbauera nejlepším fotbalistou všech dob, který se nikdy v kariéře nepodíval na závěrečný šampionát.

Až v roce 1982 se Severní Irové dočkali a znovu ukázali, že na velké scéně ze sebe dokážou dostat to nejlepší. Po úvodních remízách s Jugoslávií a Hondurasem totiž přišlo historické vítězství nad domácím Španělskem 1:0, přestože fotbalový trpaslík hrál proti favoritovi závěrečnou půlhodinu o desíti. Stopku tehdy týmu Billyho Binghama stejně jako na předešlém šampionátu vystavili až Francouzi v čele s Michelem Platinim.

Do třetice a (zatím) naposledy se Severní Irsko představilo na mistrovství světa hned o čtyři roky později, kdy ve skupinové fázi podle očekávání podlehlo Španělům s Brazilci a odjelo pouze s bodem za remízu proti Alžírsku. V novém tisíciletí malá země o rozloze čtrnácti tisíc kilometrů čtverečních dlouho marně navazovala na úspěšnou minulost a místo toho pouze trhala jeden negativní rekord za druhým: za všechny zmiňme šňůru deseti zápasů bez jediného vstřeleného gólu.

V září 2005 se zdálo, že se zelenobílým pod vedením Lawrieho Sancheze konečně blýská na lepší časy, když gól Davida Healyho zařídil senzační výhru nad Anglií, a rok nato pak historicky nejlepší střelec Severního Irska sestřelil v kvalifikaci Španělsko dokonce hattrickem! Ani v jednom případě to však nakonec na postup nestačilo a další kvalifikační cykly s Nigelem Worthingtonem na lavičce se znovu potkaly s hrubým neúspěchem. Vše zlé je ovšem k něčemu dobré — po zpackané kvalifikaci na Euro v Polsku a Ukrajině se totiž kormidla národního týmu ujal jeho současný trenér Michael O’Neill.





Kvalifikační skupina F sice postrádala jasného favorita, což ještě umocnil naprostý kolaps Řecka, ovšem i v konkurenci Rumunska s Maďarskem a Finskem byli Severní Irové stále považováni za otloukánka krčícího se v koutě. Chyba lávky: šok přišel hned na úvod v Maďarsku, kdy Irové v poslední desetiminutovce dvěma góly senzačně obrátili zápas ve svůj prospěch, a v říjnu si pak shodně poradili 2:0 s Faerskými ostrovy i Řeckem (tehdy stále pod vedením Claudia Ranieriho).

Následná prohra v Rumunsku měla vše vrátit do starých kolejí, jenže zelenobílí místo toho rozjeli nevídanou sérii bez porážky, kdy si shodným počtem tří výher i remíz zajistili první místo ve skupině a přímý postup na svůj vůbec první evropský šampionát v historii. Jen těžko by šlo tento počin realizovat bez střelecké potence Kyla Laffertyho, jenž se postaral o sedm z celkových šestnácti branek, ovšem pochvalu si zaslouží i severoirská defenziva, která za deset kvalifikačních zápasů inkasovala pouze osmkrát.

V dobrém rozmaru navíc Severní Irové proplouvají i přípravnými zápasy a svou nepřemožitelnost tak před šampionátem vyšponovali až na obdivuhodných dvanáct utkání. Zdravé sebevědomí by jim ve Francii rozhodně chybět nemělo.


Šestačtyřicetiletý Michael Andrew Martin O'Neill má za sebou různorodou hráčskou kariéru, na kterou nyní navazuje s ještě větším úspěchem z pozice manažera. Už v patnácti si ve středu zálohy odbyl debut za severoirské Coleraine, postupně procestoval mimo jiné Newcastle, Hibernian či Wigan a po roční zastávce ve Spojených státech završil své působení na fotbalových trávnících ve skotském Ayr United. Za reprezentaci Severního Irska odehrál jednatřicet utkání, v nichž čtyřikrát skóroval.

Když v roce 2004 pověsil O‘Neill kopačky na hřebík, příliš neotálel a po krátkém působení v oblasti finančního poradenství se znovu vrátil k fotbalu. Nejprve se otrkal ve Skotsku s druholigovým Brechin City a pak přešel do nejslavnějšího irského celku, tedy Shamrocku Rovers. Ve své první sezoně dovedl The Hoops k druhému místu, které rok nato ještě vylepšil v první ligový titul po dlouhé šestnáctileté odmlce.

To nejlepší přitom ještě mělo přijít: nejenže O‘Neill ligový titul obhájil, ale zároveň se stal i prvním manažerem, který dostal irský klub do evropských pohárů. Shamrock totiž v kvalifikačním předkole zaskočil favorizovaný Partizan Bělehrad a vysloužil si premiérovou účast v Evropské lize. To neušlo pozornosti severoirskému fotbalovému svazu, který úspěšného kouče angažoval v prosinci 2011 a nyní si může mnout ruce, jak dobře udělal.

O’Neillovy začátky přitom byly krušné: úvodní prohry 0:3 proti Norsku a krutých 0:6 s Nizozemskem svědčily o tom, že národní tým je na dně, což ostatně potvrzovalo i postavení na žebříčku FIFA. Historicky nejhorší 129. místo ze září 2012 je nyní však pouze dalekou minulosti, neboť Severní Irové v následujících čtyřech letech poskočili o více než sto příček vzhůru (na 25. místo)! Až pod nimi se v tuhle chvíli nachází jejich skupinoví protivníci z Polska a také třeba český národní výběr.

Už v kvalifikaci na mistrovství světa zvládl O’Neill zaskočit favority a uhrát například nečekanou remízu v Portugalsku či domácí skalp Ruska, ovšem to pravé povstání zelenobílých přišlo až v boji o Euro. Největší devízou šestačtyřicetiletého manažera vedle taktické přizpůsobivosti, kterou ještě rozebereme níže, je jeho schopnost navodit příjemnou atmosféru a sestavit celistvý kádr, který táhne za jeden provaz.

Jako ideální příklad zde poslouží veterán Aaron Hughes, který ještě před O’Neillovým jmenováním do funkce ukončil reprezentační kariéru. Novým koučem se však po setkání mezi čtyřma očima nechal přesvědčit k návratu a poctivě dojížděl na reprezentační srazy, přestože na klubové úrovni působil až v dalekém Melbourne. Dlouholetá opora zadních řad Fulhamu právě v posledním přípravném zápase na Slovensku odehrála svůj jubilejní stý zápas v reprezentačním dresu, čímž se zařadila po bok legendárního brankáře Pata Jenningse.

Finální přípravu před mistrovstvím si hráči mimo jiné okořenili setkáním s krajanem a předním golfistou Rorym McIlroyem či hraním deskových her po večerech a při všech prohlášeních do médií z nich přímo prýští dobrá nálada. Ať už se zkrátka Severním Irům ve Francii povede jakkoli, Michael O’Neill si za svou práci zaslouží neskonalé uznání. Jeho trenérská kariéra letí strmě vzhůru.




Jestli má někdo dotáhnout Severní Irsko k ještě většímu úspěchu, než jaký už má nyní v kapse, tak je to Steven Davis. Jednatřicetiletý hráč Southamptonu nosí v národním týmu kapitánskou pásku a svými energickými výkony ve středu pole tvoří srdce i plíce O’Neillova výběru v jednom.

Formu si navíc Davis načasoval ideálně: na klubové úrovni se značnou měrou zasloužil o výtečné umístění Saints v Premier League na šestém místě a v reprezentaci byl vedle střelce Laffertyho stěžejním článkem severoirského kvalifikačního úspěchu. Sám jej ostatně při Laffertyho absenci korunoval dvěma góly do sítě Řecka v předposledním zápase skupiny, čímž definitivně zajistil letní výjezd do Francie.

S více než osmdesáti reprezentačními starty na kontě a každotýdenní herní praxí v předním anglickém klubu je Davis zkušeným mazákem a lídrem týmu na vrcholu sil, jenž pokryje ohromnou porci hřiště. Jen málokdy jej uvidíte ztratit míč a rovnou můžete zapomenout na to, že by vypustil jediný souboj. Zatímco na klubové úrovni na sebe strhávají světla reflektorů jeho spoluhráči jako Pellé, Mané či Long, v reprezentačním dresu hraje Davis prim. "Je to jeden z nejméně doceněných hráčů Premier League," prohlásil kouč O’Neill — a jen těžko s ním lze nesouhlasit.




Svým způsobem lze říci, že Will Grigg už onen pomyslný práh překročil, i když zatím pouze na poli nefotbalovém. Ale hezky popořádku: čtyřiadvacetiletý útočník Wiganu v právě uplynulé sezoně vystřílel svému klubu postup zpět do druhé nejvyšší anglické soutěže a s pětadvaceti ligovými góly se stal nejlepším kanonýrem uplynulého ročníku League One. Za tento počin si logicky vysloužil obdiv příznivců Latics, který díky jednomu z nich, Seanu Kennedymu, brzy přerostl v zábavné zbožňování.

Kennedy totiž Griggovi vymyslel pokřik na motivy známé popové písně Freed From Desire italské zpěvačky Gala. Chytlavý popěvek "Will Grigg’s On Fire" (v překladu Will Grigg je k nezastavení) se začal šířit jako požár v suchém lese a světem začala cirkulovat videa rozjívených fanoušků Wiganu, která vám zcela jistě vyloudí úsměv na tváři.

Klubový předseda Wiganu David Sharpe pak nastalou euforii ještě vyšperkoval tím, že Kennedymu za jeho zásluhy věnoval zdarma sezónní permanentku. A aby toho nebylo málo, britská hudební skupina Blonde na konci května vydala oficiální remixovanou verzi, která si hned záhy vydobyla neuvěřitelné sedmé místo v žebříčku nejstahovanějších skladeb na iTunes UK Top 100. Veškerý výtěžek z prodeje jde navíc na charitativní účely.

O kom že jsme se zde vlastně měli bavit? Ach ano, o Willu Griggovi. Fenomén posledních týdnů o sobě dal poprvé výrazněji vědět před rokem v Donsu, kde dvěma góly senzačně přispěl k demolici slavného Manchesteru United v rámci ligového poháru. Po úspěšné dvacetigólové sezoně se Grigg stěhoval do Wiganu, kde zazářil ještě výrazněji a celkem v letošní sezoně nasázel v pruhovaných dresech Latics branek osmadvacet.

Spolu s humbukem okolo zmíněného pokřiku mu tak logicky nemohla uniknout pozvánka do předběžné nominace na Euro. Nabídnutou šanci Grigg chytl za pačesy, když krátce po svém nástupu na hřiště skóroval do sítě Běloruska, a můžete hádat, co si tak v tu chvíli pobrukovali fanoušci ve Windsor Parku. Přestože za celou kvalifikaci nebyl součástí O’Neillových plánů, do Francie se mladý forvard podívá a bude vyhlížet šanci, jak svou pohádkovou sezonu korunovat. Na každý pád byste nyní neměli být v šoku, až se během zápasů Severního Irska bude stadionem rozléhat hlasité "Will Grigg’s On Fire"...




Během kvalifikace zkoušel Michael O’Neill celou řadu rozestavení (4-3-3, 4-3-2-1 a 4-1-4-1), z nichž se nejvíce ujalo poslední jmenované. Pak ovšem v březnu utrpěl vážné zranění kolene levý bek Chris Brunt a vzhledem k absenci přirozené alternativy byl O’Neill nucen v následných přípravných zápasech zkoušet i variantu s třemi obránci ve formaci 3-5-2, a s využitím Shanea Fergusona na pozici levého křídelního beka.

Sázka na tři obránce se ukázala být tou vyvolenou i v generálce proti Slovensku a po bezbrankové remíze O‘Neill rozhodně neměl důvod k přílišné nespokojenosti. Dost možná se však během turnaje dočkáme i onoho zavedeného 4-1-4-1, kde post levého obránce obsadí Jonny Evans, jenž zde občas nastupoval i ve West Bromwichi Albion. Na levém kraji zálohy by pak nastoupil křídelník Leedsu Stuart Dallas. Mezi třemi tyčemi hodlá udržet své místo jedničky Michael McGovern, byť se v přípravě proti Slovinsku zaskvěl i veterán Roy Carroll.

Síla Severního Irska tkví především v sehranosti a organizaci, kterou týmu kouč O’Neill vtisknul opravdu svědomitě. V Oliveru Norwoodovi mají zelenobílí špičkového exekutora standardních situací, Steven Davis je motorem záložní řady a kraje hřiště obhospodaří křídelní beci, anebo obětaví rychlíci Ward s Dallasem. Defenzivní povinnosti připadnou velezkušenému Chrisi Bairdovi a jako univerzál může takřka kamkoli do obrany naskočit mladý odchovanec Manchesteru United Paddy McNair. Stopa manchesterského velkoklubu je vůbec v celém týmu silně patrná - jeho prestižní akademií si prošla hned šestice hráčů z O’Neillova výběru.

Největší obavy nakonec představuje útok. Kyle Lafferty sice v kvalifikaci zářil, jenže na klubové úrovni si v Norwichi pořádně nekopnul do míče a musel vzít zavděk alespoň krátkému hostování v Birminghamu, aby se před Eurem dostal do zápasové kondice. Jakákoli jiná varianta, ať už se zmíněným fenoménem Griggem, dalším mladíkem Conorem Washingtonem (který si ještě před pár lety přivydělával jako pošťák), či bývalým brankářem Joshem Magennisem jsou ozkoušené pouze v posledních přátelských zápasech a představují vysoké riziko. Bez gólů přitom zkrátka postoupit nepůjde.