Představení účastníků ME 2016 - Chorvatsko

Velkými stálicemi evropských šampionátů jsou Chorvaté, kteří se od získání nezávislosti kvalifikovali na čtyři z pěti závěrečných turnajů. Naposledy však výrazně oslnili roku 1996, kdy málem vyřadili pozdější šampiony z Německa, jinak spíš zůstávají za tradičně vysokými očekáváními. Povede se mančaftu s extrémně talentovanou zálohou konečně zabojovat o medaile?

Chorvatským maximem na Euru zůstávají dvě čtvrtfinálové účasti, což při té plejádě hvězd minulých i současných nelze považovat za nic jiného než neúspěch. Tentokrát přitom na Vatreni leží tlak o to větší, že fanoušci svou frustraci po velkých dávkách ventilovali už v průběhu kvalifikace.

Chorvatské ligové pole je často vykládáno jako dějiště brutální šikany dlouholetého funkcionáře Zdravka Mamiće, a ačkoliv i jeho postava patrně bude kdekým nepatřičně démonizována, právě na ni veškeré protesty na reprezentačních zápasech přimo či nepřímo cílily.

V listopadu 2014 divácké výtržnosti a všelijaká pyrotechnika načas přerušily utkání v italském Miláně, v březnu následujícího roku bylo Chorvatsko za rasistické pokřiky svých příznivců potrestáno nutností odehrát jedno střetnutí za zavřenými dveřmi, a ani takové opatření v červnu v Poljudu nezamezilo dalším potížím — konkrétně v hledišti vyvěšené svastice.

Zdravko Mamić je osobou spojenou v první řadě s neohroženým vládcem ligové scény, což asi nikoho nepřekvapí. Dinamo Záhřeb nejvyšší soutěž vyhrává nepřetržitě od sezony 2005/06, přesto však jeho fanoušci nemají k naprosté spokojenosti nikterak blízko; mnoho z nich má kvůli protestům vůči Mamićovi zakázán přístup na stadion Maksimir, který potom na podzim 2015 typicky hostil třeba jen jednu tisícovku diváků (tedy čtyřicetinu své kapacity).

Teprve letos v únoru Mamić pod tlakem konečně formálně opustil pozici šéfa klubu, pořád však zůstává jeho poradcem a navíc dál vykonává funkci svazového viceprezidenta, tedy pravé ruky Davora Šukera, kterého dle mnohých ještě v kooperaci s Damirem Vrbanovićem — výkonným šéfem asociace, loni spolu s Mamićem zadrženým pro podezření z nekalých praktik — plně ovládá.

Celé vedení svazu má mandát až do roku 2018, takže se zřejmě až do ruského mistrovství světa v nejvyšších patrech nic nezmění. Zvládnou tedy fanoušky příjemně rozptýlit alespoň patra nižší?


Jak je všeobecně známo, Chorvatsko většinu své historie psalo jako součást dějin jugoslávské kopané, a v jejich rámci etničtí Chorvaté rozhodně nepředstavovali žádnou nevýznamnou veličinu. Na mistrovství světa 1954 poprvé tvořili většinu jugoslávského kádru na velkém turnaji, což platilo i roku 1990, kdy Osimova družina těsně před rozpadnutím federace dokráčela do čtvrtfinále. Při semifinálovém tažení na MS 1962 po střelecké stránce nejvíc válel Chorvat Dražan Jerković, kterého při čtvrtfinálovém skalpu Západního Německa pro změnu zastoupil jeho krajan Petar Radaković.

Také ta první ryze chorvatská a veleúspěšná generace se začala utvářet pod hlavičkou vše zastřešující Jugoslávie — na juniorském mistrovství roku 1987, kde zanedlouho legendární Chorvaty doplnil i teprve 18letý Predrag Mijatović; posléze ten jugoslávský útočník, který kdy nastřádal nejvíc bodů v anketě Zlatý míč (1997).

Osu tehdy zlatého jugoslávského výběru do 20 let, který až do loňského roku zůstával spolu se Sověty (1977) jediným šampionem z východního bloku v dějinách juniorského MS, každopádně neochvějným způsobem tvořili Chorvaté; vzadu vše jistil Igor Štimac, hru tvořili Robert Prosinečki se Zvonimirem Bobanem, nalevo pobíhal Robert Jarni i s jeho proslulým dělem v noze a vpředu pálil ostrými Davor Šuker. Celá tato pětice se dokupy postarala o úchvatných 15 ze sedmnácti turnajových branek Jugoslávie, která ve čtvrtfinále vrcholného mládežnického turnaje vyřadila i favorizované Brazilce, a vesměs po celá 90. léta potom ta samá parta kralovala rovněž anketě o chorvatského fotbalistu roku (její hegemonii narušil akorát roku 1993 Alen Bokšić).

Vždy ledově klidný a s nadhledem operující Robert Prosinečki si tenkrát v Chile došel pro zlatý míč pro nejužitečnějšího hráče turnaje, ten stříbrný si pro sebe ukradl jeho kumpán Zvonimir Boban, a prvně jmenovaný se pak i přes omezený herní prostor stal nejlepším mladým hráčem dospěláckého mistrovství světa 1990, kde Jugoslávci končili ve čtvrtfinále. To hrdý vlastenec a intelektuál Zvonimir Boban, na hřišti box-to-box záložník své doby, se o stejnou šanci připravil slavným 'kopem', který dle mírně nadsazené legendy "začínal válku o chorvatskou nezávislost". Při květnovém derby Dinama Záhřeb s Crvenou zvezdou dal — ve zkratce řečeno — z rozběhu 'kolínko' policistovi, který se snažil zabránit výpadu Bobanových krajanů-chuligánů proti těm z Bělehradu, a na skoro až mýtickou postavu chorvatské fotbalové historie bylo v tu ránu neomylně zaděláno.

Právě Zvonimir Boban následně na památném světovém šampionátu 1998 symbolicky navlékal kapitánskou pásku, bez svých osvědčených pobočníků z Chile by však těžko něco dokázal. Davor Šuker si coby nejlepší střelec došel pro zlatou kopačku, Robert Prosinečki se postaral o jeden z nejpozoruhodnějších gólů turnaje, po jeho boku spolehlivě fungoval možná trochu neférově pozapomenutý Aljoša Asanović, nechyběli ani další ověnčení junioři Štimac s Jarnim, potažmo konstruktivní stoper Dario Šimić, a kdo ví — být zrovna zdravý i zmíněný Bokšić (elitní útočník italské Serie A), možná by se Chorvaté nespokojili 'pouze' s už tak senzačními skalpy Němců a Nizozemců...

Chorvatům, kolektivně hnaným národní pýchou (jeden člen kádru sám válčil na frontě, Asanović tam přišel o dva dobré kamarády, Štimacův bratr také sloužil v armádě...), tehdy fandil snad úplně každý neutrál. Speciálně Davor Šuker na sebe upozornil už na Euru 1996, kdy mimo jiné lahodným 'padáčkem' přes Petera Schmeichela pomáhal Chorvatům ve skupině vyřadit obhájce titulu z Dánska, a roku 1998 byl patrně nejsuverénnější zakončovatel oné dvouletky znovu při chuti. Proti Japonsku mu málem vyšel ještě drzejší lob a následně čerstvý vítěz Ligy mistrů s Realem opět skalpoval jedny šampiony — Němci na Euru 1996 za zlatem ve čtvrtfinále prosvištěli právě skrz Chorvaty, ti jim to pak ale ve Francii velkolepě vrátili skrze nezapomenutelnou výhru 3:0.

Poprvé od Portugalska 1966 nějaký nováček na mistrovství světa bral medaile (v obou případech ty bronzové) a strůjcem takového famózního úspěchu byl dnes již 81letý Miroslav Blažević; náruživý kuřák a známý excentrik s kukučem Dustina Hoffmana, od té doby v Chorvatsku znám hlavně jako 'trener svih trenera' (kouč všech koučů). Po velkolepé francouzské jízdě však zákonitě přišla drsná kocovina. Sám Ćiro balkánské hvězdy senzačně nedokázal dostat na Euro 2000, přičemž na následující tři turnaje se už Vatreni sice kvalifikovali, poté se jich však pouze zúčastnili a nikdy nenakoukli ani mimo skupinu.

Ještě jednou nás Chorvaté nakrátko uchvátili pod vedením Slavena Biliće, kdysi neústupného stopera a spolutvůrce zázraku z Francie, když na Euru 2008 bez ztráty kytičky propluli 'německou' skupinou. Následně ovšem na penalty ihned vypadli s českými katy z Turecka, a tak jedině potvrdili nedávný trend hrubého selhávání v klíčových okamžicích...





Jak jsme si přiblížili už výše, kroniku kvalifikační cesty Chorvatska na tento šampionát bohužel tím nejsilnějším perem psali fanoušci, nikoliv hráči a trenéři, a tak je nakonec vlastně skoro až obdivuhodné, že se jinak Vatreni na turnaj kvalifikovali s relativní lehkostí. S favorizovanými Italy při remízách 1:1 ani jednou neprohráli a jedinou kaňku na jejich tažení tudíž představuje zpackané září 2015, které Niko Kovač v napjaté atmosféře odnesl vyhazovem. Těžko říct, jestli bezbranková plichta v Ázerbajdžánu nakonec nepředstavuje větší průšvih než jediná chorvatská prohra na norské půdě.

Už podruhé za sebou kvalifikační cyklus v čele Chorvatska nedokončil tentýž kouč, který ho načal, ovšem Ante Čačić na Nika Kovače po výsledkové stránce navázal asi nejlépe, jak mohl. Pokud šachovnice svou štreku do Francie zahájily třemi čistými konty v řadě, tak ji stylově a poněkud symbolicky završily nulami v obou utkáních pod vedením neoblíbeného kouče. Především jasná domácí výhra 3:0 nad Bulharskem představovala perfektní reakci na selhání v Oslu.

V přípravě na šampionát se potom Chorvati vydali poněkud bizarní a jinde neviděnou cestou dvou klání s naprostými outsidery. A zatímco hubená výhra 1:0 nad Moldavskem v historicky prvním utkání hraném v Koprivnici jedině přiživila pochyby běžného chorvatského fanouška, desetigólová demolice San Marina už zřejmě svůj (prapodivný) účel splnila...


Suverénně největší slabina týmu, chtělo by se říci, a pro mnohé ten hlavní důvod, proč by jinak velice silné Chorvatsko nemělo na tomto šampionátu slavit výrazný úspěch. Jestliže individuální kvality trenéra dovedou v leckterých zápasech rozhodovat, Vatreni se na tuto přidanou hodnotu opravdu nemohou spolehnout ani v nejmenším.

Už 62letý Čačić byl i v chorvatském kontextu docela neznámý až do prosince 2011, kdy zničehonic stanul v čele Dinama Záhřeb, kde přišel do kontaktu s dlouholetým klubovým papalášem Zdravkem Mamićem, a právě coby domnělá loutka svazového oficíra se následně dostal i k otěžím chorvatské reprezentace. Zde asi netřeba dvakrát zdůrazňovat, že Čačiće k práci takového ražení sotva něco opravňovalo: v 90. letech sice do první ligy dovedl Zaprešić i Dubravu, u prvně jmenovaného klubu však následně v tomto tisíciletí dvakrát nepochodil, a obecně se nikde nebyl schopen pořádně uchytit.

To vlastně platilo i o zmíněném Dinamu, s nímž sice neporažen získal obligátní titul, ovšem na podzim 2012 dohlédl na krajně ostudný projev ve skupinové fázi Ligy mistrů, kdy záhřebští za celou dobu ani jednou neskórovali, a ihned se opět se zataženým ocasem pakoval. Ještě o poznání kratší byla Čačićova štace v elitním slovinském Mariboru, s nímž v pěti kolech zvládl uhrát jedinou výhru, po třech měsících byl v září 2013 vyhozen, a jeho nástupce pak favorita hravě dovedl za povinnými mistrovskými vavříny.

V tomto bodě by se mohlo zdát, že je snad bývalý opravář televizních a radiových setů regulérně politováníhodnou postavou — zkrátka slabou osobností, kterou si Mamić a spol. vyhlédli za účelem jejich faktické kontroly národního týmu. Jenže v takovém případě je nutno připomenout, že ani sám Čačić není žádným neviňátkem a v čele Vatreni již zvládl napáchat hmatatelnou škodu. Během pár měsíců si stihl rozhádat liverpoolského Dejana Lovrena, oblíbeného Ivicu Oliće nepřímo dohnal k ukončení reprezentační kariéry a pozůstalé hvězdy neustále mate svými taktickými rozhodnutími, kdy je během jednoho utkání schopen zmateně přepínat mezi různými nastaveními.

V březnu proti Izraeli kouč odehrál jeden celý poločas v experimentální formaci 3-5-2 (ačkoliv neměl k dispozici jediného levého beka, kterého suploval Perišić), a když se mu neosvědčila, tak ještě v témže duelu prubnul rozestavení 4-4-2, 4-3-3 a 4-2-3-1. Co si budeme povídat, chorvatské hvězdy zvyklé na Ancelottiho, Simeoneho, Allegriho či Guardiolu musí mít s Antem Čačićem vážně svatou trpělivost...




Kdyby tato rubrika byla pojmenována "hvězda týmu", rozhodovalo by se mezi někým jiným — Ivan Rakitić se řadí k nejkomplexnějším záložníkům vůbec, Luka Modrić často na míči působí skoro až nadpozemsky, a oba pravidelně nastupují za dva nejlepší kluby ve Španělsku. Jenže pokud máme skutečně vyzdvihnout toho největšího tahouna chorvatského výběru, nelze jinak než ukázat na Ivana Perišiće.

Také on se v tom, co dělá, řadí k evropské špičce — to ne že ne — a v Interu rovněž prožil velice slušnou debutovou sezonu po přestupu z německého Wolfsburgu. Majitel milánského klubu Thohir nedávno prohlásil, že Perišić s Icardim jsou (patrně jedinými) neprodejnými členy kádru, a po jeho důvodech se opravdu nemusíme pídit příliš dlouho.

Sedmadvacetiletý Perišić ročník zakončil jako nejlepší asistent týmu (ačkoliv nikdy nešlo o jeho silnou disciplínu a také nastřádal 'jen' šest gólových nahrávek) a hlavně jako střelec důležitých branek v závěru jarní části, kdy Inter s Fiorentinou úspěšně sváděl závod o čtvrtou příčku. Napříč měsícem březnem se chorvatský driblér v Serii A trefil hned čtyřikrát a na půdě AS Řím Interu málem vystřelil cenné tři body.

"Perišić je jedním z nejvšestrannějších chorvatských hráčů, ukazuje to v každém mezinárodním zápase," prohlásil před pár dny brankář Danijel Subašić, a nikterak přitom nepřeháněl. Perišić zaprvé velmi dobře umí oběma nohama, zadruhé díky své rychlosti a vytrvalosti stíhá působit na obou koncích hřiště (což demonstroval například na MS proti Kamerunu) a zatřetí pak zahraje také na obou stranách hřiště (i když se přeci jen lépe uživí nalevo). Jeho jedinou výraznou slabinou je snad ta skutečnost, že občas přespříliš kazí na přihrávce, ale proto mají Chorvaté výše zmíněné génie.

Legendární střelec Marseille Josip Skoblar nedávno Perišiće označil za toho pravého rozdílového hráče Vatreni, a ani on nebyl na omylu. Rodák ze Splitu v průběhu kvalifikace bezesporu platil za tu nejkonzistentnější hvězdu chorvatského výběru, což potvrzuje i šest gólů rozprostřených mezi pět zápasů. O výhrách rozhodoval proti Norsku, Bulharsku a Maltě, vitální bod šachovnicím vystřelil na italském San Siru, které v tu chvíli ještě nenazýval svým fotbalovým domovem.

Kór pokud Mandžukić ani na závěrečném turnaji nenajde střelecké boty (což se mu na druhou stranu obvykle nestává, viz níže), bude Perišićův gólový přínos dost možná tím pověstným jazýčkem na vahách mezi úspěchem a neúspěchem této výjimečné generace, která teď dosahuje svého vrcholu...




Šestnáctého března se celému fotbalovému Chorvatsku zatajil dech; vyšlo totiž najevo, že si Marko Pjaca patrně zlomil klíční kost a první prognózy hovořily o velmi pravděpodobné neúčasti na Euru. Vatreni takto měli přijít o svůj mladý zázrak — nikoliv Kovačić nebo Halilović, to spíš tehdy ještě 20letý křídelník Dinama Záhřeb měl být ve Francii jejich tajným trumfem. Teď, o necelé tři měsíce později, je zase růžovo: Pjaca se v cukuletu zotavil, ještě se ve velkém stylu zapojil do ligového finiše, a nyní je plně připraven oslnit na Euru přítomné skauty.

V chorvatské lize rodák z hlavního města nemá dál co dokazovat. Už před rokem byl vyhlášen hráčem sezony 1. HNL — sezony, která byla v 19 letech jeho debutovou po návratu do klubu, kde podnikal své první fotbalové krůčky. Předloni v prosinci Pjaca v základní skupině Evropské ligy hattrickem sestřelil Celtic, a jeho vliv od té doby nezeslábl ani o píď. Letos se jakožto jediný hráč Dinama mimo brankáře Eduarda opět vešel do ligového all-stars týmu dle jediných sportovních novin v zemi (Sportske novosti) a skutečně byl tou zdaleka nejhlavnější silou, která Dinamo poháněla v cestě za dalšími mistrovskými vavříny. Jeho šest gólů letos stálo za šesti hubenými výhrami 1:0. Jenom na jaře svými brankami Dinamu přihrál do kapsy celkem 18 bodů. Takovým talismanem on, prosím pěkně, je.

Marko Pjaca je rozený šampion, a to v podstatě doslova — zplodili ho národní mistři ve wrestlingu a judu. Sám velký obdivovatel Ronaldinha je potom značně všestranným jedincem: ke kopané, v níž Chorvatsko reprezentoval na všech mládežnických úrovních (typicky zprvu jako nejmladší člen kádru), se postupně prokousal mimo jiné přes hip-hop, házenou, basketbal a stolní tenis. Již čistě pro fotbalový um ho nyní údajně chtějí v Benfice, Interu či Juventusu a v čerstvých 21 letech se mu na krku pohupuje cenovka v domnělé výši 17 milionů eur.

Jakkoliv mladý Pjaca věkem stále může být, buďte si jisti tím, že pro chorvatský národní tým už teď zosobňuje takřka nepostradatelnou postavu. V základní sestavě nechyběl pro ani jeden ze čtyř posledních kvalifikačních duelů a již Kovač moc dobře věděl, proč si ho mezi seniory vytáhl. Pjaca v klubu povětšinou hrává na levém křídle, sám tvrdí, že se nejlíp cítí přímo pod hrotovým útočníkem, a v chorvatské reprezentaci se pro změnu nejlépe uchytil napravo — jeho adaptabilita se tedy sama o sobě hodí. A Pjacovi je to vážně fuk; svou fyzickou sílu, perfektní technickou zdatnost i zálibu v soubojích 1 na 1 zaručeně prodá vesměs kdekoliv na hřišti. David Limberský aby si tedy snad už teď obstarával žeton na kolotoč...




V chorvatské svatyni již nenajdeme zdánlivě nevystrnaditelného a od pohledu průměrného Stipeho Pletikosu, místo něho se mezi tři tyče postaví jeho někdejší backup a od pohledu nevýrazný brankář francouzského Monaka Danijel Subašić. Taková vizitka sice nemusí napoprvé vypadat nijak slibně, ovšem nenápadnost (tj. absence větších hrubek) musí konkrétně Chorvatům znít jako rajská hudba.

Mentálně výjimečně silný gólman se vpředu zvládne ujmout i přímého kopu, taková úloha však bude docela určitě náležet hlavně známému specialistovi Darijovi Srnovi. Ten tedy nad stojatým míčem dál dokáže divy, nikdy mu ale nedělalo problém zapomenout se příliš vysoko ve hřišti, a to platí čím dál víc s obráncovým postupujícím věkem. Čtyřiatřicetiletý kapitán už přišel o značnou část své rychlostní výbavy a navíc má za sebou na svůj vysoký standard poměrně nemastnou neslanou sezonu v Šachtaru.

Na Ukrajině potom operuje taky další stálý člen zadní linie Chorvatska, univerzál z kyjevského Dynama Domagoj Vida, který v kádru mistra spíš lepí, kde je zrovna potřeba — tu napravo, tu ve středu —, zatímco zde utvoří stoperskou dvojici se starým známým Vedranem Ćorlukou, jenž se obdivuhodným způsobem vrátil do své lepší formy v moskevském Lokomotivu. Ćorluka dříve pro Vatreni naplňoval roli středního obránce, aniž by s ní měl čerstvé zkušenosti z klubové úrovně; tentokrát je situace jiná. Ćorluka se jako důrazný i technicky zdatný stoper řadí k oporám Loko, kde letos vykonával i funkci kapitána, a v polovině sezony dokonce odmítal nabídku z Bayernu. V generálce se San Marinem lehce nakřáplého Ćorluku po Vidově boku zastoupil jiný veterán, Gordon Schildenfeld, kdežto 20letý Tin Jedvaj zatím na Euro jede v první řadě okusit atmosféru.

Levý kraj obrany je lehce problematický: původní Čačićova první volba, Josip Pivarić z Dinama, je zraněná, Ivan Strinić v Neapoli po většinu sezony jen vysedával, a tak Šimeho Vrsaljka (z italského Sassuola zvyklého výhradně na pravou postranní čáru) znovu čeká frekventovaná hra přes nohu — podobně jako předloni v Brazílii. To by každopádně nemusel být takový problém: v Perišićovi mají Chorvaté jednoho z těch zodpovědnějších křídelníků. Na druhou stranu, vzhledem k přizpůsobivosti obou svých tykadel Čačić dozajista bude trvat na tom, aby si Perišić s Pjacou občas měnili pozice, a to by je mohlo v otázce defenzivní výpomoci rozhodit.

Obsazení středu pole Chorvatům závidí každá reprezentace druhého sledu a nakonec zřejmě není divu, že Čačić experimentoval i s rozestavením 3-5-2 / 3-6-1, které důvěrně známe z MS 1998. Trojice Rakitić, Modrić, Brozović totiž svou pohyblivostí a kreativitou ke srovnání s legendárním trojúhelníkem ve složení Boban-Asanović-Prosinečki skutečně vybízí. Na předloňském šampionátu ještě Niko Kovač o parťákovi k duu z El Clásika neměl nejmenší ponětí (což Chorvatům podrazilo nohy), tentokrát si už zřejmě můžeme být jisti právě středopolařem Interu, který ne náhodou spatřuje svůj vzor ve Franku Lampardovi. Brozovićovou (nesmírně kvalitní) konkurencí bude Milan Badelj z Fioretiny (asi nejopatrnější varianta do středu zálohy) a Mateo Kovačić z Realu, jehož odkládaný vzestup v hierarchii národního týmu se dá považovat za menší zklamání.

Marcelo Brozović může alternovat rovněž Pjacovi na pravém křídle, kde v Interu strávil podstatnou část jara, a na ofenzivní posty se dále nabízí i zářivé hvězdičky z domácí ligy: 19letý Ante Ćorić už měl tu čest být prohlášen 'novým Prosinečkim' (ale i Zidanem), zatímco jeho o rok starší kolega z Dinama Marko Rog šel nahoru o poznání tišeji (ještě loni působil ve Splitu), ale talentu má taky na rozdávání. Dalšímu takovému šikulovi Alenu Halilovićovi už bohužel místo v nominaci nečekaně zabírá nepříliš zajímavý forvard (/ děvečka pro všechno) Duje Čop, který si na turnaji nejspíš vůbec nekopne.

Na hrot Ante Čačić do Francie bere poměrně velké množství kandidátů, k čemuž má své důvody. Zaprvé mu to dává možnost pružně přepínat z jednoho rozestavení na druhé, což — jak známo — obrýlený kouč nadevše miluje. (Nikola Kalinić, který ve Fiorentině prožil vcelku slušné jaro, dokonce nedávno trenéra veřejně vyzýval ke hře na dva hroty, čímž by se vešel do základu.) Zadruhé se však také Čačić dost možná bojí o Maria Mandžukiće, jenž na cestě do Francie vsítili jednu ubohou branku v osmi kvalifikačních startech a sám nově příchozí lodivod pak v říjnu raději sázel výhradně na duo Kramarić - Kalinić.

"Ano, jistě, Mandžukić prožil otřesný kvalifikační cyklus, ale tady je nutno zohlednit zdravotní problémy, které ho provázely celým uplynulým rokem v Atlétiku a Juventusu. Jak vysvětloval v jednom rozhovoru, jeho bolest v lokti byla tak závratná, že ani nemohl pořádně spát, a na hřišti pak neodváděl stoprocentní práci. Tenhle problém už ale Mandžukić vyřešil, zase začal za Juventus hrát na vyšší úrovni a nikdo se teď o jeho kvalitu či formu neobává," ubezpečuje mě redaktor listu Sportske novosti Tomislav Piškor a vhodně upozorňuje, že Mandžukić je především turnajovým hráčem. Na MS 2014 a minulém Euru dohromady v průměru skóroval v každém utkání (pětkrát v pěti startech).