Představení účastníků ME 2016 - Albánie

Vzhledem k tomu, že na Euru letos poprvé v historii startuje 24 týmů, bylo jasné, že se do Francie kvalifikuje i několik překvapivých jmen. Patří mezi ně Severní Irsko, Island, Wales — a také Albánie. Případné podcenění De Biasiho mužů by se však favoritům mohlo ošklivě nevyplatit...

Albánci v mnohém připomínají dvanáct let staré Řecko: defenzivně laděný tým z jihu Evropy, s nímž se před turnajem příliš nepočítá. Jak to dopadlo s Rehhagelovými válečníky všichni víme; pár týdnů zpátky Leicester způsobil možná největší šok v dějinách fotbalu; přesto se ale nenajde nejspíš nikdo, kdo by Shqiponjat předvídal úspěch.

Je to pochopitelné. Pro Albánii půjde o vůbec první velký šampionát v historii; její hráče čekají zápasy, které v národním dresu dosud nezažili. Zvládnou tíhu turnajové atmosféry? Dokážou se vyrovnat s tlakem očekávání? Jistě, už samotný postup je jednoznačně nad plán, jenže po opadnutí kvalifikační euforie vyvstávají na povrch nepříjemné otázky. Faktem je, že Albánie jednoduše nemá tak dobrý tým jako její konkurenti. Ztratit body s De Biasiho týmem bude vnímáno jako ostuda.

Fotbalová historie je protkána týmy, které dokázaly maximálně využít toho, že neměly co ztratit. Mnohem více je ale těch, kteří rychle vystřelili a ještě rychleji zhasli. Sezona 2015/16 byla v albánském fotbale naprosto přelomová; nejprve Skënderbeu jako vůbec první klub země postoupilo do Evropské ligy, nyní se svého historického momentu dočkala i reprezentace.

Tým, který má pouze jeden herní mód. Tým, který je plný veteránů svázaných čitelnou taktikou. Zároveň ale tým, který za posledních pět let urazil obrovský progres a dokázal porazit celou řadu papírových favoritů. Ukáže tuto svoji stránku i na Euru?


Albánská fotbalová federace byla založena už v roce 1930; první oficiální zápas ale sehrála až po druhé světové válce, konkrétně o 16 let později proti Jugoslávii, a prohrála 2:3. V témže roce Orli opanovali Balkánský pohár, v jehož finále udolali Rumuny 1:0. Skutečně uznávanou silou na evropském fotbalovém poli se ale nikdy nestali, přestože v roce 1954 pomáhali coby jeden z členských států zakládat UEFA.

Během sovětské éry nebyla Albánie součástí Jugoslávie a mohla tedy nadále nastupovat jako samostatný tým, politická situace v zemi ale zůstávala ošemetná. Po euforii, kterou vyvolala remíza 0:0 se Západním Německem v kvalifikaci na Euro 1968 (Němci i kvůli ní na šampionát nakonec nepostoupili), přišel útlum — chudoba, napjatá vnitřní situace a nedostatek prostředků na dalších dvanáct let prakticky vymazaly Orly z fotbalové mapy.

Teprve po přelomu tisíciletí začala Albánie pomalu sbírat dílčí úspěchy. Prvním skutečně velkým výsledkem byla výhra 2:1 nad Řeckem v kvalifikaci na MS 2006; stalo se tak pouhé dva měsíce poté, co Řekové senzačně opanovali portugalské Euro. Fotbalový svět ale tento úspěch stále vnímal spíše jako náhodu. Kritická situace na Balkáně v 90. letech vyhnala řadu talentovaných hráčů do zahraničí (zejména do Švýcarska) a národní tým zůstával mezi kontinentálními outsidery.

Historicky nejvyšší výhra (6:1 nad Kyprem v kvalifikaci na Euro 2012) byla opět jedním z těch výsledků, které mimo hranice země vzbudily minimální zájem. Po příchodu současného kouče Gianni De Biasiho se ale situace změnila — a Albánie se stala postrachem favoritů. V srpnu 2015 dokonce vystoupala na 22. místo žebříčku FIFA, což bylo ještě pár let zpátky naprosto nemyslitelné. Skutečná historie albánských úspěchů se začala psát až v kvalifikaci na nadcházející turnaj...





Albánci byli nalosováni do kvalifikační skupiny I po bok Portugalska, Dánska, Srbska a Arménie (skupinu díky novému formátu UEFA doplnila i pořadatelská Francie, která sehrála klasický set deseti zápasů proti všem protivníkům, i když se její výsledky do konečné tabulky nezapočítávaly). Role byly rozděleny jasně: Portugalsko a Olsenovo Dánsko tvořily favorizovanou dvojici, na paty jim měli šlapat Srbové. Albánie a Arménie zaujaly pozici outsiderů.

Jenže hned první zápas obrátil tyto předpoklady naruby. Orli v něm porazili silné Portugalce na jejich půdě 1:0 díky trefě Bekima Balaje z 52. minuty, a ačkoliv prakticky všichni počítali s tím, že šlo o ojedinělý záblesk, kouč De Biasi už v té době tušil, že jeho plán může nakonec vyjít.

Byla k tomu potřeba i trocha štěstí a mezinárodní intervence. Po domácí remíze 1:1 s Dánskem totiž Albánci vycestovali do Srbska, aby se vůbec poprvé utkali s reprezentací této země po osamostatnění Kosova; nebylo překvapením, že tento zápas skončil obrovským průšvihem. Fanoušci z obou táborů se chovali jako divá zvěř, horká balkánská krev vřela, Bekima Balaje přetáhli židlí a výsledkem byla kontroverzní kontumace 3:0 ve prospěch Orlů. Ti následně udolali Armény doma 2:1 a loňské léto strávili na prvním místě ve skupině.

Z následujících tří zápasů získala Albánie jediný bod; pomstili se jí Portugalci i Srbové, kteří v Elbasanu získali shodně po třech bodech (nenáviděný balkánský rival o nich rozhodl až v nastaveném čase). Před posledním zápasem v Arménii tak De Biasiho tým čelil jasné výzvě: pokud zvítězí, postupuje na šampionát. Výsledkem byl suverénní triumf 3:0 a následná divoká radost.

Albánci v kvalifikaci potvrdili, že jejich velkou zbraní je dlouhodobá strategie a silný týmový duch; z osmi zápasů nastřádali skóre 10:5, pokud ovšem odečteme kontumační výhru nad Srby, dostaneme se na cifru 7:5. Každý z těchto sedmi gólů vsítil jiný hráč (jeden z nich byl vlastní). Tuhá defenziva a spoléhání na nejtěsnější možný výsledek se Orlům vyplatily i v 'neviditelných' zápasech s Francií (1:0 doma, 1:1 venku).

Přátelské zápasy před Eurem nicméně vrátily hrdý tým zpět do nepříjemné reality. Albánie jich sehrála celkem pět, a přestože v nich drží pozitivní bilanci dvou výher a dvou remíz, je faktem, že zvolení soupeři úrovni Eura zrovna neodpovídají. Triumfy nad Lucemburskem (2:0) a Katarem (3:1) reálnou formu týmu příliš neprověřily, stejně jako plichty s Kosovem a Gruzií (dvakrát 2:2). Jediným skutečným soupeřem bylo v přípravě Rakousko, s nímž Albánci letos v březnu prohráli 1:2.


Léto 2011 bylo pro Gianniho De Biasiho přelomovým životním obdobím. Tehdy pětapadesátiletého kouče vyhodili z Udinese a on sám uvažoval o tom, že skončí. Jeho největším dosavadním úspěchem bylo vytažení provniční Modeny do Serie A na přelomu tisíciletí. Od té doby spíše paběrkoval; postup mezi italskou elitu si sice zopakoval s Turínem, angažmá v Brescii, Levante a Udine však končila fiaskem. Podle vlastních slov byl De Biasi rozhodnut kariéru ukončit. Potom, jednoho dne, vyrazil na projížďku na kole, když v tom mu zazvonil telefon z Albánie.

Nyní, o pět let později, je zkušený kouč v balkánské zemi národním hrdinou a spekulovalo se dokonce i o jeho nástupu k italské reprezentaci.

Albánský úspěch nevznikl přes noc. De Biasiho misí bylo naučit podceňovaný tým italské disciplíně, vybudovat pevnou defenzivu a celkově vytvořit hodnoty, na nichž se dá vybudovat postupný progres. Předchozí kouč, Chorvat Josip Kuže, zakončil kvalifikaci na Euro 2012 totálním výbuchem. Pod De Biasiho vedením se Orli zpočátku zvedli jen mírně; boje o postup na brazilský mundial se jich stále bezprostředně netýkaly. Jenže potom se věci daly do pohybu.

Bývalý záložník preferuje systém 4-3-3, který v albánském pojetí často připomíná spíše 4-5-1 s trojicí hluboko zapuštěných záložníků, dvěma defenzivně zodpovědnými křídly a jediným osamoceným hrotem. De Biasiho filozofie je jednoduchá: V první řadě bránit, zůstávat za míčem a neopouštět bezpečný prostor vlastní poloviny, dokud hrozí byť jen teoretická šance na inkasování. Pokud je ale potřeba, dokážou Albánci vystřelit kupředu překvapivě rychle. Není to žádná složitá strategie; Orli jednoduše brání a čekají na protiútoky. Poslední dva roky ale ukázaly, že toto umění vypilovali takřka k dokonalosti.




Neexistuje jiná volba. Lorik Cana je nejspíš vůbec nejlepším, nebo minimálně nejikoničtějším hráčem albánské fotbalové historie. Stále teprve dvaatřicetiletý kapitán začínal svoji kariéru uprostřed zálohy, v posledních letech se ale etabloval coby klasický lídr obrany: neústupný, tvrdý stoper, skutečný generál, který v žádném souboji neuhne a bojuje až do poslední vteřiny.

Canovu roli pro současný tým Orlů jednoduše nejde podcenit. To na jeho bedrech leží organizace celé defenzivní složky týmu, která u Albánie čítá sedm, v krajních případech až devět hráčů v poli. I jeho klubová kariéra obsahuje samé velké zářezy: PSG, Marseille, Sunderland, Galatasaray, Lazio. Aktuálně tvrdí muziku v zadních řadách Nantes, které i díky jeho pomoci (opět) disponovalo jednou z nejostřejších defenziv Ligue 1. V národním trikotu má na kontě už 91 startů. Pokud Albánie na turnaji uspěje, bude se o Canovi zákonitě mluvit jako jednom z nejlepších hráčů šampionátu. Celý tým je zkrátka stavěný kolem něj.

Zajímavý fakt: Cana si svůj reprezentační debut odbyl 11. června 2003 proti Švýcarsku. Letos, přesně po třinácti letech, se Švýcarům postaví znovu - tentokrát už jako největší hvězda týmu.




Albánie jede na Euro jako vyloženě defenzivní tým, jehož největší šancí na úspěch je jednoduše znechutit favoritům život. Jenže pokud chtějí Orli přežít skupinovou fázi, budou potřebovat i nějaké góly. Na bedrech Sokola Cikalleshiho tak leží obrovský, nezáviděníhodný úkol.

Pětadvacetiletý odchovanec provinčního celku Besa Kavajë je pro Di Biasiho útočníkem číslo jedna. Až za ním zůstávají nejlepší střelec současného týmu Armando Sadiku (4 góly v 19 startech) i exslávista / sparťan Bekim Balaj. Všem třem forvardům je pětadvacet let, Cikalleshi ale vyniká tím, že nejvíce připomíná klasickou devítku. Je vysoký, fyzicky silný, podrží míč zády k bráně, naváže na sebe pozornost soupeřovy defenzivy, udělá prostor pro spoluhráče. Vzhledem k De Biasiho stylu hry bude Cikalleshiho role klíčová.

Jestliže totiž albánská defenziva funguje na systémové bázi, vepředu se Orli musí spoléhat na individuality. Cikalleshi nikdy nebyl typickým kanonýrem; i ve svém současném klubu (İstanbul Başakşehir) drží průměr zhruba jednoho gólu na čtyři zápasy. Jeho tvrdá práce na hřišti ale může Albáncům hodně pomoci. Rodák z Kavajë je zdánlivě k neutahání, má skvělý pohyb na hřišti, platí za typického týmového hráče a nikdy neuhne ze souboje. De Biasimu nezbývá než doufat, že na Euru nebude pokračovat jeho prokletí nastřelených tyčí. Ještě předtím, než v národním dresu vstřelil první gól, totiž napálil konstrukci hned čtyřikrát.




De Biasiho 4-3-3 / 4-5-1 nenabízí příliš možností ke změnám. Aby Albánci měli vůbec nějakou šanci na úspěch, musí se držet základů, které je na šampionát vůbec dovedly: to znamená defenzivně orientované beky, tři štítové záložníky a ofenzivu postavenou na brejcích.

Mezi tyčemi je jasnou jedničkou Etrit Berisha (Lazio), který v kvalifikaci nechyběl ani minutu a předvedl několik klíčových zákroků. Cokoliv pronikne defenzivní houštinou Cany a spol., musí skončit v jeho rukavicích.

Pro Albánii je životně důležité udržet pevnou obranu. A vyvarovat se lapsů jako v přípravě s Katarem, kdy už po minutě hry inkasovali trapně předvídatelný gól z nedostatečně ubráněné standardky. Toto je samozřejmě primárně Canův úkol. Spolu s ním se do zadní linie nejspíš postaví zkušený Mergim Mavraj (Kolín) a dvojice beků, Elseid Hysaj (LB) a Ansi Agolli (RB).

De Biasi svým krajním obráncům příliš prostoru k ofenzivním výpadům nedává; jejich úkolem je především držet linii a podporovat hluboký blok. Pokud bychom však měli vypíchnout jednoho z nich, je to jednoznačně Hysaj. Teprve dvaadvacetiletý zadák zahájil kariéru v Empoli, odkud loni v létě přestoupil do Neapole a prožil skvělý první rok; v předpokládané jedenáctce je právě on vůbec nejmladším hráčem, a na rozdíl od svého kolegy Agolliho (který hraje v Ázerbájdžánu za Karabach a už oslavil Kristova léta) nabízí i vítanou dynamiku a ofenzivnější herní rozměr.

Pro ofenzivu Orlů bude velmi důležitá křídelní hra (jak tomu u brejkových týmů bývá). Právě tady leží možná největší otazník sestavy: bude mít De Biasi při vší své opatrnosti odvahu postavit do základu Shkëlzena Gashiho? Křídelník Colorada Rapids (a bývalý nejlepší střelec švýcarské ligy z Basileje) je typickým ofenzivním hráčem, hledajícím skuliny v soupeřově obraně; navíc má velmi slušnou techniku a je schopen poskytnout osamělému Cikalleshimu na hrotu dostatečnou podporu. Jestliže však Albánie hodlá dovést svůj defenzivní styl k dokonalosti, možná se na pravé straně zálohy objeví spíše Andi Lila, třicátník z řecké Gianniny a původní profesí pravý bek. Zrcadlovou pozici má předplacenou Ermir Lenjani (Nantes), což je v podstatě klasický křídelní bek, čili z této strany by nějaké podcenění defenzivní složky hrozit nemělo.

Na pozici defenzivního štítu se může objevit Ergys Kace (PAOK) či Burim Kukeli (Curych); vzhledem k tomu, že mezi oběma borci je rozdíl deseti let, a že De Biasi obecně preferuje rozvážnost a zkušenost, tipujeme do základu spíše druhého jmenovaného (32 let). Velmi důležitou úlohu pak sehrají dva box-to-box záložníci, jejichž úkolem bude uzavřít cestu směrem dozadu a zároveň fungovat jako dynamická spojka mezi obranou a útokem. Na těchto pozicích se takřka jistě představí výbušný Taulant Xhaka (Basilej) spolu s Amirem Abrashim z Freiburgu, který disponuje zdánlivě nevyčerpatelným fyzickým fondem.

Celkový pohled na sestavu pak potvrzuje to, co od Albánie vlastně čekat: De Biasiho muži budou zuřivě bránit, zejména proti Francouzům a Švýcarům, a zároveň hledat cestu směrem kupředu prostřednictvím dlouhých míčů a bleskových přechodů z vápna do vápna. Reálně by jejich stropem mělo být třetí místo ve skupině. Jejich takřka vojenská herní organizace a kvalifikační výsledky ale vysílají jasné varování...