Nejlepší hráč Premier League 2014/15: Hazard a ti druzí

Zhruba za čtyři hodiny dojde k zahájení slavnostního ceremoniálu u příležitosti každoročního udílení individuálních cen pro ty nejudatnější fotbalisty a fotbalistky anglických trávníků. Pojďme si tedy ještě posvítit na všechny kandidáty na to nejprestižnější ocenění ze všech: nejlepšího hráče Premier League za sezonu 2014/15...

Úvodem by se slušelo připomenout, že konkrétně tenhle titul dnes bude propůjčovat Asociace profesionálních fotbalistů (PFA), čili mimo jiné samotní aktéři ankety - a proto si také těchto cen hráči nejvíce považují. Nejde o ocenění expertů ze studia BBC ani fanoušků, jde v podstatě o uznání konkurentů. A to vždy zahřeje nejspolehlivěji.

Jako už tradičně, také tato sezona má svou hvězdu, která se takřka paušálně favorizuje: Edena Hazarda. I přes stabilně dominantní výkony potenciálně prvního belgického držitele této individuální trofeje a již čtvrtého různého ověnčeného zástupce Beneluxu nicméně nelze spolehlivě vyloučit ani triumf kohokoliv z jeho rivalů.

Ostatně, pakliže si dovolíme předpokládat, že Chelsea ve zbytku ročníku neprohospodaří lukrativní náskok na čele tabulky a dokráčí si pro titul, hodí se dodat, že v takovém případě by se měl Hazard stát vůbec první oceněnou individualitou s mistrovskými vavříny na krku od Ryana Giggse a jeho triumfu v roce 2009.

Pravda, můžete hravě namítnout, že ve většině případů onen mistr v době tradičně předčasného vyhlášení znám nebyl a nebude technicky ani nyní, takže takový argument nelze považovat za plně relevantní.

Ale přece, buďme raději ostražití - a nastiňme si společně, kterak bychom si zhruba mohli ospravedlnit případný úspěch každého jednotlivého aspiranta.

---

Eden Hazard (záložník, Chelsea)

Konzistence a proklatě vysoký herní standard, takový je nejsilnější - a sám o sobě ohromně silný - argument ve prospěch loňského vítěze ceny pro mladého hráče roku.

Ještě loni jste belgickému driblérovi docela klidně mohli přišít na triko klasickou výtku, že se vytrácí ve velkých zápasech a přeci jen nezdravě často mívá představení, kdy není pořádně vidět a zdá se být utopen u postranní čáry.

Letošní ročník ovšem Hazardovi sedl dokonale - výborně ho odstartoval a na rozdíl od takového Fábregase ho suverénním způsobem také završuje. Však zrovna před týdnem rozhodl přetahovanou s Manchesterem United a před výkopem dnešního šlágru s Arsenalem platilo, že v minulých sedmi kolech registruje v průměru přesně jeden "kanadský bod" na zápas (4 góly, 3 asistence).

Takhle nějak má finišovat váš elitní fotbalista sezony, kór když nejde o žádnou výjimečnou šňůru výjimečných výkonů. Naopak, Hazard stihl dohromady nastřádat více než slušnou bilanci 13+8 a devět ocenění hráče zápasu (dle serveru WhoScored.com), zkompletovat zdaleka nejvíc průniků s balonem a do toho konkurovat Fábregasovi se Silvou v počtu vytvořených šancí na utkání.

Jinými slovy, Eden Hazard vol. 3 je na Ostrovech konečně tím rozdílovým hráčem par excellence, který se již ve svých 24 letech naučil snášet velkou míru odpovědnosti a vedle obligátního herního růstu zároveň viditelně dospívá i po mentální stránce.

Tyhle dvě proměnné se koneckonců společně promítají třeba do té skutečnosti, že je dnes někdejší opora francouzského Lille o poznání efektivnější i celkově nebezpečnější v držení míče - což dosvědčuje jak abnormálně vysoký počet utržených faulů, tak procento úspěšných duelů s balonem u nohy. Viz tato tabulka.

---

David De Gea (brankář, Manchester United)

Úvodem je potřeba připomenout jednu evidentní normu posledních dekád: brankáři prostě podobné ceny nevyhrávají. Posledním takovým šťastlivcem je Peter Shilton, od jehož osobního úspěchu za tři roky uplyne již neskutečných 40 let.

V jádru banální, leč velice pádný argument představil nedávno na stránkách ESPN respektovaný novinář Miguel Delaney, jenž brankáře nevidí jako vhodné kandidáty na POTY zkrátka proto, že jejich výkony pouze poskytují platformu pro zvládnutý zápas, ale sami už ty tři body vlastnímu týmu při jakkoliv nelidském vypětí sil nepřihrají.

Takové zkonstatování se může zdát být vůči brankářům moc kruté, ale jeho podstata je zároveň až bolestným způsobem neoddiskutovatelná. Jde o situaci, kdy máte na jazyku tisíc "ale", ovšem žádné z nich se nejeví být natolik úderné, aby takové cynické stanovisko přesvědčivě smetlo ze stolu.

Miguel Delaney kupříkladu sahá k jednomu zářnému případu ze sezony 1995/96, kdy byl divák Premier League pravidelně svědky zcela nereálných kousků v podání Petera Schmeichela, a přece se nakonec místo něho hlasovalo pro Lese Ferdinanda z Newcastlu, pozdějšího vítěze. Anebo Dánova spoluhráče z Manchesteru United Erica Cantonu, který jednoduše vyhrával zápasy jako na běžícím páse.

Tak jako tak, proti eventuálnímu De Geově zdaru by objektivně šlo stěží něco namítat - jakkoliv třeba Sam Tighe v jednom svém sloupku trefně poznamenává, že by si španělský gólman spíše zasloužil titul "nejužitečnějšího hráče", tedy cenu amerického střihu namísto toho evropského.

Pružný strážce manchesterské svatyně koneckonců po většinu sezony vysloveně nosil celou defenzívu United na vlastních bedrech. Už jen holý fakt, že i za zraněními decimovanou a obecně nepříliš kvalitní obrannou hrází sesbíral 10 čistých kont (čili neinkasoval téměř ve třetině startů), vypovídá o lecčems podstatném.

Možná ještě spíše ocenění hodný se však zdá být De Geův individuální progres. Nálepka, o níž se tu budeme celou dobu bavit, je ostatně fundamentálně individuálním hodnocením - a tak by i taková perspektiva bez kolektivního rámce dávala určitý smysl.

Totiž, že má De Gea reflexy nadělené přímo od pána boha a obě jeho paže by si nejspíš s chutí vypůjčil kdejaký marvelovský superhrdina, to jsme mohli odpozorovat už při Španělově (rozpačitém) entrée na podzim 2011.

Ovšem co tu dříve v takové míře ani omylem nebylo, to je De Geovo sebevědomé počínání ve vzduchu. A jakkoliv se brankářem rozdávaná sebejistota při sbírání vysokých balonů může zdát přespříliš abstraktním jevem, minimálně jeden způsob k jejímu hrubému změření existuje.

Konkrétně narážím na počet boxovaných balonů, kterých na De Geově kontě postupem času závratně ubývá. V sezoně 2012/13 bychom jich napočítali 23, letos už jenom pět - což je ohromný skok, který se jeví být ještě ohromnější v porovnání s výrazně horšími kolegy na čele tabulky. Simon Mignolet třeba letos ze vzduchu vyrážel do zdánlivého bezpečí 30 míčů, Joe Hart potom 25.

A skutečně - pokud lze někde vystopovat technickou vyspělost fotbalového gólmana, je to bezesporu poměr lapených a vyboxovaných centrů. Na to bude klást důraz naprosto každý trenér brankářů bez výjimky, a tomu z Old Trafford musí stále teprve 24letý David De Gea už teď dělat velkou radost.

Z evidentní slabiny se totiž stala jeho nová královská disciplína.

---

Alexis Sánchez (útočník, Arsenal)

Tak raketový nástup na britskou fotbalovou scénu nečekal asi ani ten nejzapálenější fanoušek chilského expresu. A pokud si Eden Hazard v sezoně 2012/13 rovněž vybojoval okamžitou nominaci na nejlepšího hráče ročníku, je potřeba ihned podotknout, že Alexis Sánchez tak učinil přeci jen ve větším stylu.

Pravda, sledovat jednu z hvězd loňského mistrovství světa může být občas menší utrpení. Alexis se přeci jen rád čas od času utápí ve vlastních kličkách a jeho počet odevzdaných přihrávek na krátkou vzdálenost je tradičně až šokujícím způsobem vysoký (v prvních deseti startech to bylo v průměru přesně 10 takových laciných ztrát na zápas).

Zároveň ale Sánchez patří také k těm fotbalistům, kterým něco takového s odstupem času - či při další, zpravidla brzké příležitosti - ještě milerádi odpustíte. Podobně rozdílového hráče, který v podstatě na vlastní pěst dokáže udělat gól i výhru, naposledy fanoušci Arsenalu spatřovali bez přehánění v nikom menším než Thierrym Henrym.

Famózních 14 ligových branek a k tomu osm asistencí, toť docela výmluvná vizitka, která navíc při zahrnutí dalších soutěží dorůstá až do bezkonkurenční bilance 22+11. Bývalý barcelonský forvard přitom nabízí ještě něco víc - inteligentní pohyb bez míče, pracovitost i směrem dozadu a čím dál zdravější porozumění s Mesutem Özilem.

Zatímco leckterý Gooner od počátku Němcovy štace na Emirates Stadium netrpělivě vyhlížel jeho papírově zabijáckou spolupráci s rychlíkem Walcottem, jejíž kultivaci neustále znemožňovaly Angličanovy zdravotní patálie, Alexis Sánchez nyní celou tuhle vyhlídku v reálu posouvá ještě do úplně jinačí, popravdě netušené dimenze.

Jeho cit pro balon a koordinace jsou přeci jen na vyšší úrovni než u Walcotta, a když záhy spojíte Chilanovu chuť kooperovat s Özilem víc než s kýmkoliv jiným (a vice versa), dostáváte přesně tu vysněnou dvojičku, která vám může víkend co víkend přinášet takřka zaručené body.

A to tenhle hvězdný tandem s chutí plní: oněch aktuálních devět po sobě jdoucích výher, respektive kanonýři postup do finále FA Cupu a posun tabulkou až za suverénní Chelsea, je do značné míry jejich zásluhou.

---

Diego Costa (útočník, Chelsea)

Pokud se někdo mohl Alexisi Sánchezovi na startu sezony hravě vyrovnat, byla to další nová akvizice ze španělské La Ligy. Diego Costa se trefil rovnou sedmkrát v úvodních čtyřech ligových duelech a devětkrát v zahajovacích sedmi, což ho okamžitě pasovalo do role toho pověstného "posledního dílku" Mourinhovy skládačky.

Po Diegu Costovi se v Chelsea - mnohem spíš než v Atlétiku - vyžaduje rovněž aktivní zapojení v mezihře (a soustavné uvolňování Hazarda), přesto je to hlavně Španělova práce v pokutovém území, co speciálně zkraje bralo dech.

Rodilý Brazilec dokonale zná své úhly a ví, jak si ve správném postavení najít ten správný balon. Proto až do 18. ledna (napříč svými prvními 25 starty) pálil ostrými při neudržitelné úspěšnosti o 31 procentech a mezi tři tyče dostával úchvatných 71 % střeleckých projektilů.

Od té doby to už není ani zdaleka tak slavné, za což můžou především opakované zdravotní problémy. Ty možná Costu nevyřadily na tolik utkání, avšak neustálé fyzické testy a zelené udávané těsně před výkopem se dosti znatelně podepsaly na útočníkově jistotě v obou nohách a sebevědomí v zakončení.

Kanonýr Chelsea se na marodce nachází také v tuto chvíli a navzdory jeho počáteční fazóně tudíž momentálně nelze jeho osobě přičítat moc velké šance na úspěch. Každopádně už jen vzhledem k tomu, že při své debutové sezoně na Ostrovech s velkou pravděpodobností překročí magickou hranici 20 gólů (do toho mu schází jediný krok), bychom neměli jeho letošní stopu v žádném případě přehlížet.

---

Harry Kane (útočník, Tottenham)

Gareth Bale, Jürgen Klinsmann, Teddy Sheringham a... Harry Kane. Takový je výčet fotbalistů Tottenhamu, kterým se v jedné sezoně Premier League podařilo dosáhnout hranice 20 přesných zásahů. Gary Lineker roku 1992 - poslední Kohout, který v jednom ročníku zaznamenal 30 soutěžních gólů. Až dokud nepřišel Harry Kane.

Ti všichni výše jmenovaní Kaneovi předchůdci jsou vskutku nějací pánové fotbalisti, s nimiž se čerstvý 21letý fenomén britské kopané může směle rovnat již na konci své premiérové kompletní sezony v nejvyšší anglické soutěži. Čiré surreálno; akorát vhodně doplněné další trefou při debutu za reprezentaci.

Čeho se zkrátka Harry Kane letos dotknul, to bezelstně proměnil ve zlato.

Přitom když Kanea sledujete při hře, dost možná vám po zádech žádný mráz běhat nebude. Na pohled nikterak speciální, ba na mládence až zarážejícím způsobem pomalý forvard nicméně disponuje jedinečným instinktem, který mu umožňuje kupříkladu užitečnou produkci 4-5 (smysluplných) střel za zápas.

Pro svůj inteligentní, úsporný pohyb je ke všemu londýnský rodák schopen efektivně pracovat ve dvojici s jiným útočníkem (jako pod Sherwoodem), nebo docela sám na hrotu (jako nyní pod Pochettinem), a už jen tento předpoklad ho činí několikanásobně použitelnějším oproti takovému Emmanuelu Adebayorovi, který je zvláště v tomto směru poněkud vybíravý a náladový.

Harry Kane je jednoduše definicí hotového talismanu, kterému se očividně nepodlomí kolena ani v té nejtěžší situaci.

Je libo otočit severolondýnské derby? Harry Kane to má pod palcem. Je libo dvou gólů a dalšího páru asistencí proti opěvované defenzívě Chelsea? Řekněte si Harrymu Kaneovi. Položit základy vítězství otevíracím zářezem (Hull, Swansea, Burnley, Leicester) nebo naopak skórovat v závěrečných minutách (Aston Villa, Newcastle)? Na všechno je tu jeden Harry Kane.

Taková všestrannost a psychická odolnost se u nováčka doopravdy jen tak nevidí, a proto by bylo obyčejným hříchem (i velikánským překvapením), kdyby se tomuto chladnokrevnému zabijákovi nedostalo alespoň ocenění pro nejlepšího mladého hráče sezony...

---

Philippe Coutinho (záložník, Liverpool)

Nejkontroverznější člen nominace, který zřejmě v první řadě zajišťuje adekvátní diverzitu a tedy jistou symbolickou reprezentaci barev Liverpoolu. Proti šikovnému Brazilci hovoří zejména matná podzimní forma a nevzrušivá čísla, která hovoří řečí pouhých čtyř gólů a pěti asistencí.

Jenže jakkoliv absurdní by se Coutinhova přítomnost na tomto shortlistu mohla zdát, alespoň nějak se opodstatnit přece jen dá. Pokud totiž Liverpool nedávno uhrál hezkých osm výher z devíti kol, v centru všeho dění byl právě šikovný záložník s jedinečným citem pro přihrávku za obranu a čím dál lepší orientací v blízkosti soupeřovy šestnáctky.

Podobně jako David De Gea, také bývalý hráč milánského Interu byl v nedávné době ochotný sklopit hlavu a zapracovat na nedostatcích, pročež se nyní ukazuje být pro Brendana Rodgerse nesmírně cennou měnou.

Svou přirozenou inteligenci i bezchybnou míčovou techniku již byl letos Coutinho schopen prodat hluboko v poli, na pozici klasické desítky a čerstvě také v roli falešného hroťáka proti Newcastlu - což byste do něho ještě před rokem s největší pravděpodobností netipli.

A tak se tedy prosím nevysmívejme Coutinhově zařazení na tuto elitní listinu. Třebaže Sterling napříč sezonou vykazuje větší vyrovnanost výkonů, liverpoolské číslo 10 pro změnu nasadilo k těm nejvytříbenějším vystoupením ve chvíli, kdy šlo opravdu do tuhého. A to se přece taky počítá...

---

---

Tolik ve zkratce ke všem aspirantům na nejprestižnější individuální ocenění na Ostrovech. Teď jste na řadě vy, milí čtenáři a diskutéři. Kdo je vaším favoritem a proč?