Představení účastníků ME 2016 - Rakousko

Rakousko má velký potenciál uvést se na tomto evropském šampionátu jako velká voda. Před osmi lety Euro organizovalo a ukázalo se být jen do počtu, přesto při své první ortodoxní účasti na velké akci od roku 1998 není řazeno mezi outsidery, nýbrž spíš rovnou do širšího okruhu favoritů. Mohou naši jižní sousedé skutečně překvapit?

Jak že se přesně rakouský fotbal posunul? Inu, pro názornou ilustraci si stačí vzít k ruce 23člennou nominaci na domácí Euro 2008 — 15 doma působících hráčů, šlo zkrátka o takové intro do rakouské kopané. Mnoho hráčů se tehdy představovalo světu, a mnoho hráčů také ihned putovalo za hranice.

Dnes je situace úplně opačná — jediný usedlík bude působit mezi třemi tyčemi (a to i on dlouze působil v Německu), přičemž nejlepší dva kluby letošní sezony bizarně nenachází v nominaci žádné zastoupení. To minule se Rapid Vídeň s Red Bullem Salzburg skládaly hned na osm členů výběru.

Takové rozpoložení sil na druhou stranu neomylně ukazuje rovněž na jisté oslabení domácí ligové scény. Salzburg v nedávné době ve velkém opouštěly opory, pár důležitých hráčů si navíc odsálo i Red Bullem propojené Lipsko (Ilsanker, Teigl, Hierländer), a výsledkem je jeden z nejslabších šampionů za poslední léta, tažený teprve 21letým Guinejcem Nabym Keïtou.

Člen vedení rakouské Bundesligy Christian Ebenbauer se dokonce nedávno nechal slyšet, že si země může dovolit vydržovat maximálně 12-14 profesionálních klubů, což je v přímém rozporu s nedávnými ambiciózními plány na rozšíření (Bundesliga se měla rozrůst až na 20 účastníků), potažmo fúzi se švýcarskou nejvyšší soutěží a vytvoření tzv. Alpské ligy.

Přesto, jak už to tak bývá, počáteční impulz k vzestupu se i v rakouském případě musel zrodit doma. Za ten se dá považovat rozjetí 'Projektu 12', jehož hlavním cílem je nabízet talentům v tvárném věku 15-19 let zvláštní podporu a trénink. Tento program začal fungovat již roku 2009 a prošlo si jím celkem devět členů původní 24členné rakouské nominace na Euro, včetně jistého Davida Alaby...


V rámci skupiny F budeme mít tu výjimečnou čest sledovat v akci současné verze reprezentací, které před vypuknutím Hitlerova řádění zásadním způsobem pomáhaly utvářet charakter poválečné kopané. Jak maďarský, tak rakouský fotbal svými názory inspiroval jistý Angličan Jimmy Hogan. S ním se konkrétně v rakouském prostředí roku 1912 spolčil Hugo Meisl, který stejně jako Hogan sice neviděl nic zkaženého na zaběhlé formaci 2-3-5, zároveň si však oba představovali více pohybu a nevyzpytatelnosti. Poprvé se tedy vlastně zrodila ta krásná idea, že přihrávky jsou efektivnější cestou budování útoku než driblink. Na těchto 'primitivních' základech byl vystavěn možná první báječný mančaft fotbalové historie, jehož "ladný a lehkonohý" projev Hoganovi připomínal waltz. Pak ovšem udeřila první světová válka a po ní už Hogan přesídlil do Maďarska.

Hugo Meisl nicméně vytrval, iluze si nenechal vzít ani debaklem 0:5 od Jižního Německa ihned po utichnutí zbraní, a následně vytvořil mužstvo, které ve 30. letech všem přihlížejícím bralo dech. "Fotbal se (pod Meislovým dohledem) stal téměř exhibicí, jakousi soutěživou formou baletu, kde střílení branek nebylo ničím víc než omluvou pro splétání stovek různých herních vzorců," napsal skvělý britský historik Brian Glanville. Meislova fotbalová filozofie vešla ve známost jako 'Dunajská škola' (šířená a rozvíjená převážně po vídeňských kavárnách), už roku 1924 byla ustavena dvoupatrová profesionální liga a Rakousko brzy poznalo svého prvního lidového hrdinu: Josefa Uridila, robustního centr-forvarda s českými kořeny.

Uridilova éra spadala ještě do 20. let, to opravdové celoevropské uznání však Rakušanům přinesla až následující dekáda symbolizovaná českým rodákem Matthiasem Sindelarem. 'Dunajský vír', jak se živelnému Meislovu fotbalu běžně přezdívalo, tehdy ve 30. letech smetával jednoho soupeře za druhým. Před mistrovstvím světa 1934 'Wunderteam' během tří let na prostoru 31 utkání nastřílel parádních 101 branek, sám Sindelar — na svou dobu neuvěřitelně vyzáblý útočník (veskrze falešná devítka), přezdívaný výmluvně 'Papírák' — registroval v průměru gól na zápas. Sindelar byl vlastně hotovým symbolem rakouské kopané té doby: neměl postavu, zato mozek ano, a jaký!

Bohužel, Sindelarova generace na MS v Itálii potenciál naplnit nezvládla. V semifinále rakouské estéty pokořili domácí atleti a brzy bylo po všem. Ve finále olympijského turnaje 1936 Rakušany znovu udolali Italové a na nadcházejícím světovém šampionátu už kvůli anšlusu žádné Rakousko soutěžit nesmělo. Roku 1939 byl Sindelar ve svém vídeňském bytě nalezen mrtev. Někdo říká, že se mu stal osudným ucpaný komín. Jiní místo toho připomínají, že Gestapo mělo na jeho jméno založenou speciální složku.

Tak jako tak, na Sindelare pořád měl kdo navázat. Z válečného popela v 50. letech povstala ještě jedna skvělá generace, která bramborové medaile z MS 1934 o dvacet let později vyměnila za ty bronzové. Zatímco Meislova mašina sázela v první řadě na týmový projev (Sindelare vhodně doplňovali také Smistik, Horvath, ale i teprve 21letý Bican), tato poválečná éra už čerpala hlavně, ne-li jedině z geniality svého nezpochybnitelného středobodu, Ernsta Ocwirka.

Jeho postava je v podstatě předobrazem rakouského hrdiny dnešní doby, Davida Alaby. Ocwirk toho času definoval klíčovou pozici half-beka, která pro své vrchovaté naplnění vyžadovala nadpozemskou výdrž, brilantní techniku, psychickou i fyzickou sílu a mozek stejně jako svaly. Ocwirk byl přesně takovým ideálem, dokonale všestranným fotbalistou, a rakouskou formaci 2-3-5 doslova na vlastní pěst držel pohromadě. Rakušané pak pod jeho taktovkou ve čtvrtfinále MS 1954 přestříleli domácí Švýcary 7:5 a v utkání o bronz vrátili obhájcům z Uruguaye porážku ze skupinové fáze.

Na tomto místě asi netřeba dvakrát zdůrazňovat, že takovému úspěchu se už krajina jódlování nikdy nepřiblížila. Na další sraz světové smetánky se Rakušané probojovali až roku 1978, kdy uhráli sedmé místo. O čtyři roky později se propadli ještě o jednu pozici níže, a v nastaveném rytmu horších a horších výsledků pokračovali i v 90. letech. Na světovém šampionátu 1998 se loučil poslední velký, skrz naskrz rakouský útočník Toni Polster. Spolu s ním v útoku operoval Chorvat Ivica Vastić, který se o neskutečných 20 let později podepsal také pod jediný rakouský gól na domácím Euru.

Po něm už do začátku Kollerovy éry stojí za zmínku snad akorát poslední zastávka Karla Brücknera v rámci jeho bohaté kariéry hlavního kouče. Prošedivělý stratég se na jih uchýlil ihned po českém výbuchu na ME 2008, aby si ihned vysloužil chválu za okamžitý skalp Francie v kvalifikaci na MS 2010 (3:1). Tehdy však šlo o jedinou výhru v sedmi utkáních a Brückner nakonec po necelém roce ve funkci skončil.





Po úvodní domácí remíze se Švédskem, kdy Rakušané nedokázali svou převahu přetavit v nic jiného než jeden brzký gól z penalty, si možná leckterý fanoušek povzdechl a očekával složitou kvalifikaci. Místo toho se mu však dostalo přesného opaku. V následujících šesti utkáních brankář Robert Almer ze hry neinkasoval ani jednou (pokořil ho akorát jeden Moldavan z puntíku) a překonal tak vousatý rekord krajana Friedricha Koncilii zkraje 80. let minulého století v otázce kvalifikační neprůstřelnosti.

Devět rakouských výher v řadě a především triumfy v Rusku, kde akrobatickým finišem rozhodoval Marc Janko, i ve švédském Stockholmu (4:1!) z Rakušanů okamžitě učinily obávanou firmu. Najdou se sice tací, kdo poukazují na absenci opravdové evropské extratřídy mezi rakouskými soupeři (a prohry v přátelských duelech s Tureckem, Švýcarskem i Brazílií), ovšem to poklidnému rakouskému waltzu kvalifikační skupinou na lesku vážně příliš neubírá.

Zde je na druhou stranu mít na paměti, že si Marcel Koller po celou dobu mohl užívat velkého luxusu, kdy mu téměř nikdy žádná velká opora nechyběla na srazu. Almer si sice v říjnu 2015 vážně poranil koleno, to ale až po odehrání všech soutěžních duelů, a nakonec je tedy jedním z neuvěřitelného počtu sedmi mužů (!), kteří zasáhli do každého jednotlivého kvalifikačního utkání. Když dole mrknete na ideální základní sestavu a odmyslíte si pozici Dragovićova parťáka (která je jako jediná doširoka otevřená soutěži), vězte, že všech zbylých 10 hráčů dohromady poskládá všehovšudy čtyři kvalifikační omluvenky. Čtyři, z toho dvě absence byly důsledkem karetních trestů. To se to potom hraje a sehrává...


Když do Rakouska roku 2011 přicházel, Marcel Koller v žádném případě neměl posvěcení od každého domácího odborníka. Mnoho bývalých hvězd, včetně Herberta Prohasky, se proti Švýcarově jmenování dokonce veřejně ohradilo. Jenže rakouský svaz si stál za svým a nyní těžko něčeho lituje.

Argumenty proti Kollerově jmenování existovaly zhruba dva. Zaprvé kouč nebyl Rakušanem, což se ale v tuhle chvíli u milovníka vídeňské filharmonie a tradičních pokrmů jako schnitzelu, sacheru či tafelspitzu nezdá příliš relevantní. Zadruhé Kollerovy předešlé úspěchy působily poněkud zastarale; na startu milénia byl sice jmenován švýcarským trenérem roku poté, co St. Gallen po stoleté odmlce dovedl k titulu a následně na podzim 2000 v prvním kole Poháru UEFA zaskočil Chelsea, jenže vzápětí už akorát slavil jedny další mistrovské vavříny (s jeho srdcovkou Grasshoppers, 2003) a postup z Bochumí zpátky do elitní německé ligy (2006), jinak nic.

Bylo to nicméně právě Kollerovo angažmá v Bochumi, co zřejmě šéfy rakouské kopané přesvědčilo. Už tam se trenér potkal se svým nynějším kapitánem Christianem Fuchsem, kterého podepisoval roku 2008, a společnými silami následně přeměnili rakouskou kabinu v mnohem uvolněnější prostředí. Fuchs je známý vtipálek a čerstvý miláček sociálních sítí, zatímco běžně tykající Koller sice od svých svěřenců přísně vyžduje vykání, avšak zároveň je souhrnně označuje za své 'milé zeťáky'.

Dnes je 55letý Marcel Koller jednou z hlavních tváří úspěšné rakouské evoluce. Jeho systém 4-2-3-1, flexibilně mutující do 4-3-3, se ukazuje být použitelný nejen pro dospěláky, ale i na všech mládežnických úrovních — rakouská jednadvacítka se teď zdá být nejblíže své první účasti na Euru — a jeho nadšení pro velkoplošný presink i dobrodružného brankáře (Almer se svou kvalitní levačkou skutečně mnohdy operuje jako takzvaný sweeper keeper) nemá nijak daleko k moderní německé trenérské škole.




Rakousko není zvyklé na fotbalové hrdiny. Tradičně se v alpské zemi jako polobozi přirozeně vnímali spíše skokani na lyžích, potažmo sjezdaři jako Hermann 'Herminátor' Maier nebo Annemarie Moser-Pröll, rekordmanka v počtu vítězství v anketě sportovní osobnost roku. David Alaba je teď v podstatě prvním žhavým poválečným kandidátem na to stát se podobným hrdinou lidu jako jeho protějšci ze zimních sportů. Pokud jím už tedy není.

Přitom před pár lety byste něco takového zrovna do Alaby netipli. Rakousko lze na rozdíl od Německa posledních let jen těžko označit za přívětivou zemi, co se vztahu k imigrantům týče, přesto nyní na Rakušany z všudypřítomných billboardů kouká zrovna černoch s nigerijským otcem a matkou z Filipín. To on byl také roku 2014 vybrán jako 'tvář perspektivní rakouské mládeže' pro reklamní spot Rakouské banky. To on o pár měsíců dříve ve zmíněné anketě o největší sportovní osobnost roku konečně navázal na posledního vítěze z fotbalového prostředí — Toniho Polstera (1997).

David Alaba se dnes rovná absolutnímu fenoménu. Je samozřejmě nefér takhle srovnávat napříč jednotlivými odvětvími, ale jestliže Herminátor si svůj první vyhraný závod světového poháru připsal v čerstvých 24 letech, o rok mladší Alaba na něho stále má pohodlný náskok. Už když mu bylo sedmnáct a nacházel se na startu své teprve druhé sezony v áčku Bayernu, Louis Van Gaal odmítal jakékoliv letní oslabení prorockými slovy: "My nepotřebujeme Samiho Khediru, máme přece Alabu!"

Vskutku — Alaba sice zprvu prorazil v obraně, nikoliv na Khedirově pozici, ale nástup měl beze zbytku dechberoucí. V prosinci 2011 se stal v 19 letech nejmladším vítězem ankety pro rakouského fotbalistu roku a od té doby ho z trůnu nikdo nesesadil. Na jaře 2012 zazářil v semifinále Ligy mistrů proti Realu Madrid, a kdo ví, nebýt jeho smolné žluté karty, možná by Bayern zvládl i samotný vrchol milionářské s Chelsea. Na takový triumf si tedy Alaba musel počkat o sezonu déle. Ještě coby teenager byl mnohými vnímán jako jeden z elitních levých beků planety; již coby 20letý hoch se vydatnou měrou podílel na posvátném treblu.

David Alaba postupem času vyrostl v prototyp moderního fotbalisty. V době, kdy se všestrannost cení nadevše, a často i v duchu anglického hesla "Jack of all trades, master of none" (všechno zvládne, ale nic z toho na výborné úrovni) jaksi omlouvá průměrnost, David Alaba se naopak blíží spíše naplnění konceptu dokonalosti. Slabinu na jeho projevu v podstatě nenajdete. Hru čte na nejvyšší možné úrovni, je skvělý v situacích jeden na jednoho, vždy přesně ví, kdy soupeře napadnout, a kdy ho jen stínovat, snad nikdy se neunaví a jeho škála přihrávek se zdá nekonečná. Když letos Alaba poskládal těsně vedle sebe dva tři horší výkony (a že třeba jedno osmifinále LM s Juventusem vyloženě nezvládl), fanoušci Bayernu po sobě začali zmateně pokukovat, co že se to s ním stalo. Takovým ztělesněním konzistence a neomylnosti on normálně je.

Obvykle nejčastěji vyzdvihovaným Alabovým atributem je každopádně adaptabilita. A ve finále taky několikarozměrná užitečnost. Sám Alaba prý před letošní sezonou neměl ponětí, že by kdy zvládl stopera, přitom ho v Guardiolově rozestavení se třemi obránci v klidu zastal a na přelomu letošního roku tak v podstatě sám zmírnil efekt vlny zranění Bayernu. Samotný Pep nedávno slavně prohlásil, že Alaba je jeho "bůh" a nejspíš i "budoucí nejlepší hráč klubové historie", který za Bayern stihl nastoupit "na 10 různých pozicích". Ale co bychom se krotili, proč nepřidat i tu zbývající jedenáctou?

Ačkoliv to na první poslech může znít divně, Guardiola v Alabovi objevil svého Messiho z Barcelony — nadpozemský talent, který ať už postaví kamkoliv, nikde ho zaboha nezklame. Greg Johnson tuto paralelu ve svém vynikajícím článku pro Squawku vysvětluje následovně: "Při absenci Lionela Messiho se Rakušan v Bayernu stal taktickou múzou Pepa Guardioly, operující jako stoper, bek, štítový záložník, dynamický záložník, krajní záložník, podhrotový útočník, specialista přes standardky, a jednoduše se ctí nosící jakýkoliv další převlek, který si od něj trenér žádá."

Líp by to už napsat nešlo...




Dospělo již konečně zlobivé dítě rakouského fotbalu v zodpovědného dospěláka? Odpověď možná stále zní "nikoliv" — však před pár dny Arnautović podle všeho během přátelského zápasu plivl na Nizozemce Teteho a ve Stoke-on-Trent odmítá podepsat kontrakt, který by mu nezaručoval vysněných 80 tisíc liber týdně. Nicméně faktem zůstává, že bývalá naděje Twente za sebou má zdaleka nejkonzistentnější sezonu v kariéře, a v 27 letech se vlastně podruhé ocitá na prahu slávy. Druhou šanci ve velkoklubu už asi nedostane, ale přízeň širého publika si teď na Euru může vybojovat celkem snadno.

Když roku 2013 Arnautović přicházel do anglického Stoke, bulvární plátek Daily Mail ho vítal titulkem "Zapomeňte na šíleného Maria... seznamte se se šíleným Markem". Právě s Balotellim se kdysi v Interu rakouské enfant terrible notně sblížilo a společně i zvlášť pak napáchali řadu vylomenin. José Mourinho svou posilu pro sezonu 2009/10 popsal jako "fantastického člověka s přístupem děcka", což Arnautović záhy potvrdil, jakmile se na prvním tréninku Werderu objevil s nápisem "vítěz Ligy mistrů" na kopačkách — ačkoliv tehdy za Inter v milionářské soutěži neodehrál ani minutu.

Werder se rakouského křídelníka po třech sezonách zbavoval moc rád, o čemž svědčí i jeho cenovka v hodnotě dvou milionů liber. Za celý svůj čas v Brémách se Arnautović suverénně nejvíc proslavil svou zběsilou jízdou po dálnici ve tři ráno, kdy na policistovu snahu udělit mu pokutu suverénně reagoval slovy: "Drž hubu, vydělávám tolik, že bych si moh' koupit tvůj život!"

Arnautović byl ve Werderu jako fotbalista relativně k ničemu, ačkoliv šancí dostal ažaž (14 gólů v 72 ligových startech), proto nikdo nečekal, že by ve Stoke mohl jakkoliv zazářit. Jenže po třech úplných sezonách si Mark Hughes může mnout ruce. Především na podzim trio Arnautović - Bojan - Shaqiri v tichosti zatápělo většině soupeřů, a jejich kolektivní fazóna v prosinci ukázkově kulminovala v jasnou výhru nad Manchesterem City. Sám Arnautović tehdy zavěsil dvakrát, aby nakonec s 11 brankami alespoň vyrovnal předešlé počiny Mameho Dioufa (2014/15) a Ricarda Fullera (2008/09), které představují nejplodnější individuální sezony hráčů Potters v éře Premier League.

Co Marka Arnautoviće přivedlo na 'správnou cestu'? Sám hráč svou nápravu připisuje narození potomka, a tomu se asi skutečně dá do jisté míry věřit — ono se škvrnětem na krku chodit pařit pětkrát týdně, jak se psávalo za křídelníkových časů v Interu, to není dost dobře proveditelné. Na každý pád, Arnautović je teď v podstatě antitezí sebe samotného; loni v létě si stěžoval na to, že letní příprava začala moc pozdě, že měl příliš času na odpočinek, a manažer Hughes ho potom veřejně chválil za přídavky na cvičišti.

Pracovní morálka se rázem začala zmiňovat mezi přednostmi kdysi líného forvarda a konkrétně z tohoto aspektu — Arnautovićova vzorného vracení se — velmi těží i Rakousko. Křídelníkovy statistiky v kvalifikaci nebyly nijak dechberoucí (podílel se na pěti gólech, z toho tři takové schytalo slaboučké Lichtenštejnsko), ovšem jeho vyrovnané výkony mu letos na jaře stejně vynesly první cenu pro nejlepšího rakouského reprezentanta roku. I před Alabou. A zcela po zásluze.




Hned úvodem je potřeba ještě jednou zdůraznit, že Marcel Koller v kvalifikaci vůbec neměl potřebu rotovat, a pokud nemusel, tak ustálený základ jednoduše neměnil. Proto je nyní Rakousko na jednu stranu čitelné, na stranu druhou ale také nesmírně sehrané, což se projevuje především v dobře organizovaném presinku i vypilovaných signálech při útočných standardních situacích. Jak Zlatko Junuzović, tak David Alaba jsou navíc velmi zručnými specialisty.

V rakouské brance bude stát již zmíněný rekordman Robert Almer, který se loni po třicítce vrátil z Německa do Austrie Vídeň a aktuálně zosobňuje jediného doma působícího reprezentanta. Almer nahradil v Austrii podstatně mladšího Heinze Lindnera (25 let), který zřejmě začne chytat příští kvalifikační cyklus, pokud se tedy zároveň zvládne prosadit v Eintrachtu Frankfurt. Záda pak bude Almerovi krýt Ramazan Özcan (nevyužitým backupem byl už před osmi lety), velký flegmatik, čili patrně ideální dvojka, ale také viník několika ošklivých minel v národním dresu. Jeho dobré výkony každopádně letos pomohly udržet v první Bundeslize Ingolstadt.

Kraje obrany dřív byly slabinou rakouské reprezentace, dnes by se ovšem daly považovat za regulérní silné stránky týmu. Christian Fuchs roku 2008 cestoval na Euro ještě jako zástupce průměrného rakouského Mattersburgu, teď už se mu ale na krku houpe medaile pro vítěze Premier League. Výtečný společník do kabiny je zároveň kapitánem Rakouska a z Leicesteru přicestoval po vynikajícím jaru, kdy napříč celou anglickou soutěží neměl na levém beku konkurenci. Opačnou postranní linii bude obdělávat Florian Klein, pracovitá motorová myš s velkým apetitem pro útočení, která si napravo velmi sedne s Martinem Harnikem, svým spoluhráčem ze Stuttgartu.

Střed obrany nabízí jediný tučnější otazník. Aleksandar Dragović je jasný: skvělý na balonu, čili pro Kollera zvlášť důležitý, v 25 letech navíc relativně mladý, ale i adekvátně zkušený, a po třech sezonách strávených v Dynamu Kyjev se otevřeně poohlíží po novém angažmá, takže by skauti měli zpozornit. Jeho parťák už je nicméně neznámý. Sebastian Prödl je podobný případ jako Fuchs — rovněž coby 20leté ucho ze Štýrského Hradce sbíral zkušenosti už na domácím šampionátu, nyní platí za vyslance Premier League a z lepší formy se těšil v tomto kalendářním roce. Přesto se vedle Dragoviće všeobecně počítá s Martinem Hintereggerem, letos mimo jiné autorem dvou vlastenců v dresu Gladbachu, ale zároveň 'modernějším' obráncem v porovnání s Prödlem. Tou vůbec nejlepší volbou by možná byl Kevin Wimmer, který letos v Tottenhamu dostal nečekanou porci herního prostoru díky zranění Vertonghena, jeho čas ale nejspíš nadejde až cestou na mistrovství světa v Rusku.

V záloze v poměrně ofenzivní roli operuje David Alaba, jakýkoliv Rakušan, s kterým se budete o reprezentaci bavit, však nikdy nezapomene zdůraznit také nepostradatelnost jeho dvou kumpánů. Julian Baumgartlinger napříč nominací vlastně ani nenachází adekvátní náhradu (nenápadný ex-lídr v Salzburgu Stefan Ilsanker zároveň pokrývá jak jeho, tak Alabu) a celá země si nedokáže představit, co by se stalo, kdyby se náhodou nová posila Leverkusenu zranila. Někdejší kapitán jednadvacítky propojuje obranu se zálohou, hrozně moc toho oběhá (za Mainz při březnové výhře nad Bayernem dokonce 13,6 kilometrů), zároveň inteligentně obírá soupeře o balony a málokdy kazí. V Mohuči si připisoval bezmála čtyři úspěšné obranné zákroky na zápas a jeho defenzivní práce bude naprostou alfou a omegou rakouského úspěchu. Když nedávno chyběl proti Turkům, Rakušané očekávaně padli. Stránka Abseits.at ho nedávno korunovala 'Pánem odražených balonů'.

Ofenzívu bude výrazně podporovat Zlatko Junuzović, poslední vládce ankety o rakouského fotbalistu roku z dob 'před Alabou', který v závěru sezony zlepšenou formou a celkovým přísunem 11 asistencí vydatnou měrou dopomáhal Werderu k záchraně v Bundeslize. 'Presující mašina' zde spolu s obránci Suttnerem a Prödlem i útočníky Harnikem a Okotiem zastupuje vzývané semifinalisty mistrovství světa do 20 let z roku 2007.

Jeho tehdejší parťák Martin Harnik je obecně stavebním kamenem Rakouska, a druhý nejzkušenější internacionál po Fuchsovi, ovšem jeho nedávná klubová forma leckoho straší. Harnik přišel ve Stuttgartu postupem času o místo v základní sestavě, vstřelil jen dva góly a nyní skousává historický sestup. Jeho i Arnautovićovy náběhy na křídlech jsou však pro Kollera naprosto zásadní. Mizerné Harnikovo rozpoložení by jinak zřejmě dalo příležitost nadšenému driblérovi z Luzernu Jakobu Jantscherovi.

Na ofenzivní posty včetně toho Junuzovićova dále aspirují také dva nejžhavější rakouské talenty v nominaci. Dvaadvacetiletý Marcel Sabitzer, opora budoucího nováčka nejvyšší německé soutěže RB Lipsko, nabízí v první řadě kreativitu a tvrdou ránu z dálky, pročež ho Koller v kvalifikaci rád využíval v závěrech utkání, zatímco stejně starý Alessandro Schöpf do reprezentace nakoukl teprve letos v březnu a ve Francii se bude snažit obhájit svou nálepku pátého nejdražšího Rakušana historie poté, co v lednu za šest milionů eur přestoupil do Schalke.

Na hrotu zažívá renesanci 32letý Marc Janko, který po dvou depresivních letech v Trabzonsporu našel stabilitu v Sydney a nyní válí za Basilej. V reprezentaci se v průměru trefuje v každém druhém utkání a za švýcarské šampiony letos ve všech soutěžích úřadoval hned dvacetkrát. Jeho permanentní opálení je možná úsměvné a francimorovská postava často vede k podceňování, ale to v žádném případě není radno — Janko dřív s 39 góly vládl evropským kanonýrům a jeho levačka je stále seřízená jako málokterá jiná. Za bývalým střelcem Salzburgu potom čekají na šanci zmařený talent Rubin Okotie a Lukas Hinterseer, jenž má za sebou obstojnou premiérovou sezonu v Německu (Ingolstadt).