Představení účastníků ME 2016 - Ukrajina

Poprvé bez ikonického útočníka Andrije Ševčenka, kterého si ale budete moci všimnout alespoň na lavičce v roli asistenta trenéra, se Ukrajina vydává na svůj třetí turnaj po rozpadu Sovětského svazu. Předešlé domácí Euro Blochinově partě hrubě nevyšlo, jaká z mnoha variant ukrajinského boršče nám tedy bude servírována tentokrát?

Ukrajina vchází do turnaje s asi vůbec nejsložitějším rozložením sil na klubové scéně ze všech účastníků. Titul sice obhájilo Dynamo Kyjev, na tradiční evropskou sílu z Doněcku nicméně v obou vzájemných zápasech vůbec nestačilo, a ozývají se tedy hlasy, že nehrát Šachtar v exilu daleko mimo svůj 'ruský' domov, lize by vládl i nadále.

Bývalý skvělý útočník Sergej Rebrov každopádně v kyjevském Dynamu odvádí na nováčka výtečnou práci, to se mu rozhodně musí nechat, a jeho milovaný klub nyní představuje jeden z mála nestagnujících subjektů na ukrajinském poli.

Metalist Charkov, donedávna stabilní účastník Evrpské ligy, se například nachází v zoufalé situaci poté, co majitel klubu — a spojenec vystrnaděného prezidenta Janukovyče — po revoluci roku 2014 nuceně opustil zemi. Dněpr Dněpropetrovsk má potom kvůli finančním problémům na jednu sezonu zakázán přístup do evropských pohárů a jeho vlastník Igor Kolomojskyj (prý druhý nejbohatší muž na Ukrajině) podle všeho na chodu klubu kompletně ztratil zájem.

Druhořadé či třetiřadé celky jsou na tom mezitím ještě hůře. Dva Metalurgy, z Doněcku i Záporoží, v uplynulých dvou sezonách vyhlásily bankrot a po skončení tohoto ročníku jejich příklad následuje také Volyn Luck. Tavrija Simferopol a FC Sevastopol pak působí ve vlastní krymské lize, kterou UEFA sice posvětila, ale stále ji neuznává jako oficiální.

Rusko-ukrajinský spor zároveň výrazně promlouvá i do chodu národního týmu. V březnu v nominaci nefiguroval byť jen jediný v Rusku hrající fotbalista, a ačkoliv se fotbalová federace křečovitě dušovala, že za tím žádné politické úmysly nevězely, každý na Ukrajině věděl své.

Stejná situace se původně opakovala i v květnu, když na Euro nebyli povoláni útočník Selezňov a záložníci Zinčenko s Butkem (přičemž první a poslední jmenovaní se už dříve stihli vrátit do Šachtaru), ovšem tohle kompletní trio nakonec do Francie po spěšném dopsání na soupisku přesto putuje — což jedině nahrává spekulacím, že trenér Fomenko nemá nad reprezentací plnou kontrolu a je spíše svazovou loutkou.

"Viděl jsem komentář spekulující nad tím, že Selezňov, Butko a Zinčenko byli povoláni až poté, co mužstvo odletělo na kemp do Itálie, z toho důvodu, aby se nemohli účastnit kyjevského setkání fotbalistů s veřejností těsně před odjezdem na šampionát. Přítomnost těchto tří by totiž mohla vést k... nepříjemnostem," snaží se mi složitost situace vysvětlit ukrajinský blogger Vadim Furmanov a nezastírá, že přitom sám tápe.

Ovlivní taková absurdní, ba toxická atmosféra i samotné šance Ukrajiny na nadcházejícím šampionátu?


Dějiny ukrajinského národního týmu jako takového se s výjimkou jednoho krátkého meziválečného intermezza (1925-35) píší výhradně po rozpadnutí Sovětského svazu, už v jeho rámci ale Ukrajinci hrávali první housle. Lize nejčastěji vládlo kyjevské Dynamo a jejím historicky nejproduktivnějším hráčem je Oleg Blochin. Ten zároveň vede i střeleckou tabulku sovětské reprezentace, kde ho z druhého místa doplňuje jeho jmenovec Protasov, rodák z ukrajinského Dněpropetrovsku. Ještě na Euru 1988, kde to sborná dopracovala až do finále, úvodní duel s Nizozemskem načínalo hned devět borců z Dynama (později alespoň sedm). Taková byla tehdy dominance bílomodrých, kteří těžili mimo jiné z klubové příslušnosti vysoce postaveného oficíra komunistické strany Volodymyra Ščerbytského.

Skutečně, ukrajinská krev celosvětovou kopanou poznamenala možná výraznější měrou, než si leckdo z nás uvědomuje. Valerij Lobanovskij, dvojnásobný vítěz Poháru vítězů pohárů, je například dodnes jmenován mezi nejvlivnějšími trenéry fotbalové historie. A bývalý skvělý křídelník Andrej Kančelskis, kultovní hrdina mnohých fanoušků Manchesteru United a svým způsobem průkopník, zase možná po rozpadu SSSR raději reprezentoval Rusko, narodil se však na Ukrajině a do Anglie mířil ze Šachtaru, později třetího postsovětského vítěze Poháru UEFA (2009).

Pakliže éra před stěžejním rokem 1991 patřila zejména Olegu Blochinovi, jeho hrdým nástupcem v čistě ukrajinských barvách byl samozřejmě Andrij Ševčenko. Ten jinou ikonu Dynama napodobil jednak triumfem v anketě Zlatý míč (2004), jednak sám vládne historické tabulce střelců svého národního týmu. 'Ševa' je se svými šesti kvalifikačními trefami výrazně podepsán také pod prvním velkým úspěchem ukrajinské kopané, účastí na mistrovství světa 2006. Tam navíc žlutomodří rozhodně nezklamali a na penalty se přes Švýcarsko prodrali až do čtvrtfinále, kde se museli sklonit před pozdějšími šampiony z Itálie.

To Ševčenkova derniéra na velké scéně už příliš důstojná nebyla. Ukrajinci sice měli tu čest roku 2012 pořádat spolu s Poláky mistrovství Evropy, sami však vyřazovací část po jediné výhře nad Švédskem sledovali akorát v televizi. Sám Ševčenko právě seveřany dvěma góly sestřelil, pro poslední utkání už ale ani nefiguroval v základu a po turnaji se vydal na dráhu (prozatím neúspěšného) politika.





Ukrajinská cesta na šampionát byla trnitá, a to mimo jiné i pro výše zmíněnou rusko-ukrajinskou krizi. Kvůli válce se často měnila dějiště utkání i jejich data a snad i takový neklid se potom promítl do stěží přesvědčivých výsledků Fomenkovy party.

Ukrajinci vykopli jen sotva inspirativní domácí prohrou se Slovenskem a zklámáni budou také z vlastní neschopnosti vstřelit alespoň jednu branku Španělsku. Suverénně největší pobouření pak na Ukrajině vzbudila očividná Fomenkova hra na bezbrankovou remízu ve druhém klání se Slovenskem, ačkoliv by v tu chvíli případné vítězství žlutomodré výrazně přiblížilo přímému postupu. Trenér tehdy v zoufalé snaze nepovzbudit ukázkově mrtvolný projev svých svěřenců střídal teprve v 91. minutě, když na plac namísto jednoho útočníka přivedl útočníka druhého, a od novinářů to posléze v médiích pěkně schytal.

Bod ze slovenské půdy nebyl jediným úkolem, který si Fomenko uložil a náležitě splnil — Blochinův nástupce zároveň po špatném domácím Euru toužil vyztužit defenzívu, což se mu za pomoci výtečné stoperské dvojice Chačeridi-Rakyckyj vskutku povedlo. Ukrajinský obranný val byl pevný po celou dobu, připustil jen hubené prohry 0:1 a dohromady kapituloval všehovšudy čtyřikrát. Akorát tři týmy na tom byly lépe.

Tuto vizitku si pak Ukrajinci výrazně nepošramotili ani v baráži, kde nejprve proti Slovincům doma udrželi nulu (už sedmou v rámci celého cyklu!), a posléze venku uhráli zcela vyhovující remízu 1:1. Otázkou nicméně zůstává, jak jsou nyní Ukrajinci na turnaj bezprostředně připraveni, neboť tři inkasované góly v přípravném duelu s jinak bezradným Rumunskem poněkud hlasitě bijí na poplach.


Kdokoliv by vám tvrdil, že čekal Fomenkovo jmenování do čela reprezentace po zklamání, které znamenalo Blochinem oddirigované domácí Euro 2012, ten by vám bohapustě lhal. Fomenko ostatně ani zdaleka nebyl první volbou ukrajinského svazu, který před ním oslovil Andrije Ševčenka i zástup zahraničních trenérů včetně Harryho Redknappa, takže není divu, že se jeho jmenování setkávalo s lhostejným výrazem přihlížejících.

Mychajlo Fomenko bude na turnaji třetím nejstarším trenérem, přesto jeho životopis nebudí větší respekt. Za 33 let vystřídal celkem 19 zaměstnavatelů a vzrušení nabízí jenom pohled na začátek 90. let — tehdy Fomenko nakoukl do Bagdádu, aby posléze roku 1993 s Dynamem Kyjev získal svůj jediný titul v trenérské roli.

Do pozice lodivoda ukrajinského národního týmu byl tento protřelý šedesátník technicky ponížen, nikoliv povýšen — předtím totiž pracoval přímo na ukrajinském svazu, v jehož rámci řídil takzvaný trenérský výbor. Stejně jako jeho předchůdce Oleg Blochin, rovněž Fomenko je hráčskou ikonou kyjevského Dynama a bývalým reprezentantem Sovětského svazu, a ačkoliv jeho jméno nedosahuje ani zdaleka takového celosvětového ohlasu jako to Blochinovo, trenérem je dost možná schopnějším.

Národní tým pod Fomenkem vyhrál víc než 70 % zápasů a v žebříčku FIFA vystoupal až na současnou 19. příčku. Jen málo navíc chybělo, a právě jeho dílem se Francie senzačně nepodívala na předloňské mistrovství světa, kam proklouzla jedině díky perfektní barážové odvetě (3:0 po prohře 0:2 na ukrajinské půdě). Obecně každopádně Fomenko platí za nesmírně konzervativního a opatrného kouče, což bezkonkurenční ofenzivní hvězdy týmu Konopljanku a Jarmolenka napříč kvalifikací na tento turnaj občas nepěkně svazovalo.




Jarmolenko s Konopljankou byli zejména před přesunem druhého jmenovaného do Evropy západními médii často zobrazováni jako dvojčata — a to i přesto, že jsou mezi nimi poměrně velké odlišnosti nejen z hlediska tělesné stavby (Jarmolenko je vyšší a sílu řadí ke svým přednostem), ale i herního stylu. Zatímco současný křídelník Sevilly je v první řadě driblérem a kreativní silou týmu, opora ukrajinského mistra Dynama Kyjev ráda natahuje z dálky a střílí góly.

Zásadní rozdíl spočívá i v otázce přínosu národnímu týmu. Andrij Jarmolenko byl již v 17 letech poněkud bizarně přirovnán ke svému jmenovci Ševčenkovi (jehož číslo 7 nyní nosí) a střelecký potenciál se mu dlouho nedařilo naplňovat, v posledních letech se však mimo jiné proto ukazuje být největším tahounem svých mančaftů. Jestliže Konopljanka v kvalifikaci zavěsil akorát dvakrát a v klíčové baráži ho šlo sotva vidět, Jarmolenko byl zdaleka nejspolehlivějším střelcem Fomenkova výběru a třetinu svých branek (dvě) si rozložil do obou duelů se Slovinskem, přes které Ukrajina na Euro postupovala.

Jarmolenko je se svou postavou (měří 189 cm) vpravdě neortodoxním křídelníkem, jeho výběhy z pravé strany do středu a jedovatá palba silnou levačkou jsou však neuvěřitelně efektivní a konstantní zbraní nejen ukrajinské reprezentace. Na domácí scéně letos Jarmolenko svému mateřskému Dynamu dopomáhal k obhajobě titulu, když se na gólu podílel v průměru v každém ligovém utkání (13 branek a 10 asistencí ve 23 startech), a zároveň byl i důležitou postavou prvního kyjevského tažení do vyřazovací fáze Ligy mistrů od sezony 1999/2000.

Už dávno je jasné, že Jarmolenko ukrajinskou nejvyšší soutěž přerostl nejméně o jednu hlavu, a právě tahle akce má být konečně jeho vstupenkou na západ. Bude?




Jen málokdo na Ukrajině pochybuje o tom, že ve Viktoru Kovalenkovi národní tým brzy najde novou oporu. Dvacetiletý záložník si zatím přirozeně nemůže nárokovat pevné místo v základní sestavě, ovšem vzhledem ke své taktické vyspělosti a všestrannosti může zastat v podstatě jakoukoliv úlohu ve středovém trojzubci a měl by tedy na turnaji dostat alespoň nějaké ty cenné minuty herního času.

V takovém případě se před největší nadějí Šachtaru Doněck mějte na pozoru. Jde o důrazného a energetického box-to-box záložníka s nebezpečnou střelou z dálky a vytříbenou schopností urychlit založení útoku. Ačkoliv sám Kovalenko za své vzory označuje míčové distributory Toniho Kroose a Andreu Pirla, nejlépe své schopnosti prodá spíše v roli trequartisty (víceméně podhrotového hráče), kde může výrazně připomínat třeba Kaká z dob jeho působení v AC Milán.

Na mládežnické úrovni už Kovalenko dokázal v podstatě vše. Je výrazně podepsán pod rok starou jízdou Šachtaru do finále mládežnické verze Ligy mistrů, když i přes patálie se zraněními na vlastní pěst zosnoval semifinálový postup přes Anderlecht (napříč oběma zápasy se trefil třikrát a jednou asistoval), a na následném mistrovství světa do 20 let zaujal i navzdory relativně brzkému vypadnutí Ukrajiny už v osmifinále. Jeho pět branek a dvě gólové nahrávky mu přihrály korunu pro krále střelců; jeho nebezpečné standardky a skvěle načasované vběhy do pokutového území soupeřů potom zase bouřlivý ohlas diváků.

Mladíkovi, o něhož se v 11 letech spolu se Šachtarem rvalo i Dynamo Kyjev, nyní zbývá už akorát dobýt dospělou scénu — a i v tomto směru již stihl podniknout první výrazné kroky. Na jaře po odchodu Alexe Teixeiry do Číny už povětšinou nechyběl mezi jedenácti vyvolenými trenéra Mircey Lucesca a zejména na mezinárodní scéně se ukázal být neodolatelnou silou; načínal každý z vyřazovacích soubojů Evropské ligy a právě jeho výkon vydatnou měrou pomáhal smést Bragu v odvetě čtvrtfinále (o výhru 4:0 se zasadil gólem a asistencí).

Napříč dvěma březnovými přátelskými duely si Kovalenko odkroutil celkem 135 minut, a tak se s ním pomalu musí začít počítat i jako se stálou součástí inventáře ukrajinského seniorského národního týmu.




Hned v brance narážíme na první evidentní slabinu. Andrij Pjatov je známý labil, pořád se ještě nenaučil chytat střely z dálky a v přípravě proti Rumunsku byl tučně podepsán pod dvěma ze tří inkasovaných gólů. Jediným štěstím jedničky Šachtaru (která na posledním Euru minelou dovolila skórovat Waynu Rooneymu, ale jinak, pravda, sem tam dovede mít i senzační zápas) je tudíž situace, kdy Denys Bojko převážně vysedává v tureckém Beşiktaşi, kam se přesunul teprve letos v zimě, a zřejmě talentovanější Mykyta Ševčenko je prozatím moc mladý na to, aby startoval na tak velké akci.

Poměrně daleko k ideálu má rovněž obsazení obou krajů obrany. Vjačeslav Ševčuk nalevo a Arťom Fedeckyj napravo sice oba vyhráli Pohár UEFA a na ukrajinskou ligu ještě pohodlně stačí, dohromady jim je nicméně 68 let, což by se ve Francii mohlo Ukrajině při větším tempu vymstít. Naproti tomu stoperská dvojice by mohla platit za jednu z těch spolehlivějších na turnaji; Rakyckyj s Chačeridim jsou sice od roku 2009 rivaly na klubové scéně, přibližně od půlky kvalifikace na předloňské MS však utváří vysoce funkční a stabilní tandem v srdci ukrajinské obrany. U Chačeridiho každopádně bacha na jeho disciplínu, ta už v minulosti stála jeho trenéry pěkných pár nervů.

Postupem do zálohy se dostáváme k oficiálně nejlepšímu hráči samostatné ukrajinské historie, Anatoliji Tymoščukovi (ano, roku 2011 skutečně ve fanouškovské anketě předčil Ševčenka), který už ale ve 37 letech celkem logicky nemá v týmu neohroženou pozici startéra jako dřív. Místo toho sice zůstává de facto kapitánem, jinak je už ale především rozdílovou postavou v kabině, zatímco jeho schopným nástupcem na hřišti se v roli štítového záložníka jeví být Taras Stěpaněnko ze Šachtaru. Tymoščuk si od odchodu do Kazachstánu v reprezentaci odbyl jedinou soutěžní minutu, když ho Fomenko sportovně pustil na plac v závěru rozhodnuté odvety baráže o účast na tomto turnaji.

Vedle Stěpaněnka by měl působit pracovitý a všestranný Ruslan Rotan, který při Tymoščukově absenci a vlastní přítomnosti (která vzhledem k jeho skleněnosti také není zaručena) tradičně nosívá kapitánskou pásku. Třetím mušketýrem do party pak může být vesměs kdokoliv z kvarteta Rybalka - Harmaš - Kovalenko - Zinčenko (čerstvě nejmladší střelec v dějinách ukrajinského nároďáku) s tím, že pro exlibereckého Rybalku zásadním způsobem hovoří velká trenérova důvěra v klíčové závěrečné fázi kvalifikace. S Rotanem bude nejspíš alternovat Sydorčuk, který střed pole v Dynamu Kyjev obyčejně sdílí s Rybalkou či Harmašem.

Křídla jsou jasná, tam se není o čem bavit — Jarmolenko nevynechal ani jedno kvalifikační utkání, Konopljanka potom zmeškal akorát to úplně první. Oba budou driftovat do středu pole a využívat svých silnějších nohou, zatímco klasické ostré křídlo pro pravou postranní čáru představuje Oleksandr Karavajev. To pro Konopljanku vlastně vůbec neexistuje backup, což je navýsost zarážející — Fomenko zde překvapivě opomenul veterána Olega Husjeva, který jednak zvládne zaskočit i napravo, a jednak odehrál perfektní sezonu v dresu mistrovského Dynama (dokonce se na stará kolena, ve 33 letech, poprvé v kariéře dostal na hranici 10 ligových gólů v sezoně).

Také v útoku lze postrádat pár jmen. Marko Dević, kterého Vadim Furmanov i ve 32 letech stále považuje za nejschopnějšího ukrajinského útočníka, z reprezentace vypadl už v průběhu roku 2014, zatímco Arťom Kravěc byl až doposud její pevnou součástí (a v kvalifikaci platil za jednookého krále mezi slepými, co se plodnosti 'devítek' týče), ale místenku v letadle do Francie ho stála příšerná jarní forma v dresu sestupujícího Stuttgartu, za který na prostoru 594 ligových minut vstřelil všehovšudy jeden gól. Místo něho dostává trochu nečekanou šanci vytáhlý Pylyp Budkivskij, jenž doma na Ukrajině prožil suverénně nejlepší ročník ze všech povolaných hrotů.

O startérovi se nicméně dozajista bude rozhodovat mezi problémovým Romanem Zozuljou, který většinu kvalifikace zmeškal kvůli táhlým zdravotním problémům a nedávno v zápase Ukrajinského poháru fyzicky napadl rozhodčího, a typickým bijcem do vápna Jevhenem Selezňovem. Zozulja je Fomenkův oblíbenec a nesmírně pilný forvard, jeho rival zase objektivně kvalitnější útočník a taky důležitější postava ukrajinské cesty na šampionát (výrazně přispěl především k pokoření Slovinska v baráži). Oba potom spojuje vpravdě mizerná sezona, takže mezi nimi opravdu těžko vybírat.