Představení účastníků ME 2012 - Španělsko

Největšího favorita celého Eura 2012 hledejme ve skupině C. Je jím zcela pochopitelně Španělsko, úřadující světový šampión a obhájce prvenství z evropského šampionátu před čtyřmi lety. I letos mají Španělé ty nejvyšší cíle - dokonají zlatý hattrick?

Historie

Silná liga, ale slabší reprezentace. Tak v minulosti musel začínat životopis fotbalu ve Španělsku. Jenže časy se mění, tohle už neplatí ani v nejmenším. Ale vezmeme to pěkně od začátku. Federace vznikla v roce 1913 a o sedm let později se národní celek představil na OH 1920 v Antverpách, a hned jako stříbrný. Nebyl to jediný úspěch této doby. Rok po vzniku ligy (1928) se Španělsko stalo prvním týmem, který dokázal porazit celek z Britských ostrovů. Anglie prohrála v Madridu 3:4! První start na MS 1934 začal výhrou nad Brazílií a skončil prohrou s Itálií. Jinak nic víc. Padesátá léta minulého století znamenala nástup klubových týmů. Prvních pět let existence Poháru Mistrů patřilo Realu Madrid. S Argentincem Alfredem di Stéfanem a Maďarem Ferencem Puskasem...

Připomíná vám to něco? Ano, již tenkrát kralovali ve Španělsku cizinci. A na MS 1962 vedl národní celek Argentinec, Helenio Herrera, to aby se to nepletlo. V roce 1963, tak jako v Itálii, zakázalo i Španělsko start zahraničních fotbalistů v lize. Trvalo to deset let, ale právě v tomto období, v roce 1964, dosáhl národní tým nejvýše. Mistrovství Evropy se hrálo doma a to se muselo využít. Po semifinálovém vítězství nad Maďarskem (2:1), ve finále, před 120 tisíci diváky, Španělsko porazilo SSSR 2:1 a stalo se mistrem Evropy. Marcelino Martínez se stal národním hrdinou, dal rozhodující gól šest minut před koncem.

Až v roce 1982 se hrálo opět ve Španělsku, tentokráte mistrovství světa. Postup ze skupiny byl očekávaný, ale pořádně vydřený. Nerozhodně s Hondurasem a prohra se Severním Irskem, Španělé přehráli pouze Jugoslávii. Co dodat? Dál to nešlo, ve druhé fázi skončila reprezentace La Furia Roja poslední. Lépe dopadlo Španělsko o dva roky později na ME 1984. Antonio Maceda hlavičkou v poslední minutě zajistil postup do semifinále, tam na penalty výhra nad Dánskem, ale finále bylo nad jejich síly a domácí Francie získala titul. Na MS 1986 v Mexiku se už objevil legendární "El Buitre". Španělsko sice prohrálo ve čtvrtfinále s Belgií na penalty, ale právě Emilio Butragueño dal 4 branky Dánsku a zapsal se tak nesmazatelným písmem do historie fotbalu.

Nová generace přišla s novou dekádou. Enrique Martínez a Josep Guardiola, zlato z OH 1992, nešťastné vyřazení od Italů na MS 1994 a další smůla na ME 1996 - konec po penaltách s Anglií. Rok 1998 přinesl další zklamání v podobě odchodu z MS hned v prvním kole. Za vzpomínku stojí snad jen rozloučení s Andonim Zubizarretou, který ve španělské brance odchytal 126 zápasů. A konec ve čtvrtfinále jak na Euru 2000, tak na MS 2002 celou černou dvacetiletku jenom podtrhl. Před osmi lety v Portugalsku tým dokonce nepostoupil ze základní skupiny, na světovém šampionátu v Německu z toho bylo jenom osmifinále. Na fotbalovou velmoc opravdu hodně slabé vysvědčení... Proto byl španělský triumf na posledním Euru pro fotbalovou veřejnost relativním šokem.

A také definitivním španělským průlomem mezi elitu. Španělé tehdy nenašli jediného přemožitele, vyhráli všechny zápasy skupiny, na většinou neoblíbené penalty přemohli Itálii, šanci nedali Rusům a ve finále přišel nejslavnější moment kariéry Fernanda Torrese. Ten jediným gólem rozhodl souboj o zlato s Německem a přinesl La Selección historicky druhý triumf na ME. A před dvěma lety se ocitlo Španělsko v ráji, když vůbec poprvé vystoupalo na fotbalový Olymp. V Jižní Africe neoslnili hrou, i před úvodní zaváhání si došli pro postup a následně čtyřmi nejtěsnějšími výhrami proskotačili až do finále. Sto šestnáctá minuta je tou, která se navždy zapsala do historie španělské kopané. A Andrés Iniesta zase tím, na kterého se bude vždy vzpomínat.

Trenér: Vicente del Bosque

U slavného vítězství chyběl, na tom nejslavnějším už měl obrovský podíl. Vicente del Bosque. Momentálně jednašedesátiletý kouč byl konec konců už u vítězné éry Realu na přelomu milénia, svůj největší úspěch však zažil až na lavičce národního týmu. Ve Španělsku se stal hrdinou, který jako první přinesl domů světové zlato...

Rodák ze Salamancy si s Bílým baletem vytvořil pevné pouto už ve svých osmnácti, kdy byl ještě členem mládežnického výběru a do Realu přešel ze Salmantina. S profesionálním fotbalem začal v týmu Plus Ultra (dnešní Castilla, čili B-tým Realu), už po jediné sezoně si ho však vytáhl do "áčka" tehdejší trenér Miguel Muňoz a po několika hostováních konečně dal del Bosquemu šanci.

Během jedenácti odehraných sezon v Realu (celkem u Merengues působil 14 let, ovšem tři ročníky strávil na hostování postupně v Castellónu, Cordóbě a znovu Castellónu) vyhrál del Bosque pět ligových titulů, čtyřikrát ovládl pohár Copa del Rey a na osmnáct zápasů se prosadil také do reprezentace.

Poté, co se coby nováček na trenérské lavičce uvedl tříletým působením v Castille, odbyl si také premiéru v Realu Madrid. V roce 1994 se však ještě v klubu příliš neohřál, pouze na několik měsíců zaskakoval za vyhozeného Flora. Stejná situace se opakovala ještě o dva roky později, v roce 1999 už však de Bosque dostal v Realu práci na plný úvazek. A úspěchy se dostavily okamžitě. Hned v první sezoně vyhrál s Bílým baletem Ligu mistrů, dvakrát ovládl ligu, ještě jednou nejprestižnější klubovou soutěž v Evropě, španělský Superpohár, evropský Superpohár, sbírku pak završil Interkontinentálním pohárem. To vše za čtyři roky!

Del Bosqueho smlouvu ovšem Real nečekaně nehodlal prodloužit, další éra Galácticos tak začala bez něj. Merengues ale zatím na jeho úspěšné působení nedokázali navázat. Jenže fanouška La Selección to vůbec nemusí mrzet. Po triumfu Španělů na Euru a následném odchodu Luise Aragonese se hledal nový kouč, který naváže na vítězství, a tak se jen těžko mohl najít lepší nástupce. Del Bosque to dokázal, nejprve dokonal rekord v neporazitelnosti na mezinárodní úrovni, pak získal světový titul a celé Španělsko čeká, jestli nadvláda bude pokračovat...

Hvězda: Andrés Iniesta

Leckdo sice může namítat, že nejvíce odehraných i vítězných zápasů má na svém kontě kapitán Iker Casillas, jenž zvedl nad hlavu pohár pro vítěze mistrovství Evropy i světa. V týmu je například také Xavi a celkem devatenáct mistrů světa, ale my za největší hvězdu současného výběru La Furia Roja vybrali Andrése Iniestu. Muže, který změnil fotbalové Španělsko.

Jen si připomeňme, co všechno se od jeho branky čtyři minuty před koncem prodloužení finále mistrovství světa událo. Jako první nelze nevzpomenout oslavu vítězné branky, která byla věnována zemřelému příteli a spoluhráči Dani Jarquemu. Ale teď už k příjemnějším věcem... Tak například Iniestova rodná vesnička Fuentealbilla je od léta 2010 hotovou turistickou atrakcí, hlavně bar jeho otce, ve kterém jsou vystaveny kromě jiného i zlaté Iniestovy kopačky, a ulice po něm pojmenovaná jsou hojně navštěvovány. A protože Fuentealbilla leží v Albacete, také toto město na novou španělskou legendu rádo vzpomíná, spekuluje se dokonce o pojmenování tamního stadionu po střelci vítězné trefy. Na něm hraje své domácí zápasy Albacete Balompié, jehož se stal Iniesta z důvodu finančních problémů klubu spolumajitelem.

Andrés Iniesta Luján, jak zní jeho celé jméno, si vysloužil respekt napříč celým Španělskem. Dokonce i barcelonský rival z Espanyolu vystavil na svém stadionu reprezentační dres se šestkou na zádech. Ovace vestoje pak byly v první sezoně po triumfu nedílnou součástí každého utkání, do kterého Don Andrés zasáhl.

Ale aby to nevypadalo, že všechna Iniestova sláva pramení z jednoho jediného momentu, stejný fotbalista by se na tomto místě úplně klidně mohl objevit i tak. Po poctivé alespoň minimální účasti v každém mládežnickém výběru Španělska do A-týmu poprvé nakoukl v roce 2006, když v květnu debutoval v přátelském utkání proti Rusku a překvapivě se hned vešel do nominace na mistrovství světa.

Tam odehrál devadesát minut a musel se s turnajem rozloučit už po osmifinále, jeho čas ale měl teprve přijít. Na Euru 2008 už byl Andrés nedílnou součástí základní jedenáctky a slavit tak mohl evropský titul. A pak už přišel světový šampionát 2010, sto šestnáctá minuta finále a...nekonečná sláva Andrése Iniesty.

Předpokládaná sestava

Iker Casillas - Alvaro Arbeloa, Gerard Piqué, Sergio Ramos, Jordi Alba - Sergio Busquets, Xabi Alonso - David Silva, Xavi, Andrés Iniesta - Fernando Torres

Na první pohled se zdá být vše jasné, tato sestava je prostě pořád obrovsky silná. Jenže del Bosque má co řešit. A to hlavně na postech pravého beka, křídelníka a hrotového útočníka. Z obranné linie stoprocentně vypadla jedna velká opora, Carles Puyol je zraněný a na Euro nejede. To znamená přesun Ramose na jeho teď už zřejmě oblíbenější pozici stopera, ovšem tím na pravé straně vzniká díra. Mohl jí zaplnit Iraola, jehož ale také postihly zdravotní problémy, nebo Juanfran, ten však spíše bude plnit roli náhradníka. A tak šanci zřejmě dostane Alvaro Arbeloa. Ke stálé záložní čtveřici se hledá ideální partner na pravou stranu, favoritem je David Silva, konkurence v podobě Juana Maty je však velmi silná. Největší otázkou tak zůstává, kdo zaujme pozici toho, na kom bude ležet největší odpovědnost v ofenzivní části hry. Historicky nejlepší reprezentační střelec Villa je také ze hry, a tak se hledá náhrada. Bude to Torres, Negredo, nebo vymyslel del Bosque kulišárnu, když v přípravě šetřil Llorenteho pro turnaj? Zbylá místo jsou obsazena bezkonkurenčně.

Kvalifikace a příprava

Z prvního koše byli úřadující mistři světa - Španělé - nalosováni do kvalifikační skupiny I, kde měli bojovat s Českem, Skotskem, Litvou a Lichtenštejnskem. Jenže o boj se nakonec vůbec nejednalo, reprezentace La Selección prolétla osmi zápasy bez ztráty kytičky a s předstihem slavila zajištění účasti na Euru.

Nejvíce práce mělo Španělsko s českým národním týmem, který se v Granadě dostal do vedení, nakonec ale tlaku neodolal a po dvou trefách Villy odjížděl s prázdnou. Skóre 26:6 jinak značí velkou nadvládu. A i příprava se Španělům podařila, přestože na konci roku 2011 nestačili na Anglii a remizovali s Kostarikou. Už v únoru ale rozdrtilo Španělsko Venezuelu 5:0, ve finální části přípravy pak zdolali také Srbsko (2:0), Koreu (4:1) a Čínu (1:0).