Představení účastníků ME 2012 - Irsko

V našem předturnajovém seriálu se dneškem přehupujeme do druhé poloviny. Skupinu C přitom načínáme jejím největším outsiderem. Irové na Euro cestují teprve podruhé v historii, na velkých turnajích jsou však zvyklí postupovat. Povede se jim to i ve společnosti Chorvatů, Italů a Španělů?

Historie:

Irská cesta historickými anály kopané je poněkud spletitá. Dlouho ostrovní stát čekal na plnohodnotné uznání UEFA, pod které konečně jménem Irské fotbalové asociace (FAI) vkročil až roku 1958. Předtím kupříkladu 12 let soupeřil s jinými zeměmi pod hlavičkou boje o nezávislost (jako Svobodný irský stát), ještě dříve - do roku 1921 - dokonce i po boku severních Irů s centrem v Belfastu. Svůj debut v kvalifikaci na mistrovství světa si samotní Irové odbyli až v únoru 1934, když remizovali 4:4 s Belgičany. O všechny góly "hochů v zeleném" se tenkrát postaral jistý Paddy Moore; a vešel do dějin coby první fotbalista, kterému se tento husarský kousek podařil.

Irská reprezentace je jinak pochopitelně celou svou existenci ve stínu "velkého bratra" z Anglie; i přesto si na něm vymohla jeden pozoruhodný primát. Totiž právě irský výběr coby první zástupce země mimo Spojené království přemohl hrdý Albion na jeho vlastní půdě. Stalo se tak roku 1949 na liverpoolském Goodison Parku, ještě než FIFA rázně zakročila proti navlékání fotbalistů do trikotů severního i "svobodného" Irska. Takoví jedinci měli být během kvalifikace o MS 1950 hned čtyři. Vlastně teprve rokem 1953 počínaje tedy můžeme hovořit o Irsku jako takovém.

To pak ještě dlouho čekalo na svou výsostní partu kolem Hartea, Kellyho, Givena, Kilbanea či obou Keanů. Při jediné účasti na Euru ještě tito "zlatí" hoši chyběli (1988 - skupinová fáze); na druhý světový šampionát do USA už ale jakožto vyjukaní mladíci cestovali alespoň Gary Kelly s Royem Keanem. A reprezentovali zemi, které se ve světě pomalu dostávalo opatrného uznání; vždyť o čtyři roky dříve se o ní dalo hovořit jako o čtvrtfinalistovi MS. Takový úspěch už Irská republika nenapodobila, i na další dvě osmifinále nicméně v ostrovní zemi rádi vzpomínají.

Zejména asijský turnaj měl být vrcholem; a do určité míry možná byl. Vrcholu totiž dosáhla nevraživost mezi koučem McCarthym a největší hvězdou mužstva, Royem Keanem. Záložník Manchesteru United byl tenkrát na poslední chvíli vyřazen z kádru a pomalu tak předznamenal konec jedné éry. Později jej koneckonců následoval třeba i Steve Staunton, pamětník onoho MS 1990 a jedna z největších postav irských fotbalových dějin. Jeho rozlučkou bylo nešťastné osmifinálové vypadnutí na Španělsku, jež lépe zvládlo penaltový rozstřel. Irové tehdy vlastně naposledy byli za hrdiny.

Od té doby zažívají spíše těžké časy. Zmíněný Steve Staunton neuspěl v křesle manažera reprezentace, která svého nového lídra našla v Robbiem Keanovi (na MS 2002 teprve 22letém útočníkovi), a ve stejné roli nepochodil ani Brian Kerr. Až roku 2008 irský nároďák dostal jakýs taký řád s nástupem italského veterána Giovanniho Trapattoniho; pod ním se ovšem pro změnu stal protagonistou jednoho z nejsmutnějších exitů v dějinách kopané vůbec. V baráži o jihoafrický šampionát ji popravila "slavná" ruka Thierryho Henryho. Teprve napodruhé to Irům vyšlo; Estonci pro ně loni nebyli žádným konkurentem - vcelku Trapattoniho partě podlehli 1:5. Robbie Keane, Damien Duff, Richard Dunne a brankář Shay Given tedy nyní mají jako poslední mohykáni příležitost zvednout prapor uznávané "generace 2002".

Hvězda: Robbie Keane (Los Angeles Galaxy)

Loni v létě se uklidil stranou pozornosti. Vytrvalý tlak veřejnosti, který jej chtě nechtě ovlivňoval při selhávání v Liverpoolu i po návratu "domů" na White Hart Lane, už patrně nešlo snášet. Robbie Keane, první Ir s 50 reprezentačními trefami na kontě, proto odešel za oceán do Los Angeles; a našel zde opět vnitřní rovnováhu. Při krátké dvouměsíční štaci v Aston Ville letos na jaře udivoval publikum na pozici staženějšího hráče - nebezpečně pálil z dálky, tvořil hru, prosadil se i uprostřed tápajícího mančaftu. Vypadal v pohodě, a proto není překvapením, že na něj - 31letého veterána - bude Irsko spoléhat také nyní...

V irské reprezentaci Robbie Keane plní úlohu ne nepodobnou té birminghamské. Mnohdy představuje onu stěžejní linku mezi zálohou a útokem, ačkoliv zároveň ztělesňuje i největší střelecké nebezpečí. Koneckonců kalendářní rok 2011 ho zastihl v životní reprezentační formě: bilance 10/8 snad hovoří za vše. Ačkoliv tedy na klubové úrovni Keane už dávno nenaplňuje charakteristiku ostrostřelce, k níž neměl úplně daleko minimálně ve dvou sezonách při své první anabázi v Tottenhamu, na mezinárodní úrovni dál relativně s přehledem zastiňuje novější tváře, jakými jsou Long, Walters či Doyle.

Tím důvodem proč tomu tak je, určitě bude i horda zkušeností, z níž Keane může těžit. Mistr Evropy do 19 let si zahrál Ligu mistrů jak za Tottenham, tak za Liverpool, dříve mu to v sezoně 2006/07 pěkně střílelo rovněž v Poháru UEFA. Zároveň posbíral řadu ocenění jako to pro klubového hráče roku (třikrát u Spurs) a je obligátně členem společenství stovkařů mezi střelci Premier League (126 branek na kontě). Irsko pak častěji reprezentoval jen jeho kolega z prostoru mezi třemi tyčemi Shay Given.

Trenér: Giovanni Trapattoni

O necelé čtyři dekády sbírání trenérských zkušeností a kvalitativních bodů se letos budou opírat Irové. A popravdě oněch bodů Trapattoni snad ani více posbírat nemohl. Během desetiletého působení v Juventusu opanoval všechny tři prestižní evropské soutěže (Pohár UEFA, Pohár vítězů pohárů, Pohár mistrů evropských zemí), což se do té doby nikomu nepovedlo; navíc hned šestkrát triumfoval v domácí Serii A. Jenže to byla 70. a 80. léta minulého století, kam ostatně spadá i jeho další scudetto s Interem.

Po relativně úspěšném působení v Bayernu uprostřed 90. let (tři trofeje), kde na sebe zároveň upozornil zběsilými tiskovkami vedenými v legrační směsce němčiny, italštiny a angličtiny, zahájil "Trapp" pozvolný ústup ze slávy. Vyloženě selhal v čele Itálie, kde na stříbro z ME 2000 navázal výbuchem na následném MS i příštím Euru, aby se záhy připomněl vlastně už akorát nenápadným zkompletováním mistrovských titulů ve čtyřech různých ligách (ještě Portugalsko a Rakousko), čímž se zařadil po bok pouhých čtyř dalších trenérů. Dnes už je Trapattonimu 73 let, během působení na Ostrovech byl i hospitalizován a jen těžko lze předpokládat, že jej po tomto angažmá čeká některé další.

Zároveň lze od něj jen stěží čekat nějaké experimentování; také se doteď Trapattoni irskému publiku uváděl výhradně coby konzervativní kormidelník. Dál sází na to své osvědčené 4-4-2 (chcete-li spíše 4-4-1-1), přičemž jeho největší zásluhou je okamžité zpevnění kdysi propustného obranného valu, který dokázal inkasovat pět banánů dokonce i z kopaček podceňovaných Kypřanů. Dnes je irský výběr správně konsolidovaný, ideální jedenáctka ustálená a sehraná.

Velmi pobožný "Trapp" jako by irské bojovníky polil svěcenou vodou, což vlastně ve skutečnosti činil Italům během mistrovství světa 2002. Tentokrát už ale jde opravdu jen o symboliku; Trapattoni na stará kolena působí klidnějším, ne tolik svérázným dojmem. Leč si stále dovolil kvůli zranění vyřadit z nominace Foleyho, který pak otevřeně protestoval s tím, že je plně zdráv. A pořád je to na každý pád vítězný typ, jak dosvědčil i jeho dobře známý konkurent Fabio Capello.

Předpokládaná sestava:
Given - O’Shea, Dunne, St. Ledger, Ward - Duff, Whelan, Andrews, McGeady - Doyle (Long), Keane

Kvalifikace a příprava:

Obě nejvýraznější tváře kvalifikačního cyklu zažily i několikrát zmíněný světový šampionát 2002, jaká náhoda! Shay Given si v odvetě baráže s Estonskem odkroutil 120. zápas v bráně Irska, Robbie Keane dvojitým zásahem do týlu outsidera v úvodním měření sil posunul vrchní hranici tabulky střelců ostrovního týmu na 53 gólů. Přitom oba přispívali k dobrým výsledkům irského nároďáku konstantně.

Střelec LA zařídil oba triumfy nad Makedonií, jednu výhru nad Andorrou a krotil rozdíl ve skóre domácího duelu s Ruskem. Brankář Aston Villy se zase významně podepsal pod rekordní šňůru čistých kont, kterou Irsko od březnového přáteláku s Uruguayí táhlo až k poslednímu skupinovému duelu s Arménií. Počítadlo se nakonec zastavilo na osmi zápasech; a aktuální irská šňůra neporazitelnosti potom čítá utkání jedenáct! Ve skupině ostrované podlehli akorát pozdějším vítězům z Ruska, což je v konečném zúčtování mrzelo jen minimálně. Jak už totiž bylo napsáno, Estonce rozprášili v součtu obou klání poměrem 5:1.