Massimo Bonini - Jediný svého druhu

Tato rubrika ukazuje především velké hráče malých zemí. V tom je zahrnut jistý kontrast, který nesplňuje mnoho hráčů na světě. Stále se ale najde mnoho hráčů, kteří si udělali světově proslulé jméno, ačkoli pocházeli ze zemí naprosto nevýrazných. Typickým zastáncem je také "hrdina" dnešního vydání - defenzivní záložník Massimo Bonini. Ten sice pocházel ze země fotbalového trpaslíka, ale přesto se mu podařilo zazářit ve slovutném Juventusu.

A proč jediný svého druhu? Důvod je jasný - jako jediný občan San Marina vyhrál evropský pohár. Cesta do finále a k samotnému zisku ale nebyla nijak snadná. Jak už to u mnoha sportovních příběhů bývá, musel k ní Massimo Bonini dojít skrze mnoho práce, sebeobětování, kopu talentu a kapku štěstí. Při pohledu na statistiky v národním výběru byste asi řekli, že jeho kariéra nemůže být nijak významná. Na konci roku 1990 se Bonini dostal na hřiště v dresu své země ve svých jednatřiceti letech!

Už od školních let se staral o fotbal a na hodinách tělocviku v něm vynikal. Nikoho to nepřekvapovalo, protože spolu se svačinou a školní taškou nosil do školy i fotbalový míč. Po posledním zvonění se převlékl a spěchal na fotbal. Své účinkování ve "velkém" fotbale začal v dresu S.S. Juvenes v roce 1973, což je příhodná volba vzhledem ke jménu populárního italského mistra. Po čtyřech letech se s rodiči přestěhoval ze Serravalle do města Bellaria - Igea Marina v provincii Rimini, kde se zapsal coby talentovaný univerzál do místního týmu, který tehdy účinkoval v Serii D. V Itálii je to nejvyšší neprofesionální úroveň, jaké můžete dosáhnout.

Jedna sezona a pryč

V klubu zůstal jen jednu sezonu a po třiatřiceti zápasech, v nichž skóroval jednou, si jej vybral nováček Serie C, tedy profesionální soutěže. Ve Forlì si brzy získal fanoušky svou bojovností a oddaností. Z pozice defenzivního záložníka sice příliš vidět nebyl, ale když na hřišti chyběl, jeho spoluhráčům dělal problémy přechod do útoku i zpáteční chod směrem ke své bráně. Stával se zkrátka neviditelnou, ale velmi důležitou figurkou na pomyslné šachovnici. Jeho práce si všimli sousedé z Ceseny, která měla ambice na postup do druhé nejvyšší soutěže. K tomu potřebovala pracanta do středu pole a skauti doporučili právě Boniniho.

Ve Forlì vydržel jen jednu sezonu a po jejím skončení se tedy opět stěhoval. Neměl to daleko, protože Cesena je od Forlì vzdálena celkem třicet minut. Bonini prostředí Stadio Dino Manuzzi, na němž se Cesena scházela, velmi dobře znal a brzy se stal klíčovou součástí mužstva bojujícího o postup do první ligy. Co víc, šedesátkrát nastoupil v jejím dresu a přispěl k vytouženému postupu do Serie B v roce 1979. Na začátku osmdesátých let navíc Bonini poprvé ochutnal, jaké to je nastoupit za reprezentaci. Stále tomu ale něco chybělo. Jednak to nebyla seniorská kategorie, nýbrž jednadvacítka. A především to nebyl dres San Marina, které tehdy ještě nefungovalo jako jednotlivý národní výběr, takže Bonini namísto toho oblékal dres Itálie. Pro organizaci UEFA byl zkrátka Italem. To mu ale zásadně nijak nevadilo, protože mu i přesto vyneslo zájem velkoklubů.

Zlatá éra v náručí Staré dámy

Poměrně nenápadného záložníka si i díky reprezentaci v mládežnických kategoriích všimlo několik klubů a bitvu o něj vyhrál samotný Juventus Turín. Tehdejší trenér Giovanni Trapattoni hledal náhradu do středu pole za stárnoucího Giuseppeho Furina a našel ji právě v nováčkovi první ligy. Furino se stal v prvních letech Boniniho v Turíně jeho osobním učitelem a mentorem, pomáhal mu se zapracováním do týmu a byl mu pomocníkem také na hřišti. Juve v té době bránilo post úřadujícího mistra a chtělo své dvacáté Scudetto. Šikovný záložník nemusel na svůj debut čekat dlouho, protože se na hřiště dostal hned v premiérovém utkání nového ročníku proti svému někdejšímu klubu.

Turínský gigant vzpomínané utkání vyhrál drtivým poměrem 6:1 a to naznačilo, že jeho ambice stát se mistrem jsou opravdu skutečné. Nakonec se všechny předpovědi potvrdily, protože Bianconeri se na konci sezony radovali z kýženého primátu. Rodák ze San Marina nad hlavu zdvihl své první Scudetto. O rok později se s týmem rozloučila největší konkurence Boniniho v týmu Juve - zkušený záložník Liam Brady, který si vybral Sampdorii.

Jméno jeho nástupce však jasně ukazuje sílu tehdejšího giganta - ze Saint-Étienne totiž dorazil samotný Michel Platini! Věhlasný talent zažil výtečnou sezonu a mohl se plně oddávat svým ofenzivním choutkám především díky jediné věci - atletických schopnostem a tvrdé práci středního záložníka Boniniho. Neúnavné podstupování soubojů a skvělá fyzická kondice brzy vynesly záložníkovi ze San Marina přezdívku "Maratonec", která dobře vystihovala jeho nepostradatelnost pro mužstvo. Zvláště pro mužstvo velmi ofenzivní, v němž zářily hvězdy typu Roberto Bettega, Paolo Rossi, Zbigniew Boniek nebo Marco Tardelli.

V roce 1985 zažil Bonini velmi úspěšnou sezonu, po jejímž skončení se radoval ze zisku dalšího Scudetta, Coppa Italia, Poháru vítězů poháru a také se mohl pyšnit oceněním Bravo, které bylo udělováno hráčům pod 24 let. Ročník 1985 přesto zůstane v myslích fotbalových fanoušků především jako synonymum tragédie. V Bruselu se sešly dva excelentní týmy za úmyslem důstojného a velkolepého boje o triumf v Poháru mistrů evropských zemí, ale 29. května 1985 se neslo ve znamení smutku, zoufalství a hořkého zklamání.

Díky proměněné penaltě Michela Platiniho sice Bianconeri získali titul, ale slavit nechtěli. Bylo totiž zmařeno 39 lidských životů... Bonini byl po zápase dotázán, jak se cítí. Sklíčeně odpověděl: "Zdá se to být nesmyslné. Nemůžu a nechci slavit, protože došlo k tragédii." Nechtěl slavit svou velkou noc, i když měl důvod - dosud je jediným Sanmariňanem, který na podobný úspěch dosáhl. Tím začal konec slávy turínského obra. Respektive, odliv jeho nejlepších hráčů. Stará dáma padla proti Barceloně, a i když získala další titul v Serii A, přesto skončili hráči jako Michel Platini a také trenér Trapattoni.

Ústup ze slávy a splněný sen

Bonini sice zůstal, ale nakonec se také on rozhodl pro přestup. V dresu turínského giganta odehrál celkem 296 zápasů a vstřelil v nich šest branek. V dresu Bianconeri získal osm trofejí. Doufal, že v Bologně naváže na úspěšná léta, to se mu ale nepovedlo. Za Felsinei hrál čtyři roky. V nich se ale přeci jen dočkal splnění velkého snu - UEFA totiž konečně uznala San Marino za samostatný stát a Bonini byl povolán k zápasu.

V dresu národního výběru sice nevyhrál ani jedno jediné utkání, ale přesto po prvním úplném zápase nadšeně prohlásil: "Nikdy jsem nepomýšlel na změnu národnosti, i když mi to nabízeli. Nemyslím, že by to bylo správné. Děkuji všem za to, že jsem dostal možnost reprezentovat mou rodnou zem. Moc si toho vážím, protože jsem se setkal také s mnoha mými přáteli z dětství. Takže ve výsledku jsem nejen reprezentoval zemi, kterou miluji, ale navíc se znovu viděl s mnoha známými tvářemi. Byl to úžasný pocit," dodal Bonini.

Reprezentace si opravdu užil dost a dost, protože v letech 1996 - 1998 se stal manažerem národního týmu. V roce 2004 se navíc stal podle organizace UEFA historicky nejlepším hráčem San Marina. Největší vděk ale cítil vůči Staré dámě, pro jejíž dres obětoval mnoho sil a energie. Kredit za jeho schopnosti mu vzdal samotný Michel Platini, který symbolicky shrnul Boniniho přínos týmu: "Nezáleží na tom, zda kouřím a ničím si plíce. Za mnou totiž stojí Bonini, který má plíce za dva a běhá za celý tým,". Velký muž z malého státu ukončil aktivní kariéru v roce 1993.