Gheorghe Popescu - kontroverze rumunského svědomí

Univerzální defenzivní hráč, velký dříč, kapitán slavné Barcelony a také příbuzný legendárního Hagiho. Praní peněz, krácení daní, tři roky za mřížemi. I tak by se dal interpretovat dosavadní život slavného rumunského fotbalisty. Obě strany jedné mince připomínají horkokrevnost univerzála s přezdívkou Gică, kterou kombinoval s přehledem a autoritou.

Když jsem přemýšlel o názvu dnešního dílu, napadlo mne ještě něco ve smyslu "Z Barcelony za mříže". Promiňte mi poněkud bulvární a jednostranný pohled na život slavného fotbalisty, ale bohužel i tato stinná stránka je součástí této legendy. Popescu se ale dlouhá léta zapisoval do myslí fanoušků především coby obranný val a symbol talentovaného sportovce.

Na krásném modrém Dunaji

Na krásném modrém Dunaji leží město Calafat. A v něm se před šestačtyřiceti lety narodil Gheorghe Popescu, jenž zůstává jedním z nejlepších rumunských hráčů všech dob. První čtyři roky své kariéry strávil Popescu v místním klubu Dunarea, kde kopal na pozici stopera. Po jejich uplynutí si jeho schopností všimli skauti tradičního celku FC Universitatea Craiova, což byl dlouhou dobu jeden z nejslavnějších týmů Rumunska. V období během druhé světové války dokonce patřil k nejlepším týmům v zemi a v sezoně 1942/1943 se radoval ze zisku titulu. V tomto týmu mu ale od začátku přáno nebylo a Popescu musel své kvality dokazovat na hostování.

V jeho kariéře mělo, jak je pro stopera příhodné, velkou roli zejména vhodné načasování. Když si vybíral, kam jít na roční hostování, zvolil zajímavou variantu - chtěl zazářit v samotné Steaue Bukurešť. Nevybral si špatně, protože tento tým zrovna procházel výjimečným obdobím a po boku Gheorgha Hagiho mladý obránce sbíral zkušenosti. Dařilo se mu svůj talent rozvíjet i na evropské scéně, protože Steaua se v sezoně 1987/1988 dostala do semifinále Evropského poháru.

Právě v této sezoně si jeho talentu všiml slovutný sir Bobby Robson a požádal vedení svého PSV Eindhoven, aby mu šikovného obránce přivedlo. Stalo se tak v roce 1990, kdy střední obránce odcestoval do Nizozemska a upsal se slavnému klubu. V jeho dresu odehrál více než sto utkání a povedlo se mu vstřelit 24 branek, což na stopera není vůbec špatná bilance. Výhodou tohoto rumunského hráče bylo bezesporu ofenzivní smýšlení a rychlé náběhy do pokutového území, což se mu pravidelně dařilo ukazovat také v národním výběru. Sprinty přes střed hřiště zpravidla zakončoval nahrávkou na lépe postaveného spoluhráče či sám tvrdě zakončoval.

Informátorem i kapitánem

Popescův vztah k rodné zemi je ostatně velmi zvláštní a opět kontroverzní kapitolou jeho života. Před pěti lety byl uveřejněn rozhovor s ním, ve kterém popisoval osobní krizi, která ho dovedla až do pozice informátora komunistického režimu. V interview s deníkem Evenimentul Zilei Popescu otevřeně přiznal své pochybení a šokoval množství lidí. Byl totiž vzorem mládeže, uctívaným symbolem hrdého fotbalisty a země jej milovala. Následující slova tudíž těžce zapůsobila na jeho renomé a od té doby byl Popescu nahlížen jako osoba přinejmenším rozporuplná.

V Rumunsku se média oháněla informací o jeho minulosti a faktu, že na své kolegy v dobách působení v týmu Universitatea Craiova donášel. Stal se prý informátorem Ceausescuova režimu. To sice Popescu nejprve rázně odmítal a vše označil za sprostou lež, ale o pouhé tři dny později sám promluvil. "V roce 1985 jsem podepsal dokument, že budu bránit národní zájmy. Pak jsem psal o těch lidech krátké zprávy. Ale byly to dobré zprávy, chválil jsem je," uvedl na adresu spolupráce s tajnou službou tamního režimu.

V devadesátých letech Popescu vynikal na své pozici a znamenal štít, od něhož se odrážely útoky soupeře. Možná i proto si jej vyhlédl trenér Ossie Ardiles a označil jej za svůj přestupový cíl číslo jedna. Šéf Tottenhamu Hotspur vykonal vše, co bylo potřeba, a za 2,9 milionů liber obránce koupil. Spurs tehdy praktikovali velmi ofenzivní fotbal s pěti útočícími hráči, což na defenzivu činilo velké nároky. Přepracovaná obranná linie potřebovala novou krev a našla ji právě v Popescuovi. Tedy, takový byl plán. Popescu byl skvělý ve čtení hry, každý tah měl dopředu promyšlený a navíc se jednalo o velmi technického hráče. Tottenham opravdu procházel obrannou krizí, kterou Popescu viděl již při prvním utkání ještě coby hráč na lavičce. Spurs se utkali s Nottinghamem Forrest. Na White Hart Lane ale prohráli ostudně 4:1.

Jen o pár týdnů kouč Ossie Ardiles skončil a byl nahrazen Gerrym Francisem. Ani to by mu možná nevadilo, protože Francis se rozhodl postavit Popescua do středu obranné čtveřice hned vedle elegantního Davida Howellse. Tento tah vyšel a nově utvořená obranná linie udržela v dalších pěti zápasech čisté konto. Problémem se stalo zranění rumunského stopera. To jej vystavilo nucené dvouměsíční pauze, což byla pro Spurs rána. Bez Popescua tým začal inkasovat a prohrávat, což vedlo k mizerné sérii a eliminaci v FA Cupu. Popescu již během svého zranění vyjadřoval touhu odejít, protože mu vadila fyzická náročnost Premier League. Nebylo tedy překvapením, že londýnský celek souhlasil s jeho přestupem do Barcelony.

Katalánský obr hledal náhradu za odcházejícího Ronalda Koemana a za tři miliony liber ji našel právě v Popescuovi. Ten si získal takový respekt, že dostal na ruku kapitánskou pásku a vedl svůj tým již v první sezoně do finále Copa del Rey. Slavný klub získal další trofej ve druhé sezoně Popescua coby kapitána, když zvítězil ve finále Poháru vítězů pohárů. Barcelona díky proměněné penaltě Ronalda porazila za dohledu sudího Markuse Merka Paris Saint-Germain. Přesto se výkonnost rumunského kapitána snižovala a katalánský klub po sezoně pustil Popescua do Galatasaraye.

Čtyři roky v Turecku z něj udělaly opět bohatého člověka a především skvělého fotbalistu s množstvím zkušeností i trofejí. V roce 2000 vyhrál s Galatasarayem Pohár UEFA, když o vítězi duelu s Arsenalem rozhodovaly penalty. Tu rozhodující proměnil právě Popescu a ukázal, že jako někdejší hráč Spurs je pro něj utkání něco jako derby. Přesto se nakonec s Tureckem rozloučil a rozhodl se putovat dál. Zaujala jej Serie A, kde strávil jeden rok v Lecce. Po krátké době však zatoužil po domově a odešel do Dinama Bukurešť. V něm už jeho kariéra definitivně upadala, což bylo vidět z pouhých osmi zápasů za první tým. Krátký návrat mezi elitu mu také nevyšel, protože v Hannoveru strávil jen půl roku a čtrnáct zápasů si připsal spíše jako střídající hráč.

Kontroverzní minulost vyplouvá na povrch

Po ukončení hráčské kariéry se stal činovníkem ve fotbale a působil v Rumunsku. Jeho hvězda opět stoupala a mezi veřejností byl oblíben. Dokonce chtěl na začátku tohoto kalendářního roku kandidovat na pozici šéfa rumunské kopané a byl považován za jednoho z velkých kandidátů. Pozornosti se mu dostalo, ale nejspíš ne způsobem, který by očekával. Pozvolna se totiž začalo proslýchat, že Popescu spolu se sedmi jinými funkcionáři krátil daně a dokonce pral špinavé peníze! S jednou aférou už Popescu zkušenosti měl, ale také tentokrát zpočátku nepřiznal vinu. Učinili to za něj až vyšetřovatelé, kteří jej v březnu nařkli z podvodů a předvolali před soud.

Vyšetřovatelé zjistili, že v letech 1999 - 2005 Popescu spolu s dalšími vysoce postavenými činovníky vydělával na přestupech hned dvanácti hráčů do ciziny z týmů jako Rapid Bukurešť, Dinamo Bukurešť, Otelul Galati a Gloria Bistrita. Podle prokurátora stát přišel o 1,7 milionů eur na daních a jmenované kluby byly ochuzeny o částku přesahující deset milionů, protože jmenovaní pánové registrovali rozdílné sumy při přestupech. Části peněz si prý ukládali na konta na Britských Panenských ostrovech a v Nizozemsku a poté je používali pro vlastní účely. Popescu opět musel sklonit hlavu před spravedlností, která jej dostihla. Rozsudek zněl jasně - 3 roky vězení s podmínkou.