Herbert Prohaska - Schneckerl

Rakouský fenomén záložní řady je dalším významným kouskem do vitríny legendárních hráčů. Pro ty z vás, kdo pamatují Prohasku coby aktivního hráče, by byla jeho současná podoba nejspíš šokem. Právě hustá vlasová pokrývka se stala jakoby symbolem dlouhé kariéry populárního hráče, v paralele s dnešními hráči rovnající se maximálně hřívě Carlese Puyola. Seznamte se s rakouským hrdinou - Herbertem Prohaskou.

Prohaska se narodil deset let po skončení druhé světové války ve Vídni. Fotbal hrál od svých deseti let, ale až o pět let později se dostal na vyšší úroveň - z pozice obránce z něj trenér vídeňského amatérského mužstva Vorwärts XI udělal středního záložníka, který plnil především dva úkoly. Zaprvé měl Prohaska bourat útoky soupeře a díky brilantní technice a rozhledu, který prokazoval už od mládí, se pečlivými centry staral o rychlé zakládání nebezpečných protiútoků. Z důvodů přestěhování přešel do klubu Östbahn, ve kterém si jej všimli skauti populární Austrie, jednoho z největších a historicky nejúspěšnějších klubů Rakouska.

Jeho pasy se staly účinnou zbraní Austrie, do jejíhož kádru se Prohaska prosadil s rychlostí blesku. K jeho popularitě přispívala také pečlivě upravená a udržovaná kštice, ne nepodobná zmíněnému Puyolovi, Davidu Jamesovi nebo Ruudu Gullitovi. Mladý talent se dokonce v listopadu roku 1974 dočkal premiérového pozvání do seniorské rakouské reprezentace, která se v Istanbulu utkala s domácími Turky. V době jeho debutu bylo Prohaskovi pouhých 19 let a 97 dní. V reprezentaci Rakouska strávil celkem 14 let a rozloučil se bezbrankovou remízou s Islandem. V roce 1989 ukončil reprezentační povinnosti, když mu bylo 33 let a 310 dní. Vraťme se však ke zrození jednoho z nejlepších defenzivních štítů historie.

Dynamo a elegance

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let Austria kralovala rakouskému klubovému fotbalu a její vitrína se postupně zaplňovala úspěchy. K těm přispěl také Herbert Prohaska, který se prezentoval neúnavným bojem o míč a velmi přesnými centry. Organizoval, běhal, bořil, vytvářel. V dnešní terminologii bychom jeho pozici i fyzické přednosti mohli nazvat box-to-box player. Nebyl ale jednostranně zaměřeným typem bojovníka s fyzickými dispozicemi - vynikal především technikou a skvělým periferním viděním. Jeho pasy přes celou šíři i délku hřiště (nikoli ve stejnou dobu, samozřejmě) se staly uctívaným a využívaným způsobem přechodu do útoku.

Úspěchy se začaly dostavovat a tituly přicházely jako na běžícím páse. V sedmdesátých letech se Austria radovala ze série čtyř ligových titulů, ke kterým výrazně přispěl i mladý záložník. Když na konci sezony v roce 1980 opouštěl tým Austrie spolu s celou rodnou zemí a mířil na zahraniční angažmá, měl na svém kontě čtyři mistrovské tituly a také tři trofeje pro vítěze ligového poháru. Prvním zahraničním angažmá pro rakouského středopolaře se stala zdánlivě země zaslíbená - minimálně defenzivním pojetím hry, které se v Serii A praktikuje. Zrodilo se zde slavné catenaccio a dodnes se Itálie prezentuje (až na výjimky) defenzivně laděným stylem hry. Pozice i schopnosti vlasatého záložníka jako by jej předurčovaly k úspěchu.

Ve službách velikánů

V létě roku 1980 se uskutečnil očekávaný a velmi sledovaný přestup rakouského reprezentanta. Za těžko uvěřitelných 880 tisíc liber jej tehdy koupil Inter Milán a doufal, že mu třiadvacetiletý záložník pomůže v cestě za slávou. I přes svůj relativně nízký věk toho měl Prohaska již hodně za sebou, minimálně na té mezinárodní scéně. V roce 1978 se konalo mistrovství světa FIFA v Argentině, na které se Rakousko dostalo především díky skvělé dvojici v podání Hanse Kränkla a právě Herberta Prohasky. V základní skupině narazilo na Španělsko, Švédsko nebo Brazílii, ale přesto skončilo na první příčce. V dalším pokračování turnajem už tak úspěšní Rakušané nebyli, ale minimálně jejich vítězství 3:2 díky dvěma brankám Roberta Kränkla nad Západním Německem bude považováno navždy za velký úspěch.

První sezona v dresu Nerazzurri mu příliš nevyšla a musel si zvykat na odlišný styl hry, ale postupně se stal základní jednotkou mužstva. Úspěch se naplno dostavil až v sezoně druhé, kdy Inter Milán vyhrál italský pohár. Angažmá mu nevyneslo tolik radosti, kolik očekával, takže se již po této sezoně rozhodl přestoupit. V Serii A ale zůstal, neboť jej ulovilo římské AS. S příchodem Prohasky se štěstí přesunulo zpět do Věčného města, protože Vlci ihned v sezoně 1982/1983 zvítězili v lize a v jejich vitríně od těch dob září další mistrovské Scudetto.

Prohaskovi se však stýskalo. Melancholicky zaměřený fotbalista toužil po návratu domů a Itálii opustil hned po zisku mistrovského titulu. Vrátil se tam, kde se opravdu cítil doma - do Austrie Vídeň. V jejím dresu znovu trochu pookřál a opět patřil k největším hvězdám. Odehrál dalších šest let a na své konto si připsal 194 oficiálních utkání, v nichž vstřelil 35 branek. Tato čísla (a především jeho výkony) pomohly Prohaskovy k ocenění nejlepšího hráče ligy, z čehož se Prohaska radoval hned třikrát. Dvakrát byl vyhlášen rakouským Fotbalistou roku. A další velké ocenění přišlo na řadu v roce 2004, kdy byl Prohaska vyhlášen nejlepším rakouským hráčem posledního století.

Téměř okamžitě po ukončení hráčské kariéry se Prohaska vrhl celou silou na studium trenérské licence, která mu byla úspěšně udělena pouhý rok po skončení kariéry hráče. V té době svého lodivoda zrovna hledala právě jeho srdeční záležitost - domovská Austria. Tu koučoval Prohaska v letech 1990 - 1992. Jeho talentu si všimla také rakouská fotbalová asociace, která jej ustanovila trenérem národního týmu. Ve funkci vydržel až do roku 1999, tedy po skončení mistrovství světa ve Francii. A poslední utkání na lavičce národního týmu asi nebude vzpomínat v nejlepším, protože mu Španělé připravili potupnou porážku 9:0! Ani to ale populárního Rakušana od práce na ostře sledovaných místech neodradilo a počínaje rokem 2001 začal pracovat jako komentátor a poradce televizní stanice ORF.

V tomto období byl jeho obraz hodně medializován, k čemuž Prohaska přispěl zejména při komentování mistrovství světa 2006. Pamatujete na utkání mezi Austrálií a Chorvatskem? Austrálie potřebovala body, ale nedařilo se jí. A to především díky výkonu hlavního sudího. Graham Poll byl respektovaným arbitrem, ale toto utkání naprosto nezvládl. Mezi jeho zásadní chyby patří uznaný gól Harryho Kewella, který byl vstřelen z ofsajdového postavení. Co víc, Josip Šimunić se musel bavit, protože od Grahama Polla dostal ne jednu, ne dvě žluté karty, ale dokonce tři žluté karty, než byl vykázán ze hřiště. To viděl celý svět. Jen málokdo ale znal možnou příčinu pomýlení. Objevil a vyzdvihl ji právě Prohaska, který řekl, že za to mohla vyšší konzumace alkoholu ze strany Grahama Polla těsně před utkáním. Výsledek? Poll byl na nátlak veřejnosti i asociace sudích z MS stažen. Těžko ale mohl vinit rakouskou legendu...