Luigi Riva - dunění hromu

16.06.2009 13:01 - Životopisy
 
Historie fotbalu nepoznala mnoho pozoruhodnějších příběhů, než je ten, který pro své milující "čtenáře" vytvořil nezapomenutelný Gigi Riva. Jen málo fotbalistů se dočkalo takové slávy a uznání, ačkoli po celou svou kariéru nastupovali v barvách řekněme malých klubů. "Rombo di tuono" neboli dunění hromu, jak se Rivovi říkalo, v cestě za slávou nezabránilo ani celoživotní pouto k provinčnímu U.S. Cagliari. Ba co více: právě díky němu se sardinský klub dočkal svého dosud jediného Scudetta v takřka devadesátileté historii...

Luigi Riva se narodil 7. listopadu roku 1944 v severoitalském městečku Leggiuno, jež podléhá provincii Varese, potažmo oblasti území Lombardie. Riva, mezi italskými tifosi známý jako Gigi, vyrůstal v těžké době 2. světové války. Je sice pravdou, že přímo území Itálie se krvavé boje války nedotkly, přesto chlapcova výchova do značné míry trpěla. Rivův otec strávil dlouhou dobu na frontě, matka jej musela vychovávat sama v obtížné finanční situaci. Po skončení války se Riva starší vrátil domů do Leggiuna, kde konečně mohl naplno propuknut svobodný život mladého páru se synem Luigim. V období, kdy se celá Evropa a ostatně i celý svět vzpamatovával z důsledků nacistického vraždění se obyčejným Italům mnohé důvody k radostem nenaskýtaly. Výrobní továrny, kde bylo zaměstnáno nejvíce lidí, se pomalu rozjížděly, stejně jako soukromé podniky nebo oblíbené vinárny. Po šesti letech strachu a obav o své nejbližší se toho změnilo hodně. Život začínal prakticky znovu a ani zdánlivě nepoškozená Itálie nebyla výjimkou. Jedno se však nezměnilo: nejmilejší zábavou všech Italů byl stále fotbal, nebo lépe řečeno Calcio. Neboť Italové jsou na svůj vlastní název nejkrásnější hry světa patřičně hrdí a nikdy jej neopomenou zdůraznit. Podobně jako všichni Rivovi vrstevníci, také malý Gigi vyrůstal v opojné představě a touze, že z něj jednou vyroste nový Giampiero Boniperti (miláček fanoušků Juventusu), nebo Benito Lorenzi (legendární střelec Interu), tedy hvězda zbožňované Serie A. Gigi Riva miloval střílení gólů. Když jej otec ve čtyřech letech poprvé přivedl na fotbalový stadion, chlapec byl unešen. "Na ten den nikdy nezapomenu. Utíkal jsem s míčem podél lajny a připadal jsem si tak lehký. A to jsme hráli jen tak naboso...," vzpomínal dojatý Riva o mnoho let později. Jeho otec v něm brzy rozpoznal velký talent a ve fotbalovém zdokonalování jej podporoval. Rivu již od mládí zdobila nezdolná síla, která se v dobách jeho největší slávy stala nepřemožitelným a klíčovým artiklem jeho hry. Další zbraní byla velice tvrdá střela oběma nohama, vše pak doplňovala obrovská vůle a chuť stále vyhrávat.

Na sklonku svých osmnácti let se Gigi Riva upsal celku AC Legnano, psal se rok 1962. Legnano, tedy město, jež se mimochodem stalo námětem opery italského mistra Giuseppe Verdiho pro dílo Bitva u Legnana, však v té době hrálo pouze třetí nejvyšší italskou soutěž (Serii C), nikdo se proto nemohl divit, že Riva mířil výše. V jediném roce v Legnanu se ve dvaadvaceti ligových zápasech stihnul pětkrát zapsat do listiny úspěšných střelců, navíc z jeho síly a neúnavné práce na hrotu útoku těžil celý zbytek týmu. V roce 1963 Riva Legnano opustil a zamířil na prosluněnou Sardinii, přesněji řečeno do týmu U.S. Cagliari, jež najdeme na samotné jižní riviéře ostrovu patřícího Itálii. A Cagliari se pro Rivu navždy stalo milovaným místem, kde nakonec strávil celou kariéru. Právě v Cagliari mu byla vytvořena ona slavná přezdívka "Dunění hromu", jež předznamenávala nepokořitelnou hráčovu sílu. Cagliari, které před Rivovým příchodem obývalo průměr Serie B, s nově příchozím kanonýrem okamžitě postoupilo do Serie A, jednadvacetiletý Riva k postupu přispěl osmi góly a množstvím připravených akcí pro spoluhráče. A právě v provinčním sardinském klubu byl Riva přesunut z místa středního útočníka na levou spojku, odkud později řídil ofenzivu jak Cagliari, tak italské reprezentace...

Život a hra v Cagliari Rivovi vyhovovala vskutku na jedničku. Hned ve své druhé sezóně, v pouhých dvaceti, klubu devíti góly pomohl k senzačnímu šestému místu! To v konkurenci mocných milánských, turínských a římských klubů nikdo nečekal. Vrcholem sezóny se pro celou Sardinii stala historická porážka slavného AC Milán s Riverou, Maldinim a Altafinim v čele, kdy Cagliari zvítězilo 2-1. O nic menší úspěch pak nebylo pokoření Juventusu 1-0. Odměnou za skvělé výkony bylo Rivovi povolání do reprezentačního výběru Itálie. V jednadvaceti letech Riva pomohl azzurri k vítězství 2-1 nad Maďarskem, psal se 27. červen 1965. Kouč Edmondo Fabbri měl přitom pro debutujícího nováčka jen slova chvály...

Sezóna 1965/66 pro Cagliari znamenala mírný tabulkový propad, šesté místo vystřídalo místo jedenácté, avšak Rivovy výkony šly zápas od zápasu nahoru. Ve třiceti čtyřech zápasech si připsal jedenáct gólů, navíc se stal bezpochyby nejoblíbenějším fotbalistou týmu. Apeninský poloostrov vůbec málokdy spatřil tak obdivovaného fotbalistu jako právě Gigiho Rivu. Tifosi po celé Sardinii ještě dlouho slavili další slavné vítězství nad Juventusem, atrakcí roku se pak stal debakl AS Řím 4-0! Riva se stal stabilním členem Squadry Azzurry, velká kariéra byla nastartována vskutku výborně. A mělo být ještě lépe! Hned další rok totiž Riva poprvé v kariéře triumfoval v prestižní soutěži o krále střelců Serie A, to když během dvaceti tří zápasů nasázel skvělých osmnáct gólů! To znamenalo více než polovinu celkové brankové potence Cagliari, které se dokázalo v celé sezóně prosadit jen pětatřicetkrát. Sardiňané opět obsadili pěkné šesté místo, jen devět bodů od prvního Juventusu. Rivova hra se stala sledovaným vystoupením doslova "cirkusového artisty". Chystal-li se totiž jakýkoli fanoušek na zápas sardinského týmu, neříkal, že jde na Cagliari, nýbrž na Rivu. "Dneska jdeme na Rivu," to byla věta, po níž už se nikdo na nic víc neptal... Horkokrevní italští tifosi své Calcio milují jako nic jiného. O to větší je tudíž jejich náklonnost ke klíčovým hráčům jednotlivých týmů. Gigi Riva měl však na rozdíl od jiných střelců a oblíbenců fanoušků jednu výhodu: milovali ho všichni beze zbytku. Svou obrovskou popularitu si vysloužil jednak předváděnou hrou a přínosem pro tým, za druhé pak věrností k maličkému klubu Calgiari. Po sezóně 1966/67, kdy se Riva stal nejlepším střelcem, se o sardinský útočný klenot strhla doslova válka. Chtěli ho všichni. Inter Milán, jenž zažíval nejlepší léta své historie, hráče lákal na spolupráci s nejlepšími hráči ligy jako Mazzola, Suárez, Facchetti, Jair, či Burgnich. AC Milán zase nabízel útočné partnerství s idolem ženských srdcí, božským Gianni Riverou, Juventus spoléhal na velké peníze Gianni Agnelliho, majitele gigantické automobilky Fiat, která turínský velkoklub živí. Riva však ukázal charakter a všem zájemcům jasně vzkázal: "Mé srdce patří Cagliari, klub nikdy neopustím!" Příkladný vztah k zaměstnavateli, co říkáte? A pak, že peníze jsou všechno...

Jedinou vadou na kráse Rivovy vzkvétající kariéry byla častá zranění. Kvůli nim stihnul v ročníku 1967/68 jen šestadvacet utkání, přesto dal třináct gólů a na nejlepšího střelce soutěže, Pierina Pratiho z Milána, ztratil jen dva zásahy. Cagliari v konečném ligovém účtování obsadilo slušné deváté místo, Scudetto slavil AC Milán. Vrcholem roku 1968 však bylo domácí mistrovství Evropy v Itálii, kde měl Riva táhnout celou útočnou řadu Squadry Azzurry.

Turnaje se podle tehdejší normy účastnily pouze čtyři země, které na závěrečný šampionát postoupily z předcházející kvalifikace. Kromě pořadatelské Itálie se jednalo ještě o Jugoslávii, Anglii a Sovětský svaz. A byl to právě veliký Sovětský svaz, kdo se měl modrým postavit v semifinále. Takřka sedmdesát tisíc diváků v Neapoli přihlíželo napínavému střetnutí, jež nakonec skončilo bezgólovou remízou. Ani devadesát minut normální hrací doby, ani prodloužení úspěšného střelce nenašlo, ačkoli Ital Prati byl blízko, když bombou rozezvučel tyč Pšeničnikovovy brány. Na opakovaný zápas v programu mistrovství nebyl čas, penalty, jakožto rozhodující prvek, tehdy ještě nepadaly v úvahu. O postupujícím musel rozhodnout los! Za Itálii "soutěžil" velký kapitán Giacinto Facchetti, slavný to levý bek La Grande Interu. A Facchetti se ukázal jako dítě štěstěny, když se v losování štěstí usmálo právě na Italy. Těžko říci, co by se dělo, kdyby tomu bylo naopak a domácí azzurri takto smolně vypadli... Trenér Italů Ferruccio Valcareggi před finále s Jugoslávií, která Angličany brankou Džajiče (v 87. minutě) přehrála v poměru 1-0, nešetřil optimismem. Spoléhal na vyprodané Stadio Olimpico a mohutnou podporu favorizovaného domácího týmu. Riva však v základní sestavě pro finále nefiguroval. Přednost dostalo trio Anastasi, Lodetti, Prati. Gianni Rivera nemohl nastoupit kvůli zranění, Sandro Mazzola kvůli předchozímu slabému výkonu. Nepřítomnost Gigiho Rivy byla vyústěním tvrdé konkurence v italském útoku. Vždyť azzurri měli k dispozici hned šest špičkových střelců! Zápas samotný však překvapivě podléhal vlivu Jugoslávců, kteří měli většinu času převahu. Ve třicáté osmé minutě se navíc prosadil skvělý Dragan Džajič, hvězda jugoslávského výběru. Stadio Olimpico bylo jako opařené, do pohledů tifosi se vkrádal strach o výsledek. Až za dlouhých čtyřicet minut k úlevě všech srovnal Angelo Domenghini, záložník milánského Interu.

Výsledkem 1-1 zápas také skončil, z čehož měli radost především Italové, neboť byli takřka celý zápas pod velkým tlakem. Ve finále již samozřejmě nemohl rozhodovat los, za dva dny se tedy hrálo znovu. Situace však byla jiná. Na tribunách římského stadionu se usadilo o třicet tisíc diváků méně, za vše mohl pozdní prodej lístků, s opakovaným zápasem nikdo nepočítal. Chytrý taktik Valcareggi udělal v sestavě azzurri několik změn. Stopera Ferriniho nahradil Rosato, v záloze se nově objevili de Sisti a Salvadore namísto Juliana s Castanem, do útoku se pak vrátil Mazzola, jehož doplnil Riva, ze sestavy vypadli Lodetti a Prati. Citelně však stále chyběl Rivera, který byl zraněn, stejně jako Armando Picchi, vynikající stoper Interu. Italové do zápasu vstoupili mnohem aktivněji než v prvním utkání, odměnou bylo brzké vedení, když se ve dvanácté minutě prosadil Gigi Riva a rozjásal celý Apeninský poloostrov. O dvacet minut později se navíc přidal ještě Anastasi, který zvyšoval už na 2-0. Odpor Jugoslávců byl zlomen, azzurri zápas zkušeně dotáhli do konce a slavili svůj zatím jediný triumf na evropském šampionátu. Zde nabízíme onu vítěznou sestavu: Zoff, Burgnich, Rosato, Guarneri, Facchetti, Domenghini, de Sisti, Salvadore, Anastasi, Mazzola, Riva. Skutečně, co jméno, to pojem. Důstojní nástupci Meazzy a Pioly, nemyslíte?

Skvělé časy Rivovy kariéry pokračovaly i nadále. Jen rok od italského triumfu na domácím evropském šampionátu si podruhé vystřílel korunu pro krále střelců Serie A, když ve dvaceti devíti zápasech nastřílel dvacet gólů. Cagliari navíc naprosto senzačně obsadilo neuvěřitelné druhé místo, což byl s přehledem nejlepší výsledek v dosavadních klubových dějinách. Mistrovská Fiorentina byla lepší jen o čtyři body... Tento výborný výsledek Sardiňanů opět vzbudil velký zájem bohatých týmů ze severu Itálie, o Rivu se opět rvali Inter, AC i Juventus a opět neúspěšně. Větší úspěch však sklidili při snaze o získání jiných hráčů Cagliari. Například skvělý útočník Roberto Boninsegna, Rivův parťák z útoku, nabídce Interu neodolal a stěhoval se na San Siro. Na opačnou stranu si však kouč Cagliari Manlio Scopigno vybral hned trojici hráčů nerazzurri: Angela Domenghiniho, Cesare Poliho a Sergia Goriho, kteří se později ukázali jako velmi platní hráči a výrazně pomohli Cagliari přepsat historii.

Sezóna 1969/70 pro italský fotbal znamenala, skoro by se chtělo říci, převrat. Scudetto získal tým, od něhož to nečekal snad vůbec nikdo. Serie A patrně nikdy neměla překvapivějšího vítěze, než tehdy. U.S.Cagliari to dokázali! Provinční sardinský klub ukázal po pátém kole záda všem, když poprvé usedl do čela ligového pelotonu a žezlo už nepustil ani na malinkou chvíli. Gigi Riva se opět stal nejlepší střelcem ligy (potřetí během čtyř let!), tentokrát nastřílel dvacet jedna branek ve dvaceti osmi utkáních. Jeho trefy znamenaly rovnou polovinu všech dosažených gólů Cagliari! Činil se i brankář Enrico Albertosi, opora a jasná jednička reprezentace, který za celou sezónu inkasoval pouhých jedenáct gólů! Druhý Inter za mistrovským Cagliari zaostal o čtyři body, třetí Juventus pak o celých sedm. Byl to první a dodnes také poslední titul pro Cagliari. Těžko říci, zda se podobný úspěch Sardiňanům ještě kdy vůbec povede zopakovat, vzhledem k tomu, že však spíše než o Scudetto v posledních letech bojují o holé setrvání v Serii A, to předpokládat nelze... Úspěšné časy Gigiho Rivy však stále nebyly u konce. Šestadvacetiletý kanonýr byl důležitou součástí Squadry Azzurry, která s velkým sebevědomím odjížděla na světový šampionát do Mexika 1970 jako jeden z favoritů turnaje.

K postupu ze základní skupiny Italům stačil jeden jediný vstřelený gól, který rozhodl o výhře nad Švédy (trefil se Domenghini), následné dvě bezbrankové remízy s Uruguayí a Izraelem modrým zajistily postup z prvního místa. Čtvrtfinálovým soupeřem bylo domácí Mexiko, které však kladlo odpor jen úvodních patnáct minut, kdy jim vedení přinesla trefa Gonzáleze. Pak už začal úřadovat skvělý italský útok, nastoupivší ve složení Mazzola, Boninsegna (oba dva z Interu) a Riva. Gianni Rivera z AC Milán, čerstvý držitel Zlatého míče pro nejlepšího hráče Evropy, se do základní sestavy vůbec nedostal! To sice bylo známkou veliké kvality a vyrovnanosti italské ofenzivy, na druhou stranu také trnem v oku italským tifosi, kteří Zlatého chlapce zbožňovali. Přísný kouč Valcareggi však více věřil Mazzolovi, na Riveru tak zbývala "ubohá" lavička náhradníků, což nesl jen značně nelibě... Avšak zpět k samotnému čtvrtfinále. Ve dvacáté páté minutě si mexický Peňa nešťastně dal vlastní gól, po němž Mexičané zabředli do herní krize. Iniciativu převzali Italové, zvláště Giacinto Facchetti a Tarcisio Burgnich, klenoty krajů obrany Interu Milán, po stranách zlobili a zaskočeným Mexičanům působili velké potíže. Po hodině hry poslal azzurri do vedení skvělý Riva, který svou silou, obratností a rychlostí snadno zdolával pomalejší stopery domácího výběru. O pouhých sedm minut později navíc zvyšoval Rivera, který o poločase vystřídal rivala Mazzolu. Zdeptaní Mexičané byli naprosto bezmocní, Gigi Riva však neměl slitování a poslal jim ještě jednu navštívenku. Debakl 4-1 byl varováním pro všechny potenciální soupeře mužstva trenéra Valcareggiho.

Jen málo zápasů v dějinách mistrovství světa mělo takový náboj a takovou zápletku jako semifinále mezi Italy a Němci v Mexiku 1970. Neskutečný thriller rozehrály evropské fotbalové mocnosti do takové rychlosti, až z toho šla hlava kolem. Již po osmi minutách Itálii rozjásal střelec Roberto Boninsegna a vypadalo to, že zkušení azzurri utkání v pohodě dotáhnou do vítězného konce, vždyť většinu utkání dirigovali oni. Jenže v devadesáté minutě to přišlo: do konce zápasu chybělo sotva pár vteřin, když se k míči dostal výborný obránce AC Milán Karl-Heinz Schnellinger, a ten k obrovské radosti Německé spolkové republiky rozvlnil síť brankáře Albertosiho. Zničehonic zde bylo prodloužení, nikoli oslava Italů. Valcareggiho chlapci byli zcela konsternováni, málokdo věřil v jejich "znovuzrození". Vše navíc ještě umocnil brzký zásah nepřekonatelného vládce pokutového území Gerda Müllera, který po čtyřech minutách prodloužení zvýšil na 2-1 pro Němce. Avšak pravý obránce Burgnich hrál v dost možná životní formě a vyrovnal na 2-2 hned čtyři minuty od trefy Müllera. Jen šest minut nato navíc blíže postupu Italy posunul Riva, když Seppu Maierovi nedal šanci. Nebyli by to však Němci kdyby nebojovali až do samého konce. Gerd Müller opět dokázal jakým je hráčem a znovu srovnal na 3-3! To běžela sto desátá minuta. Vyždímaní fotbalisté však vypadali jako čerstvě vyspaní, únavu snad nikdo necítil. Dvacet dva lvů bojovalo životní zápas, nikdo nechtěl prohrát. Úžasnou bitvu nervů rozhodnul Gianni Rivera, ten útočník, jemuž Valcareggi tolik nevěřil! Italové zvízětili 4-3, Rivera skóroval jen minutu od srovnávací branky Müllera. Zničený Franz Beckenbauer po zápase takřka plakal. Utkání dohrával s rukou přivázanou obinadlem k tělu, neboť jeho ramenní kloub mu nedovoloval bezbolestný pohyb... Říká se, že světové šampionáty do té doby neviděli lepší a dramatičtější zápas, vítězem byli všichni zúčastnění, sto dva tisíc přihlížejících na Aztéckém stadionu bylo nadšeno. Fotbal se radoval... Ve finále s Brazílií už však Italové mnoho šancí neměli. Sice brankou Boninsegny uhájili slušné poločasové skóre 1-1 (za Brazilce se trefil Pelé), avšak ve druhé půli už samba zněla naplno a kanárci třemi góly deklasovali jindy skvělou obranu azzurri. Výsledek 4-1 byl pro Italy ještě hodně milostivý...

Po návratu do vlasti však v Římě na stříbrné reprezentanty čekalo dvacet tisíc nadšených tifosi, kteří své hrdiny oslavovali, jako kdyby turnaj vyhráli. Jen trenér Valcareggi nebyl příliš vítán, fanoušci mu neprominuli opomíjení Rivery... Na konci roku dosáhnul Gigi Riva dalšího velkého úspěchu, když se z maličkého Cagliari dostal až na druhé místo ankety Zlatý míč, lepší byl jen Němec Müller. Následující sezóna 1970/71 však Rivovi přichystala nemilou, leč dlouhou přestávku zaviněnou zraněním. "Rombo di tuono" stihnul pouhých třináct zápasů v úvodu soutěže, i tak však nastřílel osm gólů, což je počin dozajista vynikající. Cagliari však Scudetto neobhájilo, vlastně to ani nebylo možné, zázraky se totiž dějí jen výjimečně. I sedmé místo ale bylo dobrou vizitkou poctivé práce sice skromného, avšak velice precizního týmu ze Sardinie. Jen dodejme, že titul ten rok slavil Inter, druhý skončil jeho městský rival AC před třetí Neapolí. Juventus, který se před sezónou nejvíce posílil (obránce Luciano Spinosi a záložník Fabio Capello přišli z AS Řím, střelec Roberto Bettega z Varese) musel přijmout až místo čtvrté. To ročník 1971/72 byl pro Rivu mnohem plodnější, ve třiceti utkáních si připsal skvělých jedenadvacet gólů. Na další korunu krále střelců to však nestačilo, Boninsegna z Interu byl ještě o gól úspěšnější. Cagliari však opět mohlo nakouknout do pohárové Evropy, za čtvrté místo si vysloužilo účast v Poháru UEFA.

Další dva ročníky byly pro Sardiňany roky průměrnými. V Serii A pravidelně obývali klidný střed tabulky, Riva si připsal nejprve dvanáct, o rok později pak šestnáct gólů. Stále jej však trápila zranění. Mnohdy musel nastupovat jen za cenu utišovacích injekcí, strach o jeho zdraví sužoval všechny činovníky klubu. Rivova síla a tvrdá střela, největší zbraně, pomalu přestávaly sloužit jako dřív. V sezóně 1974/75 Riva vinou stálých zranění odehrál jen osm zápasů, dal v nich dva góly. Desáté Cagliari však od sestupové čtrnácté příčky, na níž skončila Lanerossi Vicenza, dělily pouhé tři body. Ještě horší to přitom s týmem, jenž jen pět let předtím vyhrál Scudetto, bylo o rok později. Riva se opět zranil a i když ve svých patnácti zápasech nastřílel šest gólů, Cagliari tvrdě dopadli až na samotné dno. Z posledního místa sestupovali do Serie B. Dvaatřicetiletý Gigi Riva musel kvůli neustále se opakujícím zraněním ukončit aktivní kariéru. Chodil z operace na operaci, nic však nepomohlo. Kariéru měl skvělou, avšak krátkou...

I přes tento smutný konec na něj nejen fanoušci Cagliari, nýbrž veškerý fotbalový svět, nikdy nezapomenou. Celou svou prvoligovou kariéru, celých třináct sezón, odkopal v dresu klubu, kterému není souzeno býti velkoklubem. Odolal milionovým nabídkám nejlepších týmů Evropy, zůstal věrný poklidné a milující Sardinii. Jen jediný rok, na samém počátku své dráhy jako osmnáctiletý chlapec působil v Legnanu, jinak celý život v Cagliari. Ve 315 zápasech Serie A, jež v dresu Cagliari odehrál, nastřílel neuvěřitelných 164 gólů. Nebude proto překvapením, když konstatujeme, že se jedná o nejlepšího střelce klubové historie. Jeho slavná jedenáctka byla vyvěšena do síně slávy, žádný jiný fotbalista Cagliari už ji nikdy nesmí obléci. A ani italská reprezentace nikdy neměla lepšího kanonýra. Rivových 35 gólů ve 42 zápasech ještě nikdo nepřekonal, a to prosím uvažme, jací útočníci azurový dres oblékali... Momentálně již čtyřiašedesátiletý bývalý superstřelec působí jako člen vedení italské reprezentace. Dunění hromu, neboli Gigi Riva, byl vyhlášen osmým nejlepším fotbalistou v dějinách italského Calcia. Vezmeme-li v úvahu, že většina ostatních jsou hráči, jež působili ve slavných milánských týmech či turínském Juventusu, vychází nám Riva jako čestná výjimka - zástupce "malých", jako důkaz, že fotbal nejsou jen giganti a nejbohatší. Naopak, fotbal se hraje všude a bude se hrát vždycky, protože o jeho úspěchu nerozhodují peníze a velikost jednotlivých klubů, ale láska a schopnosti hráčů, kteří ony kuby zastupují. Gigi Riva je navždy zaspán v italských srdcích i kronikách zlatým písmem...

Úspěchy: mistr Evropy (1968), vicemistr světa (1970), mistr Itálie (1970), 3x nejlepší střelec italské ligy (1967, 69, 70), 2. ve Zlatém míči (1970), nejlepší střelec Cagliari v historii (156 gólů), nejlepší střelec Italské reprezentace v historii (35 gólů), 8. nejlepší fotbalista Itálie 20. století podle IFFHS.
Autor: Tomáš Bojda
Počet zobrazení: 4645
Komentáře (46 / 0 nových)
smazaný uživatel
16.06.2009 13:10
#
Uznání všem takovým
smazaný uživatel
14.01.2011 14:18
#
Naprosto s tebou souhlasím!
ManUnited
16.06.2009 13:48
#
Přesně tak. Škoda že už v této době takovéto hráče nenajdeme.
homeles8
16.06.2009 14:06
#
Gigi je nejlepší!
smazaný uživatel
16.06.2009 14:17
#
Musím smeknout jak před samotným Rivou, tak před autorem článku. Hezčí článek, plný slovních obratů jsem opravdu dlouho nečetl!
smazaný uživatel
16.06.2009 14:20
#
díky moc
smazaný uživatel
16.06.2009 14:23
#
Mě neděkuj, děkuj tomu, kdo tě učil češtinu a sobě!
homeles8
16.06.2009 14:36
#
ty máš vždycky nejlepší články!
smazaný uživatel
16.06.2009 15:26
#
smazaný uživatel
16.06.2009 18:16
#
to jmeno mi nic neřika ale překecal sem se a přečet sem to a byl to opravdu famozní hrač
smazaný uživatel
16.06.2009 18:56
#
a o tom to je, aby lidé, jimž hráč třeba do té doby nic neříkal, nabyli nové vědomosti a vzdělali se v historii fotbalu
homeles8
16.06.2009 19:08
#
$dolar$
16.06.2009 20:07
#
Jsem se leknul ze je to ten idio°t Rath uffffffffffff
homeles8
16.06.2009 20:48
#
smazaný uživatel
16.06.2009 21:46
#
za prvé - Rath rozhodně není idiot, nýbrž jeden z nejinteligentnějších lidí naší vrcholné politiky, a za druhé - mu Gigi není vůbec podobný
$dolar$
16.06.2009 22:07
#
za prvé Rath je nejvetsi vred na nasi politicke scene a za druhé mne na tyhle fotce Ratha bohuzel pripomina
fantomas
16.06.2009 22:19
#
Páni, mazej pro čočky!
$dolar$
16.06.2009 22:42
#
smazaný uživatel
17.06.2009 07:48
#
vřed je Langer, ale neřešme to, je to zbytečné
herbage
17.06.2009 10:27
#
sebyk
17.06.2009 14:28
#
smazaný uživatel
17.06.2009 21:16
#
Tome ty raději politiku neřeš . Podle toho co píšeš soudím že ji vůbec nerozumíš . Možná jednou dospěješ .
smazaný uživatel
17.06.2009 21:17
#
podle kterého mého příspěvku soudíš, že politice nerozumím?
smazaný uživatel
17.06.2009 21:22
#
Rath inteligent , to mě osobně stačí .
smazaný uživatel
17.06.2009 21:23
#
myslíš, že není inteligentní?
smazaný uživatel
17.06.2009 21:27
#
Ne, je akorát vychcanej.
smazaný uživatel
17.06.2009 21:29
#
vychcanost a inteligence se nevylučují
smazaný uživatel
17.06.2009 21:30
#
Rozhodně se jako inteligent nechová a nevyjadřuje .
smazaný uživatel
17.06.2009 21:31
#
vyjádření a chování je pouhá hra, to s inteligencí nemá nic společného. Podívej se, co všechno udělali a vypustili třeba Zeman s Klausem, přitom o jejich inteligenci patrně nikdo nepochybuje...
smazaný uživatel
17.06.2009 22:41
#
Narozdíl od Václava a Milouše má Davídek zjednodušený politický program . Ten obsahuje jediný obor (zdravotnictví ) a v poslední min. rok jediné slovo POPLATKY . Mě na tom nic inteligentního nepřijde . Nic méně toto je portál o fotbale a já tu nechcu plácat o Davídkovi a jeho jednoduché politice .
Ol!ver
16.06.2009 21:45
#
Všetka úcta tejto legende,ale na tej fotke vyzerá ako narkoman...
smazaný uživatel
16.06.2009 21:46
#
ta fotka fakt není příliš dobrá - já ji ale nedával
smazaný uživatel
17.06.2009 00:51
#
Autorovi článku Obvykle takhle dlouhý články na monitoru nejsem s to dočíst, ale teď jsem po začtení se udělal vyjímku
vanGomm
17.06.2009 07:15
#
To,že nepřestoupil do zahraničí,nebo "jen" do Juventusu a Milánských klubů je jistě chválihodné.Na druhou stranu je třeba připomenout,že téměř před 50 lety se ve fotbale netočily takové peníze jako dnes.Sestavy z té doby se léta až na malé vyjímky téměř neměnily.Např.Eusebio se z Benfiky také nehnul a jaky to byl hráč! Zájem o něj určitě byl veliký.Nebo kolik dostali naši hráči za vicemistra světa r.1962 z Chile a kolik dostanou jen za postup na MS nebo dokonce na EURO.Takžem jak by se zachoval v té dnešní době nevíme.Jinak článek a hlavně Riva jako fotbalista vynikající.
vanGomm
17.06.2009 07:26
#
Ještě dodatek a jak by se asi zachoval i jeho tehdejší zaměstnavatel dnes?
smazaný uživatel
17.06.2009 07:47
#
tak Eusébio není zrovna dobrý příklad, on totiž neměl důvod odcházet za "lepším" - Benfica totiž dlouhodobě patřila k absolutní světové špičce, což se o Cagliari nedalo říci ani náhodou... Máš sice pravdu, že přestupů nebylo tolik jako dnes, ale já bych zase neřekl, že týmy zůstávaly dlouhá léta stejné, to v těch velkých klubech možná (tam se to jen kosmeticky doplňovalo), ale jinak to bylo zhruba stejné...
TonyB
17.06.2009 13:58
#
Moc pěkný článek ( ostatně jako všechny od autora) - jen mě donutil k zapřemýšlení, jak se bude vzpomínat na současné hvězdy dejme tomu za 30 let. Navíc není moc těch co si dokážou udržet výbornou formu dejmetomu 8-10 sezón.
Už asi začínám být starej protože si ještě pamatuju, jak Kluivert byl nadaný 17. letý mladík či to stejné platí o Shererovi. Nebo jak Zola kopal za Parmu a Romario začínal v PSV a to již teď jsou legendy.
Díky i za námět k přemýšlení.
smazaný uživatel
17.06.2009 15:00
#
není zač
smazaný uživatel
17.06.2009 21:25
#
Jelikoš tady podle všeho chodí náctiletí hoši,pak je pěkné,že píšeš o těchto legendách a navíc velmi kvalitně
PS: ale toho rátha ti neodpustím ani kdybys psal sebelíp
A nebudeš psát i o cizincích,kteří v minulosti zářili v Serii A? Sivori,Gre-No-Li ,německá enkláva po MS 90?
smazaný uživatel
17.06.2009 21:29
#
Nordahl už zde je, Liedholm bude brzo. Sivori a spol. jsou pro mně už příliš "noví". Jinak, já neříkám, že Ratha obdivuju, jen podotýkám, že rozhodně musí být inteligentní, když dokázal co dokázal...
Kily
17.06.2009 21:35
#
ale jdi ty, Sivori pro tebe zase tak nový nebyl: http://www.eurofotbal.cz/clanky/omar-sivori-spinava-ruze-73174/
smazaný uživatel
17.06.2009 21:45
#
ty vole, já to blbě přečetl a reagoval na jméno Signori jsem trochu ve stavu no
smazaný uživatel
17.06.2009 21:35
#
Noví? to zní dobře,hele je způsob jak bych si našel předchozí články z tvé dílny,já většinu četl,ale abych věděl o kom už jsi psal a třeba najdu někoho kdo by ti mohl posloužit jako téma dalšího článku,píšeš výborně
PS: Inteligentní dozajista je,jen bohužel využití tohoto potenciálu nekoresponduje s tím co dělal,dělá a bohužel zřejmě ještě bude dělat v české politice a zdravotnictví
Kily
17.06.2009 21:43
#
http://www.eurofotbal.cz/clanky/zivotopisy/

většina z nich je z dílny Tomáše Bojdy
smazaný uživatel
17.06.2009 21:47
#
dík
smazaný uživatel
14.01.2011 14:16
#
Luigi byl v tu dobu jednička a v dnešní době by ukazál Barošům a Ujfalušim a dalším,jak se má fotbal hrát.
Sledování komentářů
Chcete-li se rychle dovědět o nových komentářích k tomuto článku, přidejte si jej ke svým sledovaným. Upozornění na nové komentáře pak najdete ve svém osobním boxu Můj EuroFotbal v pravé části hlavičky webu.
sledovat komentáře mohou pouze registrovaní uživatelé
Nový komentář
Komentáře mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé. Jste-li již zaregistrován, přihlašte se vyplněním svého loginu a hesla vpravo nahoře na stránce.
Registrace nového uživatele
Našli jste v článku chybu? Můžete nám ji oznámit.
 
 
 
Karol Dobiaš - Patino
(18.12.2017, 11:46)
 
 
 
Andrea Pirlo - Architekt
(22.11.2017, 20:09)
 
 
 
 
 
 
Další články