Enrico Albertosi - nesmrtelná rivalita ve stínu slavných

Většina velkých hrdinů má jednoho nepřítele. Jednoho rivala na život a na smrt. Enrico Albertosi jich měl hned několik a když se mu podařilo překonat jednoho, ihned se zrodil další, ještě slavnější. Tohle je příběh muže, který se nevzdal ani po několika pádech na dno.

Na konci října minulého roku se známý italský deník Corriere dello Sport setkal se starým mužem, aby mu položil pár otázek. Blížila se totiž oslava jeho jubilejních 80. narozenin a za takovou dobu už stihne člověk zažít leccos. Jedna z otázek se bývalého slavného fotbalisty zeptala na přímo: "Kdo je nejlepší italský brankář všech dob?" "Gigi Buffon. Ale kdybych tenkrát šel do Juventusu, pak bych to byl já," dodal s lišáckým úsměvem. Tím staříkem byl Enrico Albertosi.

Jeho životní cesta začala 2. listopadu pro Evropu i celý svět neslavného roku 1939. Ve starodávném městečku s osmi tisíci obyvateli se narodil muž, který se zapsal mezi nejlepší italské brankáře všech dob. Fotbal měl v krvi, protože jeho otec sám kdysi chytal za Spezii. Svého syna brankářskému řemeslu samozřejmě ochotně učil a doufal, že půjde v otcových stopách. Kdyby tak věděl, jakou legendu ze svého syna vychová...

Když mu bylo patnáct let a měl za sebou jen pár zápasů za místní menší kluby, někdo ve vedení Spezie si zřejmě řekl, že by bylo fajn mít na soupisce jméno Albertosi znovu, takže se mladý Enrico upsal klubu tatínkova srdce. Spezia tou dobou byla skromným klubem co do financí, jména nebo prestiže a bojovala o své místo ve čtvrté nejvyšší soutěži. V barvách Spezie nastoupil Albertosi k pouhým čtyřem zápasům, ale v každém z nich předvedl dobré výkony. Jeho potenciálu si brzy všiml nejpopulárnější toskánský celek, Fiorentina.

Koupili mě, abych mu nosil tašky

V létě 1958 se Fialky dohodly se Spezií na přestupu mladého hráče a Enricovi se otevřela cesta k velkému fotbalu. Hned na začátku ale poprvé narazil na fakt, který ho v očích mnoha lidí pronásledoval celou kariéru. Byl koupen jako dvojka, jako náhradník za neochvějnou stálici. Místo mezi třemi tyčemi zaujímal Giuliano Sarti, další z mnoha talentovaných Italů. Pozdější opora Interu Milán měla jasnou důvěru vedení i trenéra Luigiho Ferrera. A nutno říct, že zaslouženě.

Sarti byl členem týmu, který dva roky zpátky vybojoval s týmem mistrovské Scudetto, na němž měl lví podíl. Když byl Albertosi koupen, bylo Sartimu teprve 25 let, na brankáře žádný věk. Přitom už měl hromadu zkušeností a objektivně byl lepším brankářem. Právě Sarti v italských poměrech revolučním způsobem přetvořil postavu brankáře jako jedenáctého muže v poli. Tedy postavu, která má velmi často za úkol rozehrávat, zakládat útoky a kombinovat se stopery, dost daleko od vlastní brány.

Brankář je obecně pozice, který se zase tak často nemění a v Itálii to platí dvojnásob. Není divu, že na vytlačení spolehlivého brankáře ze sestavy nemohl o šest let mladší Albertosi pomýšlet. Jak sám říkal, "měl jsem pocit, že mě koupili jen proto, abych Sartimu nosil tašku s oblečením." A ten pocit neustal vlastně pět let, než Sarti v létě 1963 odešel do slavného Interu.

Jen tak pro ilustraci toho, jak vyrovnaná tahle soutěž dvou mladíků byla. Za celých těch pět let odehrál Albertosi pouhých 30 ligových zápasů! Většinou jej trenéři nasazovali do pohárových utkání s druholigovými soupeři, ale hned jeho debut v první lize si Albertosi musel užít na maximum. Dočkal se v lednu 1959, kdy Sarti onemocněl. Jeho soupeřem byl slavný AS Řím s Losim, Griffithem, Guarnaccim, Selmossonem nebo Zagliou. O favoritu nebylo třeba pochybovat.

Jenže diváci v Livornu se branky nakonec nedočkali. A velkou zásluhu na tom měl mladý Enrico. Fyzicky velmi dobře disponovaný, především ale mrštný. Postupem času se jeho brankářský styl stal velmi atraktivním, Enrico často předváděl zákroky na efekt a bavil diváky. Jeho hlavními zbraněmi se staly reflexy, rychlé přesuny po brankové čáře a vyžívání se v akrobatických, spektakulárních zákrocích. Sám sebe popisoval jako člověka nadmíru excentrického a temperamentního.

Bezbranková remíza s AS rychle udělala z Enrica horké téma italských sportovních plátků a devatenáctiletý mladíček si začal říkat o pozornost. Pořád ale narážel na svou první nemesis, Giuliana Sartiho.

Zpětně o něm ale řekl: "Byl to můj přítel, opravdu dobrý kamarád. Nevnímal jsem ho jako svého soupeře, hodně jsem se od něj naučil. Třebaže on to vnímal trochu jinak a dělal, co mohl, aby si udržel pozici jedničky. Pamatuji si ten den, kdy jsem podepsal svůj kontrakt s Fiorentinou. Tým zrovna hrál přátelské utkání s Brazílií. Moc jsem chtěl nastoupit, ale vedení mi řeklo, že budu jen na tribuně. Že prý nechtějí Sartiho rozhodit."

Z hlediska klubu se ale začátek 60. let dá považovat za jednu z nejlepších a nejúspěšnějších etap. V sezoně 1960/1961 totiž Fiorentina vyhrála Coppu Italia a rovněž premiérovou edici Poháru vítězů poháru, horkou novinku. Albertosiho talentu si všiml i reprezentační trenér Giovanni Ferrari, který jej povolal k pikantnímu utkání. Pouhé čtyři dny poté, co Enrico pomohl Fiorentině k zisku Coppa Italia, jej postavil mezi tři tyče v debutovém utkání za seniorskou reprezentaci. Co na tom, že šlo jen o přátelské utkání - proti sobě měl Argentince a zápas se odehrál v jeho Florencii.

Ačkoli Enrico inkasoval, byl to nádherný debut. Jeho Itálie totiž nasázela Argentincům čtyři branky! Rivalita se Sartim na Enrica stále dost působila, o čemž svědčilo i finále Poháru vítězů poháru o rok později. V něm se o trofej Viola utkala s Atléticem Madrid a do brány se postavil devětadvacetiletý Sarti. Inkasoval jednou, stejně jako jeho kolega v barvách colchoneros Edgardo Madinabeytia. Takže o vítězi muselo rozhodnout až další utkání.

Jeho zorganizování trvalo poměrně dlouho a obě jedenáctky se proti sobě postavily až na začátku září, tedy pět měsíců po prvním utkání. V něm dostal důvěru právě Enrico Albertosi. Vedl si ale mnohem hůř než Sarti v prvním duelu, protože Atlético dalo Fialkám tři branky a slavilo triumf. U všech gólů byl Albertosi alespoň trochu na vině, což nesl velmi těžce. Kritika na něm nenechala jedinou nit suchou. Na dveřích jeho domu nejednou přistála tiskovina s vulgární čmáranicí.

Albertosi musel ukázat hodně psychických sil, aby se dokázal zvednout. Povedlo se. V dalších pěti letech prakticky neopustil pozici jedničky a stala se z něj jistota mezi třemi tyčemi. Naplno si užíval skvělého období a především sezony 1965/1966. V ní klub z renesančního města opanoval Coppu Italia stejně jako tehdy tradiční Mitropa Cup. Za období těchto pěti let s Albertosim v bráně Fiorentina v lize nikdy neskončila hůř než pátá.

Sarti mezitím vzkvétal v Interu, který zrovna psal významné stránky svých dějin. Celek trénovaný legendárním Heleniem Herrerou s hráči jako Mazzola, Picchi, Facchetti nebo Suárez zažíval jeden úspěch za druhým a Sarti na něm měl velký podíl. Albertosiho rivalita s ním ale neochladla a přenesla se opět na mezinárodní scénu.

Dream team? Spíš noční můra

Na pořadu dne byla kvalifikace na mistrovství světa 1966. Kvalifikační boje Italům vycházely podle očekávání. Když máte v kádru hvězdy jako Mazzolu, Facchettiho, Riveru nebo Burgnicha, nic jiného než výhru prostě neočekáváte. Faktem je, že Albertosi neprožil úplně ideální kvalifikaci. Chytal v ní jen jednou, při poslední výhře nad Skotskem. Hlavní oporou v bráně byl William Negri. Těšit ho mohl alespoň fakt, že ani Sarti neměl víc odchytaných zápasů.

Na samotný šampionát se Italové kvalifikovali z prvního místa poté, co dostali jen tři branky a nasázeli jich 17. Pozvánku kromě Negriho dostal právě Albertosi, zatímco Sarti, jakkoli byl úspěšný na klubové úrovni, zůstal doma. Očekávání italské veřejnosti, náruživých fotbalových nadšenců, byla obrovská. Italové ale zažili jeden z nejhorších šampionátů ve svých dějinách. "Máme přece Mazzolu s Facchettim a supertalent Riveru."

Hned v prvním duelu dostal šanci právě Albertosi. A tenhle tah vyšel svěřencům trenéra Edmonda Fabbriho na jedničku, když si díky Mazzolovi s Barisonem poradili s Chile. Jenže pak prohráli s Jašinovým Sovětským svazem a definitivně jim zlomil vaz jeden z nejhorších výkonů italské reprezentace. PAK Doo Ik, to je jméno italského kata z Ayresome Parku v Middlesbrough. Italové, v bráně opět s jedničkou Albertosim, zcela propadli a šokujícím způsobem prohráli proti Severní Koreji!

Tahle pohroma se v ozvěnách fanoušků rovnala málem státnímu převratu, Squadra Azzurra byla jako celek pranýřována a na letišti nechybělo množství rajčat, která zřídkakdy minula cíl. Albertosi z toho vyšel ještě poměrně dobře a vyjma pár ostřejších slovních ataků se na něj zloba fanoušků nesoustředila. Klid ale neměl. Popularita jeho první nemesis, Sartiho, sice upadala, ale souběžně s tím se rodil další arcirival. Ve stínu Vesuvu totiž tou dobou rostl mladíček jménem Zoff. Dino Zoff.

Jmenuju se Zoff. Dino Zoff

Albertosi byl sice jasnou volbou tehdejšího trenéra Ferruccia Valcareggiho, nicméně na Zoffovi bylo něco, co trenéru reprezentace imponovalo. Jeho maniakální posedlost při trénincích, kterou se Zoff odlišoval od kohokoli jiného. Do tréninků dával dvě stě procent. A měl trochu štěstí. Šestého dubna 1968 hrála Itálie první ze dvou rozhodujících čtvrtfinálových duelů o postup na ME a jejím soupeřem byli Bulhaři. Jasnou volbu do brány představoval právě Ricky, jenže v 66. minutě zápasu se při zákroku u druhé inkasované branky zranil!

Kdo ví, jak by se jeho kariéra v reprezentaci rozvíjela, kdyby po nekompromisní srážce s protihráčem nepadl k zemi. Na pohled jasný faul zapříčinil dvě věci: odchod Albertosiho ze scény a nástup tehdy ještě rozklepaného kluka jménem Zoff. A v tomhle okamžiku se jazýček na miskách vah začal naklánět právě ve prospěch hráče Neapole.

Albertosi hodně věřil, že se stihne dát dohromady do odvetného utkání, ale nedokázal to. A protože se hrálo v Neapoli, dal trenér Valcareggi šanci opět mladému Zoffovi, který na domácí půdě podal velmi sebejistý výkon. Italové vyhráli, Zoff neinkasoval a poslal svůj tým do finále o čtyřech týmech. Pro nadcházející finále hrané právě v Itálii sice Albertosi dostal jedničku, ale trenér nechtěl zbytečně riskovat jeho zdravotní stav. Vsadil proto opět na stále zajímavějšího Zoffa.

A dobře udělal. Italové se Zoffem v bráně zvládli nadvakrát hrané finále a v prostorách Olympijského stadionu ve Věčném městě slavili dosud jediný triumf na mistrovství Evropy. Ricky sledoval jen z pozice zraněného náhradníka, jak mu mladý a horkokrevný brankář bere místo. Léto v osmašedesátém pro něj bylo dost hektické. Doznal, že po deseti letech služby La Violu přerostl, a měl by se posunout dál. Kam dál?

Jako první se o něj přihlásil milánský Inter. Ten totiž jeho prvního soka, Giuliana Sartiho, pustil do Juventusu, aby kryl záda jedničce Anzolinovi. Jenže Fiorentina se zařekla, že po prodeji Sartiho přestane Inter zásobovat reprezentačními brankáři. Ricky cítil mírné zklamání z podmínek, které si představitelé klubu dali. "Neshodl jsem se s trenérem a necítil jsem se ceněný. V červnu mě kontaktoval Italo Allodi s nabídkou jít do Interu. Dal jsem to na vědomí klubu, ale nic se nedělo. Asi si umíte představit moje překvapení, když mi o pár týdnů později oznámili, že mě prodávají do Cagliari," dodává. To se tou dobou pyšnilo korunním klenotem. Gigim Rivou.

Kolem něj se začal utvářet tým schopný a odhodlaný vyhrát mistrovské Scudetto a právě Rivova osobnost do něj dokázala natáhnout velká jména. Jedním z nich byl i Albertosi. Tajemství komedie tkví v jediné věci - načasování. V tomto směru by se dalo říct, že Albertosi je tím nejhorším komikem. Jeho načasování bylo po celou kariéru přinejmenším nešťastné. Z Florencie odešel s pocitem, že má na víc. Ale sotva přestoupil do Cagliari, Fialky získaly vytoužené Scudetto! A druhé skončilo Cagliari také v Coppa Italia, kde triumfovalo římské AS.

Přesto se Albertosiho roky na Sardinii dají označit za velmi úspěšné. Na mezinárodním poli sice kraloval Zoff, který definitivně vytlačil Albertosiho z brány i při kvalifikaci na MS v roce sedmdesátém. Ricky ale odpověděl na Zoffovu formu dost možná nejlepší klubovou sezonou v kariéře.

Hned v dalším roce si totiž Albertosi vše vynahradil a hvězdným Rivou řízený tým dokráčel až k vysněnému Scudettu! Skvěle sestrojený celek měl několik jasných pilířů a jedním z nich byl právě Ricky. Za celou sezonu dostal sardinský celek pouhých 11 branek a do konce sezony si uchoval čtyřbodový náskok na druhý Inter. Stadion Amsicora dostal přízvisko gladiátorské arény, odkud se s body neodjíždí. A králi v ní byli právě Albertosi s Rivou.

Sedmička za sto dvacet

Tahle sezonu mu konečně vynesla pozici jedničky v reprezentaci, která se chystala na mexické mistrovství světa. Zpočátku na něm šlo všechno dobře pro Albertosiho i celý tým. Za celou dobu po cestě do semifinále dostali Italové jen jednu jedinou branku. Semifinálové klání se Západním Německem šlo rovněž podle předpokladů. Boninsegna skóroval už v osmé minutě a Italové dominovali.

A pak se to stalo. V 92. minutě už se možná Italové viděli v šatně, když tu kde se vzal, tu se vzal řízný stoper Karl-Heinz Schnellinger. Po centru ze strany si naskočil na míč prakticky jako jediný a překonal do té doby perfektně hrajícího Albertosiho! "Ze všech lidí právě on," křičel německý komentátor Ernst Huberty. Schnellinger totiž nikdy předtím (a ani potom) za reprezentaci neskóroval. Kromě toho, za pět let, kdy hrál za milánské AC, nedal ani jeden gól.

Italy ale náhodně vynořená německá ponorka nepotopila. V nervydrásajícím, psychicky i fyzicky vyčerpávajícím utkání totiž brankou Gianniho Rivery zdolala německou ofenzivu v nebývale dramatickém poměru 4:3. To byl mimochodem ten zápas, ve kterém Beckenbauer dohrával i s vykloubeným ramenem, protože Němci už všechna střídání využili. To nejhorší ale na Italy teprve čekalo.

Brazilští Kanárci v čele s Pelém utancovali italskou obranu k smrti a Italové dostali potupné čtyři branky. Nadšení vystřídalo hluboké zklamání. Za 120 minut hry (v součtu obou zápasů) dostal Ricky sedm branek. Jeho bezchybná ligová sezona byl v troskách. A vykoupení nepřinášela ani následující sezona. Cagliari se hodně trápilo a zejména v obraně zely díry. Z velké části trpělo vysokými očekáváními po povedené sezoně. Kritiku odnášel i Ricky. I proto se v reprezentaci stále častěji prosazoval právě Zoff.

Když se pozornost z Cagliari přesunula jinam, dokázal sardinský celek opět podávat lepší výkony. Další sezonu zakončil sice až na čtvrtém místě, ale k titulu, který připadl Juventusu, mu chyběly jen čtyři body. Zdálo se, že Ricky opět našel své ideální prostředí a mohl by se opět stát jedničkou. Jenže Dino Zoff udělal rozhodující krok na klubové úrovni a přestoupil do Juventusu. Od té chvíle stál za dost možná nejlepší italskou obranou a to ho stavělo na výslunní.

Chcete důkaz jeho nepostradatelnosti? Od roku 1972 až do roku konce roku 1977 se mezi tři tyče v italské reprezentaci v soutěžním utkání nepostavil žádný jiný brankář! Albertosi se sice nevzdával, ale bojoval boj s větrnými mlýny. Přitom jedničkou v bráně Juventusu mohl být právě on. V létě 1974 totiž Stará dáma zatoužila po dvojici Riva - Albertosi a Cagliari bylo ochotno své dvě hvězdy prodat. Jenže Riva si postavil hlavu a Starou dámu odmítl! Tím zkolaboval také přestup zkušeného brankáře. Zase byla jeho šance na slávu rozprášena někým jiným.

Přestup se ale přesto konal. Včas po něm totiž sáhl milánské AC, které shánělo náhradníka za Fabia Cudiciniho. I tohle angažmá může Ricky hodnotit velmi pozitivně, protože v sezoně 1978/1979 s týmem jako jedna z jeho opor získal mistrovské Scudetto. A to mu bylo úctyhodných 39 let! Zahrál si po boku Baresiho, Novellina, Rivery nebo Capella, především ho ale trénoval v Miláně téměř posvátný Nils Liedholm. Dva roky nazpět opanoval v ryze milánském finále také Coppa Italia.

Pád na dno

Přesto se ale i po letech díval na rok 1974 s hořkostí. "Kdybych odešel do Turína, moje kariéra by vypadala jinak. Vyhrál bych toho mnohem víc. Takhle se proslavil Zoff." Možná máte pocit, že na slavnějšího kolegu si Ricky stěžuje až příliš. Ale má k tomu důvod.

Psal se rok 1978 a Italové postoupili na mistrovství světa hrané v Argentině. Trenér Bearzot dával dohromady brankářskou trojici a vzpomněl si na starého kamaráda. "Už jsem to nečekal, ale zavolal mi trenér a zeptal se mě: Ricky, chtěl bys jet s námi jako třetí brankář? No jasně, já na to, mám sbaleno, klidně si zaplatím i cestu. To by bylo mé páté mistrovství, což v té době ještě žádný Ital nedokázal. Byl jsem nadšený. O deset dní později mi ale volal znovu a řekl, že nejedu. Ptal jsem se, co se stalo. Dino Zoff by se prý necítil dobře, kdybych byl v šatně taky, takže nejedu. Trvalo roky, než jsem mu to byl schopen odpustit."

Albertosi začal přemýšlet o tom, kde strávit poslední roky kariéry před důchodem. Lano mu hodil New York Cosmos, kde by se tou dobou setkal s Chinagliou a Pelém. Řekli bychom bezchybná kariéra. Přece však má jeden velký škraloup a jeho jméno je Totonero. V roce 1980, když bylo Rickymu čtyřicet, se totiž na světlo světa dostalo přiznání dvou římských obchodníků, jejichž svědectví spustilo do té doby nevídaný skandál. Rozsáhlý proces nakonec odhalil zapojení množství hráčů a klubů, které manipulovaly s výsledky zápasů. Nejhůř z toho vyšly prvoligové značky AC Milán a Lazio, které byly přeřazeny do druhé ligy.

Zloba veřejnosti samozřejmě cílila i na jednotlivce, kteří pošpinili pro Italy posvátnou hru. Albertosi dopadl z hráčů skoro nejhůř, protože dostal zákaz činnosti na čtyři dlouhé roky. Což byl pro čtyřicetiletého borce prakticky konec kariéry. Tuhle životní chybu mu vyčítalo hodně lidí, byla to kaňka na jinak bezchybné a obdivuhodné kariéře.

Když Italové vyhráli ve dvaaosmdesátém mistrovství světa, úspěchem opojená italská federace začala provinilcům houfně odpouštět. Rickymu odpustila trest v délce dvou let. Kdekdo by si asi řekl, že ve 42 letech nemá zapotřebí honit se s o polovinu mladšími soupeři. Albertosi ale neměl ve zvyku vzdávat. To by asi neustál neustálé zápolení se Sartim a Zoffem. Nebo sám se sebou.

A tak se v roce 1982 zapojil do přípravy s poloprofesionálním týmem Elpidiense Calcio ze čtvrté nejvyšší soutěže. Na lavičce tehdy seděl Paolo Beni, jen o dva roky starší muž než brankářská jednička. Albertosi vydržel dva roky, než řekl fotbalu sbohem. Mezi třemi tyčemi byl jedničkou, kterou prakticky po celou kariéru rivalita hnala dopředu a zároveň brzdila. Jedničkou, která v první lize nasbírala obdivuhodných 532 startů. Víc dokázalo jen devět hráčů. To už je kumšt. Na to by expreska nestačila.