Eurozápisník III. aneb Kde má český tým před Španělskem rezervy

Den D se blíží. Euro 2016 ve Francii je v plném proudu a zítra odpoledne do boje vyrazí také čeští fotbalisté. Ještě než se tak nicméně stane, přinášíme vás zhruba čtyři lekce, které si lze odnést z přípravných zápasů s Ruskem a Jižní Koreou.

Češi v rámci přípravného kempu na Euro dohromady odehráli tři přátelské zápasy, ten první s Maltou jsme se však rozhodli vynechat, neboť šlo hlavně o nabírání zápasové kondičky u zraněných hráčů, a snad i zkoušení některých jedinců na neobvyklých pozicích.

To s ohledem na zbylá dvě utkání již Pavel Vrba avizoval nácvik nějakých prvků, které by český výběr mohly charakterizovat i na šampionátu, a tak se nabízí si na oba výkony posvítit.

Český tým nejprve dokázal otočit duel s experimentujícím Ruskem, posléze však v generálce doma překvapivě nestačil na své asijské protivníky, a rozhodně proto nemůžeme říct, že by se následně do Francie vydával v bezchybném rozpoložení.

V následujících čtyřech bodech identifikujeme a posléze rozebereme ty hlavní dimenze našeho projevu, které by pro utkání se silným Španělskem rozhodně snesly nějaké to zahlazení...

1) Postupná rozehrávka

Co se týče hry s míčem, hráči pod taktovkou Pavla Vrby pokračují v tendenci postupné rozehrávky od vlastní branky, kdy se snaží vyhýbat dlouhým míčům, případně je využít až v krajní nouzi.

Ve zmíněných přátelácích si Vrbův tým vyzkoušel dva způsoby - proti Rusku naše rozestavení připomínalo spíše 4-2-3-1, přičemž si oba střední záložníci odskakovali do krajů do pozice mezi středního a krajního obránce. Tento mechanismus vyvolal v našem týmu menší rotaci - krajní obránce se posunul do vyššího postavení, zatímco křídelní hráč se posunul mezi linie, kde se nabídl pro kolmou přihrávku. Tento pohyb hráčů týmu umožňuje celkem efektivní kombinaci v křídelním prostoru, kudy se reprezentační celek snaží své útoky vést. Pohyb a disciplína středního záložníka je zde naprosto nezbytná - pokud by si do daných míst neseběhl, krajní obránce by se buď nemohl vysunout do ofenzivnější pozice, nebo bychom zákonitě měli problém s rozehrávkou ve chvíli, kdy by tak učinil - vzdálenost mezi ním a stoperem by byla příliš velká a takovou přihrávku by nebylo možné realizovat. Poté, co se danou kombinací tým dostane do ofenzivní třetiny, je nutné, aby střední záložník prostor na kraji neopustil, ale s hrou se pouze posunul vpřed, a zajišťoval jej pro případ ztráty míče.

V duelu s Koreou pak čeští reprezentanti začínali hru tvořit spíše v rozestavení 4-3-, kdy se defenzivní záložník (Pavelka) stahoval mezi stopery, čímž v podstatě vytvořil strukturu zvanou La Salida Lavolpiana - tu tvoří dva stopeři, kteří se roztáhnou do blízkosti postranní čáry, a defenzivní záložník, který se zatáhne mezi ně. Cílem je zjednodušit prvotní cirkulaci míče, jelikož je pro soupeře těžší napadat tříčlennou obranou řadu protivníka.

Přesto se v následném přechodu do ofenzivní fáze nacházely větší potíže než proti Rusku - občas došlo k tomu, že se krajní obránci vysunuli až příliš, kvůli čemuž k nim stopeři nebyli schopni dopravit míč. A protože byl střed pole přikrytý, byli nuceni zvolit dlouhý balón.

V jiných momentech zase volil špatné řešení hráč na míči - jelikož tentokrát cirkulaci míče nezahajoval střední záložník (jako proti Rusku), nýbrž střední obránce, kvalita rozhodování byla horší - občas se například nabízel pas na krajního obránce, který by následně z prvního či druhého doteku mohl balón přesunout na křídelního hráče nacházejícího se mezi liniemi (pokud by akci provedl technicky správně), jenže hráč s míčem zvolil pouhý odkop vpřed. Ve finále tak naše reprezentace měla s rozehrávkou mnohem větší potíže.

2) Přechod do defenzivní fáze

Značné problémy reprezentace vykazovala v momentě ztráty míče. Tyto trable však nemůžeme izolovat od ofenzivní fáze - pokud se soupeři povedlo snadno rozjet rychlý protiútok, znamenalo to, že postavení hráčů při ofenzivní akci nebylo dobré a někdo udělal chybu.

V této části bych mohl rozebírat například druhý gól Korejců, jenže na něm prakticky není co analyzovat - individuální ztráta na vlastní polovině je zkrátka vždy nebezpečná. I krom gólu si ale Korea během nějakých 5 minut prvního poločasu vypracovala dvě nebezpečné brejkové situace, přičemž ta druhá vedla ke standardní situaci, ze které padl úvodní gól utkání.

Obecně se dá říci, že je nutné, aby měl tým za míčem alespoň 5 hráčů. Obvykle tedy dva stopery, kteří hlídají útočníka soupeře, a alespoň tři hráče, kteří jsou roztažení maximálně na šířku pokutového území, hru zajišťují a mají za úkol zachytávat odražené míče, zahájit re-presink a zamezit rychlým kontrům protivníka. Ty jsou téměř vždy vedeny do otevřeného prostoru, pokud daná místa ale někdo pokrývá, ve většině případů dojde ke zpomalení akce a přechodu do postupného útoku, což dává soupeři možnost stáhnout se do defenzivního postavení.

Před prvním protiútokem korejského týmu přitom měla česká reprezentace dostatečný počet hráčů za míčem - na obrázku můžeme vidět dokonce šestici v podobě Gebreho, Kadlece, Sivoka, Kadeřábka, Pavelky a Rosického.

Potíž je v tom, že se nepodařilo pokrýt střed pole - Rosický byl po ztrátě balónu v dobrém postavení, kdy střed hřiště zajišťoval, jenže jeho návrat byl po dlouhém nákopu soupeře příliš pomalý. Kvůli tomu jej jeho sok předskočil a v následující chvíli byl po prohraném souboji Pavelky schopen rozvinout rychlý brejk.

V případě situace, která předcházela úvodní brance utkání, už měla reprezentace daleko horší výchozí postavení. Ačkoliv se hra odehrávala na pravé straně, levý krajní obránce se v momentě ztráty míče nacházel uvnitř pokutového území, čímž odkryl prakticky celou svou stranu. A nejen to - vzhledem k tomu, že musel podniknout téměř 80 metrový sprint do defenzivní pozice, pak následný souboj s útočníkem už logicky neřešil příliš dobře a raději zatáhl za záchrannou brzdu.

Samozřejmě se nejednalo o jedinou chybu, kvůli které k tomuto přečíslení došlo - můžeme poukázat na lacinou ztrátu míče u pokutového území soupeře (to ale za velký kiks nepovažuji, stává se to celkem pravidelně a je podstatné, aby tým byl připraven reagovat) nebo na neúspěšný pokus Rosického o re-presink (otázka, zda ta varianta jít do skluzu byla nejlepší volbou), nicméně špatná pozice levého obránce byla tou největší příčinou.

Celkově bych si dovolil říct, že je Gebre Selassie nejnáchylnější k tomu, aby se nechal strhnout hrou a zaujal špatné poziční postavení. Proti Rusku bych našel zhruba dva až tři momenty, kdy se při centru z levé strany obránce snažil dostat z pozice pravého obránce do pokutového území. To je potíž, jelikož tím za sebou nechává hromadu otevřeného prostoru, do kterého může soupeř podniknout rychlý brejk. Pokud se akce buduje na jeho straně, není problém, pokud se bek dostane až do pokutového území, jelikož za ním hru s nejvyšší pravděpodobností někdo zajišťuje, pokud se nachází na slabé straně (není tam míč), pak je takové chování mimořádně riskantní. Samozřejmě může jít o individuální pokyny od trenéra, ovšem taková varianta mi příliš nedává logiku, jelikož v ní nevidím žádné výhody.

3) Samotná defenzivní fáze

Česká reprezentace pod trenérem Pavlem Vrbou odehrála celkově 22 zápasů - z toho bylo 10 soutěžních v kvalifikaci na mistrovství Evropy a 12 přátelských. V celkovém součtu se ale jen jednou jedinkrát jeho svěřencům podařilo udržet čisté konto, a to v přípravném duelu s Maltou.

Tyto statistiky bohužel nelžou - nejde ani o nedostatek štěstí, ani o náhodu, ale pouze o nepříliš valnou kvalitu defenzivní fáze celého celku. Při napadání soupeře celku občas schází vertikální kompaktnost, v pasivnějším bloku pak zase kompaktnost horizontální, jelikož oba krajní záložníci jsou orientováni na krajního obránce soupeře, nikoliv na prostor, který by měli okupovat.

Ideálním příkladem prvního problému může být tato situace z duelu s Koreou:

V ní soupeř českého týmu rozehrává akci od vlastních stoperů, přičemž Rosický a spol. se rozhodnou aplikovat aktivnější presink vycházející z rozestavení 4-5-1. Poté, co se k míči dostane krajní bek soupeře, proti němu vystupuje Krejčí. Na to správně reaguje Gebre Selassie, který obsazuje pravého záložníka protivníka.

Můžeme tedy říct, že jde o velmi stabilní postavení, které by s vysokou pravděpodobností mělo vést k zisku balónu - soupeř může buď zahrát krátkou přihrávku k postranní čáře, kde by ale dvojice Krejčí - Gebre měla být schopna soupeře zastavit/odebrat mu míč, nebo zahrát dlouhý míč, což je pro bránící tým výhodná varianta často vedoucí k zisku míče.

Jak ale vidno, vývoj akce zdaleka tak pozitivní nebyl - jednoduchý dlouhý míč překonal dvě obranné linie českého týmu a hráče soupeře dostal do pozice, kdy mohl nikým nerušen převzít míč.

První chyba je vidět okamžitě - českému týmu kompletně scházela vertikální kompaktnost. Ve chvíli, kdy tým zahájí napadání a soupeře dostane pod tlak, je nutné, aby obranná řada zkrátila hřiště a necouvala, protože tím pak příliš lacině soupeři nabízí prostor. Pokud bychom se podívali zpět na první obrázek, ideální postavení obranné řady by mělo být zhruba metr za nabíhajícím hráčem.

Druhý problém představuje fakt, že nabíhajícího hráče ze středu nikdo nenásledoval. V této situaci měla defenziva dvě možnosti - buď kraj hřiště přivře stoper, přičemž se defenzivní záložník zatáhne do obranné linie, aby tím vyplnil vzniklý prostor, nebo stoper zůstává ve svém postavení blízko středu hřiště a protihráče do kraje musí následovat defenzivní záložník. Neznám přesný herní model českého týmu, proto nemůžu individuálně určit, kdo je za tuto chybu zodpovědný, ale jeden z dvojice Kadlec - Pavelka to bude určitě.

4) Špatné reakce na dlouhé míče

V duelu s Ruskem byla jasně viditelná další potíž - celý tým měl poměrně špatné postavení při obyčejných dlouhých nákopech soupeře. A to i ve chvíli, kdy se jednalo o odkop od branky, výkop z ruky brankáře či standardní situaci z hloubky pole, kterou Rusové tradičně řešili vysokým míčem vpřed. Po celou dobu ale na tuto tendenci reprezentace nezareagovala.

Výše zobrazený moment následuje po výkopu z ruky brankáře Ruska, kterému předcházela zhruba sedmivteřinová prodleva. Hráči tak měli dostatek času, aby se přesunuli do defenzivního postavení. Jak ale můžeme vidět, krajní záložníci zde zůstávají příliš vysoko - v jedné linii s podhrotovým hráčem. To pak ve výsledku znamená, že je střed hřiště pokryt jen ve dvou lidech a tým není ideálně připraven na zachycení odraženého míče. Navrch v případě, kdy se útočníkovi podaří souboj vyhrát a dostat míč na jednoho z křídelních hráčů, okamžitě vzniká situace 1 na 1 bez zajištění ve finální třetině hřiště. A to všechno jen díky obyčejnému dlouhému míči.

V ideálním případě by měli křídelní hráči v hlubším postavení na úrovni nebo lehce před úrovní středních záložníků, což by vytvořilo celkem stabilní blok pro případ, kdy by se k odraženému míči dostal ofenzivní hráč Ruska.

Závěr

Ačkoliv se reprezentační celek pod taktovkou trenéra Vrby prezentuje pohledným fotbalem s důrazem na držení míče a ve většině zápasů je vidět jasný herní plán, zároveň také stále přetrvávají některé výrazné defenzivní nedostatky, kvůli kterým tým inkasuje dost branek. Bude každopádně zajímavé sledovat, jak si Češi povedou například v konfrontaci s jednou z nejlepších ofenzív ze Španělska.