Ruský zápisník XVIII. aneb Chybami se člověk Yamaguchi

Dlouho to vypadalo na další senzaci, a že Japonci favorizované Belgii zle zatopili! V repertoáru ovšem zjevně nemají ty pro dnešní dobu nutné taktické znalosti, jimiž oplývá třeba Írán nebo Uruguay. Nedokázali se soustředit na bránění ani při závěrečném rohu, který nakonec i vinou chybného postavení Hotaru Yamaguchiho skončil gólem na 3:2. Do čtvrtfinále míří vedle Belgičanů i Brazilci.

Ještě, než se pustíme do rozboru obou utkání, dovolte mi připomenout podstatu jednoho z pilířů tohoto formátu Ruského zápisníku: tabulek se třemi výraznými postavami každého utkání.

Uvnitř hned zkraje najdete nejlepšího hráče daného zápasu dle statistického serveru WhoScored.com. Důvod zrovna jeho využití je nasnadě: tamější databázi považujeme za nejkomplexnější, a tedy i zpravidla nejlépe vypovídající o reálných výkonech.

Abyste potom nemuseli na onu stránku sami chodit, vypíchli jsme pro vás právě ty statistické kolonky, které k fotbalistovu ocenění symbolickou hvězdičkou patrně nejvíce přispěly.

Dále už následují čistě naše volby hrdinů i odpadlíků, přičemž jsme si soukromě dali za úkol nikdy se s WhoScored nekřížit a vybrat pro vás tím pádem co možná nejvíce aktérů.





1) A zase ten Neymar. O kom se nemluví, ten nikoho nezajímá. Z tohoto pohledu útočník Paris Saint-Germain zajímá skoro všechny. I po čtvrtém utkání Brazílie na šampionátu se totiž nejvíc mluvilo zase o Neymarovi.

Je to skvělý fotbalista, ale rád ho mít prostě nemůžu - takhle zní typická věta, která létá z klávesnic novinářů, bývalých fotbalistů i fanoušků po sociálních sítích. Brazilské číslo 10 zkrátka ke svému nespornému fotbalovému umu přidává i stránku, bez které bychom se na hřištích obešli.

Brazilský ofenzivní tahoun je buď fotbalista s nejnižším prahem bolesti v galaxii, nebo je to jednoduše a prostě simulant. Jeho herecké vložky, úpění a kotrmelce by sice obstály u zkoušek na DAMU, při fotbalovém utkání ale zamrzí - zcela totiž zastiňují Neymarovo fotbalové umění, které je jinak nesporné.

A prokázalo se to i proti Mexiku. Ze dvou brazilských branek jednu dal, podílel se i na trefě střídajícího Roberta Firmina, připsal si sedm střel, z toho čtyři na branku. Hrál aktivně, zaměstnával defenzivu Mexičanů a byť možná Brazílie stále nepřipomíná ten suverénní stroj, který by z ní chtěli fanoušci mít, v klíčových momentech zkrátka zatím Kanárci fungují na výbornou. A to je i Neymarova zásluha.

2) Hlavní roli však proti Mexiku Neymarovi sebral někdo jiný. A tím nezdvořákem byl jistý pan Willian. Ano, ten Willian. Ten Willian, který proti Kostarice musel o půli ze hřiště, protože za 45 minut nevymyslel naprosto nic. Ten Willian, který se do setavy vrátil jen proto, že jeho náhradník Douglas Costa, který jinak hrál výborně a své místo by jistě zpátky hráči Chelsea nepřepustil, se zranil a turnaj pro něj skončil.

Tak tenhle Willian byl proti Mexiku dost možná nejlepším hráčem na trávníku. Vytvářel šance, létal po lajně jako čamrda, skvěle si ťuknul míč s Neymarem při jeho gólu a byl úspěšný v osobních soubojích. Křídelník londýnského klubu ukázal, že když má náladu, dovede být rozdílovým hráčem. Obzvlášť ve srovnání s jeho výkony v základní skupině působilo jeho galapředstavení proti Mexičanům jako den a noc.

3) Malý otazník se vznáší nad útokem. Na duel s Belgií, který nyní Brazilce čeká, je třeba zvolit správného šutéra. Otázkou je, kdo by to měl být. Indicie směřují ke jménu Gabriel Jesus. Forvard Citizens zatím naskočil v základní sestavě ve všech utkáních šampionátu, navíc odehrál značnou část kvalifikace, a Tite se zřejmě bude držet starého známého rčení, že vítězná sestava se nemění.

Mladý talent má však na soupisce kanárků zdatného konkurenta. Tím je Roberto Firmino. Ten zatím pokaždé, když na hřišti z lavičky vstoupil, hru oživil, a ve včerejším duelu si stejně jako proti Kostaričanům ve skupině připsal i branku. Na rozdíl od Gabriela, na jehož gólovém kontě svítí nula.

Právě Firminova vyšší produktivita a navíc možnost obnovení exliverpoolské spolupráce s Coutinhem je důvodem, proč někteří fanoušci vyzývají brazilského trenéra k tomu, aby se pro změnu na postu devítky rozhodl. Na obranu dosavadního startéra je ale třeba uvést, že na hřišti odvádí spoustu černé práce a rozhodně si na šampionátu nevede špatně.

Protiargument však může znít, že za hrotového útočníka mluví především góly. A ty zatím dává na MS Firmino. Uvidíme, který pohled v brazilském táboře převládne.

(jp)





1) Martínez takticky opět nepřesvědčil, ale uznání stejně zaslouží. Pokud šla Belgie do tohoto utkání s jakýmkoliv konkrétním plánem, je pravděpodobné, že ho Japonci v určitém bodě rozmetali na kousíčky. Z předváděného projevu mohl vypadat zhruba takhle: stopeři, a především Kompany, budou mít na starosti vertikální rozehrávku + De Bruyne to bude hrát hodně odzadu, aby svým pohybem vylákal záložníky soupeře a udělal prostor pro Hazarda.

Inu... spíš ne. De Bruyne byl po většinu první půle uzavřen mezi Osaka s Kagawou a ani konstruktivní stopeři si s vířivým pohybem svých soků úplně nevěděli rady. Krajní beci víc kazili než cokoliv jiného a Meunier ani po několika diagonálách pro Nagatoma nezačal projevovat jakýkoliv vážný zájem na bránění. Oba japonské góly opět názorně ukázaly, jaké mezery mají Belgičané dlouhodobě v dovírání prostoru mezi obrannou a záložní linií. A standardky? De Bruyne to kope stabilně dobře, ale po první vyhrané hlavě se vždy v celé nahotě ukazuje koučova neochota připravit jakékoliv vzorce, když prakticky nikdo po druhém míči neskáče.

Belgie prostě není dobře trénovaným mužstvem, a na to téměř jistě dříve nebo později dojede, ovšem co se bývalému stratégovi Evertonu musí nechat, to jsou citlivá střídání. Carrasco byl v ofenzívě a na míči nejhorším Belgičanem, takže si stažení ve prospěch Chadliho jistě zasloužil. A Fellaini sám o sobě znamenal vesměs plán B, protože jeho výška a důraz ve vápně musely na nepříliš vzrostlé, a především čím dál slabší, unavenější Japonce platit. Což se potvrdilo...

2) Výjimečně jsme přihlíželi kvalitní hře útočníků na obou stranách. Přitom se jednalo o příspěvky dosti rozdílných charakterů a ve výsledku pěkně komplexní potěšení. Yuya Osako v podstatě navázal na nedávné výkony Yussufa Poulsena i Edinsona Cavaniho - stejně jako dánský wide target man sbíral míče ze vzduchu a držel je nahoře i v hloubi pole pro spoluhráče, obdobně jako uruguayská modla se potom rval dozadu a neštítil se ani obranného zákroku. Jediné, co mu chybělo, bylo větší přesvědčení ve finální třetině, koncovka.

Romelu Lukaku potom odehrál slabší první poločas oproti svému vysokému standardu ze skupinové fáze - Shoji se mu lepil na tělo, nedal mu dýchnout a vyrovnal se mu i čistě fyzickou sílou (nebo to tak alespoň působilo), předvídavý Yoshida ho potom několikrát předskočil a nepustil ho tak do koncovky či vůbec k balonu. Po přestávce se už ovšem Lukaku do hry dostával více, jak se Japonci postupně vyčerpávali, a jeho příspěvek rozhodující brance bez dotyku balonu by se měl žáčkům promítat do zblbnutí jako příklad inteligentního pohybu forvarda bez míče. Lukaku měl postupně vlastně dokonalý přehled o pohybu Meuniera na jednom křídle i Chadliho na křídle druhém, a za to samotné zaslouží absolutorium.

3) Japonci dohrávali navýsost sympaticky, ale též... inu, naivně. To se holt nedá nazvat nijak jinak, a je to pozoruhodné, že takovým způsobem dojížděli utkání vyřazovací fáze zrovna Japonci, kteří si byli schopni proti Polákům poslední čtvrt hodinu podávat balon kolem dokola bez valného smyslu a úmyslu. Tentokrát se dopředu tlačili ve větším počtu i s větší urgencí než Belgičané za stavu 2:0, 2:1 i 2:2... bez jakéhokoliv přizpůsobení, zdržování, uklidnění. Pouze zhruba mezi 75. a 85. minutou byli schopni hru jakž takž zpomalit, podržet déle balon a vyvést nabuzené Belgičany trochu z rytmu, až to ke konci zápasu vypadalo, že po vystřídání dvou kompletně vyflusaných hráčů budou Japonci schopni vše dovést do prodloužení. Ovšem pak přišel další taktický zkrat: pět borců vyslaných kupředu na útočný roh není zas tak moc, ovšem nerozehrát ho nakrátko v dané chvíli znamenalo holý nesmysl. Potom už se jednalo v první řadě o koncert De Bruyneho, Meuniera a Lukakua, jež se konečně vyšvihli.

(td)