Ruský zápisník XVI. aneb Nemusí pršet, stačí, když Mbappe

Na jednu stranu je smutné, že se v jediný den dostavila dost možná poslední vystoupení obou nejlepších fotbalistů planety na této obří scéně. Na stranu druhou si leckterý fanoušek může oddychnout, že pro zbytek turnaje už začátkem osmifinále utichnou veškeré debaty o tom, kdo je lepší, a kdo více táhne svou reprezentaci - zdali Messi, nebo Ronaldo...

Ještě, než se pustíme do rozboru obou utkání, dovolte nám připomenout podstatu jednoho z pilířů tohoto formátu Ruského zápisníku: tabulek se třemi výraznými postavami každého utkání.

Uvnitř hned zkraje najdete nejlepšího hráče daného zápasu dle statistického serveru WhoScored.com. Důvod zrovna jeho využití je nasnadě: tamější databázi považujeme za nejkomplexnější, a tedy i zpravidla nejlépe vypovídající o reálných výkonech.

Abyste potom nemuseli na onu stránku sami chodit, vypíchli jsme pro vás právě ty statistické kolonky, které k fotbalistovu ocenění symbolickou hvězdičkou patrně nejvíce přispěly.

Dále už následují čistě naše volby hrdinů i odpadlíků, přičemž jsme si soukromě dali za úkol nikdy se s WhoScored nekřížit a vybrat pro vás tím pádem co možná nejvíce aktérů.





1) Sampaoli si upevnil pozici největšího trenérského zklamání turnaje. Co uděláte, když proti vám stojí tým s vynikajícím nahrávačem na dlouhou vzdálenost (Pogba), patrně nejlepším výhercem balonů na světě (Kanté), elitním útočníkem do protiútoku (Griezmann) a jedním z nejrychlejších forvardů planety (Mbappé)? Inu, zcela logicky hrajete vysokou linii s notoricky pomalou obrannou řadou, přičemž na žlutou kartu pro toho rychlejšího ze dvou stoperů (Roja) reagujete poločasovým vysvlečením jiného stopera (Fazia), který se pohybuje těžkopádněji než otevřená almara. Logicky...

Co uděláte, když na to v předešlém utkání konečně kápnete s tvořivým středopolařem (Banegou) pod staženějším nejlepším hráčem světa (Messim)? Inu, zcela logicky na takové nastavení zapomenete, Messimu svěříte úlohu falešné devítky (což při Leově nezadržitelném bloumání do hloubi pole znamená, že na hrotu většinu času nemáte ani dušičku, přičemž zároveň zjevně instruujete pravé křídlo Pavóna ke kupení jednoho centru na druhý), Banegu posunete výše do hřiště, kde se zákonitě pod tlakem rázem topí a produkuje laciné chyby i frustrované, nefunkční obranné zákroky v rámci presinku, takže se ofenzíva může zase vrátit do bodu mrazu, kde na tomto turnaji víceméně začínala. Logicky...

A konečně, co uděláte, když máte 16 minut před koncem a s dvougólovým mankem k dispozici poslední střídání a po hrací ploše vám stále poletuje Javier Mascherano, který za stavu 2:4 spáchal už zhruba pět žlutých zákroků, a ofenzívě téměř nepřispívá ani na vrcholu sil a formy? Inu, zcela logicky stáhnete křídelníka a nahradíte ho Maximilianem Mezou. Logicky...

K ilustraci toho, co Argentině scházelo, potom dobře poslouží také následující dvě skutečnosti: Lionel Messi poprvé míč ve finální třetině v zajímavé pozici obdržel v 84. minutě, přičemž tápající Ángel di María si s pravým křídelníkem poprvé prohodil pozice teprve za další čtyři minuty. Že obojí zabralo takovou dobu, to jde v první řadě za trenérem, a vážně to bere dech.

Ale abychom Sampaoliho zcela nezatracovali: jedná se o systémového kouče, který sice v Chile stavěl úspěšný tým kolem generačních talentů jako Alexis Sánchez či Arturo Vidal, ale stále tak činil bez enormního tlaku na styl toho argentinského. Tenhle výbuch tak může Albiceleste v dlouhodobém horizontu prospět; Sampaoli nyní může v relativním klidu, nejspíš bez Messiho, začít budovat víceméně od píky, což by mu mělo svědčit. On sám ostatně po včerejším nezdaru přiznal, že se mu během krátké chvíle nepodařilo týmu vtisknout jakoukoliv identitu. A faktem je, že to vážně měl složité - jako třetí kvalifikační trenér s chaosem na svazu v zádech. Teprve za čtyři roky v Kataru už nebude pro nic jako letošní anabázi pochopení.

Sampaoli v Rusku napáchal řadu podivných až bizarních tahů, ale pro tuto chvíli je pojďme benevolentně přejít a se soudy počkat teprve na to, co holohlavý stratég vymyslí pro další generaci. Posadit asistenta trenéra Mascherana si zde koneckonců těžko mohl dovolit. A bůhví, jestli vůbec byl alespoň tím hlavním trenérem...

2) Mbappé je fenomén, ale Francie potřebuje více hráčů jako Griezmann... Ač Francie v tomto utkání přesvědčila zatím nejvíc na turnaji, své klasické "francouzštění" si pořád neodpustila - tj. stále byla schopna čas od času polevovat až vypínat, a to jako kolektiv i individuality, z nichž se provinili i ti lepší hráči posledních zápasů (Fékir, Pavard). Tři inkasované branky jsou zkrátka příliš, pokud bráníte osmifinalistu s jednou z nejzkostnatělejších ofenzív.

A mohlo to být ještě horší, kdyby Francie neměla Antoinea Griezmanna, což může znít jako přeháňka vzhledem k jeho ukotvení rovnou pod Giroudem. Jenže ona tak úplně není: útočník Atlétika byl jediným Francouzem ochotným sem tam zpomalit hru. V jednu chvíli dokonce kompletně rezignoval na pokračování v nadějně rozjetém protiútoku, obrátil o 180 stupňů a zahájil kombinaci vstříc Llorisovi, aby se rozlétané mužstvo opět přeskupilo, zkonsolidovalo. V jiné chvíli zase odmítl nahrát nastartovanému Lucasovi na levém křídle, který byl užuž připraven za sebou zhruba deset minut před koncem neuváženě nechat kráter volného prostoru.

Tyhle Griezmannovy podružné aktivity mohou občas působit frustrujícím dojmem, ale Francii v konečném důsledku posouvají blíže trofeji pro mistra světa. Z tohoto typu "koučingu" 27leté ofenzivní opory již v minulosti několikrát těžilo Atlético, tak proč ne i reprezentace?

3) ... a taky více Pogby v této úloze a poloze. Paul Pogba sám by určitě raději hrál výše ve hřišti, jeho role z osmifinále s Argentinou by se však měla stát tím pravým Deschampsovým výchozím bodem pro zbytek turnaje. Právě coby součást double pivotu vedle ďábla Kantého totiž Pogba v současném francouzském týmu nejlépe vynikne. Kantého konzistentní extratřída Pogbovi umožňuje operovat od vápna po vápno, a soustředit se jak na rýsování dalekonosných pasů za obranu, kterými vysílal dopředu Mbappého, tak na odlišnou podporu útoku skrze brilantní sólové úprky, z nichž jeden včera stál na počátku velké šance pro Girouda. Pogba si obecně mezi oběma variantami vybíral takřka bezchybně, citlivě.

Pogba navíc pro soupeře i v této zataženější roli zůstává důležitým referenčním bodem, který si zasluhuje zvláštní pozornost, což ve finále pomáhá vytvářet příležitosti i pro spoluhráče - jako se tak stalo před čtvrtým gólem, kdy Mascherano Pogbu následoval hluboko na francouzskou polovinu, a zadělal tak na bez problémů zakončený hbitý brejk bez záložníkovy přímé účasti.

Deschamps už o turínské verzi francouzské modly prohlásil, že jí nevnímá jako desítku, a v tom se jistě nemýlí. Pořád nicméně zůstává vymyslet, koho postavit na levé křídlo, potažmo coby Pogbův doplněk uprostřed 4-3-3, do nějž i včera francouzská formace pružně morfovala.

Matuidi se sice pořádně naotravoval Messiho a za defenzivní přínos zaslouží určitou pochvalu (byť teda při Mercadově vedoucí trefě Messiho nedostoupil ani zdaleka tak rychle, jak měl), do ofenzívy však přínos neměl téměř žádný a jakožto velká sázka na jistotu se přímo (např. nula přihrávkami v útočné třetině a nula pokusy o průběh vpřed) podílel na tom, že Francie v celé první půli ze hry nevyprodukovala jedinou střelu mezi tři tyče, a že se Giroud na hrotu potkal s míčem všehovšudy jedenáctkrát. Matuidi přitom ve čtvrtfinále hrát kvůli kartám nebude, což na Deschampse vytváří vskutku zajímavý tlak. Jeho volba alternativy určí mnohé.

(td)





1) Uruguay vyhrála zásluhou nekonečné pracovitosti a obětavosti, a to především v prvním poločase. Nebudu moc přehánět, když řeknu, že prvních 45 minut v podání Tabárezovy družiny bylo jedno z nejdokonalejších představení, které jsme doposud na šampionátu viděli.

Jak Francie, tak i Uruguay byla po základní skupině podrobena kritice za to, že úvodní tři zápasy projela tak nějak na půl plynu. Nebo je to snad vaše maximum? tázali se mnozí. Stejně jako Francie, i Uruguay ukázala, že je schopna hrát o mnoho lépe. Za obrannou činnost jsme poslední dny chválili hlavně stopery Godína s Giménezem, zásluha perfektní defenzivy je však zásluhou celého úžasně propracovaného systému, který všichni hráči dokonale plní.

Jako včely obletovali členové pevného, zataženého (ale velmi pohyblivého a dynamického) bloku každého Potugalce, který se v okolí vápna dotkl míče. Pokaždé se na něj snažili jít ve dvou, aby zamezili úspěšnému průniku a tím i chvilkovému přečíslení a momentu překvapení. Respekt zaslouží záložníci v čele s Bentancutem a Nándezem, kteří v obětavosti šli ostatním kolegům příkladem. Do toho zmiňme výtečnou poziční hru stoperů. Tohle ale samozřejmě nejde vydržet 90 minut - a po pauze jsme viděli otevřenější fotbal i vinou ztráty koncentrace Uruguayců.

Velkou roli hrál i první gól, který jihoamerickému týmu padnul do ideálního scénáře jako ulitý. Portugalci museli soupeři závidět - sami by totiž tuze rádi hráli na protiútoky a vyráželi do otevřenějších prostorů, kde by Guedes s Ronaldem využili svou rychlost.

2) Při dobývání jsou totiž Santosovi muži zoufale bez nápadu. Jejich pomalý přechod do útoku už jsme kritizovali při souhrnu základních skupin a jen s podivem jsem sledoval, že po herně nepovedeném zápase s Íránem nastoupila opět středová dvojice William Carvalho - Adrien Silva, které v tomhle odvětví selhala.

Dostupující Uruguayci byli pro Santosův výběr hlavně v první půli nepřekonatelným problémem - a tím se neopírám pouze do hry záložního dua. Sterilní byla úplně celá ofenziva, která se rezignací na aktivní nabízení de facto sama odstřihla ze hry. Hráč s míčem u nohy a čtyři panáci stojící mezi vířivou obranou Uruguaye - to byl před pauzou docela častý obrázek. Žádná narážečka, žádný "zbytečný" náběh, jenž vytvoří prostor pro jiného hráče, nic. Portugalci nebyli při hře s míčem v pohybu ve větším počtu a tím šli soupeři dokonale na ruku.

Tohle se změnilo ve druhém poločase, kdy jednak využili ospalejšího vstupu Uruguayců a především významným způsobem změnili přístup při držení balónu. Nejdřív se taktovky často ujímal Joao Mario, pak to byl skvěle driblující Bernardo Silva, kdo inspiroval portugalský tým ke změně. Klíčem byl především zlepšený pohyb, díky čemuž konečně vznikl v jinak koherentním bloku protivníka alespoň mírný zmatek. Z toho ostatně plynul i rohový kop před jediným gólem Portugalska.

3) Dva králové jsou víc než jeden, dnes navíc Cristiano Ronaldo Portugalsko nepotáhl tak, jak jsme byli na turnaji zvyklí. Pohledné kličky potěšily oko, ale byly samoúčelné a tak trochu symbolizovaly (ne)schopnost Portugalců povětšinu zápasu efektivně vytvářet příležitosti v okolí šestnáctky. Uruguay největší hrozbu svého soupeře dokázala eliminovat - a stroj na góly třeba v prvním poločase ani jednou jedinkrát nepolaskal míč uvnitř vápna. A právě tam je v posledních letech jeho hlavní kvalita. Ronaldo navíc občas vykazoval egoistické sklony, tolik kritizované před dvěma lety na Euru. Střílel z nepřipravených pozic a čtyři z jeho šesti střel skončily blokem některého z Uruguayců. Pokaždé pochopitelně napřahoval zpoza šestnáctky.

Naopak tandem Luis Suárez - Edinson Cavani funguje naprosto ukázkově. Ať je útočník Barcelony jakkoli zkažený, což nám zase ukázal při jedné směšné simulaci, s letitým kolegou z útoku mu to zkrátka šlape. Je až udivující, jak altruisticky dokáže Suárez na hřišti fungovat, ale toho jsme si všimli třeba už proti Rusku. Nehraje na sebe, pořád hledá Cavaniho, zda není v lepším postavení a vychutnává si vzájemnou spolupráci. Není divu, že 12 z celkových 45 reprezentačních gólů pařížského forvarda připravil právě on. A ten balón před prvním gólem? Dejte pokoj...

Ještě větší ódy si potom zaslouží zmíněný "El Matador". A nechci přitom velebit jeho brankový přínos, který je sám o sobě hodný potlesku a uznání - vždyť právě proto Cavani na hřišti je. Obecně. Nikoli však v utkání s Portugalskem. Jednatřicetiletý kanonýr v obranné fázi fungoval jako levý záložník a bez mrknutí oka se zapojoval to tolik velebených posunů Uruguaye v prvním poločase. Ne náhodou si připsal tři obranné zákroky. Po takhle famózním týmovém výkonu skutečně upřímně doufám, že jeho zranění je chvilkového charakteru - tohle totiž chci vidět i v pátek.

(mu)