Ve Španělsku je před mistrovstvím světa rozporuplná atmosféra. La Roja tradičně míří na mundial jako jeden z širší palety favoritů, u kterého by účast v bojích o medaile nebyla úplným šokem. Už po nedávné nominaci trenéra Luise Enriqueho se však začalo spekulovat, zda tým skutečně jede v ideálním složení a může se s nejlepšími vůbec měřit.

Enrique zabíjí Španělsko; Vynechat Thiaga, Ramose a De Geu je směšné; Každý klaun se Spotify v p*deli je v týmu, vtipné; zněly rozhořčené tweety od španělských fanoušků. Opomenutí zmíněného tria vyvolalo rozruch, jenže Enrique dle svého zvyku necítil potřebu svá rozhodnutí obhajovat. Drobná pachuť na jazyku tak řadě příznivců zůstává.

Snad i proto se chytré hlavy v PR týmu španělské reprezentace rozhodly spustit revoluční projekt na Twitchi, kde bude právě Luis Enrique komunikovat přímo s fanoušky a sdělovat jim svoje dojmy ze zápasů - tedy obsah, který se dříve k příznivcům dostával výhradně skrze média. Jde o mimořádně vstřícný krok, díky němuž se španělský tým o něco víc přiblíží ke svým podporovatelům a nabídne jim nejen střípky ze zákulisí, ale také snad i část z analytických libůstek Enriqueho notýsku.

Šampioni z roku 2010 mají nač navazovat. Na jedné straně tu máme jeden z nejúspěšnějších týmů nedávné historie, na straně druhé pak reprezentaci, která od zlaté éry na přelomu uplynulé dekády stále hledá cestu zpět na vrchol. Alespoň že nedávné výsledky a výkony naznačují, že správné koleje už možná Španělé našli.

Na loňském Euru se sice zezačátku skupinové fáze trápili a postoupili do vyřazovací fáze až na poslední chvíli i díky památné Dúbravkově minele, ale od osmifinále dál už byl vidět výkonnostní progres. Španělská cesta skončila v semifinále na kopačkách zlatých Italů. Letos na podzim pak La Roja vyhrála skupinu Ligy národů i před Českem či Portugalskem, postoupila do Final Four a potvrdila, že je potřeba s ní na mistrovství světa počítat.


Hodovní síně, dříve k prasknutí naplněné skvělou paellou a provoněné tím nejlepším jamónem, poslední roky zejí prázdnotou. Španělský fotbal v nedávné minulosti vládl světu a tiki-taka, kterou zavedli Luis Aragonés a Vicente del Bosque a jíž ještě zdokonalil (či přetvořil) Pep Guardiola, řadu let určovala fotbalové trendy.

Výsledkem byla nejen dominance na reprezentační scéně a tři velké zlaté úspěchy za sebou, ale také ovládnutí klubového fotbalu. Mezi roky 2009 a 2018, tedy během deseti sezón, vyhrál španělský tým Ligu mistrů sedmkrát. Čtyři tituly získal Real Madrid (včetně třech v řadě), tři další přidala Barcelona.

Ruku v ruce s úpadkem národního týmu však poslední roky přišel i ústup z klubové scény, kde má nyní navrch Premier League. Na vině jsou i marketingové vlivy, jelikož nejvyšší anglická soutěž dokáže svůj produkt prodávat mnohem lépe a za mnohem větší částky. Špičkou ledovce bylo letní počínání Barcelony, která se výměnou za investice do aktuální podoby kádru vzdala určité části svých výdělků z let příštích. Jak jí to (ale i další španělské kluby, které se musely uchýlit k podobným krokům) ekonomický ovlivní, uvidíme v příštích letech.

Zpět ale k reprezentační kopané. Ta se vedle slabších výsledků uplynulou dekádu musela vypořádávat i s bezprecedentním chaosem okolo hlavních trenérů.

Vše přitom zpočátku vypadalo náramně. Po legendárním Del Bosquem převzal v roce 2016 otěže Julen Lopetegui a během dvaceti zápasů ani jednou neprohrál. Na MS 2018 proto vedl Španělsko jako jeden z favoritů. Krátce před startem mundialu ovšem Real Madrid oznámil, že od příští sezóny povede Bílý balet v roli hlavního kouče právě Lopetegui, a to španělská asociace nerozdýchala. Julen musel druhý den vyklidit kancelář, do níž se po dobu šampionátu pomyslně nastěhoval Fernando Hierro.

Klid zbraní nenastolil ani Luis Enrique, jenž nastoupil v létě 2018 a pro změnu si do realizačního týmu vzal až příliš ambiciózního asistenta. Enrique se coby hlavní kouč v roce 2019 na půl roku stáhnul, aby se mohl starat o těžce nemocnou dceru. Jeho pravá ruka, Robert Moreno, tak vedl Španělsko 9 z 10 kvalifikačního zápasů na Euro 2020 a zvládl to suverénně - bez jediné porážky. Snad i proto si pak začal šéfovský post začal nárokovat trvale, i pro samotný evropský šampionát. A brutálně narazil.

Nejenže o pozici hlavního trenéra po Enriqueho návratu přišel, jeho nadřízený jej navíc následně ze svého realizačního týmu pro absenci loajality kompletně vypoklonkoval.





O zlatém šampionátu z roku 2010 už padla řeč. Španělé dokázali třikrát ovládnout mistrovství Evropy, ale jednoznačně největším úspěchem je právě světový titul z Jihoafrické republiky. Na vítězný gól v prodloužení z kopačky Andrése Iniesty, jenž obratem svlékl dres a odhalil nátělník na počest tehdy nedávno zesnulého Daniho Jarqueho, se bude od Girony až po Tenerife vzpomínat navěky.

Žádný další velký úspěch na světové scéně totiž španělští fanoušci ani pamatovat nemůžou, protože odkaz La Roja na mundialech je slušně řečeno neuspokojivý. S výjimkou omílaného triumfu zpřed dvanácti let se Španělé probojovali do semifinále jen v roce 1950. Dokonce i zlatá španělská generace 60. let okolo Luise Suáreze, která opanovala Euro 1964, na světových mistrovstvích selhala. Jak na turnaji 1962 v Chile, tak o čtyři roky později v Anglii z toho byla jediná výhra a konec už ve skupině.

Nelze zapomenout ani na fatální kolaps již končící druhé zlaté španělské generace, která navázala na tradici evropských mistrů světa, jejichž cesta za obhajobou končí už ve skupině. Svěřenci Vicente del Bosqueho nestačili před osmi lety na Nizozemce a Chile. Na posledním mistrovství se Španělsko prokousalo o krok dál - do osmifinále - a protože s domácím Ruskem padlo až na penalty, opustilo dějiště turnaje bez jediné porážky v základní hrací době.

Letos je na čase laťku zase o kousek posunout...


Skutečnost, že ještě pět minut před koncem posledního kvalifikačního zápasu se Španělé strachovali, aby si postup na mistrovství světa zajistili napřímo, dává na vědomí, že se v žádném případě nejednalo o procházku růžovým sadem.

Do skupiny ke Španělsku byly nalosovány reprezentační týmy Švédska, Řecka, Gruzie a Kosova, no a už při první rundě zápasů si favorit zadělal na problémy. Domácí remíza s Řeckem a prohra ve Švédsku postavily La Roja do pozice, která v následujících kláních nesnesla jediné zaškobrtnutí.

Svěřencům Luise Enriqueho se skutečně povedlo další tři zápasy vyhrát a vzhledem k tomu, že největší španělský soupeř - Švédové - po prohře v Řecku senzačně selhali i v Gruzii, byly před druhým vzájemným duelem obou aspirantů na postup karty rozdány ve španělský prospěch. K přímému postupu do Kataru totiž domácím v Seville stačila i remíza.

Španělům tehdy spadl obrovský balvan ze srdce, protože představa houževnatých Švédů, kteří se za ničím neženou a v klidu si drží postupovou dělbu bodů, byla děsivá. Takhle Seveřané museli myslet především na útočení a v samotném závěru přišel Moratův trest. Tehdejší útočník Juventusu měl dvojnásobnou radost, kromě letenek na šampionát si totiž na čas vysloužil i vykoupení z nelibosti španělských fanoušků, kteří často žehrají nad jeho slabou produktivitou.




Kdyby Luis Enrique z jakýchkoli důvodů usoudil, že nemá zájem pokračovat v kariéře, mohl by to udělat s klidným svědomím. Životopis už totiž příliš vylepšovat nemusí - a stačila mu na to jedna jediná sezóna.

Jak to tak u bývalých skvělých záložníků v Barceloně bývá, dnes dvaapadesátiletý kouč zahájil svoji trenérskou kariéru v barcelonském béčku. Následovala kratší angažmá v AS Řím a Celtě Vigo a pak už laso opět nahodil katalánský velkoklub. Tentokrát s nabídkou štace přímo u A mužstva. Enrique neváhal, se Celtou se rozloučil a odstartoval jedno z nejúspěšnějších období historie klubu.

Hned v první sezóně získal treble (liga, pohár, Liga mistrů) a přidal i trofeje z evropského Superpoháru a MS klubů. O rok později následoval domácí double a pro změnu španělský Superpohár. S takovou sbírkou by si jistě mohl v Barceloně malovat dlouhou budoucnost. V průběhu jarní části své třetí sezóny nicméně oznámil, že potřebuje odpočinek a v létě klub opustí. Bez fotbalu vydržel rok, než jej oslovil španělský národní tým.

Luis Enrique je svéráz. Potrpí si na autoritu a nesnese jakoukoli revoltu v týmu. Robert Moreno by mohl vyprávět. Žádnou velkou diskuzi nevede ani s médii, kdy často necítí potřebu svá rozhodnutí dlouze obhajovat. Za nenominací Thiaga Alcantary údajně stojí osobní rozepře, zatímco Sergio Ramos by (dle určitých názorů blízkých španělské reprezentaci) měl až příliš silné slovo v kabině.

Takticky Enrique částečně oprašuje úspěšný styl ze zlaté španělské éry. Lpí na vysokých procentech držení míče, libuje si v kontrole hry, což mu umožňují mimořádně technicky vybavení střední záložníci. Zároveň je jeho Španělsko obávané pro rychlý přechod do útoku skrze rychlé box-to-box záložníky. Prioritou je silná ofenzíva, jež zároveň tu a tam odhaluje okénka v obraně. Vyšší obranná linie dává prostor především pro rychlé protiútoky.




Kapitánem Španělska je možná Sergio Busquets, srdcem nejen záložní řady, ale i celého týmu, je však jeho o téměř 15 let mladší kolega. Pedri oslaví dvacáté narozeniny až po prvním utkání na mistrovství světa, a je tak rozhodně nejmladším tahounem v našich představovačkách.

Pedriho vývoj je neuvěřitelně rapidní. V Barceloně se díky jeho talentu pokouší srovnat s tím, že Messiho časy jsou pryč, zatímco vše jak na klubové, tak i reprezentační scéně dává spolu s Gavim naději, že Xavi a Iniesta mohou mít velice zdatné následovníky.

Pedri zaujal už při hostování v Las Palmas a na Camp Nou si velmi brzy naklonil i náročné fanoušky Barcy. Nejen vzezřením, ale i hrou působí minimálně jako pokročilý dvacátník. V 19 letech už je téměř kompletním fotbalistou a příkladem moderního tvůrce hry s nepřebernou kreativitou a brilantním viděním. Vše navíc dokáže dělat ve vysoké rychlosti.

"Viděli jste, jak Pedri hrál? V osmnácti a na tak obrovském turnaji, jako je Euro? Tohle nedokázal ani Andrés Iniesta," nešetřil po loňském šampionátu Luis Enrique superlativy. Dnes tu máme Pedriho ještě o rok a půl staršího a lepšího. A je potřeba se na něj zaměřit opravdu hodně zblízka.




Vpravdě není zvykem dávat do této rubriky borce, kterému reálně hrozí, že si na turnaji vůbec nekopne. Nico Williams čelí obří konkurenci dalších šesti křídelníků - a minimálně čtyři (spíš pět) z nich jsou v hierarchii nad ním. Ale co si počít, když se španělským týmem jede další pětice mladíčků okolo 20 let, avšak všichni už z příslovečného prahu slávy za sebou vidí jen tečku?

Gavimu je teprve osmnáct, jenže už teď platí za hvězdu světového fotbalu, má na sobě cenovku okolo sta milionů eur a před pár týdny vyhrál anketu Zlatý chlapec pro nejlepšího fotbalistu planety do 21 let. Ansu Fati je na tom podobně, Ferrán Torres jakbysmet, Eric García už má taky dost dlouhý životopis a o Pedrim se ani nebudu zmiňovat.

Zato Nico Williams, mladší bratr stále ještě známějšího Iñakiho, se ještě pod nejzářivější reflektory na fotbalovém pódiu nedostal. V jeho případě jde ale o otázku "kdy", nikoli "jestli". Už v minulé sezóně, ještě coby teenager, začal nakukovat do základní sestavy Athleticu; letos už se pod trenérem Ernestem Valverdem stal stabilním článkem a jednou z opor baskického týmu. Udivuje především explozivní akcelerací, absolutní rychlostí a schopností v soubojích 1 na 1.

V září vstřelil svůj první gól v LaLize, v příštích dvou utkáních následovaly další dvě branky a s nimi i premiérová pozvánka do španělské reprezentace. Proti Švýcarsku a Portugalsku dostal v Lize národů dohromady necelých padesát minut, ale stačilo mu to, aby Luise Enriqueho dostatečně zaujal a vybojoval si místo v nominaci do Kataru.

"Hrozně se mi líbí. Měli jsme ho v mládežnických reprezentacích, sleduji ho už dlouho," uvedl Enrique, který tak rozdělil případný sourozenecký tandem v národním týmu Ghany. "Myslím, že jeho rodina bude nadšená," míní však. "Představte si tu párty, kdyby se oba dva dostali do finále mistrovství světa."

To už se samozřejmě pohybujeme spíš v utopickém scénáři, faktem ovšem zůstává, že Iñaki s Nicem budou teprve druhou sourozeneckou dvojicí v historii světových šampionátů, kteří si na turnaji zahrají v odlišném dresu. Navazují tak na Boatengovi (Německo & Ghana).




Luis Enrique ve Španělsku staví na vytříbené technice svých hráčů, kontrole hry a rychlém přechodu do útoku. Nejsilnější stránkou La Roja je rozhodně střed zálohy, který bude pravděpodobně ryze barcelonský. To se vzhledem k takřka neexistující přípravné fázi před turnajem může ukázat jako obrovská výhoda.

Naopak slabinou je už pár let pozice středního útočníka. Od dob Fernanda Torrese a Davida Villy se ne a ne rekrutovat nový střelec. Dlouhodobě samozřejmě nevyšla ani sázka na rodilého Brazilce Diega Costu, který zafungoval de facto jen na jeden kvalifikační cyklus (plus MS 2018). Teď je jasnou jedničkou na hrotu Álvaro Morata, což je velice dobrý fotbalista do kombinace s kvalitní hrou hlavou, ale k expertovi na zakončení má daleko.

Oporou v brance je po celou Enriqueho štaci gólman Athleticu Unai Simón, na jehož dominantním postavení nic nezměnila ani chyba v osmifinále loňského Eura. Jako dvojka jede Robert Sánchez z Brightonu, na šanci pak čeká další zástupce z Premier League, tentokrát Brentfordu, David Raya. Oba dostali přednost před Davidem De Geou.

Proč se tak stalo, o tom můžeme vzhledem k Enriqueho výřečnosti jen spekulovat. Faktorem může být De Geova náchylnost k minelám, přičemž španělský trenér pro roli dvojky hledal někoho stabilnějšího a mentálně odolnějšího.

Podobně jako v brance, i na krajích obrany není sporu o tom, kdo bude zezačátku turnaje v základní sestavě. Pravá strana patří Danimu Carvajalovi, jemuž kryje záda César Azpilicueta. Vlevo startuje Jordi Alba. Alternaci pak představuje jeho mladičký učeň z Barcelony Alejandro Balde, který teprve dva dny před turnajem nahradil zraněného Gayu.

Stoperskou dvojici budou nejspíš tvořit Aymeric Laporte s Ericem Garcíou. Pozice druhého jmenovaného však není tak jistá, jelikož v Barceloně nepatřil na podzim do ideální sestavy a nad jeho formou visí otazník. Na šanci se proto třepe Pau Torres. Hugo Guillamón jede jako poslední varianta.

Střed zálohy je naproti tomu brutálně přesycený hvězdami. Sergio Busquets pro svou zkušenost stále platí za klíčovou postavu do osy hřiště a zároveň takového tátu dvou hbitých box-to-box štírků, které si piplá i v klubu. Pedri a Gavi budou v Kataru poutat velkou pozornost - tolik talentu na tak malém prostoru se jinde nevidí.

Pakliže by Luis Enrique stál o větší stabilitu v těžišti hry, počítá se, že Gaviho nahradí druhý defenzivní záložník Rodri. Ten ale přeci jen jede hlavně jako alternativa za Busquetse. Náhradníky za běhavé kloučky z La Masie budou primárně Koke, Carlos Soler a Marcos Llorente (v tomto pořadí).

Ofenzivní trio zahajme zopakováním toho, že pozice Álvara Moraty není úplně nejstabilnější. Zároveň mu ale Enrique neveze přímou konkurenci, protože další ryzí útočník ve španělské nominaci není. Jako back-up za Moratu byl v posledních zápasech využíván Marco Asensio, jenž jako falešná devítka nabízí ještě o něco lepší spojení útoku se zálohou.

Skrze jeho "padání" níž při výstavbě útoků a sbírání míčů od záložníků navíc můžou dostat větší prostor pro zakončení křídelníci, jichž naopak Luis Enrique bere do Kataru celou hromadu (včetně právě Asensia). Největší šanci od první minuty mají Ferran Torres a Pablo Sarabia, hned v závěsu jsou ale Dani Olmo či Ansu Fati. Trochu jiný herní styl pak nabízí mladičký Nico Williams i jeho stárník Yéremy Pino.

Za konzultaci při vypracovávání profilu patří dík Rafaelu Gomezovi z Livesport Media.